61 Co 294/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o 463 410 Kč o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 8. 2023, č. j. 34 C 153/2016-505 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. Ve výroku II v části napadené odvoláním, tj. v rozsahu částky 331 274 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 39 269 Kč potvrzuje a ve zbývajícím rozsahu se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 292 005 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Sokolově na náhradě nákladů řízení placených státem částku 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Sokolově na náhradě nákladů řízení placených státem částku 9 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 374 956,32 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 96 644 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu do částky 366 766 Kč zamítl (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení v částce 11 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 255 803 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV). K odůvodnění uvedl, že žalobkyně se částky 351 633 Kč domáhala z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná pracovala od 1. 1. 2012 pro žalobkyni na základě pracovní smlouvy a mzdovým výměrem její mzda byla stanovena ve výši 18 000 Kč jako pevná složka mzdy a pohyblivou složku mzdy do výše 30 % základní pevné mzdy činily prémie, přičemž žalovaná si 1. 2. 2012 vytvořila nový platový výměr, jímž si stanovila měsíční mzdu ve výši 25 000 Kč hrubého, který bez předchozího svolení podepsala sama za obě strany a jednala tak v rozporu se společenskou smlouvou, na níž jménem společnosti jednají vždy nejméně 2 jednatelé společnosti. Takto stanovenou vyšší mzdu si vyplácela po celou zbývající dobu trvání pracovního poměru, dále si vyplácela i prémie a mimořádné odměny bez schválení statutárního orgánu žalobkyně a bez jakéhokoliv podkladu, dále dne 1. 12. 2013 bez předchozího schválení žalobkyně sama za obě strany uzavřela dohodu o provedení práce s odměnou 10 000 Kč hrubého a v důsledku tohoto jednání se žalovaná za období od ledna 2012 do října 2013 bezdůvodně obohatila o částku 351 633 Kč. Dále žalovaná svým jednáním měla žalobkyni způsobit i přímou škodu ve výši 111 770 Kč, představující odvody zaměstnavatele za žalovanou za roky 2012 – 2014 na sociální a zdravotní pojištění v celkové výši 34 % ze základu mzdy a u dohod o provedení práce srážkovou daň ve výši 15 %. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, když nezpochybnila, že její náplň práce kromě jiného bylo i vedení veškerého účetnictví žalobkyně a zpracování a zajišťování výplaty mezd zaměstnanců žalobkyně, ale popřela, že by jí žalobkyně jakoukoliv mzdovou složku vyplatila bez právního důvodu či bez souhlasu, že by za ni bezdůvodně hradila sociální a zdravotní pojištění, respektive daň a zároveň pro případ, že by nárok žalobkyně soud byť částečně shledal důvodný, namítla k započtení pohledávku na náhradu mzdy ve výši 50 120 Kč odpovídající délce výpovědní doby z důvodu ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované dne 15. 11. 2014 a dále i pohledávku na odměnu z dohody o provedení práce ve výši 51 000 Kč a také vznesla námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně mzdový výměr ze dne 1. 2. 2012 (dále také jen „mzdový výměr č. 2“), dle něhož měsíční mzda žalované měla činit 25 000 Kč, shledal neplatným, takže z hlediska posouzení výše mzdy, na níž měla žalovaná za dobu trvání pracovního poměru u žalobkyně nárok, vycházel ze mzdového výměru ze dne 1. 1. 2012 (dále také jen „mzdový výměr č. 1“), dle něhož žalovaná měla nárok na mzdu ve výši 18 000 Kč měsíčně a dále na prémie (pohyblivou složku mzdu) ve výši 30 %, přičemž dovodil, že žalobkyně tímto mzdovým výměrem rozhodla o přiznání nenárokové složky mzdy žalované ve výši 30 %, a v důsledku této skutečnosti se tato složka mzdy (ve výši 5 400 Kč, tj. odpovídající 30 % základní mzdy) stala složkou obligatorní, na jejíž výplatu vznikl žalované nárok v každém měsíci. V mzdovém výměru je uvedeno, že mzda je stanovena za předpokladu splnění všech úkolů souvisejících s pracovním zařazením a úkolů stanovených nadřízeným, proto dovodil, že ze mzdového výměru nevyplývá, že by šlo o takovou složku mzdy, na níž vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, kdy již v , Anonymizováno, , jméno FO, žalované vznikl nárok na pohyblivou část mzdy od jejího přiznání, a to až do doby, kdy by bylo rozhodnuto o snížení nebo odejmutí pohyblivé části mzdy a žalobkyní nebylo rozhodnuto o snížení nebo odebrání pohyblivé složky mzdy a shodně bylo postupováno i v případě dalšího jednatele , jméno FO, . Dále se s ohledem na žalovanou vznesenou námitku zabýval i otázkou promlčení, přičemž vycházel z § 331 zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel může po zaměstnanci požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky neoprávněně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, přičemž se jedná o zvláštní úpravu, proto se neuplatní právní úprava bezdůvodného obohacení uvedená v § 107 obč. zák. Nicméně se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval i námitkou žalobkyně o úmyslném jednání žalované přičemž s poukazem na ustanovení § 66d obchodního zákoníku, dovodil, že je-li zaměstnancem statutárním orgánem zaměstnavatele, sjednává s ním mzdu nebo mu ji určuje ten, kdo ho na pracovní místo ustanovil, přičemž dospěl k závěru, že u žalované byly naplněny znaky zavinění ve formě vědomé nedbalosti, byť žalovaná jako jednatelka si musela být vědoma, že mzdu stanovuje zaměstnavatel, jehož jediným společníkem je , Anonymizováno, , jméno FO, a i s ohledem na své pracovní zařazení (vedení účetnictví včetně mzdového účetnictví) si musela být vědoma, že ke změně mzdových nároků nemůže dojít pouhou dohodou jednatelů jako statutárních orgánů. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná začátkem roku 2012 po přechodu z , Anonymizováno, , jméno FO, řešila s dalším jednatelem , jméno FO, úpravu mzdových nároků, neboť přibylo množství práce, proto žalovaná navrhla svoji mzdu v částce 25 000 Kč, kterou považovala za adekvátní, k navýšení mezd u obou těchto jednatelů mělo dojít schvalovacím procesem ve výkonném výboru , Anonymizováno, , jméno FO, , jehož byl , jméno FO, rovněž členem, k čemuž ale nedošlo, nicméně od 1. 2. 2012 došlo k navýšení mezd nejen u žalobkyně, ale i u , jméno FO, , který po celou dobu věděl, že mzdové výměry jsou neplatné. Mzdové výměry ze dne 1. 2. 2012 žalovaná vyhotovila bez příslušného rozhodnutí zaměstnavatele o úpravě její mzdy a mzdy , jméno FO, a tvrzení žalované, že mzdové výměry vyhotovila na základě listin předložených , jméno FO, , soud prvního stupně neuvěřil. Jelikož žaloba byla podána 6. 6. 2016, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vrácení neoprávněně vyplacené mzdy v období ledna 2012 až dubna 2013 je promlčen a pokud jde o období od května 2013 do prosince 2013, dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 97 305 Kč, když vycházel z porovnání žalované skutečně vyplacené mzdy a mzdy stanovené dle mzdového výměru č. 1, včetně prémií ve výši 30 %, tj. měsíční mzdy ve výši 23 400 Kč, na níž měla dle soudu prvního stupně žalovaná nárok. Zároveň dospěl k závěru, že v prosinci 2013 k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo, když jí byla vyplacena čistá mzda jen ve výši 10 000 Kč a měla přitom nárok na mzdu 18 212 Kč v čistém a dále učinil závěr, že součástí bezdůvodného obohacení v uvedené výši 97 305 Kč je i částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná vyplatila na základě dohody o provedení práce ze dne 31. 12. 2013 uzavřenou na dobu od 1. 12. 2013 do 31. 12. 2013, jež nebyla žádnou ze stran podepsána. Pokud jde o rok 2014, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované v důsledku neoprávněně vyplacené mzdy došlo za měsíce leden až duben a dále za červen až srpen, přičemž za květen, září a říjen bezdůvodné obohacení nenastalo, neboť v květnu žalované byla vyplacena mzda nižší, než na kterou měla nárok a v září a říjnu mzdu neobdržela vůbec, takže jí vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 12 835 Kč a dále si nad rámec částek určených neplatným mzdovým výměrem č. , hodnota, v lednu navíc vyplatila částku 6 536 Kč, v únoru částku 10 000 Kč a v březnu částku 9 295 Kč, tudíž bezdůvodné obohacení vyplývající z neoprávněně vyplacené mzdy za období ledna 2014 až října 2014 činí celkem částku 38 666 Kč a celkové bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně z nároků, které dle soudu prvního stupně nejsou promlčeny, tak činí v souhrnu částku 135 971 Kč (97 305 Kč + 38 666 Kč). Protože žalobkyně nevyplatila žalované mzdu za měsíc září 2014 a říjen 2014 a tyto mzdové nároky započetla na svoji pohledávku, provedl soud prvního stupně zápočet nevyplacené mzdy za říjen 2014 v částce 23 524 Kč a za měsíc listopad 2014 v částce 7 122 Kč, tedy celkem v částce 30 646 Kč, proto dovodil, že bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni, činí celkem částku 105 325 Kč (135 971 Kč – 30 646 Kč). Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v přeplatku na sociálním a zdravotním pojištění uplatněný v celkové částce 110 279 Kč, dospěl k závěru, že nárok je rovněž částečně promlčen, když u nároků na náhradu škody vzniklé do 31. 12. 2013 podle § 101 obč. zák. začala běžet objektivní promlčecí lhůta v délce tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, neboť shodně jako u bezdůvodného obohacení učinil závěr, že škoda nebyla způsobena úmyslně. Objektivní promlčení lhůta tedy začala běžet dnem následující po výplatním termínu a počátek subjektivní promlčecí lhůty nastal v průběhu objektivní promlčecí doby v březnu 2015. U nároků vzniklých do března 2012 tak uplynula objektivní promlčecí lhůta postupně v lednu až březnu 2015, když počátek subjektivní doby nastal až po skončení objektivní doby. U nároků vzniklých od dubna 2012 do 6. 6. 2013 uplynula pouze část subjektivní promlčecí lhůty a právo se tak promlčelo uplynutím objektivní promlčecí doby. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu škody shodně jako u bezdůvodného obohacení vzniklé ze mzdových nároků za období od května 2013, když pojistné placené zaměstnavatelem odvedené z neoprávněně vyplacené částky je škodou vzniklou zaměstnavateli. Podle neplatného mzdového výměru bylo žalobkyní zaplaceno na sociálním a zdravotním pojištění za uvedenou část roku 2013 celkem 96 257 Kč a za rok 2014 celkem 78 738 Kč, přitom dle mzdového výměru č. , hodnota, by mělo být uhrazeno za rok 2013 celkem 63 876 Kč a za rok 2014 celkem 73 886 Kč, takže za rok 2013 žalobkyně zaplatila na sociálním a zdravotním pojištění o 32 381 Kč více a za rok 2014 o 5 080 Kč více a celkem tak žalobkyni vznikla škoda ve výši 37 461 Kč, přičemž výše škody nepřekračuje limit maximální částky stanovené na ochranu zaměstnance dle § 257 zákoníku práce (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, nejde-li o škodu způsobenou úmyslně). Dále soud prvního stupně shledal částečně důvodnou i obranu žalované spočívající v započtení pohledávky na náhradu mzdy ve výši 50 120 Kč, když dopisem ze dne 13. 11. 2014 okamžitě zrušila pracovní poměr u žalobkyně z důvodu nevyplacené mzdy, žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru žalobou podle § 72 ZP nenapadla, proto je třeba ho považovat za platné a podle § 56 odst. 2 zákoníku práce žalovaná má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (tj. za dva měsíce), když žalovaná započtení učinila pro případ, že by soud dospěl k závěru byť o částečné důvodnosti nároku žalobkyně. Při zjišťování výše tohoto nároku žalované v souladu s § 56 zákoníku práce vycházel z průměrného výdělku zjištěného z hrubé mzdy zúčtované žalované jako zaměstnanci k výplatě v rozhodném období, kterým je předcházející kalendářní čtvrtletí, tedy období červenec až září 2014, přičemž podle mzdového výměru č. , hodnota, měla činit základní hrubá mzda žalované včetně prémií za měsíc červenec částku 19 331 Kč, za měsíc srpen částku 16 715 Kč a za měsíc září částku 14 892 Kč, součet hrubé mzdy za rozhodné období činí částku 50 938 Kč, odpracovaných hodin bylo 384, průměrný hodinový výdělek tak činí 132,65 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek potom činí 23 071 Kč (132,65 x 40 = 5 306 Kč x 4,348). Náhrada mzdy za výpovědní dobu tak činí 46 142 Kč hrubého a vzhledem k žalovanou vznesené námitce započtení tak v tomto rozsahu, v němž se pohledávky účastnic vzájemně kryjí, došlo dle § 1982 o. z. k zániku pohledávek. Žalobkyně sice vznesla námitku započtení i své další tvrzené pohledávky, a to na zaplacení odměny z dohod o provedení práce za měsíce únor 2014 až září 2014 celkem ve výši 51 000 Kč, ale uvedenou pohledávku soud prvního stupně dle § 1897 o. z. shledal nezpůsobilou k započtení jako pohledávku nejistou, když existenci této pohledávky žalobkyně popírá a namítá, že dohoda o provedení práce ze dne 2. 1. 2014 byla svévolně vytvořena pouze žalovanou a uvedené pohledávky se žalovaná také domáhá v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 85/2017. Po započtení pohledávky žalované z titulu náhrady mzdy v částce 46 142 Kč na zjištěné bezdůvodné obohacení žalované v důsledku neoprávněně vyplacených mezd tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se bezdůvodně obohatila v částce 59 183 Kč (bezdůvodné obohacení za rok 2013 v částce 97 305 Kč + bezdůvodné obohacení za rok 2014 v částce 38 366 Kč – zápočet nevyplacené mzdy za září a říjen 2014 v částce 30 646 Kč - nárok žalované na náhradu mzdy v částce 46 142 Kč) a dále vznikla žalobkyni v důsledku neoprávněně vyplacených mezd škoda způsobená odvody na sociálním a zdravotním pojištění ve výši 37 461 Kč, proto žalobě co do nároku žalobkyně na zaplacení 96 644 Kč vyhověl a ve zbytku, tedy v nároku na zaplacení částky 366 766 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a převážně úspěšné žalované přiznal náklady řízení v rozsahu 58 % a o nákladech státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně ve včasném odvolání směřujícímu proti výrokům II – IV rozsudku soudu prvního stupně namítala, že soud prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu v posledním zrušovacím usnesení č. j. 61 Co 10/2023-447 provedl dokazování ohledně toho, zda pohyblivá složka mzdy se stala obligatorní součástí mzdy žalované, ale zcela nerespektoval závěry odvolacího soudu, uznal námitku promlčení vznesenou žalovanou a zamítl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení i na škodu za období od 1. 1. 2012 – 5. 6. 2012, když ve svém právním hodnocení setrval na tom, že žalovaná byla ve vztahu k žalobkyni spíše jen řadovým zaměstnancem a nikoliv osobou odpovědnou za obchodní vedení žalobkyně a především jedinou osobou odpovědnou za účetnictví a hospodářské vedení žalobkyně. Nepřiléhavě odkázal na ustanovení § 66d obchodního zákoníku, kterým se žalobkyně snaží ospravedlnit jednání žalované jako pouhého zaměstnance. Ohledně vyplácení prémií soud prvního stupně zkoumal, zda byly či nebyly vypláceny prémie žalovaným či jiným zaměstnancům v roce 2011, tj. v době, kdy žalovaná byla ještě zaměstnancem , Anonymizováno, , jméno FO, a následně zkoumal, jakým způsobem bylo rozhodováno o prémiích zaměstnanců žalobkyně v letech 2012 – 2014, k tomu byl proveden i důkaz výslechem svědka , jméno FO, , jednatele žalobkyně , jméno FO, a jeho mzdovými listy. Svědek , jméno FO, podrobně popsal, jak probíhalo rozhodování o přiznání prémií a mimořádných odměn zaměstnancům , Anonymizováno, , jméno FO, s tím, že odměny nebo prémie jsou vždycky nad stavbou mzdy s tím, že jako nadřízený rozhodoval i o pohyblivé složce mzdy , jméno FO, . Pokud jde o odměňování u žalobkyně, svědek , jméno FO, kategoricky vyloučil, že by on či kdokoliv jiný z členů výkonného výboru , Anonymizováno, , jméno FO, rozhodoval v roce 2012 či později o mzdách žalované a jednatele , jméno FO, . Z výslechu jednatele žalované , jméno FO, vyplynulo, že žalovaná ho dokázala přesvědčit k jednání, které ve svém přímém důsledku poškodilo žalobkyni, když z jeho výpovědi vyplývá, že všechny další kroky ohledně navýšení mzdy, přiznání mimořádných odměn a uzavření neoprávněných dohod o provedení práce učinila žalovaná za zády tehdejšího třetího jednatele žalobkyně , jméno FO, a jediného společníka , Anonymizováno, , jméno FO, . Žalovaná byla iniciátorem změny svého mzdového výměru a současně i změny mzdového výměru jednatele , jméno FO, a jednatel , jméno FO, přistoupil na iniciativu žalované a spolupracoval s ní na tom, že si oba protiprávně přiznali od 1. 2. 2012 nové, vyšší mzdové výměry. Na tomto hodnocení nic nemění skutečnost, že na mzdovém výměru jednatele , jméno FO, byly v souladu se společenskou smlouvou podpisy 2 jednatelů. Jednatel , jméno FO, při své činnosti jednatele zcela porušila dosavadní zásady přiznávání prémií a odměn u zaměstnanců , Anonymizováno, , jméno FO, a místo toho, aby jako tajemník výkonného výboru , Anonymizováno, , jméno FO, přednesl, že jednal s žalovanou o možné změně jejich mezd a výkonnému výboru dal návrh na takovou změnu, vše zamlčel. Nekalé chování žalované dále kryl i přesto, že jemu samotnému již v 2. polovině roku 2012 přestala žalobkyně zjevně čistě ze svého rozhodnutí vyplácet jeho mzdu v plné výši. Za této situace je irelevantní se ptát, zda někdo rozhodoval o případném odejmutí prémií žalované, když třetí jednatel , jméno FO, a potažmo orgán společníka, tj. výkonný výbor , Anonymizováno, , jméno FO, se nikdy nezvěděli, že žalovaná svoji práci nevykonávala řádně, neboť nebyl nikdo, kdo by na nekalé jednání žalované upozornil. O motivaci , jméno FO, k jeho tehdejšímu jednání se žalobkyně může jen domýšlet, nicméně je nutné upozornit jak rozdílně se oba tito jednatelé chovali v dalším období své činnosti pro žalobkyni, když v době, kdy se žalobkyně začala prodat do hospodářské ztráty, žalovaná si dále vyplácela mzdu v plné výši a navíc si ji navyšovala o nikým neschválené prémie a dokonce si bez jakýchkoliv dokladů vybírala peníze z účtu žalobkyně, které jí nenáležely, ale v té samé době jednatel , jméno FO, nejdříve strpěl, že mu žalobkyně přestala vyplácet celou mzdu a následně dobrovolně souhlasil s tím, že mu mzdu přestala vyplácet úplně a nevyplacené mzdové prostředky , jméno FO, za období let 2012 – 2014 činily cca 140 000 Kč a také , jméno FO, opakovaně poskytl žalobkyni ze svých soukromých finančních prostředků půjčky v hotovosti v částce 52 000 Kč. Po celou dobu, kdy měla žalobkyně na starosti hospodářské vedení žalobkyně, tak jednatel , jméno FO, své životní potřeby hradil z jiných zdrojů a nikoliv ze mzdy od žalobkyně. Během let 2013 – 2014 došlo k dalšímu prohloubení nepříznivé finanční situace žalobkyně a důsledkem toho nakonec bylo, že jednatel , jméno FO, si nechal žalovanou jako jednatelkou žalobkyně vystavit v dubnu 2014 nový mzdový výměr, kterým byla stanovena nová výše jeho mzdy jen na částku 13 000 Kč měsíčně a v téže době žalovaná stále pobírala mzdu podle výměru č. , hodnota, a dále si vyplácela i nikým neschválené odměny. Pokud jde o náhradu škody způsobenou odvody na zdravotní a sociální pojištění z důvodu nedůvodně navýšené mzdy, žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který nárok vzniklý do 31. 12. 2013 shledal jako promlčený dle § 101 o. z. s tím, že škoda nebyla způsobena úmyslně. Tento názor nalézacího soudu ale žalobkyně odmítá, když neodpovídá skutečnému běhu událostí ani nevyplývá z provedeného dokazování. Žalovaná byla jedinou osobou, která u žalobkyně měla na starosti účetnictví, včetně zadávání příkazů k výplatám mezd a jako odborně vzdělaná osoba věděla, že povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění musí v příslušné výši odvést správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Po celou dobu žalobkyně věděla, že částky žalobkyně nemusela platit, kdyby nedošlo k protiprávnímu navýšení její mzdy, takže úmysl žalované je jednoznačný. Navíc i přiznaná a dle názoru soudu prvního stupně nepromlčená škoda byla soudem prvního stupně ve prospěch žalované korigována jeho nesprávným názorem, že prémie ve výši 30 % dle mzdového výměru č. , hodnota, se staly obligatorní složkou mzdy žalované. Jde o zpětné vylepšení mzdového nároku žalované, přičemž sama žalovaná o takto konstruovanou mzdu nestála a chtěla mít pevnou mzdu bez pohyblivé složky, jak vyplývá z výměru č. , hodnota, a dobře si tak byla vědoma, že prémie ve výši 30 % nejsou pevnou obligatorní složkou její mzdy. Žalobkyně postrádá ze strany soudu prvního stupně zhodnocení, za jakých okolností, jakým způsobem a jakými důkazy a s pomocí koho se žalovaná pokoušela prokazovat údajnou platnost výměru č. , hodnota, , který žalobkyně od počátku označila za absolutně neplatný. V době, kdy žalovaná nemohla vědět, že výměr č. , hodnota, bude shledán nesplatným a proběhne další dokazování, předložila soudu 4 listiny nazvané Organizační opatření , Anonymizováno, , jméno FO, , 2 ze dne 23. 1. 2012, 1 ze dne 15. 12. 2012 a 1 ze dne 30. 5. 2013, přičemž první 2 listiny měly být podklad pro vyhotovení mzdového výměru č. , hodnota, a zbývající listiny pro schválení mimořádných odměn za listopad a prosinec 2012, ale po seznámení s těmito listinami svědek , jméno FO, kategoricky popřel, že by listiny sepsal, natož podepsal, byť žalovaná ve své výpovědi tvrdila, že se s , jméno FO, a , jméno FO, dohodli, že musí dojít ke změnám ve mzdě a žalovaná platové výměry vystavila poté, co jí byly předloženy podklady, přičemž listinu, na jejímž základě mělo dojít ke změně jejího platového výměru, měla vyhotovit , jméno FO, a podepsat ji měl , jméno FO, . Tvrdila, že jednání s , jméno FO, a , jméno FO, se uskutečnilo dne 21. 1. 2012, kdy se měli domluvit na navýšení její mzdy na 25 000 Kč, ale pro pořádek žalobkyně dodává, že tento den byla sobota a žalovaná výslovně také uvedla, že listinu tvořící podklad pro vyhotovení nového mzdového výměru, vyhotovila paní , jméno FO, , , jméno FO, ji podepsal a sám ji přinesl k dalšímu zpracování. Následně byl ve věci zpracován znalecký posudek z oboru písmoznalectví, přičemž znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, s vysokou mírou pravděpodobnosti vyloučila pravost podpisů , jméno FO, na těchto listinách. Ještě předtím byla vyslechnuta svědkyně , jméno FO, , která uvedla, že byla zaměstnankyní žalobkyně, od jara pracovala na dohodu o provedení práce (administrativní práce) a od září byla přijata ještě na plaveckou výuku, ale tvrzení svědkyně , jméno FO, bylo vyvráceno výpověďmi ostatních svědků, především , jméno FO, a , jméno FO, i prověřením účetní a personální agendy žalobkyně, kdy prověření provedla odborná účetní paní , Anonymizováno, a v účetnictví neexistuje žádný doklad, ze kterého by byla prokázána existence pracovního poměru svědkyně , Anonymizováno, u žalobkyně před datem 1. 10. 2012. Následně svědkyně , jméno FO, uvedla, že sama podepsala listiny za , jméno FO, , protože je prý odmítl podepsat a uvedla, že asi u 2 dokumentů podpis pana , jméno FO, okopírovala přes okno a s odstupem 8 let si vzpomněla, že se to i týkalo listiny, kdy bylo doporučeno zvýšení mezd. Soudní znalkyně ale možnost, že by falzum podpisu , jméno FO, bylo vytvořeno způsobem uvedeným svědkyní , jméno FO, prakticky vyloučila a je nepochybné, že výpověď svědkyně byla vědomě nepravdivá a křivá, když svědkyně se nikdy nemohla účastnit údajného přepisování listin, když nikdy nebyla administrativní pracovnicí pana , jméno FO, . K námitce započtení dvouměsíčního odstupného žalovanou žalobkyně respektuje závěr odvolacího soudu, ale nesouhlasí s výpočtem výše odstupného provedené soudem prvního stupně, když žalobkyně vychází ze svého závěru, že žalované náleží mzda toliko ve výši 18 000 Kč. Dle názoru žalobkyně tak její žaloba byla převážně důvodná, když jí měla být přiznána žalovaná částka 463 410 Kč ponížená o částku 2 měsíčního odstupného stanoveného ve správné výši 35 492 Kč, proto výrok II rozsudku soudu prvního stupně napadla v rozsahu částky 331 274 Kč a navrhla, aby v tomto rozsahu byl napadený rozsudek změněn a tato částka žalobkyni přiznána a dále aby jí byly přiznány i náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná ve svém odvolání směřujícímu proti výrokům I a IV rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména skutečnosti vyplývající z výslechu , jméno FO, a následně učinil nesprávné skutkové závěry, když dle žalované bylo namístě žalobu zamítnout v plném rozsahu. , jméno FO, ke vzniku platových výměrů č. , hodnota, uvedl, že na této změně se domluvil i se žalovanou, protože práce bylo hodně, domluvili se na úpravě jeho mzdy i mzdy žalované a následně mělo dojít ke schválení výkonným výborem. , jméno FO, byl členem výkonného výboru , Anonymizováno, , jméno FO, , uvedl, že v důsledku nárůstu práce a zmatků výkonnému výboru nepředložil ke schválení návrh na úpravu své mzdy a mzdy žalované a dále uvedl, že o prémiích pro žalovanou v , Anonymizováno, , jméno FO, rozhodoval on jako její nadřízený. Vypověděl, že v , Anonymizováno, , jméno FO, nikdy nerozhodl o krácení prémií pro žalovanou. Rovněž nebylo rozhodnuto o krácení prémií v průběhu let 2012, 2013 a 1. poloviny 2014. Dle § 331zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, ale tyto zákonné podmínky nejsou naplněny, takže nelze uvažovat o tom, že by žalovaná měla nějakou částku vracet. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalované přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v průběhu jednání odvolacího soudu v rámci předvídatelnosti rozhodování soudu účastníky seznámil s možností odlišného právního posouzení od názoru soudu prvního stupně i názoru odvolacího soudu vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení ohledně žalobního nároku na vrácení neoprávněné vyplacené mzdy s tím, že je možné právní posouzení tohoto nároku nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu náhrady škody, dále v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval výslech jednatele žalobkyně , jméno FO, a poté po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je převážně důvodné, zatímco odvolání žalované důvodné není. V projednávané věci je nesporné, že žalobkyně vznikla dne 5. 8. 2011, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku, jediným jejím společníkem je , Anonymizováno, , jméno FO, , o. s., přičemž po svém vzniku žalobkyně měla 3 jednatele, a to žalovanou, jež byla jednatelkou do 30. 3. 2016, , jméno FO, , který byl jednatelem do 17. 7. 2014 a , jméno FO, , který je jednatelem až do současnosti s tím, že ohledně způsobu jednání žalobkyně bylo stanoveno, že za žalobkyni jednají vždy nejméně 2 jednatelé společně (viz výpis z obchodního rejstříku). Dále je nesporné, že žalovaná byla od 1. 1. 2012 kromě jednatelky rovněž i zaměstnancem žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2012, kdy jako druh práce bylo uvedeno jednatelka společnosti – ekonomická pracovnice, přičemž mezi účastnicemi nebylo sporné, že žalovaná z titulu své pracovní náplně měla na starosti účetní agendu žalobkyně, včetně mzdové agendy. Při vzniku pracovního poměru byla žalované mzda stanovena mzdovým výměrem ze dne 1. 1. 2012 jako měsíční mzda ve výši 18 000 Kč s tím, že dále náleží pohyblivá část mzdy ve výši 30 %, prémie s tím, že mzda je stanovena za předpokladu splnění všech úkolů souvisejících s pracovním zařazením a úkolů stanových nadřízeným. Z provedených důkazů soudem prvního stupně vyplývá, že v měsíci lednu 2012 žalované byla vyplacena mzda podle mzdového výměru ze dne 1. 1. 2012 („mzdový výměr č. , hodnota, “), včetně pohyblivé části mzdy – prémií celkem ve výši 23 400 Kč a dále od února 2012 jí byla vyplácena mzda podle mzdového výměru ze dne 1. 2. 2012 („mzdový výměr č. , hodnota, “), podle něhož měsíční mzda žalované měla činit 25 000 Kč a zároveň v některých měsících jí nad rámec mzdy stanovené dle mzdového výměru č. , hodnota, byly vyplaceny i odměny. Zároveň bylo zjištěno, že žalobkyně jako zaměstnavatel prováděla i platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, které platí zaměstnavatel, ve výši odpovídající mzdě žalované skutečně vyplacené. Soud prvního stupně po provedeném dokazování mzdový výměr žalované č. , hodnota, shledal neplatným, přičemž s tímto názorem se odvolací soud plně ztotožňuje. Tento mzdový výměr totiž podepsala pouze žalovaná, a to jak za žalobkyni jako zaměstnavatele, tak i za sebe jako zaměstnance a pokud žalovaná v řízení na svou obranu namítala, že mzdový výměr vyhotovila na základě podkladů vyhotovených jediným společníkem žalobkyně, tj. na základě organizačního opatření , Anonymizováno, , jméno FO, , o. s., tato její obrana byla jednoznačně provedenými důkazy vyvrácena. Svědek , jméno FO, , bývalý jednatel žalobkyně a tehdejší předseda , Anonymizováno, , jméno FO, , ve své výpovědi jednoznačně popřel, že by uvedenou listinu (organizační opatření , Anonymizováno, , jméno FO, ) podepsal, pravdivost jeho výpovědi stvrdil i ve věci zpracovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví, a navíc tento svědek také jednoznačně uvedl, že on a ani výkonný výbor , Anonymizováno, , jméno FO, nikdy nerozhodoval o navýšení mzdy žalované v době jejího zaměstnání u žalobkyně ani o přiznání odměny žalované. Žalovaná přitom ve své výpovědi v rozporu s výpovědí svědka , jméno FO, uvedla, že uvedenou listinu jí osobně předal právě tehdejší jednatel , jméno FO, a dále pokud žalovaná také tvrdila, že listiny – organizační opatření , Anonymizováno, , jméno FO, vyhotovila podle pokynů tehdejšího jednatele , jméno FO, svědkyně , jméno FO, , která ve své výpovědi tvrzení žalované potvrdila, soud prvního stupně správně výpověď svědkyně , jméno FO, vyhodnotil jako nevěrohodnou. Jednak tvrzení svědkyně , jméno FO, , že některé listiny sama za jednatele , jméno FO, opatřila napodobením jeho podpisů tím způsobem, že podpis okopírovala přes sklo, bylo vyvráceno znalkyní z oboru písmoznalectví, ale především je podstatné, že jak svědek , jméno FO, , tak i jednatel žalobkyně , jméno FO, popřeli, že by , jméno FO, u žalobkyně nebo u společníka žalobkyně (, Anonymizováno, , jméno FO, ) vykonávala jakékoliv administrativní práce, a tím spíše pro tehdejšího jednatele žalobkyně , jméno FO, , když vykonávala jen činnost týkající se plavecké výuky, ale dále je také podstatné, že počátkem roku 2012, kdy dle tvrzení žalované jí měly být předány podklady, na jejichž základě pro sebe vyhotovila mzdový výměr č. , hodnota, , , jméno FO, zcela jistě pro žalobkyni žádnou činnost nevykonávala, když z účetních a personálních dokladů žalobkyně dle písemného potvrzení účetní paní , Anonymizováno, vyplývá, že , jméno FO, byla zaměstnankyní žalobkyně až od 1. 10. 2012. K tomu dlužno dodat, že , jméno FO, ve své výpovědi před soudem prvního stupně sice tvrdila, že v pracovním poměru u žalobkyně skutečně byla od podzimu roku 2012, ale předtím od jara měla u žalobkyně pracovat na základě dohody o provedení práce (což ale z účetnictví žalobkyně ani z výpovědí všech slyšených svědků a jednatele , jméno FO, nevyplývá), ale jak již bylo uvedeno, k vyhotovení mzdového výměru žalované č. , hodnota, došlo již ke dni 1. 2. 2012. Bylo tak spolehlivě prokázáno, že tvrzení a výpověď žalované i výpověď svědkyně , jméno FO, nejsou pravdivé. V řízení tak bylo jednoznačně prokázáno, že žalované byla žalobkyní vyplácena mzda ve větším rozsahu, než na jakou měla žalovaná nárok a v souvislosti s tím byly žalobkyní nedůvodně činěny ve větším rozsahu i platby pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, které za zaměstnance platí zaměstnavatel. Pokud soud prvního stupně ale dospěl k závěru, že žalované po celou dobu jejího zaměstnání u žalobkyně náležela sice mzda dle mzdového výměru č. , hodnota, , ale včetně nenárokové složky mzdy ve výši 30 % ze základní mzdy, když tato nenároková složka mzdy se měla stát složkou mzdy obligatorní, s tímto názorem se odvolací soud neztotožnil, když neshledal důvod, aby se odchýlil od svého názoru již vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení. Mzdovým výměrem č. , hodnota, žalované totiž byla stanovena měsíční mzda ve výši 18 000 Kč a dále pohyblivá část mzdy ve výši 30 % označená jako prémie a právě již z údaje ve mzdovém výměru, že druhá složky mzdy je pohyblivou, je zřejmé, že tato složka mzdy může být v jednotlivých měsících rozdílná, což předpokládá vydání zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, nejsou-li stanovena přesná kritéria, na jejichž základě lze výši pohyblivé složky mzdy stanovit, aniž by bylo zapotřebí dalšího zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele. Přestože bylo ve mzdovém výměru dále uvedeno, že mzda je stanovena za předpokladu splnění všech úkolů souvisejících s pracovním zařazením žalované a úkolů stanovených jejím nadřízeným, dle názoru odvolacího soudu ani z tohoto ustanovení nevyplývá, že by se v každém výplatním období jednalo o nárokovou složku mzdy. Toto ustanovení mzdového výměru totiž neobsahuje stanovení konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovaných cílů, aby bylo možno učinit závěr, že tato složka mzdy v plném rozsahu, tj. v rozsahu 30 % základní mzdy, náleží žalované v každém výplatním období bez rozhodnutí zaměstnavatele, které by ve smyslu přiznání této složky mělo konstitutivní význam, když obecná formulace splnění všech úkolů, souvisejících s pracovním zařazením a úkolů stanovených nadřízeným, předpokládá pravidelné vyhodnocování, zda ke splnění všech pracovních úkolů souvisejících s pracovním zařazením žalované a úkolů stanovených nadřízeným skutečně došlo. Pokud soud prvního stupně z hlediska svého závěru o nároku žalované i na pohyblivou složku mzdy dle mzdového výměru č. , hodnota, vyšel z výpovědí svědka , jméno FO, a jednatele , jméno FO, , kteří uvedli, že mzdy včetně pohyblivé složky byly u žalované i , jméno FO, ponechány tak, jak byly nastaveny u , Anonymizováno, , jméno FO, a , jméno FO, uvedl, že pokud v roce 2011 byla pohyblivá složka mzdy vyplácena žalované i , jméno FO, pravidelně každý měsíc v plné výši, tak dle tohoto svědka nebyl důvod prémie snížit a nebyl-li dán pokyn od nadřízeného ke snížení, tak se vyplácela v plné výši, svědek se tím vyjadřoval k praxi u předchozího zaměstnavatele, tj. u , Anonymizováno, , jméno FO, , o. s., nikoliv k praxi u žalobkyně, ale především je podstatné, že na nenárokovou složku mzdy vznikne zaměstnanci nárok až na základě rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání nenárokové složky mzdy, přitom v případě mzdy žalované žádné takové rozhodnutí žalobkyní jako zaměstnavatelkou nebylo vydáno a hlavně je podstatné, na což správně poukazuje žalobkyně v odvolání, že žalovaná si mzdu podle mzdového výměru č. , hodnota, nevyplácela, ale vědomě si ji vyplácela podle neplatného mzdového výměru č. , hodnota, . Žalovaná tudíž vědomě neplnila řádně své povinnosti zaměstnance (ekonomické pracovnice vyřizující účetní a mzdovou agendu), proto ani z tohoto důvodu jí nenároková složka mzdy nemohla náležet, neboť tím nesplnila podmínky pro poskytnutí nenárokové složky mzdy stanovené ve mzdovém výměru č. , hodnota, , bez ohledu na to, že zaměstnavatelkou žádné individuální rozhodnutí o poskytnutí nenárokové složky mzdy žalované v jednotlivých výplatních obdobích vydáno nebylo. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je částečně promlčen, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mzda byla žalované vyplácena ve výši, na kterou žalovaná neměla nárok a zároveň tak byly i ve větším rozsahu prováděny odvody žalobkyně na pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, které za zaměstnance platí zaměstnavatel, v důsledku úmyslného jednání žalované jako zaměstnance. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud se sice ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že zákoník práce má ohledně nároku zaměstnavatele vůči zaměstnanci o vrácení neprávem vyplacených částek speciální úpravu bezdůvodného obohacení uvedenou v § 331 zákoníku práce, takže se v takovém případě právní úprava bezdůvodného obohacení uvedená v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. či občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (s ohledem na subsidiární úpravu občanského zákoníku v pracovně-právních vztazích dle § 4 zákoníku práce) nepoužije, přičemž podle tohoto ustanovení zákoníku práce zaměstnavatel po zaměstnanci může požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, přičemž právo se promlčuje v 3 lhůtě a promlčecí doba počíná běžet od jejich výplaty, ale po opětovném posouzení věci odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je na místě posoudit v plném rozsahu jako nárok z titulu náhrady škody. V případě žalované totiž nejde o zaměstnance, kterému by byla zaměstnavatelem vyplacena mzda v neoprávněné výši v důsledku jednání jiného zaměstnance, ale jak k vyplácení mzdy žalobkyni ve větším rozsahu, než na který měla nárok, tak k placení pojistného zaměstnavatelem za zaměstnance na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti i z té části mzdy, na níž žalovaná neměla nárok, došlo v důsledku jednání samotné žalované jako zaměstnance, proto žalobkyni vznikla majetková újma (škoda) zaviněným jednáním žalované, když mezi jednáním žalované a vznikem škody je příčinná souvislost. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ní, přičemž zákoník práce zvláštní úpravu promlčení nároku na náhrady škody neupravuje, takže dle § 4 zákoníku práce se použije úprava občanského zákoníku, přičemž dle § 106 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který je v projednávané věci nutno použít na žalobkyní uplatněné nároky za roky 2012 a 2013, právo na náhradu škody se promlčí za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; což neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Na nároky žalobkyně za rok 2014 je nutno aplikovat úpravu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) a podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky a pokud jde o právo na náhradu škody nebo jiné újmy, to se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (§ 636 odst. 1 o. z.) a byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (§ 636 odst. 2 o. z.) a pokud jde o počátek promlčecí lhůty, podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1) a poprvé právo může být uplatněno, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2). V projednávané věci žalovaná v letech 2012 – 2014 byla jedním z jednatelů žalobkyně, ale zároveň byla i zaměstnankyní žalobkyně, která měla na starosti ekonomické práce, tj. účetní a mzdovou agendu, přičemž žalovaná porušila své povinnosti zaměstnance konat řádně dohodnutou práci, neboť si vyplácela mzdu ve výši, na kterou neměla nárok, což činila vědomě. Jako zaměstnankyně vyřizující agendu si musela být vědoma, že mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (§ 113 odst. 1 zákoníku práce) a skutečnost, že si toho byla vědoma, také vyplývá z té skutečnosti, že sama dne 1. 2. 2012 vyhotovila mzdový výměr č. , hodnota, a následně si podle něj vyplácela mzdu, ačkoliv věděla, že mzdový výměr nebyl vydán její zaměstnavatelkou. Pokud na svou obranu tvrdila, že mzdu si vyplácela v souladu s rozhodnutím jediného společníka žalobkyně, když mzdový výměr č. , hodnota, vyhotovila na základě listin vydaných jediným společníkem žalobkyně, tato její obrana, jak již bylo uvedeno výše, byla jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, takže se dle názoru odvolacího soudu nepochybně jedná o zaviněné jednání žalované ve formě přímého úmyslu. Ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že žalovaná z vlastní iniciativy jednala s dalším jednatelem žalobkyně , jméno FO, v lednu 2012 o potřebě zvýšení jejich mezd, pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že ke zvýšení mzdy žalované nedošlo, čehož si žalovaná musela být vědoma. Měla-li žalovaná za to, že její mzda je neadekvátní vykonávané práci, měla možnost buď dosáhnout toho, aby zaměstnavatelka jí zákonnou cestou mzdu zvýšila, případně mohla pracovní poměr u žalobkyně ukončit již počátkem roku 2012, což ale neučinila a rozhodla se postupovat nezákonnou cestou, kdy si vědomě vyplácela vyšší mzdu, než na kterou měla nárok. Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že mzdu v neoprávněné výši po určitou dobu žalovaná vyplácela i dalšímu jednateli žalobkyně , jméno FO, . V případě dalšího jednatele žalobkyně , jméno FO, na rozdíl od žalované jeho mzdový výměr č. , hodnota, rovněž ze dne 1. 2. 2012 byl sice podepsán v souladu se způsobem jednání žalobkyně zapsaným v obchodním rejstříku 2 jednateli, a to žalovanou a právě jednatelem , jméno FO, , ale ani v jeho případě nárok na vyšší mzdu nebyl schválen jediným společníkem žalobkyně, tj. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jméno FO, , o. s., což jednatel , jméno FO, opakovaně potvrdil ve své výpovědi, včetně výpovědi učiněné před odvolacím soudem. , jméno FO, sice potvrdil, že na počátku roku 2012 na podnět žalované se bavili o tom, že jejich mzda je nízká a mělo by dojít k jejímu zvýšení, k projednání zvýšení mzdy ve výkonném výboru , Anonymizováno, , jméno FO, , o. s., nikdy nedošlo, když v řízení bylo nepochybně prokázáno, že uvedenou záležitost jednatel , jméno FO, výkonnému výboru , Anonymizováno, k projednání nepředložil, přesto si žalovaná od 1. 2. 2012 začala vyplácet mzdu podle neplatného mzdového výměru č. , hodnota, , ačkoliv věděla, že tento žalovanou vyhotovený mzdový dekret nebyl schválen nejen jediným společníkem žalobkyně, ale nebyl ani podepsán žádným dalším jednatelem. Byť i dalšímu jednateli žalobkyně , jméno FO, byla na základě jednání žalobkyně po určitou dobu rovněž vyplácena mzda ve výši, na níž neměl nárok, odvolací soud pro úplnost považuje za potřebné dodat, že neshledal důvod pro výjimečné snížení žalobkyní uplatněného nároku vůči žalované z hlediska povinnosti rovného zacházení zaměstnavatele se zaměstnanci, když v případě dalšího jednatele , jméno FO, je totiž situace od žalované odlišná. Odlišná je jednak v tom, že jemu neoprávněně vyplácená část mzdy nemůže být škodou, kterou by způsobil žalobkyni, když k výplatě mzdy v neoprávněné výši , jméno FO, došlo rovněž v důsledku jednání žalované, takže u , jméno FO, by se jednalo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 331 zákoníku práce, ale dále v řízení bylo rovněž prokázáno, že , jméno FO, v dalších letech (2013 a 2014) po určitou dobu nebyla fakticky vyplacena mzda v plné výši uvedené ve mzdovém listě, ale také došlo u něj i k podstatnému snížení jeho mzdy. Odvolací soud tak po zhodnocení všech důkazů uzavřel, že žalované po celou dobu zaměstnání u žalobkyně náležela jen měsíční mzda ve výši 18 000 Kč dle mzdového výměru č. , hodnota, , tj. bez nenárokových složek mzdy, když žalobkyní žádné nenárokové složky mzdy nebyly žalované v kterémkoliv výplatním období po celou dobu trvání jejího pracovního poměru u žalobkyně přiznány individuálním rozhodnutím žalobkyně (v jednotlivých výplatních obdobích), a navíc již tím, že žalovaná si vědomě vyplácela mzdu stanovenou podle neplatného mzdového výměru č. , hodnota, , neplnila řádně své povinnosti zaměstnance vyřizujícího účetní a mzdovou agendu, tudíž ani nemohla splnit výše uvedená kritéria stanovená ve mzdovém výměru č. , hodnota, pro vyplácení nenárokové složky mzdy. Vyplácením si mzdy ve větším rozsahu, než na který měla nárok, tak žalovaná žalobkyni způsobila škodu, přičemž mezi zaviněným jednáním žalované v úmyslné formě a vznikem škody existuje příčinná souvislost. Dovodil-li soud prvního stupně, že subjektivní promlčecí lhůta započala běžet až poté, co se žalobkyně dozvěděla o skutečnostech zakládajících nárok žalobkyně na náhradu škody, což bylo až poté, co v průběhu měsíců prosinec 2014 až březen 2015 byla provedena rekonstrukce účetnictví, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná přes výzvy dalších jednatelů účetnictví žalobkyni nikdy řádně nepředala, takže žaloba byla podána v subjektivní promlčecí lhůtě 2 let (§ 106 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožňuje, když tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 628/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004), dle níž pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodné nikoliv konkrétní vyčíslení škody, ale zjištění skutkových okolností rozhodných pro možnost jejího výpočtu. V projednávané věci výši škody skutečně jí vzniklé žalobkyně mohla stanovit až po provedení rekonstrukce účetnictví. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud ale jednání žalované, v jehož důsledku žalobkyni vznikla škoda, posoudil jako úmyslné jednání, což má za následek, že objektivní promlčecí lhůta činí dle § 106 odst. 2 obč. zák. 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, proto dospěl k závěru, že v řízení uplatněný nárok žalobkyně není ani částečně promlčen. Pokud jde o výši škody způsobené žalovanou žalobkyni, ze mzdového listu žalované i z listinných důkazů o vyplacení mzdy žalované vyplývá, že v lednu 2012 žalované byla vyplacena mzda ve výši 23 400 Kč v hrubém a jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že měla přitom nárok na mzdu dle mzdového výměru č. , hodnota, jen ve výši 18 000 Kč, za tento měsíc škoda činí 5 400 Kč. V měsících únor a březen 2012 žalované v každém z těchto měsíců byla vyplacena hrubá mzda ve výši 25 000 Kč, a jelikož měla nárok jen na 18 000 Kč měsíčně, v každém tomto měsíci škoda činí 7 000 Kč. Pokud jde o škodu vzniklou vyplacením mzdy ve větším rozsahu ve 2. čtvrtletí roku 2012, jelikož v 1. čtvrtletí roku 2012, které dle § 354 odst. 1 zákoníku práce tvoří rozhodné období pro stanovení průměrného výdělku pro 2. čtvrtletí roku 2012, žalovaná odpracovala 55 dnů, s ohledem na výši mzdy, na níž měla žalovaná nárok, dle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek za 1 den měl činit 830,77 Kč. V měsíci dubnu 2012 byla žalované vyplacena náhrada mzda za 1 den svátku, přičemž jí náležela náhrada mzdy po zaokrouhlení ve výši 831 Kč a za další odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) s ohledem na výši měsíční mzdy 18 000 Kč, na níž měla nárok, jí náležela mzda ve výši 17 143 Kč, celkem za tento měsíc měla nárok na mzdu ve výši 17 974 Kč, a jelikož jí byla vyplacena mzda včetně náhrady mzdy ve výši 24 939 Kč v hrubém, škoda vzniklá v tomto měsíci činí 6 965 Kč. V měsíci květnu 2012 žalovaná měla nárok na náhradu mzdy za 2 dny svátků, tj. celkem ve výši 1 662 Kč a za další odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) jí tak náležela mzda (s ohledem na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč) ve výši 16 435 Kč, celkem tak měla nárok na zaplacení částky 18 097 Kč v hrubém, a jelikož jí byla vyplacena částka ve výši 25 084 Kč v hrubém, škoda v tomto měsíci činí 6 987 Kč. V měsíci červnu 2012 žalované byla vyplacena náhrada za 6 dnů dovolené, což s ohledem na výši průměrného výdělku představuje částku 4 985 Kč a za zbylé odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) jí tak náležela mzda (vzhledem k měsíční mzdě ve výši 18 000 Kč) ve výši 12 857,14 Kč, tj. 12 858 Kč po zaokrouhlení, celkem tak měla nárok na zaplacení částky 17 843 Kč v hrubém, a jelikož jí byla vyplacena částka 24 632 Kč v hrubém, škoda v tomto měsíci činí 6 789 Kč. Jelikož ve 2. čtvrtletí roku 2012 žalovaná odpracovala 56 dnů, s ohledem na výši mzdy, na níž měla za odpracované dny nárok, průměrný výdělek pro 3. čtvrtletí roku 2012 činí částku 829,21 Kč. V měsíci červenci 2012 žalované byla vyplacena náhrada za 4 dny dovolené a dále náhrada mzdy za 2 dny svátků, takže s ohledem na průměrný výdělek, na který měla žalovaná nárok, náhrada mzdy za 6 dnů měla činit 4 976 Kč po zaokrouhlení a s ohledem na nárok na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) jí náležela mzda ve výši 13 091 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu včetně náhrady mzdy ve výši 18 067 Kč v hrubém, přičemž v tomto měsíci jí byla vyplacena částka 25 092 Kč v hrubém, takže škoda v tomto měsíci činí 7 025 Kč. V měsíci srpnu 2012 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 5 dnů dovolené a s ohledem na výši průměrného výdělku tak náhrada mzdy měla činit 4 147 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) mzda měla činit 14 087 Kč, celkem tak žalovaná měla nárok na 18 234 Kč, a jelikož jí v tomto měsíci byla vyplacena mzda 25 323 Kč v hrubém, škoda způsobená v tomto měsíci činí částku 7 089 Kč. V měsíci září 2012 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 1 den svátku a za 4 dny dovolené, takže za 5 dnů jí náležela náhrada mzdy ve výši 4 147 Kč po zaokrouhlení, za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 20 dnů) jí náležela mzda ve výši 13 500 Kč a jelikož tak měla nárok na mzdu včetně náhrady mzdy ve výši 17 647 Kč a v tomto měsíci jí byla vyplacena částka 24 509 Kč v hrubém, škoda v tomto měsíci činí částku 6 862 Kč. Ve 3. čtvrtletí roku 2012 žalovaná odpracovala celkem 49 dnů, tudíž s ohledem na výši mzdy, na níž za odpracované dny žalovaná měla nárok, průměrný denní výdělek pro 4. čtvrtletí roku 2012 činí částku 830,16 Kč, přičemž za říjen 2012 žádná náhrada mzdy žalované vyplacena nebyla a jelikož měla nárok na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč a byla jí vyplacena mzda ve výši 25 000 Kč v hrubém, škoda vzniklá v tomto měsíci činí 7 000 Kč. V měsíci listopadu 2012 žalované žádná náhrada mzdy vyplacena nebyla, měla tak nárok jen na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč a přitom jí byla vyplacena mzda ve výši 32 500 Kč v hrubém, škoda vzniklá v tomto měsíci činí 14 500 Kč. V měsíci prosinci 2012 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 3 dny svátků, takže s ohledem na výši průměrného výdělku v rozhodném období, na který žalovaná měla nárok, činí náhrada mzdy 2 491 Kč po zaokrouhlení a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) žalované s ohledem na výši nárokové měsíční mzdy 18 000 Kč náležela mzda ve výši 15 429 Kč, celkem tak měla v tomto měsíci nárok na mzdu a náhradu mzdy ve výši 17 920 Kč a jelikož jí byla vyplacena v hrubém částka 28 102 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí 10 182 Kč. Ve 4. kalendářním čtvrtletí roku 2012 žalovaná odpracovala 63 dnů, tudíž s ohledem na výši mzdy, na níž za odpracované dny žalovaná měla nárok, průměrný denní výdělek rozhodný pro 1. čtvrtletí roku 2013 činí 816,33 Kč, přičemž v měsíci lednu 2013 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 1 den svátku, za který tak měla nárok na zaplacení částky 817 Kč po zaokrouhlení a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) s ohledem na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč jí náležela mzda ve výši 17 218 Kč, celkem tak měla nárok na zaplacení částky 18 035 Kč, a jelikož jí byla vyplacena v hrubém částka 25 217 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí 7 182 Kč. V měsíci únoru 2013 žalované žádná náhrada mzdy vyplacena nebyla, takže jí náležela měsíční mzda ve výši 18 000 Kč a jelikož jí v hrubém byla vyplacena mzda ve výši 25 000 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí 7 000 Kč. V březnu 2013 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 4 dny dovolené, takže s ohledem na výši rozhodného průměrného výdělku jí za dovolenou náležela náhrada mzdy ve výši 3 266 Kč a s ohledem na výši nárokové měsíční mzdy 18 000 Kč jí za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) náležela mzda ve výši 14 572 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu včetně náhrady mzdy ve výši 17 838 Kč a jelikož jí byla vyplacena částka 25 453 Kč v hrubém, v tomto měsíci výše škody činí 7 615 Kč. V 1. čtvrtletí roku 2013 žalovaná odpracovala 59 dnů, tudíž s ohledem na výši mzdy, na kterou za odpracované dny měla nárok, průměrný výdělek rozhodný pro 2. čtvrtletí roku 2013 činí částku 899,25 Kč za 1 den, přičemž v dubnu 2013 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 1 den svátku a náležela jí tudíž náhrada mzdy po zaokrouhlení ve výši 900 Kč a za zbylé odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) jí náležela s ohledem na nárokovou měsíční mzdu 18 000 Kč mzda ve výši 17 182 Kč, celkem tak měla v tomto měsíci žalovaná nárok na zaplacení částky 18 082 Kč, a jelikož jí byla zaplacena částka 24 962 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí 6 880 Kč. V měsíci květnu 2013 žalované žádná náhrada mzdy nebyla vyplacena, a jelikož měla nárok na mzdu jen ve výši 18 000 Kč a byla jí vyplacena mzda ve výši 25 000 Kč v hrubém, škoda způsobená v tomto měsíci činí částku 7 000 Kč. V měsíci červnu 2013 žalované žádná náhrada mzdy vyplacena nebyla, měla tak nárok na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč, a jelikož jí byla vyplacena mzda ve výši 37 750 Kč v hrubém, tj. včetně neoprávněně přiznaných odměn, škoda způsobená v tomto měsíci činí částku 19 750 Kč. Ve 2. čtvrtletí roku 2013 žalovaná odpracovala 64 dnů, tudíž s ohledem na výši mzdy, na kterou žalovaná za odpracované dny měla nárok, průměrný výdělek rozhodný pro 3. čtvrtletí roku 2013 činí částku 830,97 Kč, přičemž v červenci 2013 žalované náležela náhrada mzdy za 5 dnů dovolené a 1 den svátku, takže s ohledem na výši průměrného výdělku, na který žalovaná měla nárok, náhrada mzdy za 6 dnů činila po zaokrouhlení částku 4 986 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) s ohledem na nárokovou výši mzdy 18 000 Kč měsíčně jí náležela mzda ve výši 13 304,35 Kč, tudíž celkem v tomto měsíci měla nárok po zaokrouhlení na zaplacení částky 18 291 Kč v hrubém a jelikož jí byla vyplacena v hrubém částka 37 995 Kč, výše škody v tomto měsíci činí částku 19 704 Kč. V měsíci srpnu 2013 žalované náležela náhrada mzdy za 5 dnů dovolené, takže náhrada mzdy s ohledem na výši průměrného výdělku, na který měla žalovaná nárok, měla činit 4 155 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) mzda měla činit 13 910 Kč, celkem tak měla nárok na zaplacení částky 18 065 Kč v hrubém a jelikož jí byla vyplacena v hrubém částka 38 835 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí 20 770 Kč. V měsíci září 2013 žalované žádná náhrada mzdy vyplacena nebyla, a jelikož měla nárok na mzdu v měsíční výši 18 000 Kč a přitom jí byla v hrubém vyplacena mzda ve výši 37 750 Kč, škoda způsobená v tomto měsíci činí částku 19 750 Kč. Ve 3. kalendářním čtvrtletí roku 2013 žalovaná odpracovala 55 dnů, s ohledem na výši mzdy, na níž měla za odpracované dny nárok, průměrný výdělek rozhodný pro 4. čtvrtletí roku 2013 činí částku 822,04 Kč za každý den, přičemž v měsíci říjnu 2013 žalované náležela náhrada za 1 den svátku, tj. částka 823 Kč po zaokrouhlení a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) jí náležela s ohledem na výši měsíční mzdy 18 000 Kč mzda ve výši 17 218 Kč, celkem jí tak náležela mzda včetně náhrady mzdy ve výši 18 041 Kč v hrubém a jelikož žalované byla vyplacena mzda včetně náhrady mzdy ve výši 36 663 Kč v hrubém, škoda způsobená v tomto měsíci činí 18 622 Kč. V měsíci listopadu 2013 žalované žádná náhrada mzdy vyplacena nebyla, a jelikož v tomto měsíci měla nárok na mzdu ve výši 18 000 Kč v hrubém a přitom jí byla vyplacena částka 37 750 Kč v hrubém, škoda způsobená v tomto měsíci činí 19 750 Kč. V měsíci prosinci 2013 žalovaná měla nárok na náhradu mzdy za 10 dnů dovolené a za 3 dny svátků, takže s ohledem na výši rozhodného průměrného výdělku jí náležela náhrada mzdy ve výši 10 688 Kč po zaokrouhlení a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) jí náležela mzda ve výši 7 364 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu a náhradu mzdy ve výši 18 052 Kč v hrubém, přitom za tento měsíc jí ale byla vyplacena v hrubém mzda ve výši 31 349 Kč, takže škoda za tento měsíc činí 13 297 Kč. Ve 4. čtvrtletí roku 2013 žalovaná odpracovala 52 dnů, takže s ohledem na výši mzdy, která jí za odpracované dny náležela, průměrný výdělek rozhodný pro 1. čtvrtletí roku 2014 činí částku 818,87 Kč za odpracovaný den, přičemž v lednu 2014 žalovaná měla nárok na náhradu mzdy za 1 den svátku, takže po zaokrouhlení jí náležela náhrada mzdy ve výši 819 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) jí náležela mzda ve výši 17 218 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu včetně náhrady mzdy ve výši 18 037 Kč a podle mzdového listu jí byla vyplacena částka 23 913 Kč v hrubém, takže škoda za tento měsíc činí částku 18 037 Kč. Za únor 2014 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 5 dnů dovolené, takže jí náležela celkem náhrada mzdy ve výši 4 095 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 20 dnů) s ohledem na nárok na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč jí náležela mzda ve výši 13 500 Kč, celkem jí tak náležela mzda včetně náhrady mzdy ve výši 17 595 Kč a jelikož jí byla dle mzdového listu vyplacena mzda ve výši 27 153 Kč v hrubém, škoda vzniklá v tomto měsíci činí 9 558 Kč. V březnu 2014 žalované nebyla poskytnuta žádná náhrada mzdy, takže jí náležela měsíční mzda ve výši 18 000 Kč a jelikož jí dle mzdového listu byla vyplacena v hrubém mzda ve výši 25 000 Kč, škoda za tento měsíc činí 7 000 Kč. V 1. čtvrtletí roku 2014 žalovaná odpracovala 58 dnů, takže s ohledem na výši mzdy, na níž za odpracované dny měla nárok, průměrný výdělek za odpracovaný den rozhodný pro 2. čtvrtletí roku 2014 činí částku 839,96 Kč, přičemž v měsíci dubnu 2014 žalovaná měla nárok na náhradu mzdy za 1 den svátku, tj. ve výši 840 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) s ohledem na nárok na mzdu ve výši 18 000 Kč měsíčně jí náleželo 17 182 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu a náhradu mzdy ve výši 18 022 Kč a jelikož jí byla v hrubém vyplacena mzda včetně náhrady mzdy ve výši 25 031 Kč, škoda za tento měsíc činí 7 009 Kč. V měsíci květnu 2014 žalovaná měla nárok na náhradu mzdy za 2 dny svátků, tj. na částku 1 680 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) jí náležela mzda ve výši 16 364 Kč, celkem tak měla nárok na 18 044 Kč, a jelikož jí v hrubém byla vyplacena částka 22 727 Kč, škoda v tomto měsíci činí 4 683 Kč. V měsíci červnu 2014 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 2 dny dovolené, takže měla nárok na náhradu mzdy ve výši 1 680 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) měla nárok na mzdu 16 286 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu a náhradu mzdy ve výši 17 966 Kč v hrubém a jelikož jí byla vyplacena částka 24 952 Kč v hrubém, škoda za tento měsíc činí 6 986 Kč. Ve 2. čtvrtletí roku 2014 žalovaná odpracovala celkem 60 dnů, takže s ohledem na výši mzdy jí náležející za odpracované dny průměrný výdělek za odpracovaný den rozhodný pro 3. čtvrtletí roku 2014 činil 830,53 Kč, přičemž v měsíci červenci žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 4 dny dovolené, takže jí celkem náležela za dovolenou náhrada mzdy ve výši 3 323 Kč po zaokrouhlení na celé Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 23 dnů) jí s ohledem na měsíční mzdu ve výši 18 000 Kč náležela mzda ve výši 14 870 Kč, celkem tak měla nárok na 18 193 Kč a jelikož jí byla vyplacena mzda včetně náhrady mzdy ve výši 25 266 Kč v hrubém, škoda v tomto měsíci činí 7 073 Kč. V měsíci srpnu 2014 žalované byla vyplacena náhrada mzdy za 6 dnů dovolené, takže jí náležela náhrada mzdy ve výši 4 984 Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 21 dnů) jí náležela mzda ve výši 12 858 Kč, celkem tak měla nárok na mzdu včetně náhrady mzdy ve výši 17 842 Kč v hrubém a jelikož jí byla vyplacena částka v hrubém za tento měsíc ve výši 24 778 Kč, škoda za tento měsíc činí částku 6 936 Kč. Ze mzdy, kterou si žalovaná sama stanovila v období od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2014, tak žalovaná za rok 2012 neměla nárok na mzdu ve výši 92 799 Kč, za rok 2013 ve výši 167 320 Kč a za období ledna – srpna 2014 ve výši 55 121 Kč, přičemž z listinných důkazů (z výpisů z účtu žalobkyně u , právnická osoba, . a z výdajových pokladních dokladů) vyplývá, že žalované byla v tomto období dokonce vyplacena částka vyšší, než která odpovídá neoprávněně stanovené mzdě podle mzdového výměru č. , hodnota, a vyplývající ze mzdových listů. Z neoprávněně stanovené mzdy žalované za prosinec 2013 měla být dle mzdového listu žalované vyplacena v čistém částka 23 655 Kč, v tomto měsíci jí sice byla vyplacena jen částka 10 000 Kč, takže účetní nedoplatek za tento měsíc činil 13 655 Kč, ale podle mzdového listu za rok 2014 měla být žalované vyplacena (na základě mzdy stanovené v neoprávněné výši dle mzdového výměru č. , hodnota, ) v lednu 2014 v čistém částka 18 536 Kč, v čistém však žalované bylo vyplaceno 25 072 Kč, takže jde o přeplatek ve výši 6 536 Kč, v únoru 2014 mělo být vyplaceno v čistém 20 776 Kč, vyplaceno bylo ale 30 776 Kč, takže jde o přeplatek ve výši 10 000 Kč a v březnu 2014 mělo být vyplaceno 19 295 Kč a vyplaceno přitom bylo 28 590 Kč, takže jde o přeplatek ve výši 9 295 Kč, tudíž po odpočtu účetního nedoplatku čisté mzdy za prosinec 2013 od uvedených přeplatků za leden – březen 2014 si žalovaná sama vyplatila ještě další částku ve výši 12 176 Kč nad rámec mzdy stanovené v nesprávné výši a uvedené ve mzdových listech (stanovené podle neplatného mzdového výměru č. , hodnota, ). Dále si žalovaná neoprávněně v prosinci 2013 vyplatila i částku ve výši 10 000 Kč na základě neplatné dohody o provedení práce, tudíž škoda vzniklá žalobkyni výplatou mzdy v neoprávněné výši přímo žalované v období od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2014 činí částku 337 416 Kč (92 799 Kč + 167 320 Kč + 55 121 Kč + 12 176 Kč + 10 000 Kč). Jelikož za září a říjen 2014 ale žalované žádná mzda nebyla vyplacena, od výše uvedené částky 337 416 Kč je nutno odečíst částku odpovídající mzdě za uvedené měsíce, na níž měla žalovaná nárok, když tento nárok žalované také žalobkyně v žalobě započítávala. Jelikož v září 2014 žalovaná čerpala 8 dní dovolené, s ohledem na výši rozhodného průměrného výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí ve výši 830,53 Kč za den žalovaná měla nárok na náhradu mzdy ve výši 6 645 Kč po zaokrouhlení na celé Kč a za zbývající odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) s ohledem na nárokovou mzdu ve výši 18 000 Kč měla nárok na zaplacení mzdy ve výši 11 455 Kč, tudíž za tento měsíc měla celkem nárok na zaplacení částky 18 100 Kč v hrubém. Za měsíc říjen 2014 žalovaná odpracovala jen 7 dnů, ve zbývajících dnech byla v pracovní neschopnosti a s ohledem na měsíční nárokovou mzdu ve výši 18 000 Kč tak měla za odpracované dny (v tomto měsíci pracovní fond činil 22 dnů) nárok na zaplacení částky 5 479 Kč. Pokud jde o měsíce listopad 2014, byť pracovní poměr žalované u žalobkyně na základě okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalovanou skončil ke dni 15. 11. 2014, v tomto měsíci žalovaná byla v pracovní neschopnosti, takže nárok na mzdu jí v tomto měsíci nevznikl. Škoda způsobená žalobkyni jednáním žalované a spočívající ve mzdě neoprávněně vyplacené žalované, tj. v rozsahu, na který žalovaná neměla nárok, tak za celou dobu trvání pracovního poměru žalované u žalobkyně (od 1. 1. 2012 do 15. 11. 2014) činí částku 313 837 Kč. Škodu způsobenou žalobkyni jednáním žalované rovněž představuje i žalobkyní zaplacené pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, které za zaměstnance hradí zaměstnavatel, a to v rozsahu, který odpovídá neoprávněně vyplacené části mzdy žalované, na kterou žalovaná neměla nárok. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období a dle § 8 odst. 2 tohoto zákona pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec a ze dvou třetin zaměstnavatel, tudíž zaměstnavatel za zaměstnance hradí pojistné ve výši 9 % z vyměřovacího základu. Sazba pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti činí dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, u zaměstnavatele 25 % z vyměřovacího základu, takže celkové pojistné na obě uvedená pojištění placené za zaměstnance zaměstnavatelem činí 34 % z vyměřovacího základu. Ze mzdy, na níž měla žalovaná v jednotlivých měsících nárok (jak bylo výše uvedeno), tak celkové pojistné placené zaměstnavatelem (žalobkyní) za zaměstnance (žalovanou) na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění mělo činit v roce 2012 částku 6 120 Kč za leden, stejnou částku za únor a březen, 6 112 Kč za duben, 6 153 Kč za květen, 6 067 Kč za červen, 6 143 Kč za červenec, 6 200 Kč za srpen, 6 000 Kč za září, 6 120 Kč za říjen a rovněž za listopad a 6 093 Kč za prosinec, za rok 2013 mělo činit 6 132 Kč za leden, 6 120 Kč za únor, 6 065 Kč za březen, 6 148 Kč za duben, 6 120 Kč za květen a červen, 6 219 Kč za červenec, 6 143 Kč za srpen, 6 120 Kč za září, 6 134 Kč za říjen, 6 120 Kč za listopad a 6 138 Kč za prosinec a za rok 2014 mělo činit za leden 6 133 Kč, za únor 5 983 Kč, za březen 6 120 Kč, za duben 6 128 Kč, za květen 6 135 Kč, za červen 6 109 Kč, za červenec 6 180 Kč, za srpen 6 067 Kč, za září 6 154 Kč a za říjen 1 863 Kč. Z listinných dokladů, a to přehledu vyměřovacích základů pojistného o odvedeném pojistném na sociální pojištění a na všeobecné zdravotní pojištění a výpisů z účtu žalobkyně u , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení v , jméno FO, žalobkyní bylo na obou pojistných za žalovanou zaplaceno v roce 2012 v lednu 7 956 Kč, v únoru a březnu vždy 8 500 Kč, v dubnu 8 479 Kč, v květnu 8 529 Kč, v červnu 8 375 Kč, v červenci 8 531 Kč, v srpnu 8 610 Kč, v září 8 334 Kč, v říjnu 8 500 Kč, v listopadu 11 050 Kč, v prosinci 9 555 Kč, v roce 2013 v lednu 8 575 Kč, v únoru 8 500 Kč, v březnu 8 655 Kč, v dubnu 8 487 Kč, v květnu 8 500 Kč, v červnu 12 836 Kč, v červenci 12 919 Kč, v srpnu 13 204 Kč, v září 12 836 Kč, v říjnu 12 466 Kč, v listopadu 12 836 Kč a v prosinci 10 660 Kč a v roce 2014 v lednu 8 131 Kč, v únoru 9 233 Kč, v březnu 8 500 Kč, v dubnu 8 511 Kč, v květnu 7 728 Kč, v červnu 8 484 Kč, v červenci 8 591 Kč, v srpnu 8 425 Kč, v září 8 547 Kč a v říjnu 2 588 Kč. K tomu dlužno dodat, že byť žádná mzda žalované za září a říjen 2014 nebyla vyplacena, tak za tyto měsíce ale příslušné odvody pojistného zaměstnavatelem (žalobkyní) za zaměstnance (žalovanou) byly skutečně provedeny ve výši odpovídající mzdě uvedené ve mzdovém listě. Žalobkyně tak v období ledna 2012 – října 2014 na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti a na pojistném na veřejné zdravotní pojištění za žalovanou v důsledku jednání žalované celkem zaplatila nedůvodně částku 110 306 Kč, tj. částku odpovídající rozdílu součtu částek uvedených v předchozím odstavci č. , hodnota, (tj. částek, jež byly žalobkyní skutečně zaplaceny) a součtu částek uvedených v odstavci č. , hodnota, (tj. částek, jež měly být správně zaplaceny a které odpovídají výši pojistného vyměřeného ze mzdy, na kterou měla žalovaná nárok). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že jednáním žalované byla žalobkyni způsobena škoda v celkové výši 424 143 Kč (313 837 Kč + 110 306 Kč), ale jelikož žalovaná na svou obranu také vznesla námitku započtení jejích tvrzených pohledávek vůči pohledávkám žalobkyně a ve shodě s názorem soudu prvního stupně odvolací soud obranu shledal částečně důvodnou ohledně započtení nároku na zaplacení náhrady mzdy, která náleží žalované dle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. době 2 měsíců, když pracovní poměr žalované u žalobkyně zanikl okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalované ze dne 13. 11. 2014 a žalobkyně skončení pracovního poměru nenapadla žalobou o určení neplatnosti dle § 72 zákoníku práce, pohledávku žalobkyně, na kterou má vůči žalované nárok, bylo nutno ponížit o uvedenou náhradu mzdy, na kterou má naopak nárok žalovaná vůči žalobkyni. Jelikož žalovaná ve 3. čtvrtletí roku 2014 odpracovala 384 hodin (48 dnů), takže odpracovala více než 21 dnů (§ 355 zákoníku práce) a za odpracované dny ve 3. čtvrtletí roku 2014 jí náležela mzda ve výši 39 183 Kč, což představuje průměrný hodinový výdělek ve výši 102,04 Kč, tudíž průměrný hrubý měsíční výdělek vypočtený dle § 56 zákoníku práce, kdy průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce, průměrný hrubý měsíční výdělek tak činí 17 747 Kč (102,04 Kč x 40 x 4,348), tudíž za 2 měsíce výpovědní doby žalované náleží náhrada mzdy ve výši 35 494 Kč. Pokud žalovaná dále v řízení uplatnila k započtení i pohledávku ve výši 51 000 Kč z titulu odměny z dohody o provedení práce, odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu § 1897 o. z. se jedná o pohledávku nezpůsobilou k započtení, když žalobkyně existenci této pohledávky popírá, pohledávka je tak nejistá a je na žalované, aby existenci pohledávky případně prokázala v samostatném řízení, když této pohledávky se také žalovaná po žalobkyni domáhá v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 85/2017. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že po započtení pohledávky žalované z titulu náhrady mzdy ve výši 35 494 Kč tak žalobkyni vznikl vůči žalované nárok na náhradu škody ve výši 388 649 Kč. Jelikož část pohledávky ve výši 96 644 Kč žalobkyni byla přiznána odvoláním rovněž napadeným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud tento výrok jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a pokud jde o výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba ve zbývající části (tj. do částky 366 766 Kč) zamítnuta, ten byl žalovanou napaden jen v rozsahu částky 331 274 Kč, proto odvolací soud vázán rozsahem odvolání tento výrok co do částky 39 269 Kč jako věcně správný rovněž potvrdil a ve zbývajícím napadeném rozsahu jej podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 295 005 Kč (388 649 Kč – 96 644 Kč). Ohledně této další žalobkyni přiznané částky vzhledem k její výši odvolací soud pro její zaplacení stanovil žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší než obecnou lhůtu 3 dnů, a to lhůtu 3 měsíců. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení vzniklých před soudy všech stupňů, přičemž o nákladech účastníků rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci, když každá z účastnic byla v řízení částečně úspěšná a jelikož z celkové žalované částky 463 490 Kč žalobě bylo vyhověno do částky 388 649 Kč, neúspěch žalobkyně představuje 16,13 % a po zohlednění tohoto úspěchu žalované tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu dvou třetin. Náklady řízení vzniklé žalobkyni jednak tvoří zaplacené soudní poplatky za podání žaloby a za odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně v obou případech po 23 171 Kč a dále náklady na zastoupení. Náklady zastoupení žalobkyně tvoří mimosmluvní odměna v plné výši (počítaná z tarifní hodnoty 463 410 Kč) za 34 úkonů právní služby [za přípravu a převzetí věci, sepis předžalobní (kvalifikované výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 18. 11. 2016, zastoupení při jednání soudu dne 25. 11. 2016 od 9:31 hod. - 11:32 hod. (byť jednání přesáhlo dvě hodiny, jelikož se tak stalo o pouhou 1 minutu, odvolací soud jej hodnotil jako 1 úkon právní služby), sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 22. 12. 2016, zastoupení při jednání soudu dne 20. 1. 2017 od 9:32 hod. -11:52 hod. (počítáno za 2 úkony právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny), sepis odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 28. 11. 2017, zastoupení při jednání soudu dne 12. 3. 2019 od 9:00 hod. - 13:33 hod. (počítáno za 3 úkony právní služby, neboť jednání trvalo déle než 4 hodiny), zastoupení při jednání soudu dne 8. 8. 2019 od 9:00 hod. - 11:53 hod. (počítáno za 2 úkony právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny), zastoupení při jednání soudu dne 5. 9. 2019 od 8:30 hod. - 10:38 hod. (počítáno za 2 úkony právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny), sepis vyjádření ze dne 9. 10. 2019, zastoupení při jednání soudu dne 10. 10. 2019, sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 14. 4. 2020, zastoupení při jednání soudu dne 11. 8. 2020 od 9:00 hod. - 11:40 hod. (počítáno za 2 úkony právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny), sepis vyjádření ze dne 30. 10. 2020, zastoupení při jednání soudu dne 10. 11. 2020, zastoupení při jednání soudu dne 8. 4. 2021, zastoupení při jednání soudu dne 29. 4. 2021, sepis závěrečného návrhu k výzvě soudu ze dne 10. 5. 2021, sepis odvolání proti druhému (mezitímnímu) rozsudku soudu prvního stupně, zastoupení při jednání soudu dne 24. 3. 2022, zastoupení při jednání soudu dne 5. 5. 2022, sepis odvolání proti třetímu rozsudku soudu prvního stupně, zastoupení při jednání soudu dne 2. 5. 2023, zastoupení při jednání soudu dne 1. 6. 2023 a zastoupení při jednání soudu dne 1. 8. 2023] po 10 180 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dále mimosmluvní odměna v poloviční výši za 2 úkony právní služby (za zastoupení při jednáních soudu prvního stupně dne 13. 5. 2022 a dne 11. 8. 2023, při nichž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí) dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu po 5 090 Kč, mimosmluvní odměna v plné výši 9 660 Kč dle § 7 advokátního tarifu za sepis odvolání proti poslednímu rozsudku soudu prvního stupně (přezkoumávaném v tomto odvolacím řízení), kdy s ohledem na předmět odvolání odměna počítána z tarifní hodnoty 331 274 Kč, a dále mimosmluvní odměna v plné výši za 4 úkony právní služby (za zastoupení při jednání odvolacího soudu dne 26. 2. 2024, dne 17. 4. 2024, dne 12. 6. 2024 a dne 19. 6. 2024) po 10 020 Kč dle § 7 advokátního tarifu, když s ohledem na předmět odvolacího řízení (rozhodováno i o odvolání žalované) odměna počítána z tarifní hodnoty 427 918 Kč. Celkem tak zástupci žalobkyně náleží odměna ve výši 406 040 Kč (34 x 10 180 Kč, 2 x 5 090 Kč, 1 x 9660 Kč a 4 x 10 020 Kč). Dále náklady na zastoupení tvoří 41 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 12 300 Kč, náhrada za promeškaný čas strávený zástupcem žalobkyně ke 4 výše uvedeným jednáním odvolacího soudu ze sídla zástupce a zpět vždy po 600 Kč (za 6 započatých půlhodin) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 2 400 Kč a dále cestovné k těmto jednáním a zpět osobním automobilem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, , vždy po 1 445,68 Kč [při ujetí vzdálenosti 188 Km, při základní sazbě náhrady za každý ujetý km ve výši 5,60 Kč dle § 1 písm. b) vyhl č. 398/2023 Sb., při průměrné spotřebě motorové nafty 5,4 litrů na 100 km (zjištěné z technického průkazu vozidla) a při ceně paliva 38,70 Kč za 1 litr dle § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb.], tj. celkem 5 782,72 Kč. Konečně náklady tvoří i částka 89 569,77 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, kterou je zástupce povinen z odměny a náhrad odvést. Celkem tak veškeré náklady vzniklé žalobkyni projednávané věci v řízení před všemi soudy činí 562 434,49 Kč, z čehož dvě třetiny činí 374 956,32 Kč a uvedenou částku soud žalované uložil zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), přičemž s ohledem na výši částky pro zaplacení nestanovil obecnou lhůtu 3 dnů, ale lhůtu 3 měsíců (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Podle výsledku řízení odvolací soud také dle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech placených státem, a jelikož stát platil náklady řízení ve výši 11 100 Kč, odvolací soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně částku 1 800 Kč a žalované částku 9 300 Kč, přičemž pro zaplacení nákladů státu s ohledem na poměrně nízkou výši těchto nákladů stanovil obecnou lhůtu 3 dnů.