64 CO 180/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 23 518,05 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 1. 2023, č. j. 13 C 211/2022-62

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15 689,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 3 505,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem 29 % ročně z 8 244,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se výrok II rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 829 Kč s úrokem z prodlení ve výši 473,22 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 2 739 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím z tohoto základu od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I) a ve zbývající části – o zaplacení 21 518,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 6 244,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z 8 244,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 473,22 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 283 Kč v 60 týdenních splátkách po 439 Kč (poslední splátka ve výši 382 Kč). Původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované žalobkyni. Právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným by bylo možné posoudit jako plnění ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.). U předmětné smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících o. z., konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a následujících o. z. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 o. z., tedy jako smlouvu neplatnou. Podle § 588 o. z. k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat (žalovaného). Samotný úrok činil 29 %, což je výše, která není nepřiměřená, když nedosahuje ani dvojnásobku úroků u největších bank na českém finančním trhu. Celkové náklady na úvěr (RPSN) se ale vymykají běžným nákladům bank. RPSN u úvěru činila 236,25 %, což představuje mnohonásobně výše, než činí náklady na úvěry u komerčních bank. V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) pouze právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky II a III. Jednotlivá ujednání smlouvy nemohou být nepřiměřená, žalovaný s nimi byl seznámen v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré ve smlouvě sjednané částky musely být žalovanému zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení, částce za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení a„ logicky tedy také v celkové výši RPSN“ jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11, který zdůrazňuje prioritu výkladu, jenž nevede k neplatnosti smlouvy. Není stanovena žádná maximální přípustná výše RPSN, jejím cílem je, aby si spotřebitel mohl na základě úplných informací udělat přehled o skutečné nákladovosti úvěru. Na sjednaný úrok nelze aplikovat § 1813 o. z., neboť byl sjednaný zcela jasně a srozumitelně. Ostatní poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, zejména čl. 1 a spolu s úrokem obstojí i v testu přiměřenosti. Navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, aby žalobě bylo plně vyhověno.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně shledal částečně důvodným.

5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok na splacení úvěru, který byl žalovanému poskytnut předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároky z této smlouvy (respektive z právních jednání činěných v souvislosti s ní, neboť smlouvu má za neplatnou), které jsou v řízení uplatněny, byly žalobkyni účinně postoupeny, s čímž odvolací soud souhlasí. Žalobkyně požaduje zaplacení 23 518,05 Kč, z čehož je 8 244,67 Kč nesplacená jistina zápůjčky, 5 773,38 Kč„ poplatek za poskytnutí a správu úvěru“, 7 000 Kč smluvní pokuta, vypočtená sazbou 0,1 % z jistiny zápůjčky a dohodnutého„ poplatku“, s jejichž zaplacením byl žalovaný v prodlení za dobu do 1. 2. 2022, a sankčních poplatků ve výši 2 500 Kč. Jako příslušenství žalobkyně požaduje zaplacení úroku ve výši 29 % ročně ze základu 8 244,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a z téhož základu a za tutéž dobu i úrok z prodlení ve výši určené subsidiárně předpisy práva občanského (§ 1970 občanského zákoníku (o. z.) a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a dále„ kapitalizovaný“ úrok z prodlení vyčíslený za dobu do 17. 3. 2022 částkou 473,22 Kč.

6. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, pokud vzal za prokázané sjednání smlouvy mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 14 000 Kč, plnění žalovaného v rozsahu 12 000 Kč Odvolací soud dodává, že po právní stránce jde o smlouvu o úplatné zápůjčce dle ust. § 2990 a násl. o. z. a současně o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalovanému v rámci výkonu svého podnikání a spotřebitelem. Jednotlivá ujednání smlouvy je proto třeba posuzovat i podle právních norem zajišťujících ochranu spotřebitele, především zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Závěr soudu prvního stupně, že tato smlouva je jako celek neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud za správný nemá.

7. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně, že úrok dohodnutý účastníky v posuzované smlouvě je úrokem přiměřeným a nemá jej ani za„ jasně a srozumitelně sjednaný“; totéž platí ohledně požadovaných„ poplatků“. Žalobkyní předložená smlouva o úvěru byla uzavřena na formuláři jejího předchůdce a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tento poskytovatel úvěru obsahově shodný formulář smlouvy používá při poskytování spotřebitelských úvěrů opakovaně. Žalovaný jako spotřebitel fakticky neměl reálnou možnost její obsah ovlivnit. Uzavírání smluv se spotřebiteli adhezním způsobem není samo o sobě nepřípustné, naopak jde o u spotřebitelských úvěrů srovnatelné výše o celkem častou praxi. Žalovaný je„ běžným“ spotřebitelem a z obsahu smlouvy nelze seznat žádné individuální odchylky, jimiž by se její předmět odlišoval od jiných spotřebitelských úvěrů předchůdcem žalobkyně na trhu nabízených a poskytovaných. Zmíněný způsob uzavření spotřebitelské smlouvy je na druhou stranu důvodem k tomu, aby přiměřenost a mravnost ujednání v takové smlouvě fakticky jednostranně určených silnější smluvní stranou byla zkoumána pečlivěji, než v případech, kdy je obsah smlouvy výsledkem skutečného vyjednávání stran. Ujednání smlouvy je přitom nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a se zřetelem na skutečný (nikoliv jen formálně deklarovaný) obsah práv účastníků, která jsou jimi založena. Formulář použitý ke sjednání smlouvy obsahuje předtištěné ujednání, dle kterého„ za poskytnutí zápůjčky náleží [anonymizováno] poplatek za zápůjčku“ ve výši 12 283 Kč, členěný a) na úrok ve výši 2 504 Kč, b)„ částku“ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a c)„ částku“ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Ručně jsou do formuláře vepsány jen uvedené částky, což ovšem není důkazem individuálního jednání o obsahu smlouvy, jak předestírá žalobkyně, nýbrž odrazem toho, že předchůdce žalobkyně neposkytoval pouze stejně vysoké zápůjčky se stejnou dobou splácení, a tyto údaje proto logicky předtištěny být nemohly. Vedle toho je v textu smlouvy uvedeno, že zápůjční úroková sazba činí 29 % p. a. S přihlédnutím ke skutečné vůli smluvních stran má odvolací soud za to, že úrokem, který si účastníci ve smyslu ust. § 2392 o. z. sjednali, není pouze tímto pojmem výslovně označená částka, nýbrž i další jednorázové„ částky“ („ poplatky“) ve smlouvě uvedené. Úrok představuje odměnu věřitele úplatné zápůjčky (profesionálního poskytovatele spotřebitelského úvěru) za poskytnutí peněžních prostředků dlužníku. Vyjádřen může být pevnou částkou nebo jej lze určit jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje. Účastníci smlouvy o úplatné zápůjčce či smlouvy o úvěru si samozřejmě mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), která poskytovatel spotřebitelského úvěru v souvislosti s úvěrem (zápůjčkou) poskytne a za která se spotřebitel zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu smlouvy, a to ani s přihlédnutím k vysvětlení podanému žalobkyní v této souvislosti v jejím odvolání, však neplyne, že by se předchůdce žalobkyně reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než jen k vlastnímu poskytnutí peněžních prostředků. Plnění věřitele za poskytnutí zápůjčky či úvěru je úrokem a je nerozhodné, zda jej takto poskytovatel zápůjčky v předtištěném formuláři smlouvy označí, či jej, zřejmě motivován snahou zastřít jeho skutečnou výši, částečně pojmenuje jako poplatek za toliko předstírané služby, které ovšem ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Služby, k nimž se poplatky (za uzavření smlouvy, za správu úvěru) ve smlouvě uvedené vztahují, má odvolací soud za fiktivní, z jejich předstíraného vymezení v bodě 7.10 smluvních podmínek je zřejmé, že se předchůdce žalobce vedle poskytnutí zápůjčky k žádnému dalšímu skutečnému plnění žalovanému nezavázal. Z obsahu formuláře je patrné, že spotřebitel nemá možnost tyto„ služby“ odmítnout (získat požadovaný spotřebitelský úvěr bez jejich poskytnutí). Odvolací soud proto vychází z toho, že úrok, který se žalovaný zavázal za poskytnutou zápůjčku žalobkyni zaplatit, činí celkem 12 283 Kč, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 76,25 %. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký. Soud prvního stupně ze zpráv podaných bankami zjistil jimi požadované úroky v předmětné době u srovnatelných úvěrů. Jelikož se výše sazeb sdělená jednotlivými oslovenými bankami mírně lišila, odvolací soud vycházel z jejich průměru, tj. úroku ve výši 17 % ročně, který má za úrok v dané době u bank obvyklý. Ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit v uvedené výši, která je více než čtyřnásobkem obvyklého úroku, je podle ust. § 580 a § 588 o. z. ujednáním nemravným a absolutně neplatným.

8. Stejně jako u smlouvy o úvěru, i v případě úplatné zápůjčky je ujednání o nemravně vysokém úroku neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009). Naproti tomu, jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Byť smlouva o zápůjčce může být sjednána i jako bezúročná, v případě spotřebitelských úvěrů věřitelé jejich poskytováním spotřebitelům uskutečňují předmět svého podnikání, je vyloučené, že by vůli stran odpovídalo, aby byl poskytnut bez nároku na odměnu. To platí i v poměrech posuzované věci, předchůdce žalované, který smlouvu o zápůjčce s žalovaným uzavřel, je obchodní korporací, která poskytuje spotřebitelské úvěry za úplatu; v tomto směru proto není významné, zda z hlediska smluvního typu je spotřebitelský úvěr poskytnut na základě smlouvy o zápůjčce nebo dle smlouvy o úvěru. Neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, přičemž podle odvolacího soudu se tento závěr, který Nejvyšší soud vyslovil například v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2029/2018, uplatní i na smlouvu o úplatné zápůjčce, která je spotřebitelským úvěrem (a která byla uzavřena po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně ujednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle ustanovení § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup je v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků (§ 574 o. z.). V poměrech přezkoumávané věci je takovým úrokem úrok ve výši odpovídající zjištěné roční sazbě 17 %.

9. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 14 000 Kč. Za dobu 60 týdnů, na kterou byla zápůjčka poskytnuta, náleží žalobkyni úrok vypočtený sazbou odpovídající § 1802 o. z. (17 % p. a.) ve výši 2 739 Kč. Na jeho zaplacení má žalobkyně právo vedle již pravomocně přiznané nevrácené části jistiny ve výši 2 000 Kč, a to spolu s požadovaným úrokem z prodlení ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně ovšem v řízení uplatnila proti žalovanému na jistině a„ poplatku/úroku“ zápůjčky dalších 9 279,05 Kč (8 244,67 Kč + 5 773,38 Kč – 2 000 Kč – 2 739 Kč), na jejichž zaplacení jí nárok nevznikl. V této části žaloba opodstatněná není a soud prvního stupně ji zamítl správně.

10. I ve vztahu k zamítnutí požadavku na zaplacení smluvní pokuty, kterou žalobkyně nárokuje ve výši 7 000 Kč, je odvolání částečně důvodné. Účastníci smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou ve své smluvní volnosti při sjednání sankcí k tíži spotřebitele omezeni ustanovením § 122 ZoSÚ. Smluvní pokuta v neprospěch spotřebitele nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li v prodlení s plněním peněžitého závazku, dalším omezením je limitace celkové výše všech smluvních pokut, které jsou vůči spotřebiteli uplatněny; nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Těmto omezením ujednání o uplatněné smluvní pokutě vyhovuje. Žalobkyně uplatnila smluvní pokutu ve výši poloviny jistiny za dobu do 18. 2. 2022. Z předloženého výpočtu smluvní pokuty je patrné, že při stanovení základů, z něhož je pokuta v jednotlivých časových úsecích počítána, vycházela z toho, že žalovaný byl povinen splácet vedle jistiny i celý„ poplatek“ ve výši 12 283 Kč Tomu odpovídajícím způsobem stanovila částku, s níž se žalovaný dostal do prodlení a z níž smluvní pokutu vypočetla. Žalovaný ale nebyl nikdy povinen hradit více, než jistinu a úrok určený podle § 1802 o. z. tedy celkem 16 739 Kč (14 000 Kč jistina, 2 380 Kč úrok – viz výše), ze kterých celkem 12 000 Kč zaplatil. Výše dluhu, s nímž byl žalovaný v prodlení a z něhož je žalobkyně oprávněna nárokovat smluvní pokutu, tak od provedení poslední platby žalovaného činila 4 739 Kč. Podle žalobních tvrzení žalovaný poslední platbu uhradil předchůdci žalobkyně dne 20. 4. 2020, což činí do 1. 2. 2022, do kdy se žalobkyně smluvní pokuty domáhá, 652 dnů. Smluvní pokuta proto činí za uplatněnou dobu nikoliv žalobkyní nárokovaných 7 000 Kč, nýbrž 3 090 Kč (652 dnů x dluh 4 739 Kč x 0,1%). V tomto rozsahu je požadavek žalobkyně na její zaplacení opodstatněný, pro dalších 3 910 Kč nikoliv.

11. Za neopodstatněný shledal odvolací soud požadavek žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 29 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení z„ dlužné“ jistiny ve výši 8 244,67 Kč a na úhradu„ sankčních poplatků“ ve výši 2 500 Kč. V případě sankčních poplatků jej k tomu vedou dva důvody. Žalobkyně ani odvolacímu soudu nevylíčila dostatečně skutkové okolnosti, z nichž nárok na zaplacení poplatků právě v této výši odvozuje. Ani tvrzení, že se jedná o poplatky za„ zahájení vymáhání dluhu Centrálním vymáháním pohledávek“ a zaslání 5 upomínek, nelze mít za dostatečné, neboť bez konkretizace toho, kdy byly jednotlivé upomínky zaslány a jaké úkony„ centrálního vymáhání“ měla žalobkyně či její předchůdce učinit, nelze pravdivost těchto tvrzení žalobkyně posoudit (a ani vyzvat žalobkyni k jejich prokázání). Druhý důvod spatřuje odvolací soud v obsahu článků 6.3 a 6.4.„ smluvních podmínek“, které účastníci učinili součástí uzavřené smlouvy, na které se žalobkyně odvolává. Tato ustanovení, která zakládají poskytovateli spotřebitelského úvěru právo sankcionovat dlužníka„ poplatkem“ až 7 x 300 Kč (tj. 2 100 Kč) za upomenutí úhrady každé splátky a dalšími 1 000 Kč za„ zahájení vymáhání dluhu“, to vše vedle v předchozím odstavci uvedené smluvní pokuty a vedle práva požadovat se dle čl. 6„ smluvních podmínek“ náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které mu v důsledku prodlení spotřebitele se splácením zápůjčky vzniknou, nejsou ničím jiným, než další zastřenou smluvní pokutou a představují ve smyslu ust. § 1813 o. z. zakázaná ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností (smluvních) stran v neprospěch spotřebitele. Proto se k nim, v souladu s ust. § 1815 o. z., nepřihlíží a žalobkyní uplatněný požadavek na zaplacení sankčních poplatků tudíž založit nemohou.

12. Požadavek na úrok ve výši 29 % za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení žalobkyně zdůvodnila poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2005, dle kterého mají úrok a úrok z prodlení odlišnou funkci a lze je v případě prodlení se splácením úvěru (zápůjčky) uplatňovat vedle sebe. S tím odvolací soud v obecné rovině souhlasí. Úrokem (v užším smyslu, nikoliv i úrokem z prodlení) se rozumí stranami ujednaná či zákonem stanovená úplata za poskytnutí peněžitých prostředků (jistiny) na určitou dobu. Zákonem stanovenou úpravu úroku představuje již zmíněné ust. § 1802 o. z., které se podpůrně uplatní v případech, v nichž věřiteli právo na úrok vzniká. Pro obsah závazku dlužníka k zaplacení úroku je tedy zásadně rozhodující to, jak byl účastníky smlouvy dohodnut. Účastníci smlouvy se jednoznačně dohodli, že žalovaný za poskytnutí zápůjčky hradí úrok vyjádřený konkrétní částkou. K zápůjční sazbě 29 % p. a. je uvedeno, že je„ pevná po celou dobu sjednání smlouvy“, přičemž trvání smlouvy je ohraničeno splatností poslední splátky - uplynutím doby 60 týdnů od poskytnutí zápůjčky. V článku 6„ Smluvních podmínek“ upravujících„ postup při prodlení zákazníka“, v němž jsou upravena práva věřitele pro tento případ, není uvedeno, že by měl dlužník platit jakýkoliv další úrok než ten, který je zahrnut v poplatku. Totéž platí pro bod E formuláře„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru“, kterým byl žalovaný při uzavření smlouvy informován o důsledcích svého prodlení se splácením zápůjčky. Jestliže předchůdce žalobkyně, který předložil návrh smlouvy, zahrnul úrok do poplatku, který je fixní a jehož výše se nemění ani v důsledku prodlení žalovaného, pak odvolací soud vykládá posuzovanou smlouvu i s přihlédnutím k ust. 1812 o. z., dle kterého v případech, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější, tak, že se žalovaný zavázal k úhradě úroku z poskytnutých prostředků toliko za dobu 60 týdnů ve výši určené konkrétní částkou. V případě svého prodlení je povinen uhradit vedle nevrácené části jistiny a nezaplaceného úroku za tuto dobu již pouze úrok z prodlení a platně sjednanou smluvní pokutu dle čl. 6 smluvních podmínek. Právo na další úrok ve výši 29 % ročně z neuhrazené části jistiny zápůjčky za dobu po splatnosti poslední splátky žalobkyně nemá.

13. Veden sdělenými důvody odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. částečně změnil napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit 2 739 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 090 Kč (v součtu 5 829 Kč) a dále úrok z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku (včetně úroku ve výši 473,22 Kč za dobu do 17. 3. 2022). Ve zbývajícím rozsahu (dotčeném odvoláním) tento výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Jelikož odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Přesto, že rozhodnutím odvolacího soudu se míra procesního úspěchu žalobkyně v řízení zvýšila, nadále byl v řízení úspěšnější žalovaný, kterému ale v řízení žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.