61 CO 26/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená obecnou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zvýšení výživného o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 12. 2022, č. j. 14 C 228/2022-85

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Ve výroku II se mění tak, že dluh na výživném vzniklý jeho zvýšením za období od 1. 1. 2021 do 28. 2. 2023 ve výši 114 600 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni spolu s běžným výživným ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 097,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem změnil rozsudek o výživném pro žalobkyni z roku 2013 tak, že výživné od žalovaného otce zvýšil z 2 300 Kč na 8 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2021. Vyčíslil též dlužné výživné do vyhlášení svého rozsudku a k zaplacení této částky 111 600 Kč povolil splátky po 5 000 Kč, jejichž splatnost současně upravil. Uvedl, že předchozí rozhodnutí o výživném bylo vydáno za situace, kdy žalobkyně navštěvoval základní školu, matčin příjem činil kolem 45 000 Kč a u otce soud vycházel z předpokládaného výdělku 14 800 Kč. Nyní je žalobkyně studentkou 3. ročníku [anonymizováno 6 slov] [obec], má značné náklady na ubytování, stravu, dopravu a nákup učebnic, skript a dalších pomůcek, např. za ubytování hradí 12 500 Kč měsíčně. Matčin průměrný příjem v roce 2021 činí opět kolem 45 000 Kč měsíčně, žalovaný je od ledna 2021 zaměstnán jako řidič ve Spolkové republice Německo a průměrný příjem v roce 2021 činil 2 161,60 EUR měsíčně, v roce 2022 1 772 EUR + cestovní náhrady kolem 513 EUR měsíčně. Žalovaný má vyživovací povinnost ještě k dceři [jméno], jíž je 12 let a výživné pro ni hradí po 5 500 Kč měsíčně. Uzavřel, že jsou předpoklady pro změnu předchozího rozhodnutí o výživném dle § 923 odst. 1 o. z., a zkoumal okolnosti mající vliv na rozsah vyživovací povinnosti žalovaného dle § 913 o. z. Vzhledem k intenzitě změn, které nastaly v poměrech žalobkyně i žalovaného, dospěl k závěru, že je odpovídající podstatné zvýšení výživného a částka 8 500 Kč, kterou žalobkyně žádala, těmto kritériím odpovídá. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že zcela úspěšná žalobkyně o náhradu nákladů nežádala.

2. Ve včasném odvolání žalovaný namítl, že soud při rozhodování o zvýšení výživného nevzal v úvahu důkaz o jeho pracovní neschopnosti v roce 2022 a zejména o vynaložených nákladech na operaci očí v září 2022, která byla nezbytná pro výkon jeho práce. Nevzal v úvahu ani to, že platí výživné pro dceru [jméno], a to od 1. 1. 2022 ve výši 5 500 Kč měsíčně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl konkrétní částky vynakládané žalobkyní na dopravu, stravu a učebnice, uvedl pouze, že její výdaje činí 20 000 Kč měsíčně, není ale zřejmé, jak k této částce soud dospěl. Stanovené výživné po 8 500 Kč měsíčně je dle názoru žalovaného nepřiměřeně vysoké a důvod takového zvýšení není z odůvodnění rozsudku zřejmý, výživné by mělo činit maximálně po 7 500 Kč měsíčně a v souladu s tím by měl být změněn i výrok o dluhu. Vytkl i nesprávnost určení splatnosti dlužného výživného s tím, že nedoplatek by měl být uhrazen nejpozději k datu předpokládaného ukončení studia žalobkyně, což není za 22 měsíců. Domáhal se tedy změny napadeného rozsudku tak, že výživné bude zvýšeno za 7 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2021 a splátky budou stanoveny ve výši 3 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, uvedla, že v mezidobí došlo ke zvýšení nájemného, které platí za ubytování v [obec] o 3 000 Kč měsíčně a kromě toho vzrostly i náklady na placení elektrické energie. Žalobkyně též uvedla, že studuje na [anonymizováno 5 slov] s vynikajícím prospěchem 1,2.

4. Odvolací soud zjistil z tvrzení matky žalobkyně, že dříve pracovala jak osoba samostatně výdělečně činná a vykonávala správu nemovitostí zejména pro [anonymizováno] klientelu v [obec], ale v souvislosti s pandemií covid příjmy poklesly, takže podnikatelskou činnost již nevykonává. Došlo také k poklesu příjmu nájemného za nemovitost v [obec]. Dříve matka žalobkyně byla zaměstnána u [anonymizována tři slova] jako stavební technik a pracovala ve [stát. instituce] s příjmem asi 37 000 Kč hrubého, ale s ohledem na vysoké náklady dojíždění zaměstnání změnila a od 1. 6. 2022 je zaměstnána na [stát. instituce] s příjmem čistého kolem 30 000 Kč měsíčně a k tomu má příjmy z pronájmu nemovitosti kolem 15 000 Kč měsíčně. Po těchto zjištěních odvolací soud uzavřel, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Žalovaný především namítal, že soud prvního stupně přesně neodůvodnil a nevyčíslil všechny náklady, které žalobkyně má, ať již jde o potřeby běžné nebo spojené s vysokoškolským studiem v [obec]. Je ale zřejmé, že vyčíslit lze jen pravidelné výdaje pevně dané (zde náklady za bydlení v [obec], jež jsou značně vysoké, ale důvodně vynakládané v souvislosti s vysokoškolským studiem), ostatní výdaje jsou pohyblivé, ale jejich výši lze dosti přesně odhadnout s ohledem na věk, studium, dojíždění a obecně lze přihlédnout k nákladům na stravu, dopravu, učební pomůcky, ošacení a případně i zájmové aktivity. Je zřejmé, že se v jednotlivých měsících výše těchto nákladů může různit, ovšem obecně platí, že právě mladí lidé – studenti – žijící mimo bydliště rodičů mají značné důvodné potřeby, a to i pokud nejsou zvyšovány např. péčí o zdravotní stav.

6. Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně nezohlednil pracovní neschopnost žalovaného a výdaj, který měl s oční operací, je třeba říci, že za tuto operaci vynaložil žalovaný v září 2022 částku 64 000 Kč, nepochybně tuto částku vynaložil účelně, ale jde o jednorázový výdaj, který zásadně nemůže ovlivnit výši jeho vyživovací povinnosti vůči dětem. Pokud jde o pracovní neschopnost, žalovaný poukázal na to, že byl práce neschopen od září do listopadu 2020, pro toto období ale soud prvního stupně o zvýšení výživného nerozhodoval. V souvislosti s operací byl žalovaný v pracovní neschopnosti od 29. 9. do 17. 10. 2022, tedy necelé 3 týdny, nepředložil ale doklad o tom, jaké dávky nemocenského pojištění v té době čerpal. Za takového stavu má i odvolací soud za to, že uvedený argument žalovaného nelze zohlednit.

7. Soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě po její částečné změně a rozhodl o zvýšení výživného od doby, kdy žalovaný začal pracovat jako řidič ve Spolkové republice Německo a jeho příjem byl v roce 2021 v průměru 2 161,60 EUR čistého měsíčně a v roce 2022 pak se započtením cestovních náhrad činil takový příjem 2 270 EUR měsíčně čistého. Úvaha soudu prvního stupně, že takový příjem, asi kolem 50 000 Kč měsíčně, dovoluje razantní zvýšení výživného po 9 letech, je zcela správná. Změnu poměrů ve smyslu § 923 odst. 1 o. z. dokládá nejen enormní nárůst důvodných potřeb žalobkyně, jejichž výši soud prvního stupně správně odhadl, ale i poměry žalovaného, neboť při předchozím rozhodování bylo výživné vyměřeno z jeho příjmu 14 800 Kč čistého a rovněž plnil další vyživovací povinnost. V neposlední řadě lze poukázat i na doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR o výši výživného ve standardních případech. Doporučující tabulka pro věk dětí nad 16 let a při dvou vyživovacích povinnostech povinné osoby předpokládá výživné v rozsahu 18 % příjmu povinné osoby, což by v dané věci odpovídalo výživnému po 9 000 Kč měsíčně. Ostatně určené výživné dle rozsudku soudu prvního stupně nepokrývá ani náklady bydlení žalobkyně. Je sice zřejmé, že i žalovaný jako profesionální řidič má nemalé výdaje, k jejich zabezpečení mu ale bude sloužit částka kolem 36 000 Kč měsíčně po úhradě výživného pro obě jeho děti.

8. Soud prvního stupně tedy správně postupoval dle § 923 odst. 1 o. z. při posouzení charakteru změn, k nimž došlo v poměrech od doby předchozího rozhodování o výživném a též dle § 913 o. z. správně zohlednil všechna kritéria rozhodná pro nové určení jeho výše. Zcela logicky a přiléhavě tedy hodnotil odůvodněné potřeby žalobkyně i schopnosti a možnosti žalovaného k plnění vyživovací povinností poté, co nastala popsaná razantní změna poměrů a v podrobnostech proto odvolací soud tedy odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. To se týká i výroku o dlužném výživném za dobu do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť bylo nesporně zjištěno, že žalovaný platil zvýšené výživné oproti tomu, jak bylo dříve určeno, a soud prvního stupně zjistil výši těchto částek v jednotlivých měsících. Nedoplatek na zvýšeném výživném tedy činil do konce roku 2022 částku 111 600 Kč.

9. Odvolací soud tedy postupoval dle § 219 o. s. ř. a potvrdil výrok I o zvýšení výživného a III o nákladech účastníků, jejichž náhrady se úspěšná žalobkyně vzdala. Musel ale, s ohledem na odstup doby, změnit dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrok o dluhu na výživném, neboť žalovaný v lednu a únoru 2023 zaplatil vždy po 7 000 Kč a za tyto 2 splatné měsíce tedy nedoplatek narostl o 3 000 Kč na 114 600 Kč. Pokud jde o splatnost této částky, zachoval odvolací soud výši splátek tak, jak ji stanovil soud prvního stupně, s tím, že by k uhrazení dluhu mělo dojít do 2 let. Žalovaný navrhoval určení nižších splátek, ale odvolací soud vzal v úvahu, že výživné slouží aktuálním potřebám oprávněné osoby, a již samo povolení splátek je tedy výjimečným opatřením. Cílem ale zůstává, aby dluh byl uhrazen co nejdříve. Také odvolací soud tedy splátky vzhledem k výši dluhu povolil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., zachoval ale výši stanovenou soudem prvního stupně.

10. V odvolacím řízení měla žalobkyně plný úspěch, dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. jí proto náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů, které tvoří náklady její zástupkyně v souvislosti se zastoupením při jednání odvolacího soudu Tyto náklady spočívají jednak v ušlém výdělku ve výši 896,56 Kč při zmeškaných 4 hodinách v zaměstnání (výše výdělku byla prokázána potvrzením zaměstnavatele, podle něhož činí hrubý průměrný hodinový výdělek zástupkyně žalobkyně 224,14 Kč) a dále v cestovném z [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem Mazda combi N1 celkem ve výši 1 200,82 Kč (při celkové ujeté vzdálenosti 162 km, při základní sazbě náhrady ve výši 5,20 Kč za 1 km dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb., při průměrné spotřebě vozidla 5,9 l benzínu Natural 95 na 100 km (zjištěné z velkého technického průkazu vozidla) a při ceně paliva 37,80 Kč (doložené dokladem o nákupu pohonných hmot)).