64 CO 21/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 22 792 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 11. 2022, č. j. 17 C 105/2022-66

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 7 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z tohoto základu od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 14 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 2 692,45 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,5 % ročně z 10 492,45 Kč rovněž od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2,68 Kč (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 228 Kč (výrok IV). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 občanského zákoníku (o. z.), na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil a uhradil předchůdci žalobkyně celkem 7 200 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni platně postoupena. Předchůdce žalobkyně zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Přes výslech jeho vázaného zástupce nebyly vyjasněny zásadní otázky pro závěr o dostatečnosti takového zkoumání ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů. Předchůdce žalobkyně sice ověřil příjem žalovaného, vycházel však jako ze zjištěného i z dalšího příjmu„ člena domácnosti“, který však nebyl doložen, ač měl tvořit vyšší částku, než byla částka příjmy žalovaného. Nebyly prokazatelně ověřeny výdajové poměry žalovaného, nedošlo ani k předložení výpisu z účtu, který by takovou představu mohl přivodit. Jako svědek vyslechnutý vázaný zástupce předchůdce žalobkyně nedokázal vysvětlit, jakým způsobem byly výdaje žalovaného odhadnuty či ověřeny. Již z tohoto důvodu je smlouva o zápůjčce neplatná podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále soud smlouvu shledal neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z. Byť je předchůdce žalobkyně vyhodnocován jako průměrný poskytovatel úvěrů, konkrétní sjednané podmínky jsou excesivní (nepřiměřené), jak je zřejmé z jejich srovnání s nejdražšími úvěry poskytovanými bankami. Uzavřel, že podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vzájemně poskytnutá plnění vrátit jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 15 000 Kč, dosud vrátil 7 200 Kč, proto je povinen vrátit 7 800 Kč s úrokem přiznaným dle § 1958 odst. 2, § 1970 o. z. v návaznosti na výzvu žalobkyně žalovanému k plnění dluhu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla výroky pod body II a III přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně. Proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba posuzovat individuálně v konkrétním případě, což soud prvního stupně náležitě nezohlednil. Výše půjčené částky byla jen 15 000 Kč, šlo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Vázaný zástupce řádně sepsal s žalovaným před uzavřením smlouvy zákaznickou kartu, má zkoušku odborné způsobilosti. Soud při hodnocení zkoumání úvěruschopnosti nepostupoval v souladu s nálezem I. ÚS 1543/21. Vznesl rozsáhlou argumentaci, kterou polemizuje se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu nepřiměřenosti sjednaných podmínek, za kterých byla uzavřena. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11, zdůrazňuje prioritu výkladu, který nevede k neplatnosti smlouvy. Smluvní pokuta je přiměřená a sjednaná v zákonném limitu a na sjednaný úrok nelze aplikovat ust. § 1813 o. z., neboť byl sjednán zcela jasně a srozumitelně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné.

5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok na splacení úvěru, který byl žalovanému poskytnut předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nároky z této smlouvy (respektive z právních jednání činěných v souvislosti s ní, neboť smlouvu má za neplatnou), které jsou v řízení uplatněny, byly žalobkyni účinně postoupeny, s čímž odvolací soud souhlasí. Správně také zjistil obsah smlouvy, jeho zjištění jsou shrnuta výše a v podrobnostech lze odkázat na bod 3 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

6. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud předloženou smlouvu posuzoval podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., o smlouvě o (úplatné) zápůjčce. Soud prvního stupně také správně dovodil, že jde o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalovanému v rámci výkonu svého podnikání a spotřebitelem a že je jednotlivá ujednání smlouvy třeba posuzovat i podle právních norem zajišťujících ochranu spotřebitele, především zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (dále jen ZSpotřÚ).

7. Ustanovení § 86 ZSpotřÚ stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s tím, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto ustanovení zpracovává do vnitrostátní úpravy čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen Směrnice). Důsledky porušení této povinnosti upravuje zákon o spotřebitelskému úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 věta prvá a druhá. Jazykovým výkladem §87 ZSpotřÚ ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy (před 28. 5. 2022) lze dospět k závěru, že s porušením povinnosti dle § 86 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ je spojena toliko relativní neplatnost, které se spotřebitel musí dovolat ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Odvolací soud se ale i s ohledem na právní závěry Evropského soudního dvora obsažené v jeho rozhodnutí ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. C - 679/18 se přiklonil ke stále více se prosazujícímu názoru, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má i u smluv na které dopadá již změněné znění ust. § 87 ZSpotřÚ, za následek absolutní neplatnost smlouvy. Soudní dvůr Evropské Unie vyložil články 8 a 23 Směrnice tak, že neumožňují vnitrostátní úpravu, dle níž by se sankce stanovená za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kterou je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnila pouze tehdy, pokud spotřebitel neplatnost smlouvy namítne. Ústavní soud v nálezech sp. zn. PL ÚS 12/8 a sp. zn. PL ÚS 1/10 vyslovil názor, že vnitrostátní soud má„ v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek těchto norem.“ Přitom je oprávněn (a současně i povinen) se„ zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství“ a dospěje-li k závěru, že vnitrostátní úprava je s předpisy komunitárního práva v rozporu,„ musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat.“ Příkazu Ústavního soudu lze při posuzování platnosti smluv podle ust. § 87 odst. 1 ZSpotřÚ v rozhodném znění vyhovět pouze tím, že se, s přihlédnutím k závaznému výkladu čl. 8 a 23 podanému Soudním dvorem EU, ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ v rozhodném znění nepoužije a neplatnost smlouvy soud dovodí i tehdy, pokud ji spotřebitel nenamítne.

8. Z uvedeného plyne, že soud musí vždy posoudit, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele. Postupuje přitom v souladu s dispoziční a projednací zásadou, jimiž se sporné řízení řídí (viz i bod 34 odůvodnění citovaného rozhodnutí SDEU), a v závislosti na rozdělení procesních břemen (tvrzení a důkazu) mezi účastníky. Žalobce domáhající se splnění povinností plynoucích žalovanému spotřebiteli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tvrdit a případně prokázat (nebude-li rozhodováno rozsudky pro uznání či zmeškání nebo nebude-li soud moci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků dle § 120 odst. 3 o. s. ř.), že před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením § 86 ZSpotřÚ. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyně vyzval, aby vylíčila, jak povinnost plynoucí jí z ust. § 86 ZoSpotřÚ splnila, a aby svá tvrzení prokázala. Žalobkyní označené důkazy také řádně provedl.

9. Odvolací soud přitom nepomíjí, že řízení v přezkoumávané věci, je řízením sporným, které je, a to i v případě, že jedním z jeho účastníků je spotřebitel, ovládáno principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno (a jemu předcházející břemeno tvrzení) jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. 385/15). Je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení (a aby je v případě jejich spornosti prokázali), z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky (úspěch ve sporu) - viz ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobce musí tvrdit (prokazovat) skutečnosti, které jím uplatněné právo zakládají. Dostojí-li této povinnosti, je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, které žalobcův požadavek vylučují. Tyto zásady se uplatní i ve vztahu ke skutečnostem, s nimiž hmotné právo spojuje neplatnost právního jednání, jehož existence je pro rozhodnutí věci právně významná. Dále platí, že míra důkazu potřebná k unesení důkazního břemene žalobce odvisí od okolností případu, v úvahu je třeba vzít i míru zpochybnění tvrzení žalobce žalovaným.

10. Prizmatem shrnutých východisek odvolací soud posuzoval, zda žalobkyně, která svůj nárok založila na tvrzení, že s žalovaným byla uzavřena platná smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, a která je proto povinna v řízení prokázat, že její předchůdce před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením § 86 ZSpotřÚ, důkazní břemeno usnesla. Žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní, tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval, nezpochybnil ani pravdivost údajů uvedených v zákaznické kartě. Nelze však pominout, že byť se v posuzované věci jedná o spotřebitelský úvěr nepříliš vysoký s relativně nízkými splátkami, což má dle názoru odvolacího soudu vliv na rozsah skutečností, které má poskytovatel úvěru zkoumat a jejichž doložení má ověřovat, že zákaznická karta, tj. důkaz, který žalobkyně sama předložila, tvrzení žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného v podstatě vyvrací, přičemž ani výpovědi svědka [příjmení] nebylo zjištěno, že by snad předchůdce žalobkyně mohl mít k dispozici další informace a podklady, které by jeho závěr o schopnosti žalovaného zápůjčku řádně splácet odůvodňovali. Na rozdíl od názoru soudu prvního stupně by dle soudu odvolacího vzhledem k výši zápůjčky bylo možno akceptovat, že zástupce poskytovatele úvěru nepožadoval prokázání výše běžných výdajů, neboť tento údaj je problematické ověřit, aniž by bylo provedeno rozsáhlé a nákladné šetření, které by rozsahu přebíraného závazku bylo zjevně nepřiměřené a nehospodárné. Uvedené však platí jen tehdy, jestliže poskytovatel zápůjčky ověřil, že žalovaný skutečně disponoval příjmy, které by se i s přihlédnutím k určité nejistotě o jeho výdajích jevily dostatečnými. Doložený příjem žalovaného z důchodu ve výši 6 093 Kč takovým příjmem není. Další příjem„ domácnosti“ ve výši 7 000 Kč, není nikterak specifikován, tím méně doložen. Zástupce poskytovatele zápůjčky jej nikterak neprověřoval, přičemž na rozdíl od ověření výdajů není jeho dostatečné doložení nikterak složité – postačilo, aby žalovaný uvedl kdo, proč a z jakých zdrojů zmíněnou částkou přispívá na jeho výdaje a toto osvědčil relevantní listinou (potvrzení plátce mzdy, daňové přiznání a pod). Proto jestliže z obsahu žalobkyní předložené zákaznické karty plyne, že při jejím sepisu tento pro schopnost žalovaného splácet zápůjčku klíčový příjem nijak ověřován nebyl a jestliže ani žalobkyní označený svědek [příjmení] k tomu nedokázal cokoliv dalšího sdělit, pak žalobkyně splnění povinnosti plynoucí jejímu předchůdci z ust. § 86 ZSpotřÚ v řízení neprokázala. Příjem z důchodu totiž dle názoru odvolacího soudu zjevně neumožňoval žalovanému zápůjčku splácet, a to ani tehdy, pokud by soud akceptoval údaj o výdajích žalovaného ve výši 4 500 Kč měsíčně, což je na samé hranici uvěřitelnosti. Odpovídajícím právním závěrem plynoucím z tohoto zjištění je posouzení smlouvy o zápůjčce jako absolutně neplatné.

11. S ohledem na uvedený závěr se odvolací soud již nezabýval druhým, soudem prvního stupně uvedeným důvodem, na kterém také založil své rozhodnutí, spočívající v neplatnosti smlouvy kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy.

12. Jelikož žalobkyně v řízení neprokázala uzavření platné smlouvy o zápůjčce, soud prvního stupně správně nároky žalobkyně plynoucí z jejích tvrzení posuzoval podle úpravy bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému na základě plnění z neplatné smlouvy. Jestliže již pravomocným výrokem I uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nevrácenou část jistiny zápůjčky (spolu s úrokem z prodlení) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí v přezkoumávaném rozsahu věcně správné a odvolací soud je podle ust. § 219 potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.