64 Co 102/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 59 017 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze 13. 11. 2025, č. j. 11 C 186/2025–71 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I co do částky 4 500 Kč zrušuje a řízení se v této části zastavuje. Ve zbytku, tedy co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 25 620 Kč v pravidelných měsíčních splátkách à 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jakož i ve výroku III, potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované, a to ve výši 5 305 Kč.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 120 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, vždy do každého dvacátého dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím, ve kterém nabude právní moci rozsudek (výrok I) a o tom, že co do zbytku se žaloba zamítá (výrok II). Ustavil rovněž, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 59 017 Kč se zákonným úrokem z prodlení, smluvním úrokem a smluvní pokutou z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky 25. 6. 2024. Zdůraznil zejména, že žalovaná podle dokladů předložených žalobkyni měla jediný příjem ve výši 11 264 Kč a byla zavázána ke splácení i dalších úvěrů, konkrétně u Komerční banky ve výši 150 000 Kč, 85 000 Kč, u společnosti Provident celkem ve výši 95 000 Kč, u společnosti FlexiFin ve výši 61 889 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že za takových okolností žalovaná zřejmě nebyla úvěruschopná, a pokud žalobkyně dospěla k opačnému závěru, neplnila důsledně svoji povinnost vyplývající z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru spočívající v řádném přezkumu úvěruschopnosti spotřebitele, jemuž má být úvěr poskytnut. Soud prvního stupně si přitom ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyložil tak, že povinnost žalované k plnění dosud nevrácené části jistiny ve výši 30 120 Kč vzniká až ke dni vyhlášení prvostupňového rozsudku a z toho důvodu nelze přiznat úrok z prodlení z tohoto bezdůvodného obohacení. Předmětné ustanovení si soud prvního stupně vyložil též tak, že je oprávněn a povinen ustavit povinnost ke splácení této částky i v budoucích splátkách po vyhlášení rozsudku, když je namístě vyjít z možností a schopností žalované k době vyhlášení rozsudku. Přitom uzavřel, že žalovaná je schopna splácet dluh ve výši 500 Kč měsíčně. Pouze v této části proto žalobě vyhověl, co do zbytku ji zamítl s tím, že žalobkyně má právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení, neboť smlouva o úvěru byla neplatná právě pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti. Soud žalované nestanovil povinnost k plnění pod ztrátou výhody splátek. Nepocítil potřebu tento fakt odůvodňovat. O tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení úspěšná zhruba z 50 %, takže si každý z účastníků má nést své náklady sám.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, v němž pouze požaduje, aby výrok I o povinnosti žalované k zaplacení částky 30 120 Kč ve splátkách à 500 Kč měsíčně byl doplněn tak, aby žalovaná o výhodu splátek přišla, pokud se ocitne v prodlení s úhradou jakékoli splátky déle než na 45 dní. Žalobkyně má za to, že takové rozhodnutí je v soudní praxi obvyklé a slouží k ochraně věřitele, když motivuje žalovaného k dodržení jeho povinnosti plnit již existující dluh ve splátkách.

3. Žalovaná s odvoláním nesouhlasí, má za to, že takový výrok by byl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

4. Odvolací soud nařídil jednání a přezkoumal odvoláním napadený rozsudek v části odvoláním napadené a došel k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud předesílá, že při jednání dne 12. 5. 2026 žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět o částku 4 500 Kč s tím, že tato částka byla v době od rozhodnutí soudu prvního stupně do odvolacího jednání ze strany žalované zaplacena. Žalovaná s tímto částečným převzetím souhlasila, a proto soud v řízení s odkazem na § 96 o. s. ř. zastavil. Níže přitom bude vysvětleno, proč odvolání, byť směřuje pouze do uložení povinnosti plnit pod ztrátou výhody v splátkách, v tomto výjimečném případě je namístě pokládat za odvolání do rozhodnutí ve věci samé, a nikoli pouze za odvolání do lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proto odvolací soud zastává názor, že výrok o povinnosti k plnění jistiny nebyl do doby rozhodnutí o odvolání v právní moci a bylo možné přistoupit k zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby.

6. Při posouzení důvodnosti odvolání je třeba vyjít z toho, že žalobkyně vůči výroku I rozsudku brojí s tím, že nezpochybňuje, že se jí má dostat pouze bezdůvodné obohacení po částečném zpětvzetí žaloby ve výši 25 620 Kč, ale pouze žádá, aby toto plnění bylo žalované uloženo sice v totožných skládkách à 500 Kč, avšak pod ztrátou jejich výhody. Z toho se podává, že předmětem odvolacího řízení již není úsudek soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně a že žalobkyně má právo na zaplacení částky 25 620 Kč pouze z titulu bezdůvodného obohacení. Tento úsudek soudu prvního stupně tedy odvolací soud nemůže přezkoumávat a musí z něj vyjít jako z danosti. Stejně tak za danost musí pokládat závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná se do prodlení se splácením této částky dostala až vyhlášením prvostupňového rozsudku, a nikoli již dříve (v souvislosti s výzvou k plnění bezdůvodného obohacení při zohlednění možností a schopností žalované platit). Vývod soudu prvního stupně o tom, že žalovaná se ocitla v hmotněprávním prodlení až vyhlášením prvostupňového rozsudku, a není jí tedy na místě přiznat žádný úrok z prodlení, totiž rovněž není žalobkyní napadán.

7. Vyjde-li odvolací soud z výše uvedeného, je nucen konstatovat, že žalovaná se do prodlení s plněním jednotlivých splátek à 500 Kč měsíčně z pohledu hmotného práva (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) dostává až v době, kdy soud prvního stupně pokládá tyto splátky za splatné. To znamená, že odvolací soud nemůže postupovat podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a ustavit splátkovou povinnost tak, že by žalovaná o dobrodiní těchto splátek přišla, pokud by nedodržela termíny jejich jednotlivé splatnosti. Takový postup je totiž možný pouze při ustavení tzv. procesní lhůty k plnění povinnosti, která již je podle hmotného práva splatná. Tak tomu však v daném případě není. Odkazuje-li tedy žalobkyně na ustálenou rozhodovací praxi, která připouští možnost stanovení splátek pod ztrátou jejich výhody pro případ prodlení žalované, zmiňuje rozhodovací praxi, která na danou situaci nedopadá. Odvolací soud zároveň zastává názor, že pokud zákon potenciálně soud opravňuje ke konstitutivnímu ustavení hmotněprávní splatnosti pohledávky do budoucna, nezakládá takové oprávnění možnost, aby soud takovou hmotněprávní splatnost mohl stanovit pod ztrátou výhody splátek. Takové oprávnění by muselo ze zákona výslovně vyplývat. Není-li tomu tak s tím, že hmotněprávní splatnost se má stanovit na základě určité právní skutečnosti (např. podle možností a schopností dlužníka – žalovaného), je soud oprávněn pouze k úsudku, v jakých budoucích termínech je jaká část dluhu splatná, a to pouze a jedině na základě takového výslovného zákonného kritéria, aniž by mohl připojit dodatek ztráty výhody splatnosti. Jestliže by tak učinil, vybočil by z hmotněprávního ustanovení, v němž jsou předpoklady ustavení budoucí hmotněprávní splatnosti vymezeny.

8. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že odvolání nemůže být posouzeno důvodným a je namístě rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napadené části výroku I potvrdit. Stejně tak je namístě potvrdit i nákladový výrok II, když odvolací soud odkazuje na odůvodnění prvostupňového soudu.

9. Protože žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přísluší jí plné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když není důvod, aby je žalobkyně splácela v delší než pariční třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení přitom sestávají z odměny advokáta za jeden úkon z částky 30 120 Kč, jež byla předmětem odvolacího řízení, režijního paušálu 450 Kč, z náhrady za promeškaný čas 6 půlhodin á 900 Kč a z náhrady za cestu automobilem na trase , adresa, a zpět á 99 km ve výši úhrnem 1 615 Kč (automobil VW Passat, RZ , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , průměrná spotřeba nafty 539 l, cena nafty 40 Kč za litr, kilometry 2 krát 99 km, při ceně 5,80 Kč na km, palivu 2,36 Kč na km). Úhrnem jde o částku 5 305 Kč.