61 CO 34/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného místem podnikání adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 68 433 Kč s příslušenstvím o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 C 216/2022-112 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 12. 2022, č. j. 4 C 216/2022-123

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje a výrok IV se ruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ve znění rozsudku doplňujícího vyhověl žalobě o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši celkem 64 085,50 Kč s úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných částek náhrady, a v částce 4 347,50 Kč s úroky od 1. 5. 2021 žalobu zamítl – tento výrok nabyl právní moci. V odůvodnění vyhovujícího výroku uvedl soud prvního stupně v podstatě, že dne 1. 12. 2020 byla pravomocně určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, žalovaný poté ale žalobce nevyzval ani nevyvinul jinou inciativu k tomu, aby žalobce opět do zaměstnání nastoupil. Žalobce byl úspěšný i v následujícím řízení o zaplacení náhrady mzdy od září 2019 do prosince 2020, tj. po dobu řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a částečně i po dobu, kdy již byla pravomocně neplatnost určena, a žalobce práci nekonal pro překážky na straně zaměstnavatele. Nyní žalobce požaduje náhradu mzdy opět z důvodu překážky na straně zaměstnavatele, neboť pracovní poměr trval až do 29. 3. 2021 a žalobce obdržel mzdu pouze za březen uvedeného roku ve výši 5 424 Kč, což žalovaný prokázal. Soud prvního stupně dále uvedl, že bylo na žalovaném, aby žalobce vyzval k nástupu do práce, neboť to byl on, kdo ho vykázal z pracoviště a poté s ním ukončil pracovní poměr, a žalobce včas sdělil, že na dalším zaměstnávání trvá – toto stanovisko žalobce nezměnil ani v následující době a není pravda, že by o další trvání pracovního poměru již neměl zájem. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou doručení předžalobní upomínky žalovanému, tedy jeho právnímu zástupci a dovodil, že byla doručena řádně, a že žalobcův nárok je tedy důvodný. Velmi podrobně odůvodnil, z jakých právních předpisů a zjištěných skutečností vycházel při zjišťování výše žalobcova nároku, tj. pravděpodobného výdělku v období ledna až března 2021, neboť žalobce neodpracoval potřebnou dobu 21 dnů. Poukázal na výklad ustanovení zákoníku práce o zjišťování průměrného výdělku (§ 355 a násl. zák. práce) a vysvětlil, z jakých důvodů vycházel ze žalobcova výdělku za poslední čtvrtletí, kdy u žalovaného pracoval.

2. K tomu uvedl, že jde o dobu od července do září 2019, kdy žalobcův průměrný hrubý výdělek činil měsíčně 24 540 Kč - žalobci by tak náležela náhrada mzdy za jednotlivé měsíce v této výši. Poukázal i na to, že každý měsíc byly vypláceny žalobci i odměny jako pohyblivé složky mzdy a je třeba tyto částky ve výpočtu zohlednit. Protože žalobce při uplatnění svého nároku vycházel z nižší částky průměrného výdělku, soud jeho nárok shledal důvodným. Musel pouze zamítnout žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 5 217 Kč, neboť to představuje mzdu za březen 2021, kterou žalobce obdržel, i když bez bližší specifikace.

3. Soud prvního stupně odůvodnil také výrok o nákladech řízení účastníků, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela převážným žalobcovým úspěchem, s tím, že se sice domáhal i již vyplacené částky, ale to bylo způsobeno i tím, že mu žalovaný nevydal potvrzení o mzdě za březen 2021. Účelně vynaložené náklady tedy byly žalobci přiznány v plné výši, ovšem některé úkony žalobcova zástupce soud nepovažoval za účelné. Jde o sepis další předžalobní upomínky, opakované jednání s protistranou, a rovněž opakovaný sepis vyjádření k věci. Odůvodnil neúčelnost těchto vynaložených nákladů a celkem tedy přiznal úspěšnému žalobci částku 51 425 Kč. Posledním výrokem pak soud prvního stupně uložil žalobci dle § 147 o. s. ř. povinnost zaplatit žalovanému separované náklady řízení 2 698,30 Kč za zmařené ústní jednání dne 18. 8. 2022, k němuž se žalující strana nedostavila.

4. Ve včasném odvolání žalovaný zpochybňoval přiznanou výši náhrady mzdy, tedy způsob, jakým soud prvního stupně určil výši pravděpodobného žalobcova výdělku v období leden až březen 2021. Měl za to, že soud prvního stupně nesprávně vycházel ze mzdy účtované žalobci ve 3. čtvrtletí 2019, ačkoliv měl vycházet z jeho základní mzdy 20 000 Kč měsíčně, neboť odměny a prémie nejsou nárokovou složkou mzdy a slouží k ohodnocení kvality odvedené práce. Zejména však namítal, že bylo na žalobci, aby se dostavil na pracoviště a požádal o přidělení práce, žalobce však žádnou inciativu neprojevil a již v průběhu předchozích řízení uvedl, že o další trvání pracovního poměru zájem nemá. Účastníci pak jednali o možné dohodě, ale pro rozporná stanoviska došlo k ukončení pracovního poměru až k 31. 8. 2021. Žalovaný vytkl dále, že mu nebyla doručena předžalobní výzva k plnění ze dne 1. 6. 2022, neboť byla adresována [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátovi, který žalovaného zastupoval na základě pověření České advokátní komory v předchozím řízení, plnou moc mu ale žalovaný neudělil a výzva tedy měla být adresována přímo jemu.

5. Žalobce podal rovněž včasné odvolání, a to proti výrokům III a IV napadeného rozsudku, tedy výrokům o nákladech řízení. Nesouhlasil s tím, že některé úkony právní služby považoval soud prvního stupně za neúčelně vynaložené a podrobně popsal, z jakých důvodů byly tyto úkony nutné, takže účelné náklady činí nejméně 15 100,80 Kč – v tomto smyslu se domáhal změny napadeného výroku. Nesouhlasil také s rozhodnutím o separovaných nákladech řízení, neboť je sice pravda, že se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili k jednání soudu 18. 8. 2022, avšak důvody pro něž se tak stalo, zavinila žalovaná strana. Ta zástupkyni žalobce kontaktovala s tím, že požádala o odročení jednání, zástupkyně žalobce s tím souhlasila s podmínkou, že žádost o odrok podá právní zástupkyně žalovaného. Ta skutečně žádost o odrok podala a poté od ní právní zástupkyně žalobce obdržela informaci, že se jednání konat nebude. Proto se žalobce ani jeho zástupkyně k jednání nedostavili. Rozhodnutí soudu o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému separované náklady řízení je tedy nesprávné.

6. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobce a uvedl, že se ztotožňuje s důvody, pro něž soud prvního stupně žalobci část nákladů řízení nepřiznal, a za rovněž správné považoval rozhodnutí dle § 147 o. s. ř. s tím, že není pravdivé tvrzení, že by snad zástupkyně žalovaného kontaktovala zástupkyni žalobce s informací, že jednání 18. 8. 2022 bylo odročeno.

7. Žalobce považoval odvolání žalovaného za nedůvodné s tím, že námitkami uplatněnými v odvolání se soud prvního stupně již zabýval a shledal je nedůvodnými. Není pravda, že by žalobce neměl zájem o pokračování pracovního poměru, nebo že by se snad nastoupení do práce vyhýbal, byl naopak připraven nastoupit, ale žalovaný ho k tomu nikdy nevyzval. I námitky žalovaného proti způsobu výpočtu výše nároku považoval žalobce za nedůvodné, stejně jako výtky, že mu nebyla řádně doručena předžalobní výzva. Trval na odvolání proti výrokům o nákladech řízení, ale jinak poukazoval na správnost napadeného rozhodnutí ve věci samé a navrhl potvrzení výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit mu náhradu m 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k obsahu odvolání i vyjádření obou účastníků, a po ústním jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, odvolání žalobce pak jen zčásti.

9. Soud prvního stupně správně zkoumal, kdo z účastníků měl vyvinout iniciativu k faktickému výkonu práce žalobce a odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje. V předchozích řízeních bylo zjištěno, že dne 12. 9. 2019 žalovaný žalobce vykázal z pracoviště a zakázal mu tam vstup, a ani po sdělení žalobcova nesouhlasného stanoviska svůj postoj nezměnil, a to ani v době po právní moci rozsudku o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (viz např. odst. 23 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Co 9/2022-266). V následujícím období žalovaný tento postoj nezměnil, a to ani v průběhu předchozího řízení o náhradu mzdy. Názor žalovaného, že iniciativu i za této situace měl vyvinout žalobce, je tedy neopodstatněný. Důvodná není ani námitka, že ihned po faktickém započetí práce byla žalobci nařízena karanténa a do zaměstnání tedy nedocházel – to nemění nic na tom, že byl připraven a ochoten práci vykonávat.

10. Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce i za období od 1. 1. 2021 až do 29. 3. 2021, neboť žalobce v tomto období nekonal práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele (žalovaného).

11. Soud prvního stupně při výpočtu výše náhrady mzdy náležející žalobci správně vycházel z § 355 odst. 1 zák. práce a v souladu s § 355 odst. 2 zák. práce vycházel z jeho hrubé mzdy skutečně dosažené ve čtvrtletí, kdy u žalovaného naposledy pracoval, a zohlednil tím i obvyklou výši jednotlivých složek mzdy, včetně nenárokových, které byly vypláceny pravidelně. Zákoník práce zjevně preferuje možnost zjištění pravděpodobného výdělku ze mzdy, jehož zaměstnanec skutečně dosahoval, byť jde o kratší období nebo období dřívější než předchozí kalendářní čtvrtletí. Pouze pokud by nepřicházelo v úvahu toto zjištění, např. proto, že v mezidobí došlo k výkyvu mezd u téhož zaměstnavatele, přicházelo by v úvahu určení pravděpodobného výdělku dle mzdy jiného zaměstnance, vykonávajícího stejnou práci. V každém případě nesmí být zaměstnanec poškozen, i když je pravděpodobný výdělek určen odhadem. Není tedy důvod nepřihlížet k nenárokovým složkám mzdy, jsou-li u zaměstnavatele obvyklé a byly konkrétnímu zaměstnanci vypláceny. V přezkoumávané věci tedy nelze vycházet jen ze základní sjednané mzdy ve výši 20 000 Kč, neboť např. v období, z něhož vycházel soud prvního stupně, činila žalobcova hrubá mzda vždy vyšší částku vzhledem k vyplácení odměn. V tomto období šlo ale o odměny 4 000 Kč a 6 000 Kč, nikoli výrazně zvýšené, které by bylo třeba uvažovat pro delší období, jak je to např. u odměny 20 500 Kč vyplacené později - v červnu 2019.

12. Zvolený postup soudu prvního stupně při zjišťování pravděpodobného výdělku tedy považuje odvolací soud za správný a totéž se týká celkového výpočtu výše nároku, ohledně níž odvolací soud odkazuje na odst. 21 a 22 napadeného rozsudku. Soud prvního stupně tedy správně dospěl k částce průměrného hodinového výdělku 141,10 Kč, tj. vyššímu, než žádal žalobce (137,97 Kč jako v předchozím řízení). Žalobci proto náležejí náhrady mzdy za leden 2021 ve výši 23 179 Kč, za únor 22 075 Kč a za březen (část) 18 831,50 Kč, a to vždy s úroky z prodlení od splatnosti jednotlivých plnění, jak uvedl soud prvního stupně v odst. 23 odůvodnění. Odvolací soud odkazuje i na závěr, že žalovaný prokázal, že žalobci zaplatil za březen 2021 část mzdy – částku 5 424 Kč, tj. 4 642 Kč čistého, i když potvrzení o tom (výplatní lístek) žalobce neobdržel.

13. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud závěrem považoval napadený výrok I rozsudku soudu prvního stupně za věcně správný a proto postupoval dle § 219 o. s. ř., tedy výrok potvrdil.

14. Ani s námitkou žalovaného o nedoručení předžalobní upomínky nelze souhlasit. Zástupce žalobce sice adresoval upomínku ze dne 1. 6. 2022 [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátovi, který žalovaného zastupoval v předchozím řízení, ten ale na výzvu reagoval a tlumočil stanovisko žalovaného k této výzvě. Odvolací soud má ostatně za to, že v projednávané věci jde o případ, kdy doručení předžalobní výzvy dle § 142a o. s. ř. není nutnou podmínkou pro přiznání náhrady nákladů úspěšnému žalobci. Toto ustanovení je mířeno především na případy, kdy věřitelé zneužívají existenci drobných pohledávek ke generování nákladů řízení, neboť dlužník nemusí mít vždy o některém svém splatném závazku vědomost, ačkoliv je ochoten jej splnit. Mezi účastníky však probíhají spory od konce roku 2019 prakticky nepřetržitě, žalovaný řádně neplnil ani povinnost k náhradě mzdy dle vykonatelného rozsudku v předchozí věci a doručení předžalobní výzvy lze tak považovat jen za formální úkon, který zde neplní účel předpokládaný při novelizaci občanského soudního řádu. Žalovaný ostatně nebyl ochoten plnit ani poté, co mu byla doručena žaloba ve věci samé.

15. Odvolací soud dále přezkoumal výrok o nákladech řízení účastníků správně vycházející z téměř úplného úspěchu žalobce (a nepatrného neúspěchu z omluvitelného důvodu) dle § 142 odst. 3 o. s. ř. K námitce žalobce přezkoumal účelnost vynaložených nákladů za poskytnutí právních služeb, dospěl ale k závěru, že i v této části postupoval soud prvního stupně správně a logicky. Náklady řízení nelze zvyšovat opakovaným zasíláním předžalobních upomínek (úkon z 25. 3. 2022). Za úkon advokáta také nelze považovat stručnou e-mailovou reakci na vyjádření žalovaného. Za vyjádření z 12. 7. a 22. 9. 2022 rovněž nelze poskytnout odměnu advokáta, neboť prvé vyjádření se týká způsobu výpočtu požadované částky, tedy odůvodnění výše požadovaného nároku a to je třeba považovat za doplnění žaloby. Další„ vyjádření“ je jen průvodním sdělením k soudem vyžádaným výplatnicím. Odvolací soud za správné považuje i to, že korespondence mezi právními zástupci účastníků, konkrétně e-mailová sdělení právního zástupce žalobce z 12. 8. a 17. 8. 2022 lze na nejvýše považovat za jedno pokračující jednání s protistranou. Odkazuje tedy na závěr soudu prvního stupně, že důvodně vynaloženými a přiznanými náklady řízení žalobce je odměna advokáta žalobce za 9 úkonů právní služby spolu s paušálními částkami hotových výdajů a částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, dále hotové výdaje za jízdné a zaplacený soudní poplatek, jak to soud prvního stupně podrobně popsal.

16. V odůvodnění výroku IV svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že postupoval dle § 147 o. s. ř. s tím, že prvé jednání ve věci bylo nařízeno na 18. 8. 2022, den předtím byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení a soudkyně zástupci žalovaného sdělila, že k odročení dojde pouze, pokud se k žádosti připojí i žalobce (důvodem pro odročení mělo být mimosoudní jednání účastníků). Souhlasné stanovisko žalobce ale předloženo nebylo a ani soudu se nepodařilo telefonicky souhlas ověřit, takže žádosti o odročení nevyhověl. Následujícího dne se ale k jednání dostavil pouze žalovaný a jeho právní zástupkyně. Z protokolu o ústním jednání uvedeného dne ale vyplývá, že jednání se konalo v nepřítomnosti žalující strany, žalovaný při něm informoval o dosavadním průběhu smírných jednání mezi účastníky a o možnosti dalšího jednání, byla přednesena žaloba, žalovaný předložil důkaz výplatní listinou žalobce za období březen až srpen 2021, přednesl svá tvrzení o zjišťování žalobcova průměrného výdělku a o odvodech z přiznaných úroků z prodlení. Zástupkyně žalovaného informovala soud, že zástupkyni žalobce kontaktovala telefonicky a ta jí sdělila, že se k žádosti o odročení připojuje. Zástupkyně žalobce popisuje jednání o možnosti odročení jiným způsobem, avšak odvolací soud vycházel z toho, že ústní jednání dne 18. 8. 2022 se konalo. Konání tohoto jednání nelze považovat za nadbytečné, i když trvalo jen krátce, nelze však uzavřít, že svou neúčastí zavinila odročení jednání pouze žalující strana, neboť po tomto jednání následovala ještě dvě další. Proto odvolací soud považoval výrok IV za nesprávný, takový, který neměl být vydán a postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tento výrok zrušil.

17. Ve věci samé v odvolacím řízení byl žalobce zcela úspěšný a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na plnou náhradu nákladů řízení, tj. odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu). Podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. náleží tedy odměna za 1 úkon po 3 700 Kč, za 2 úkony 7 400 Kč, k tomu náležejí 2 paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty 1 680 Kč, dohromady tedy 9 680 Kč.