64 CO 236/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; příjmení příjmení , narozený dne datum sídlem adresa o 70 064 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. 3. 2023, č. j. 10 C 63/2022-25

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, v části odvoláním napadené, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 56 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 8. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 23,64 % ročně z částky 53 504,54 Kč za dobu od 23. 8. 2022 do 13. 9. 2022 a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 53 504,54 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 183 772 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 268 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 8. 2022 do zaplacení (výrok I) a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že 30. 11. 2020 došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku – prostřednictvím e-mailové komunikace. Podle této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 4 396 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 54,18 % ročně. Žalovaný zaplatil 74 732 Kč. Žalobkyně původně v žalobě uplatnila nárok na zaplacení nové dlužné jistiny ve výši 60 499,18 Kč (54 504,54 Kč a přirostlý úrok ke dni zesplatnění 6 994,64 Kč) smluvní pokutu 988 Kč, náhradu nákladů vzniklých s prodlením žalovaného 600 Kč, vše s úrokem z prodlení 15 % ročně od 23. 8. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu vypočtenou ke dni podání žaloby ve výši 7 683,50 Kč, úhradu za pojištění schopnosti splácet 284 Kč a úrok ve výši 54,18 % ročně z částky 53 504,54 Kč od 23. 8. 2022 do 13. 9. 2022 a úrok ve výši 11,7 % ročně z částky 53 504,54 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 183 772 Kč. Soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu o úvěru jako smlouvu absolutně neplatnou z důvodu porušení § 6 občanského zákoníku v souvislosti s poškozením spotřebitele. Hlavním důvodem byla sjednaná úroková sazba 54,18 % ročně. Soud dovodil, že sazba zcela jednoznačně vybočuje z mezí judikaturou nastavených. Zjistil, že v době uzavření smlouvy se úroková sazba pohybovala na hranici 8 % ročně. Uvedl, že si je vědom toho, že ujednání o výši úroků je oddělitelné od ostatních částí smlouvy o úvěru, a že jde o smlouvu úplatnou, je třeba smlouvu posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu uzavřít bez neplatného ujednání o výši úroku. Smluvní volnost je korigována požadavkem nepřekročitelnosti rovnováhy vzájemným práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. K takovému vybočení z této zásady v daném případě došlo. Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil z hlediska bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající části z úvěru poskytnutých peněžních prostředků, které žalovaný dosud nezaplatil, to je 268 Kč, včetně úroku z prodlení.

2. Proti rozsudku včas podala odvolání žalobkyně. Napadala pouze část zamítavého výroku II v rozsahu nepřiznané nové jistiny 56 571 Kč s úrokem z prodlení, a úroku ve výši 23,64 % ročně a od 14. 9. 2022 ve výši 11,75 % ročně z nové jistiny 53 504,54 Kč. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně dovodil neplatnost celé smlouvy a nepřiznal žalobkyni právo na úrok, ač soud má vždy posuzovat alespoň přiznáním obvyklého úroku. Odkazovala na rozhodnutí soudů různých stupňů a dovozovala, že žalovaný se sám rozhodl uzavřít smlouvu podle navržených podmínek. Jednotlivá ustanovení smlouvy tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím mu byl předložen i smluvní formulář, ve kterém byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru, a žalovaný s tím souhlasil. Je proto rozhodující to, co si smluvní strany dohodly. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip, který lze aplikovat neomezeně. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 56 571 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 23. 8. 2022 do zaplacení, povinnost zaplatit úrok 23,64 % ročně z částky 53 504,54 Kč za dobu od 23. 8. 2022 do 13. 9. 2022 a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 53 504,54 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 180 722 Kč, a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je v napadené části věcně správný.

5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení, a odvolací soud z něho vycházel. Posuzovanou smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 54,18 % ročně. Protože získal prostředky ve výši 75 000 Kč, měl za 36 měsíců, to je za 3 roky, zaplatit žalobkyni 158 256 Kč (bez sjednaného pojistného). Výše úroku byla sjednána transparentně a žalobkyně splnila v té souvislosti i informační povinnost vůči žalovanému, která ji ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne. Oproti žalobkyni odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřenou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí 33 Odo 234/2005, na který žalobkyně v odvolání ostatně odkazuje, hodnotil jako nepřiměřený úrok zpravidla ten, který je sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček. Úrok ve výši 54,18 % ročně je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobrými mravy, protože jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Podle databáze ČNB, ze které vycházel soud prvního stupně, a na kterou odkazuje i žalobkyně, činila úroková sazba u spotřebitelských úvěrů se splatností nad l rok do 5 let včetně 7,76 % ročně. Tuto sazbu v daném případě převyšuje sjednaný úrok šestkrát. Nelze vycházel ze sazby 23,94 % ročně, jak namítala žalobkyně, protože jde o úrokovou sazbu pro úvěry pro domácnosti, ale čerpané kreditními kartami postupně podle potřeb klienta. To je jiný typ úvěrové smlouvy, nežli ta, kterou uzavřeli účastníci, kdy peněžní prostředky byly žalovanému vyplaceny najednou a žalobkyně nemusela řešit jejich rezervaci pro dobu budoucí.

6. I za účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku. Odvolací soud proto souhlasí se stanoviskem žalobkyně, že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, protože by se nejednalo o úvěr a bylo by to zcela v rozporu s vůlí stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Odvolací soud proto nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že jen nepřiměřeně vysoký úrok vede sám o sobě k neplatnosti celé úvěrové smlouvy.

7. Dospěl-li odvolací soud i přes shora uvedené shodně se soudem prvního stupně k tomu, že zkoumaná smlouva o úvěru je neplatná jako celek, je tomu tak proto, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Významnou nerovnováhu práv a povinnosti smluvních stran, na kterou soud prvního stupně poukazoval, ale blíže ji nevysvětlil, vytváří především ustanovení čl. 6 smlouvy o„ přirůstání úroků běžících do zesplatnění“ a konstrukce„ nové jistiny“, která však sama o sobě není žádnou jistinou úvěru, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněžních prostředků, ale zahrnuje i její odměnu, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacené celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z. Stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli, a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností. Anatocismus, to je ujednání o právu požadovat úrok z úroku není ujednáním obecně zakázaným, zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, však nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti určené v § 132 zákona o spotřebitelském úvěru. Není podstatné, jakou část nároku žalobkyně následně uplatnila u soudu, resp. takový nárok již v odvolacím řízení nepožadovala.

8. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základní principy, na kterých soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vyvíjí jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.

9. Žalobkyně v odvolání odkazovala na rozhodnutí jiných soudů v úvěrových sporech, podle kterých je ujednání o nepřiměřené výši úroku oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy a soud pak přiznal žalobkyni úrok obvyklý. Odvolací soud vysvětlil výše, že ctí tuto zásadu, nicméně lze ji použít pouze v případě, že ostatní obsah smlouvy (mimo ujednání o úrocích z úvěru) se zásadám spravedlivého uspořádání vzájemných vztahů smluvních stran nepříčí. Z označených částí rozhodnutí nelze další obsah smlouvy kromě ujednání o úrocích zjistit a tedy ani posoudit. Pak nelze dovodit, že by příznivé rozhodnutí v označených věcech zakládalo tzv. legitimní očekávání žalobkyně obdobného postupu soudu v tomto sporu. A nelze pominout, že rozhodnutí obecného soudu stejného stupně nezavazuje jiný soud v možná právně a skutkové totožné věci.

10. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení jako bezdůvodného obohacení, protože jde o plnění bez právního důvodu. Má proto právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení ve výši určené právní úpravou, protože žalovaný byl k jejich vrácení vyzván a se splněním své povinnosti je v prodlení. V tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě již pravomocným výrokem po bodem I přezkoumávaného rozsudku vyhověl. V části, ve které byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta, a napadena odvoláním, je proto rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné a odvolací soud jej včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.