64 CO 264/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Anny Grimové a JUDr. Jany Vyletové ve věci žalobkyně: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení 39 100 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 7. 2022, č. j. 6 C 147/2022-32

I. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 895 Kč s úrokem z prodlení ve výši 712,14 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 3 395 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a to formou splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne měsíce, počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci, až do zaplacení, pod sankcí ztráty výhody splátek v případě nezaplacení třeba i jedné z nich.

II. Ve zbývající části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 22 305 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 168 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 463,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud prvního stupně výrokem I rozsudku žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení a výrokem II žalobu zamítl ohledně 38 200 Kč, úroku z prodlení ve výši 712,14 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 12 563,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 463,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal a výrokem IV žalobkyni uložil povinnost doplatit ČR - Okresnímu soudu v Klatovech na soudním poplatku 391 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč, který žalovaná měla vrátit spolu s částkou 20 200 Kč, tedy v celkové výši 45 200 Kč formou 18 měsíčních splátek po 2 512 Kč, poslední ve výši 2 496 Kč. Žalovaná však uhradila pouze 24 100 Kč a zbývající část pohledávky předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne [datum] žalobkyni. Protože žalovaná ani přes písemné upomínky již nic neuhradila, uplatnila žalobkyně nárok u soudu a požadovala na jistině 13 463,57 Kč, na poplatku 7 636,43 Kč, na smluvní pokutě 12 500 Kč a na sankčním poplatku 5 500 Kč, spolu se specifikovaným příslušenstvím zahrnujícím zákonný úrok z prodlení a smluvený úrok.

2. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na Směrnici Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993, judikaturu ESD a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 169/2017 posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní ujednání, která nešlo ve smlouvě měnit a ani je oddělit, podle kterých za poskytnutých 25 000 Kč žalovaná měla coby spotřebitelka zaplatit 45 200 Kč, představuje podle něj značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran ve smyslu § 1813 o. z. V té souvislosti zdůraznil, že předchůdkyně žalobkyně by smlouvu neuzavřela a zápůjčku neposkytla, pokud by žalovaná na všechny její podmínky nepřistoupila. Zdůraznil, že poplatek ve výši 20 200 Kč představuje 81 % z poskytnuté částky a žalobkyně jej požaduje po žalované, aniž by jeho oprávněnost zdůvodnila. Takové jednání ve svém souhrnu podle něj nemůže požívat právní ochrany, a to ani s odkazem na autonomii vůle smluvních stran. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku se pak nárokem zabýval podle § 2991 a násl. o. z. a žalobkyni přiznal částku 900 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými 25 000 Kč a žalovanou uhrazenými 24 100 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení stanovil od 18. 3. 2022, tedy podle okamžiku, kdy žalobkyně žalovanou dopisem z 10. 2. 2022 vyzvala k plnění do 17. 3. 2022. Ve zbývající části vyjádřené ve výroku II žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tzn. zásady poměrného úspěchu, a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. Za situace, kdy nevydal elektronický platební rozkaz, žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků.

3. Žalobkyně se odvolala proti výroku II a proti nákladovému výroku III rozsudku. Poukázala na to, smlouva o zápůjčce byla uzavřena v souladu s čl. 4 odst. 2 zmíněné Směrnice recipované do § 1813 o. z. Obsahovala jasně a srozumitelně veškeré informace ohledně výše úroku a dalších poplatků a žalovaná ji podepsala. I v případě, že by smluvní ujednání o úroku, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení, vedení zákaznického účtu a výši RPSN mělo projít testem přiměřenosti, podle ní by obstálo. Pokud se smluvní strany dohodly na podmínkách a zavázaly se je dodržovat, učinily tak jistě po zvážení všech důsledků v případě jejich porušení. Jakýkoliv jiný závěr by byl v rozporu se základní zásadou závazkových vztahů pacta sunt servanda, tedy že se smlouvy mají dodržovat. Navíc podle zásady in favorem negotii by mělo být na právní jednání nahlíženo spíše jako na platné, jak uvedl Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11.

4. Žalobkyně dále v odvolání zdůraznila, že výše RPSN reflektovala časové rozložení úvěru, tedy odpovídala tomu, že se jednalo o krátkodobý úvěr na dobu 60 týdnů (ve skutečnosti na dobu 18 měsíců), a je proto logické, že byla vyšší. Ve smlouvě byl také jasně a srozumitelně vyjádřen ukazatel jejího výpočtu, díky němuž byl spotřebitel schopen posoudit rozsah možných budoucích závazků a také si porovnat ostatní nabídky spotřebitelských úvěrů. Stejně tak úrok sjednaný ve výši 6 127 Kč, který odpovídal úrokové sazbě 29 % ročně, a poplatky byly ve smlouvě sjednány jasně a v souladu s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu, která za nepřiměřený označuje úrok představující čtyřnásobek úroku obvyklého. Kromě toho, pokud měl soud prvního stupně přesto za to, že úrok je nepřiměřeně vysoký, mohl jej podle § 577 o. z. moderovat na výši přiměřenou odpovídající obvyklé úrokové míře bank v době podpisu smlouvy. V takovém případě by však podle žalobkyně nebylo možno vycházet z databáze ARADu, neboť ta je sestavována pro měnové účely a nikoliv pro účely zákona o spotřebitelském úvěru, a uvádí proto nižší hodnoty. Výše poplatků závisela na vůli druhé smluvní strany, jednalo se o poplatky pro daný typ smlouvy zcela běžné a akceptované judikaturou Ústavního soudu v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1294/21. Pro žalovanou byly poplatky také výhodné, neboť nemusela vynakládat žádné úsilí či náklady k dopravení se do sídla věřitele k uzavření smlouvy, peněžní prostředky jí byly poskytnuty v hotovosti, byl sjednán týdenní splátkový režim (ve skutečnosti měsíční), kdy ji vázaný zástupce navštívil minimálně 23 krát v bydliště a vybíral splátky. Stejně tak smluvní pokuta byla sjednána jasně a určitě a v souladu s judikaturou a § 122 odst. 2, 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a požadavek na ni je zcela přiměřený. V opačném případě měl soud prvního stupně využít svého moderačního práva podle § 577 ve spojení s § 2051 o. z. a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017 mohl smluvní pokutu snížit.

5. Žalobkyně v odvolání obsáhle vysvětlovala, přestože na tom soud prvního stupně závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce nezaložil, že její právní předchůdkyně dostála i předsmluvní povinnosti a prověřila ekonomickou schopnost žalované úvěr splácet. Vycházela z informací, které si aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů veřejných, tak neveřejných, jakož i z informací poskytnutých samotnou žalovanou. Prověřila výši závazků a platební morálku žalované z tzv. úvěrových registrů a dalších nezávislých informačních zdrojů, z insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí (CEE), databáze veřejné správy Neplatné doklady a evidence adres obecních/městských úřadů. Následně přistoupila ke komplexnímu vyhodnocení finanční situace žalované doložené pracovní smlouvou na dobu neurčitou a výplatními páskami za březen, duben a květen 2017. Z nich zjistila, že žalovaná pracuje u [anonymizována dvě slova], [IČO], [obec] na pozici mezioperační kontroly a její pravidelný čistý měsíční příjem činí 19 500 Kč. Podle vyjádření žalované má, rest. tehdy měla, další čistý příjem ve výši 1 500 Kč a měsíční výdaje ve výši 8 066 Kč Tyto žalovanou sdělené údaje vázaný zástupce [jméno] [příjmení], [IČO], [obec] řádně uvedl v zákaznické kartě a přiměřeným způsobem ověřil.

6. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a přiznal jí zbývající částku 38 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 712,14 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 12 563,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 463,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a také náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku, v opačném případě žádala, aby ji bylo umožněno dluh splácet splátkami ve výši maximálně 2 000 Kč měsíčně.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. v odvoláním dotčeném rozsahu, tj. výrok II a na něm závislý nákladový výrok III, a po nařízeném jednání, při kterém doplnil dokazování o zákaznickou kartu sepsanou se žalovanou vázaným zástupcem předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení], dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

9. Podle obsahu spisu žalobkyně žalobou požadovala přiznání částky 39 100 Kč se specifikovaným příslušenstvím představující nárok ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi její předchůdkyní [právnická osoba] a žalovanou dne [datum]. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 25 000 Kč oproti jejímu závazku vrátit ji spolu s „ poplatkem“ ve výši 20 200 Kč, zahrnujícím úrok ve výši 6 127 Kč, který údajně odpovídal 29 % ročně (ve skutečnosti by při této sazbě úrok činil 7 350 Kč, což však není pro posouzení věci podstatné), částku 6 650 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku 7 523 Kč za administrativní činnost, formou 18 měsíčních splátek po 2 512 Kč, poslední ve výši 2 496 Kč. Ve smlouvě vyjádřená RPSN úvěru činila 128,93 %. Pro případ prodlení s úhradou splátek byla ve Smluvních podmínkách sjednána smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a dále„ poplatek za upomínku“ ve výši 300 Kč za zaslání jedné upomínky a ve výši 500 Kč za každé osobní upozornění zástupcem věřitele při jejich maximálním počtu 15. Smluvní pokutu žalobkyně uplatnila ke dni 1. 2. 2022 a omezila ji na 12 500 Kč odpovídající polovině zápůjčky. V případě tzv. sankčního poplatku za upomínky žalobkyně nespecifikovala, za jaké upomínky nárok požaduje.

10. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje žalobkyni, která pohledávku koupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum], za aktivně věcně legitimovanou k uplatnění nároku plynoucího z předmětné smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. o. z., se žalovanou jako spotřebitelem. Jeho závěr o celkové absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor s dobrými mravy však odvolací soud nesdílí.

11. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalované ve smyslu § 1813 o. z. soud prvního stupně zjevně dovozoval z toho, že žalovaná měla za dobu 18 měsíců jejího trvání vrátit věřiteli navíc 81 % zapůjčené částky. Pokud tuto„ odměnu“ považoval za nepřiměřeně vysokou a tedy ujednání o úroku neplatné, je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom, že s takovým neplatným ujednáním o odměně za poskytnuté finanční prostředky není důvod spojovat neplatnost celé smlouvy. Důvody neplatnosti smlouvy proto podle odvolacího soudu dopadají pouze na výši úroku, který lze oddělit od dalšího jejího obsahu, jemuž v podstatě nelze co vytknout a tedy jej ani nelze považovat za nemravný. Ostatně ani soud prvního stupně v rozsudku neuvádí, co jej kromě nepřiměřeného úroku natolik ve smlouvě pohoršilo, že je třeba ji označit za absolutně neplatnou. Pokud v té souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 169/2017 a v něm zmíněný„ obchod s chudobou“, nelze pominout, že v něm byla posuzovaná situace, je po skutkové stránce odlišná. Navíc se odvolací soud neztotožňuje se závěrem z něj plynoucím, že neplatné ujednání o výši úroku vede samo o sobě k absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy. Naopak nelze přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně patří či v předmětné době patřila k předním nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů s licencí od České národní banky a její činnost podléhala kontrole (podle žalobkyně šlo o razantní kontrolu). Jestliže tedy ze strany ČNB nebylo přes poměrně agresivní reklamu v médiích v tomto směru zjištěno ze strany předchůdkyně žalobkyně žádné pochybení a její činnost nebyla v rámci nabízených úvěrů pranýřována jako pro společnost či právní stát nežádoucí, nelze předchůdkyni žalobkyně upírat její právo na dosažení odměny za takovou jí umožněnou činnost. V situaci, kdy smlouva o zápůjčce je podle § 2392 odst. 1 o. z. smlouvou úplatnou, povinnost vydlužitele zaplatit úrok tvoří v její podstatnou náležitost. Se žalobkyní je proto třeba souhlasit, že vůlí smluvních stran bylo, aby zapůjčitel za žalované poskytnuté peněžní prostředky obdržel odměnu. Obráceně řečeno, pokud žalovaná projevila zájem o poskytnutí zápůjčky, byla zcela jistě srozuměna také s tím, že je třeba za to zaplatit úroky.

12. Jestliže tedy soud prvního stupně považoval úrok ze zápůjčky (za který správně považoval nejen ve smlouvě uvedených 6 127 Kč, ale i další částky označené jako poplatky) za nepřiměřeně vysoký, měl jej podle § 577 o. z. stanovit ve výši určené podle § 1802 o. z., tj. ve výši požadované obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (vydlužitele) v době uzavření smlouvy. Takový postup je rovněž v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků, jak plyne ze žalobkyní zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu Odvolací soud proto uzavírá, že za poskytnutých 25 000 Kč na dobu 18 měsíců měla žalovaná zaplatit při obvyklé výši úroku 8,92 % ročně zjištěné ze statistiky ČNB plynoucí z databáze časových řad ARAD (odvolací soud v tomto směru nesdílí názor žalobkyně o nemožnosti jejího použití) úrok ve výši 3 395 Kč. Spolu s částkou 25 000 Kč tak měla žalovaná vrátit 28 395 Kč. Pokud již bylo pravomocným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně žalobkyni přiznáno 900 Kč, a dále za situace, že podle shodných tvrzení účastníků žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila 24 100 Kč, zbývá k úhradě částka 3 395 Kč. Spolu s ní žalobkyni náleží podle § 1970 o. z. zákonný úrok z prodlení, a to jednak kapitalizovaný ve výši 712,14 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 3 395 Kč od požadovaného dne 18. 3. 2022 odvíjejícího se od data upomínky až do zaplacení.

13. Jako oprávněný odvolací soud shledal rovněž nárok žalobkyně na smluvní pokutu smluvenou pro případ prodlení žalované ve výši 0,1 % z dlužné splátky denně, neboť je v souladu s § 2048 o. z. S přihlédnutím k účelu smluvní pokuty, jímž bylo zajištění řádného splácení dluhu ze spotřebitelského úvěru, nešlo o úkon příčící se dobrým mravům. Smyslem ujednání o smluvní pokutě bylo zajistit splnění dluhu žalovanou přiměřenou sankcí, což se zákonu, a to ani v případě, kdy na jedné straně stál spotřebitel, nijak nepříčilo. Pokud proto žalobkyně požadovala smluvní pokutu za jí uvedenou dobu ve výši 12 500 Kč, jde o nárok, který je také v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Jiná situace je ale v případě sankčního poplatku ve výši 5 500 Kč. U něj žalobkyně nejenže neprokázala, ale ani v průběhu řízení netvrdila, za jaké písemné či osobní upomínky jí tento nárok měl vzniknout, proto odvolací soud neshledal žádný důvod k jeho přiznání. Stejně tak za nedůvodný odvolací považuje úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 13 463,57 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Tato výše úroku byla sice ve smlouvě uvedena, ale s tím, že platí pouze pro dobu 18 měsíců trvání smlouvy. Ze znění smlouvy naopak nelze dovodit, že by tento nárok měl věřiteli náležet po celou dobu, než bude jistina zaplacena.

14. Odvolací soud z těchto důvodů podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobkyni přiznal k již pravomocně přisouzené částce dalších 15 895 Kč (3 395 Kč + 12 500 Kč) se shora uvedeným zákonným úrokem z prodlení. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. žalované umožnil, aby dluh žalobkyni splácela. Za přiměřenou splátku, která zohledňuje nejen špatnou finanční situaci žalované, ale i zájmy žalobkyně jako věřitele s právem, aby její pohledávka byla zaplacena v přiměřené době, odvolací soud považuje ve shodě se žalovanou částku 2 000 Kč měsíčně, neboť je v zájmu obou účastníků řízení, aby splátky byly alespoň tak vysoké, aby vedly k úhradě jistiny s příslušenstvím do přiměřené doby jednoho roku. Ve zbývající části výrok II rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěch účastníků byl zhruba stejný.