61 CO 44/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně b) Ing. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa obě zastoupeny advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o nahrazení projevu vůle o odvolání účastnic proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 13 C 50/2018-326

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 113 195 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náklady odvolacího řízení ve výši 42 581 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhaly nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o převodu pozemků specifikovaných ve výroku I rozsudku, a to po zpětvzetí žaloby v této části. Tento výrok nabyl právní moci. Dalším výrokem pak soud prvního stupně žalobě vyhověl a nahradil tedy projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků označených v odst. 4 do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. V odůvodnění uvedl v podstatě, že žalobkyně prokázaly, že jsou oprávněnými osobami dle zákona o půdě, a prokázaly také, že restituční nárok každé z nich činí 860 562,50 Kč, neboť pozemky odňaté jejich právnímu předchůdci byly regulačním plánem určeny pro výstavbu a městskou zeleň, a to bylo také realizováno. Bylo tedy správné tyto nevydané pozemky v k.ú. [část obce], [část obce] a [obec] ocenit jako stavební. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a uzavřel, že odňaté pozemky, které nebyly oprávněným osobám vydány, bylo nutné ocenit jako stavební dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. bez jakýchkoliv srážek, neboť šlo o pozemky stavebně srostlé s obcí, přístup k nim byl po zpevněné komunikaci a vzhledem k zástavbě byla v místě možnost napojení na vodovod, kanalizaci a elektřinu. Přestože žalované (jejímu právnímu předchůdci) bylo známo, že pozemky byly v době odnětí státem určeny k zástavbě, ocenila je jen jako pozemky zemědělské částkou celkem 35 395 Kč. Jednala tedy účelově, diskriminačně a liknavě, neboť jí musely být známy závěry vyjádřené v nálezu Ústavní soudu ČR ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03. I pokud by žalovaná měla pochybnosti o charakteru pozemků, bylo její povinností věc prošetřit. Žalobkyně upozornily na stavební charakter odňatých pozemků již právního předchůdce žalobkyně – [anonymizována tři slova] – dne 29. 11. 2000 a domáhaly se vydání náhradních pozemků, v roce 2018 zaslaly žalované znalecký posudek, jímž byl jejich restituční nárok vyčíslen na 1 836 345 Kč, ale k přecenění výše restitučního nároku žalovaná nepřikročila. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že až v průběhu řízení nechala žalovaná zpracovat znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení], který zjistil výši restitučního nároku každé z žalobkyň dle § 14 odst. 1 výše citované vyhlášky na 860 562,50 Kč – z této částky také soud vycházel. Zjistil rovněž hodnotu pozemků, které žalobkyně označily jako vhodné k uspokojení svých nároků a uzavřel, že pozemky uvedené v odst. II. výroku rozsudku jsou vhodné k uspokojení restitučních nároků, tedy není zde žádná překážka pro převod těchto pozemků do vlastnictví žalobkyň. I v tomto směru odkázal na četnou judikaturu vyšších soudů. Zabýval se i námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, ale uvedl, že právo na přecenění hodnoty odňatých pozemků promlčení nepodléhá. O náhradě nákladů řízení účastnic rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný úspěch žalobkyň s tím, že z části zavinily zastavení řízení zpětvzetím žaloby.

2. Ve včasném odvolání žalovaná namítla, že není správné zjištění, že se žalobkyně dožadovaly přecenění svých nároků již od roku 2000. Prvá žádost byla podána 19. 6. 2018, žalobkyně tedy 18 let nevyvíjely žádnou činnost s výjimkou získání jednoho pozemku a převodu části nároku na třetí osobu. Jimi předložený znalecký posudek byl zpracován na základě neschválené územně-plánovací dokumentace, a je jen těžko uvěřitelné, že podle ještě starších plánů měly nevydané pozemky zcela jistě stavební charakter. Řada lidí si pamatuje, že pozemky v dané lokalitě nebyly zastavěny ani v osmdesátých letech minulého století. Pokud snad nějaká zástavba byla, jednalo se o roztroušené objekty bez jakékoliv srostlosti a dopravní dostupnosti. Navíc se jednalo o parcely o velkých výměrách a jako stavební by mohly být oceněny pouze ty, které se nacházely skutečně pod stavbou nebo ty, na kterých byla konkrétní stavba jednoznačně a určitě plánována. I kdyby se o stavební pozemky jednalo, o jejich přeměnu se restituenti ani jejich právní předchůdci nijak nezasloužili, nic do těchto pozemků v této souvislosti neinvestovali. Nároky žalobkyň byly tedy původně oceněny řádně a správně právním předchůdcem žalované, neboť je nutné vzít v úvahu i období, kdy k tomu došlo. Přesto žalovaná nárok žalobkyň přecenila na poměrně vysokou částku, blížící se požadavku žalobkyň. Žalovaná nesouhlasila ani s posouzením otázky promlčení nároku na přecenění s tím, že z hlediska právní jistoty je nezbytné připustit, že i tento nárok promlčení podléhá. Vytkla též, že není jasné, zda část nároku postoupená jednou ze žalobkyň třetí osobě je opravdu pohledávkou či procentuálním vyčíslením nároku odpovídající poměru dle nového ocenění. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, případně tak, že výše neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) činí 865 947,95 Kč a žalobkyně b) 857 170,95 Kč, přičemž v těchto částkách není započten převod náhradních pozemků dle rozhodnutí [název soudu], které ještě nenabylo právní moci.

3. Žalobkyně, rovněž ve včasném odvolání, namítly, že bylo nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Je pouze vinou státu, že je celá restituce vypořádávána soudně a náklady řízení alespoň částečně žalobkyním kompenzují výdaje na právní zastoupení, které musí vynakládat opět jen díky pochybení státu. Poukázaly na rozhodování jiných soudů v obdobných restitučních věcech a žádaly, aby byla přiznána náhrada nákladů řízení celkem 113 195 Kč. Přitom vycházely z tarifní hodnoty sporu 668 382,80 Kč, tj. z ceny pozemků, ohledně nichž soud prvního stupně žalobě vyhověl.

4. Žalobkyně se také vyjádřily k odvolání žalované a zdůraznily, že i z jednání žalované je zřejmé, že jejich restituční nárok dlouhá léta nesprávně evidovala a žalobkyně se proto nemohly zúčastnit veřejných nabídek a soutěžit o náhradní pozemky. I v současnosti je restituční nárok evidován nesprávně, [název soudu] v obdobném řízení uzavřel, že dosahuje výše 2 369 289,67 Kč. Nesprávná je i námitka žalované o možnosti promlčení práva na přecenění restitučního nároku, neboť žalovaná tento nárok přecenila sama. Náhradní pozemky dle rozhodnutí soudu prvního stupně jsou k převodu vhodné a jejich ocenění je mezi účastníky nesporné, a zároveň jejich hodnota nepřevyšuje restituční nárok žalobkyň, proto by měl být žalovanou napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen.

5. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a přihlédl k odvoláním účastnic, dospěl však k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Rozsudek soudu prvního stupně splňuje všechny náležitosti dle § 157 odst. 1 o. s. ř., zabývá se tvrzeními účastnic, hodnotí logicky všechny důkazy provedené dle návrhů účastnic a činí přesvědčivé a správné skutkové i právní závěry, s četnými odkazy na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR.

7. Odvolací soud tak musí zásadně odkázat na správné odůvodnění napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o stěžejní otázku výše restitučního nároku žalobkyň. To, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami, jakým podílem se podílejí na restitučním nároku i to, které pozemky v k.ú. [část obce], [obec] a [část obce] jim nemohly být vydány pro překážku zastavěnosti, je mezi účastnicemi nesporné. Je také zřejmé, že i pokud byly pozemky v době jejich odnětí státem evidovány jako zemědělské, ale byly již určeny k zastavění územně plánovací dokumentací, je třeba je ocenit jako stavební. Dovolací soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (např. v době přechodu na stát o tom existovala územně plánovací dokumentace, či vykoupení bylo realizováno za účelem výstavby) je třeba nevydané pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. K tomu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, případně rozsudek z 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014. Pozemky právního předchůdce žalobkyň odňal stát vyhláškami ministra techniky v roce 1948 a 1953 bez náhrady, a soud prvního stupně zjistil, že v té době již existoval závazný plán na jejich zastavění, a zástavba byla také realizována. Žalovaná v odvolání obecně uvedla, že těžko je uvěřitelné, že dle ještě starších plánů měly pozemky stavební charakter a že pozemky nebyly zastavěné ještě v 80. letech minulého století. V řízení bylo ale prokázáno, že podle přehledného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1930 byly pozemky právního předchůdce žalobkyň v k.ú. [část obce], [obec] a [část obce] určeny k zástavbě činžovními a rodinnými domy a společenskými centry a obdobně to vyplývá z návrhu směrného plánu z roku 1948, o jehož schválení či neschválení nebylo rozhodnuto. Není podstatné, že v době odnětí pozemků státem byla na pozemcích zástavba jen částečně – podstatné je, že byly k zastavění určeny platnými rozhodnutími příslušných orgánů. Je také třeba dodat, že nelze rozlišovat části pozemku přímo dotčené stavbou a části ostatní.

8. Neurčitou námitku, že výstavba na odňatých pozemcích nebyla realizována ještě řadu let po odnětí pozemků, uplatnila žalovaná až v odvolání, soud prvního stupně se jí proto nemohl zabývat. To platí i pro odvolací soud, neboť žalovaná byla poučena o své povinnosti tvrzení a o důkazní povinnosti dle § 118a a § 119a o. s. ř. přípisem soudu, který obdržela 5. 9. 2019. V určené 30 denní lhůtě však výše označené tvrzení neuplatnila, ani v tomto směru neoznačila žádné důkazy. K poučení přikročil soud prvního stupně poté, kdy seznámil účastnice se svým předběžným závěrem, že je nutné odňaté pozemky nově ocenit a zjistit jejich cenu jako pozemků stavebních, a že o tom bude vypracován revizní znalecký posudek. Účastnice byly poučeny, že veškeré rozhodné skutečnosti a důkazy musejí soudu označit ve stanovené lhůtě, neboť k později uplatněným skutečnostem a důkazům není možno přihlížet, s výjimkou těch, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů nebo které účastník bez své viny nemohl uplatnit dříve. Tvrzení o tom, že odnětí pozemků jako stavebních a jejich skutečné zastavění spolu nesouvisí, však žalovaná uplatnila poprvé až po odvolání.

9. Dovolací soud ve své judikaturní praxi ostatně již přijal flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2015 sp.zn. 28 Cdo 1227/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2017 sp. zn. 4120/2016 a rozhodnutí v něm odkazovaná) a podle této judikatury není nutné ulpívat rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební. Pokud tedy v době odnětí pozemků existoval pro dané území regulační plán, či územní plán, byť neschválený, ale státní orgány podle něho postupovaly, je zřejmé, že již v době odnětí pozemků existoval záměr využít je k realizaci výstavby a pokud tato výstavba byla – i když s jistým časovým odstupem – realizována, jde o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí, založený na komplexním posouzení zjištěných skutečností.

10. Také pokud jde o další námitku žalované – ohledně hodnocení její liknavosti při vyřizování restitučních nároků žalobkyň – je nutno uvést, že i s touto námitkou se soud prvního stupně vypořádal správně. Není sice vinou žalované, resp. jejího právního předchůdce, že původně ocenila odňaté pozemky jako zemědělské, neboť předpisy ani judikatura v roce 2000 či 2001 nenasvědčovala, že by měl být zvolen jiný postup. Nelze tedy žalované či jejímu právnímu předchůdci vyčítat, že postupovala tehdy obvyklým způsobem. Žalobkyně nicméně skutečně již v roce 2000 upozornily, že nevydané pozemky byly určeny k zastavění (konkrétně uvedly, že v průběhu řízení o vydání pozemků bylo zjištěno, že existoval Směrný územní plán pro [anonymizováno] [obec] a okolí z roku 1948, který zahrnoval i území katastrů [část obce], [obec] a [část obce] a byly určeny pro občanskou zástavbu) a na to žalovaná nereagovala. Poté žalobkyně žádostmi o převod náhradních pozemků a částečným postoupením nároku začaly své restituční nároky ve výši původně stanovené uspokojovat, což se ovšem zdařilo jen v malém rozsahu, a když v roce 2018 žalovaná nereagovala na jejich již konkrétní výzvu k přecenění nároku, důvodně zahájily řízení v této věci. Žalovaná stále evidovala jejich nárok v nesrovnatelně nižší částce (35 395 Kč celkem) než byla uvedena v žalobkyněmi předloženém znaleckém posudku. Je pravda, že řadu let se žalobkyně„ spokojily“ s původním oceněním nároku, ale totéž učinila i žalovaná, ačkoliv jí jistě byl znám vývoj judikatury, podle níž platí, že oprávněné osobě je třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené ke stavbě dle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, byť pozemky byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, za situace, kdy existovala dokumentace předpokládající jejich zastavění. Žalovaná tedy ztěžovala uspokojení nároku žalobkyň tím, že setrvala na nesprávném ohodnocení jejich nároku i v době, kdy judikatura o hodnotě pozemků určených k zastavění již byla známá, a to lze považovat za liknavý až svévolný postup. V průběhu řízení sice žalovaná pořídila znalecký posudek o ocenění odňatých pozemků jako stavebních, svůj postoj k výši nároku žalobkyň ale zásadně nezměnila. Nemůže tak vyčítat žalobkyním nedostatek aktivity, protože sama pro uspokojení jejich nároků nic neučinila po stejnou dobu, a žalobkyně neměly reálnou možnost se se svými minimálními nároky zúčastňovat soutěží o získání náhradních pozemků. Nesnáze při vyřizování nároků vycházejících z restitučních právních předpisů nelze přesouvat na oprávněné osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

11. K další námitce o tom, že se soud prvního stupně nezabýval hodnotou postoupené části restitučního nároku žalobkyň (žalobkyně b) převedla v roce 2005 část nároku na třetí osobu) lze uvést, že tato otázka nebyla předmětem řízení. Předmětem sporu bylo autoritativní určení vlastnictví oprávněných osob k pozemkům, nikoliv rozhodnutí o výši restitučního nároku či o hodnotě převáděných pozemků (rozsudek NS ČR ze dne 5.10.2020 sp.zn. 28 Cdo 2260/2020).

12. Pokud jde o námitku promlčení práva na přecenění restitučního nároku, odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, podle něhož požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, za účelem určení výše restitučního nároku nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení. Závěr soudu prvního stupně o nepřípadnosti námitky promlčení ze strany žalované vyjádřený v odst. 25 odůvodnění, je tedy zcela správný.

13. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, proto napadený výrok II tohoto rozsudku jako potvrdil dle § 219 o.s.ř., podle něhož platí, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné.

14. Odvolací soud zaujal ale jiný názor k otázce náhrady nákladů řízení mezi účastníky. V něm totiž primárně nešlo o to, kolik pozemků žalobkyně získají, ale o výši, resp. přecenění hodnoty jejich restitučního nároku, a ohledně tvrzení o nutnosti přecenění tohoto nároku měly žalobkyně úspěch. Je také třeba vzít v úvahu, že výběr vhodných pozemků bez součinnosti žalované je pro restituenty obtížný, neboť nemohou mít informace o všech okolnostech, které mohou bránit převodu pozemků do jejich vlastnictví. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolání žalobkyň je důvodné a je namístě přiznat jim náhradu nákladů řízení, tj. odměnu advokáta ve výši určené z hodnoty, která jim byla přiznána, tj z částky 668 383 Kč. Odměna za 1 úkon advokáta tedy činí při zastoupení 2 osob 17 568 Kč a za 6 úkonů právní služby jde o 105 408 Kč (§ 7, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.). K tomu náleží 6 paušálních náhrad hotových výdajů 1 800 Kč, náhrada cestovného za 2 cesty k jednání soudu prvního stupně ve výši 3 987 Kč a náhrada za ztrátu času (20 půlhodin) 2 000 Kč (§ 13 odst. 1, 3 a § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb.) Celkem jde o náklady ve výši 113 195 Kč. Výrok o nákladech řízení účastnic tedy odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř.).

15. V odvolacím řízení měly žalobkyně plný úspěch a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jim náleží plná náhrada nákladů řízení. Ta představuje odměnu advokáta za právní služby ze stejné tarifní hodnoty, tedy za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované, účast při jednání odvolacího soudu) po 17 568 Kč, a za jeden úkon – sepis odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení při zastoupení dvou osob - dle § 11 odst. 2 písm. c) a § 12 odst. 4 vyhl. č.177/1996 Sb. částka 4 528 Kč. S připočtením paušálních náhrad hotových výdajů 900 Kč, jízdného k jednání odvolacího soudu 1 417 Kč a náhrady za ztrátu času 600 Kč činí účelně vynaložené náklady žalobkyň celkem 42 581 Kč.