64 Co 23/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 180 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Chebu ze 14. 11. 2025, č. j. 11 C 212/2025–19

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 17 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 17. 5. 2025 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 22. 3. 2024 uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně poslala žalovanému 10 000 Kč a ten se zavázal tuto částku vrátit spolu se „souhrnným poplatkem“ 8 180 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 1 000 Kč, žalobkyně následně požadovala doplatek jistiny ve výši 9 165 Kč a doplatek poplatku ve výši 8 015 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně se zabýval konstrukcí „souhrnného poplatku“ s výsledkem, podle níž obdobná ujednání představují fakticky zastřená ujednání o odměně za poskytnutí peněžních prostředků ve zjevně nepřiměřené výši. Uzavřel, že ve smlouvě sjednaná úroková sazba ve výši 70,89 % ročně je extrémně nepřiměřená a blížící se lichvářským podmínkám a že další poplatky (poplatek za zpracování a doručení úvěru) nepředstavují skutečnou službu, nýbrž náklady, které mají být zahrnuty do úroku. Tato ujednání jsou podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy (§ 580 a § 588 o. z) a současně jsou nepřiměřená a netransparentní ve smyslu § 813 a § 815 o. z. Soud proto shledal úvěrovou smlouvu neplatnou jako celek. Požadavek žalobkyně proto posoudil podle § 2993 o. z. jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný obdržel 10 000 Kč a zaplatil 1 000 Kč, čímž se obohatil o 9 000 Kč. Soud prvního stupně však zdůraznil, že bezdůvodné obohacení v této výši dosud není splatné, neboť žalobkyně neprokázala doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení do sféry dispozic žalovaného, když podle smlouvy mělo k jejímu doručení dojít na adresu v , adresa, a nikoliv na evidenční adresu v , adresa, , neboť žalovaný si tuto adresu trvalého pobytu jako komunikační adresu nevybral. Nedošlo tedy ke hmotněprávnímu doručení výzvy, protože doručeno bylo v rozporu s ujednanou doručovací adresou. Tím pádem se požadavek žalobkyně ani nestal splatným a žaloba tak byla podána předčasně. Na fikci doručení žaloby nelze nahlížet jako na nahrazení doručení výzvy. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl. O tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému během řízení žádné náklady nevznikly.

2. Rozsudek okresního soudu žalobkyně napadla včasným odvoláním. Rozsudek jako celek má být zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně brojí proti závěru soudu prvního stupně, že neprokázala doručení předžalobní výzvy do sféry dispozice žalovaného a že nárok z bezdůvodného obohacení nebyl tudíž ke dni žaloby splatný. Podle žalobkyně byla předžalobní výzva zaslána dne 9. 12. 2024 doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu žalovaného na , adresa, , , adresa, . Tuto adresu přitom žalovaný žalobci nahlásil jako adresu trvalou. Žalovaný si zásilku na této adrese nepřevzal a vrátila se jako nedoručená. Žalovaného žalobkyně opakovaně bezvýsledně kontaktovala prostřednictvím obchodního zástupce i na adrese dohodnuté pro výběr splátek (, adresa, ), jakož i na jeho pracovišti. Žalovaný se podle obchodního zástupce po zaplacení částky 1 000 Kč vyjádřil tak, že dále splácet nebude a na doporučení insolvenčního správce přestává komunikovat. Za daných okolností žalobkyně považovala doručování na trvalou adresu za jediný reálně dostupný postup, neboť ona nemá přístup k Centrální evidenci obyvatel a žalovaný jí jinou adresu nesdělil. Nemožnost doručení na vybrané adrese nebyla způsobena žalobkyní, proto žalobkyně považuje právní závěry soudu prvního stupně o neplatnosti uplatněného nároku za nesprávné.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Jde-li o skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o tom, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z 22. 3. 2024 žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, z čehož zůstalo nezaplacených 9 000 Kč, odvolací soud nemá důvod je zpochybňovat a ztotožňuje se s nimi.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 22. 3. 2024 odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci si sjednali adresu žalovaného pro doručování v , adresa, . Tato adresa je odlišná od adresy trvalého bydliště, jež ve smlouvě rovněž byla uvedena, tedy od adresy v , adresa, . Právě prostřednictvím adresy sjednané jako doručovací přitom žalobkyně byla povinna se žalobcem komunikovat a neučinila-li tak, nerespektovala ust. § 80 odst. 1 o. z. Doručení předžalobní výzvy ze dne 9. 12. 2024 na tuto adresu (viz tato výzva, jakož i počítačová svodka o odeslaných zásilkách, mimo jiné i žalovanému), nelze vyhodnotit jako řádné doručení. Nezakládá tedy ani hmotně správní splatnost žalovaným neuhrazené částky ve výši 9 000 Kč. Vysvětlení žalobkyně uvedené v odvolání, proč předžalobní výzvu žalovanému doručovala na evidenční adresu trvalého bydliště, je nepřípustným novem.

7. Soud prvního stupně však nedocenil existenci ust. § 41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsaná písemná forma.

8. Výše uvedené ust. § 41 odst. 3 o. s. ř. ustálená rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 176/2002) vykládá tak, že dojde-li během řízení před civilním soudem k doručení písemnosti ze strany soudu jejímu adresátu - účastníkovi - a tato písemnost obsahuje i hmotněprávní jednání protistrany vůči tomuto účastníku, je takové doručení účinné nejen podle předpisů procesního práva, ale i na základě takového doručení je namístě uzavřít, že adresát této písemnosti se o takovém hmotněprávním jednání právě následkem procesního doručení dozvěděl. Žaloba, která zároveň obstojí i jako výzva k plnění, přitom žalovanému byla doručena na adresu jeho trvalého pobytu s účinky ke dni 14. 8. 2025 (viz zpráva o výsledku doručování na č. l. 7 spisu, z níž se podává, že žalovaný jako adresát nebyl zastižen a písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 4. 8. 2025, takže uplynutím 10. dne se má za doručenou ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud vychází z toho, že podle původní předžalobní výzvy byl žalovaný vyzván k plnění ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy, když taková lhůta představuje přiměřenou lhůtu bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z. Akceptuje-li odvolací soud, že žaloba jako výzva k plnění byla žalovanému doručena dne 14. 8. 2025, ke dni 22. 8. 2025 se žalovaný ocitl s plněním bezdůvodného obohacení v prodlení. Od tohoto data přitom žalobkyně má právo na zákonný úrok z prodlení – viz výrok I tohoto rozsudku. Zbývá dodat, že odvolací soudce se ztotožňuje s vyhodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2024 je neplatná, když existuje důvod neplatnosti pro její rozpor s dobrými mravy s ohledem na nepřiměřenou výši s plněním, které měl žalovaný žalobkyni poskytnout vedle zapůjčené částky. V podrobnostech lze odkázat na odvoláním napadený rozsudek. Odvolací soud však k tomu dodává, že žalobkyně ani neprokázala, že by před poskytnutím úvěru a před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice ve svém vyjádření z 28. 1. 2026 uvedla, že úvěruschopnost zkoumala na základě informací dodaných žalovaným, dále kontrolou v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra, kontrolou předložených dokumentů vyplněných a zaškrtnutých žalovaným v evidenční kartě klienta, kontrolou rodného čísla a občanského průkazu žalovaného dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolou aktuálního počtu exekucí v databázi centrální evidence exekucí a kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolou platební historie klienta u žalobkyně, vyhodnocením aktuální finanční situace žalovaného dle poskytnutých podkladů ze strany klienta a vyhodnocením příslušné lokality bydliště žalovaného. Odvolací soud ovšem uzavírá, že žalobkyně se neměla spolehnout na nijak nedoložené sdělení žalovaného o výši jeho příjmů (dle evidenční karty 16 756 Kč) a výdajů (dle evidenční karty 9 732 Kč). Kromě potvrzení o příjmech žalovaného žalobkyně jistě mohla žádat i o výpis z běžného platebního účtu žalovaného a získat tak opravdu podloženou informaci o jeho skutečných příjmech a výdajích v době poskytnutí úvěru.

9. Protože žalobkyně neprokázala naplnění své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, odvolací soud dospěl k závěru, že existují též důvody pro její absolutní neplatnost ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona. Protože žalovaný v průběhu řízení zůstal pasivní a neprokazoval své možnosti a schopnosti ve smyslu předmětného ustanovení, došel odvolací soud k závěru, že k jeho prodlení s plněním nevrácené částky bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč (viz platební historie žalovaného, jež byla čtena k důkazu a je obsahem spisu), došlo na základě doručení žaloby. Proto bylo namístě žalobkyni kromě jejího požadavku na zaplacení jistiny ve výši 9 000 Kč přiznat i právo na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % z dlužné částky ročně právě od 22. 8. 2025 do zaplacení.

10. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2025 do zaplacení, ve zbytku byl meritorní výrok I odvoláním napadeného rozsudku potvrzen.

11. O lhůtě ke splnění povinnosti žalovaného vůči žalobkyni odvolací soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil ji jako zákonnou třídenní, k určení jiné lhůty nebyl shledán žádný důvod.

12. O tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud rozhodoval podle § 142 o. s. ř. Míra úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu přitom byla prakticky stejná, a proto je přiměřené, aby si každý své náklady nesl sám.