64 Co 14/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená rodné přijmení Datum narození žalované bytem Adresa žalované , adresa o zaplacení 40 472,43 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 10. 2024, č. j. 17 C 239/2024-28

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I v části určující lhůtu ke splnění uložené povinnosti mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 950 Kč ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne v kalendářním měsíci počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek pro případ prodlení žalované s úhradou kterékoliv z nich.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 146 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 7 950 Kč ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně vždy do každého posledního dne v měsíci předem, počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení dalších 32 522,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z tohoto základu od 1. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 29,04 % ročně jdoucím z 26 436,03 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení (výrok II), za třetí rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 404 Kč (výrok IV). Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že původní věřitel – právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , Anonymizováno, s žalovanou uzavřel dne 15. 7. 2022 smlouvu o úvěru, na základě níž, se předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnou úvěr 30 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit ve 36 splátkách po 2 225 Kč zahrnujících i úrok ve výši 67,05 % ročně s limitací 120 % celkové částky, kterou má žalovaná podle smlouvy zaplatit. Částku 30 000 Kč předchůdce žalobkyně žalované poskytl 15. 7. 2022 a žalovaná v době od června 2022 do června 2023 uhradila předchůdci žalobkyně 22 050 Kč. Dne 21. 8. 2023 původní věřitel žalované oznámil zesplatnění dluhu podle smlouvy pro její prodlení dalších 65 dnů a smlouvou o postoupení pohledávek 29. 6. 2023 byly nároky z této smlouvy postoupeny žalobkyni. Uzavřenou smlouvu o úvěru shledal soud neplatnou dle § 2395 občanského zákoníku, a to pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru plynoucí mu z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť náležitě neposoudil úvěruschopnost žalované. Vypořádání vztahu z neplatné smlouvy provedl s odkazem na ust. § 87 odst. 1 téhož zákona a žalované uložil úhradu nesplacené části jistiny úvěru v době přiměřené jejím možnostem, kterou shledal s ohledem na absenci tvrzení žalované o svých majetkových poměrech ve výši 1 000 Kč „s přihlédnutím k výši dlužné částky a době, která uplynula od poskytnutí úvěru“.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla výlučně část výroku I, jímž byla určena žalované lhůta ke splnění uložené povinnosti. Žalobkyně nebrojí proti stanovení splátek ve výši 1 000 Kč, požaduje ale, aby žalovaná ztratila jejich výhodu, dostane-li se do prodlení s úhradou kterékoliv z nich.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž nemusel nařizovat jednání. Odvolání shledal opodstatněným.

5. V posuzované věci je předmětem řízení peněžitá pohledávka žalobkyně, jejímž právním titulem je dle žalobních tvrzení shora označená smlouva o úvěru, kterou uzavřel původní věřitel, jenž své pohledávky z ní postoupil žalobkyni. Smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobce a žalovanou soud posoudil jako neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalobkyni přiznal pouze právo na vrácení neuhrazené části poskytnutého plnění ve výši přisouzených 7 950 Kč, s odkazem na ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru (neprověření úvěruschopnosti), je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy ve lhůtě splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele, jako je tomu podle obecné úpravy splatnosti nároku na zaplacení peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, jak dovodil i Nejvyšší soud v soudem prvního stupně zmíněném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Potud jsou závěry soudu prvního stupně zcela správné.

6. Jak soud prvního stupně rovněž správně uvedl, žalovaná v řízení netvrdila nic ke své schopnosti vrátit přijatou a dosud nevrácenou část jistiny úvěru. Pokud z toho ovšem soud prvního stupně uzavřel, že je třeba určit splatnost dluhu tak, že nastane po právní moci rozhodnutí vždy ve vztahu k 1 000 Kč měsíčně, odvolací soud takovou úvahu za správnou nemá. Je to žalovaná, jíž jsou důsledky aplikace normy obsažené v ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru na prospěch, tudíž je to ona, koho tíží břemeno tvrzení, že není schopna vrátit jistinu ve lhůtě požadované žalobcem, a taktéž břemeno důkazu k jeho prokázání. Protože žalovaná ničeho netvrdila, soud prvního stupně neměl k dispozici žádné skutkové zjištění, které by odůvodňovalo jeho závěr, že v možnostech žalované je plnit žalobkyni nejvýše 1 000 Kč měsíčně. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalované byly peněžní prostředky dle sjednané smlouvy vyplaceny a nebyla-li zjištěna žádná okolnost, pro kterou by je nemohla vrátit, pak v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by byl i takový výrok, kterým by žalované bylo uloženo plnit v běžné pariční lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Jestliže žalované bylo soudem prvního stupně přesto umožněno plnit ve splátkách, nejde o aplikaci hmotněprávní normy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž soud využil své právo stanovit splátky ke splnění již dospělé povinnosti, jež mu dává ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v odvolání proti stanovení splátek ani jejich výši nic nenamítá, proto odvolací soudu nemá žádný důvod jejich výši i splatnost měnit. V případě stanovení splátek dle § 160 odst. 1 o.s.ř. je k zajištění právního postavení věřitele již splatného nároku běžné podmínit dlužníku poskytnuté dobrodiní splátek tím, že tyto budou řádně plněny, k čemuž slouží právě odvolatelkou požadované doplnění určení splátek o doložku o ztrátě jejich výhody pro případ prodlení žalované. Odvolací soud má tento požadavek žalobkyně za plně opodstatněný. Proto odvolání vyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku změnil.

7. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224, § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná a odvolací soud jí přiznal právo na náhradu jejích nákladů, tvořených odměnou zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč a odpovídající DPH, v součtu 3 146 Kč.