64 Co 287/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 32 280 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 20. prosince 2024, č. j. 1 C 97/2024–38

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z 23 544 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z 23 544 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobci 23 544 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 8 736 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z 32 280 Kč za dobu od 21. 2. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 50 % ročně rovněž z 32 280 Kč za dobu od 21. 2. 2024 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 424 Kč (výrok III). Podle odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že účastníci uzavřeli přes platformu provozovanou společností , právnická osoba, na webu , Anonymizováno, smlouvu o zápůjčce, na základě které, žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 30 000 Kč, z čehož 28 063,20 Kč bylo zasláno přímo žalovanému. Rozdíl mezi těmito částkami tvoří odměna poskytovatele platebních služeb malého rozsahu za provedení identifikace stran a poskytnutí platformy pro uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou zápůjčku společně s úrokem 50% ročně ve splátkách po 3 228 Kč měsíčně. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky v celkové výši 6 456 Kč. Uzavřenou smlouvu soud posuzoval podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku (o. z.). Vzhledem k výši sjednaného úroku, který lze označit za lichvářský, dovodil, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z. Nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník v takové situaci poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Žalovanému proto uložil zaplatit žalobci toliko bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z. ve výši 23 544 Kč jakožto dosud nevrácené části finančních prostředků, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného a o které byl žalobce ochuzen. Ohledně zbývajících nároků žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním, které směřuje proti výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta (II) a implicite proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (III). V odvolání žalobce poukázal na to, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, a i judikatura soudů dovodila vysokou rizikovost tohoto typu zápůjček oproti úvěrům poskytovaným ze strany bankovních institucí, a tudíž i oprávněnost požadavků věřitele na úhradu vyššího smluvního úroku, než jaký je smluvní úrok poskytovaný bankovními institucemi při poskytnutí úvěru spotřebiteli. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5299/2017 Nejvyšší soud shledal oprávněný úrok ve výši 60 % ročně, tedy o 10 % vyšší, než jaký uplatňuje žalobce. Nelze tudíž dospět k závěru, že úrok o 10 % nižší je v rozporu s dobrými mravy. Pokud by se s tímto závěrem soudu prvního stupně odvolací soud ztotožnil, trpí rozhodnutí vadou, neboť žalobci se přiznává pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení bez současného přiznání zákonného úroku z prodlení za dobu od 24. 2. 2024 do zaplacení. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 20. 2. 2024, která byla žalovanému doručena 23. 2. 2024, a proto žalovanému vznikla povinnost uhradit i úrok z prodlení od 24. 2. 2024 do zaplacení. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu, eventuálně přisoudí žalobci právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z 23 544 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení a žalovanému uloží nahradit žalobci náklady řízení před soudem druhého stupně.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž nařídil jednání, jehož se žádný z účastníků nezúčastnil. Odvolání žalobce shledal jen částečně opodstatněným.

5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení peněžitá pohledávka žalobce za žalovaným, za jejíž právní důvod žalobce (a ve shodě s ním i soud prvního stupně) označil smlouvu o zápůjčce, kterou účastníci uzavřeli v písemné formě a elektronické podobě dne 20. 10. 2023. Odvolací soud má za správný závěr soudu prvního stupně (žalovaným ostatně nikterak nezpochybňovaným), že smlouva byla mezi účastníky uzavřena prostřednictvím zmíněného portálu , Anonymizováno, v obsahu, v jakém byla žalobcem soudu předložena. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud má za to, že žalobce prokázal, že žalovanému se od žalobce dostaly peněžní prostředky ve výši 28 063,20 Kč a žalovaný v řízení ani netvrdil, že by z poskytnutých prostředků žalobci vrátil více než žalobcem uvedených 6 456 Kč.

6. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. zopakoval důkaz smlouvou o zápůjčce z 20. 10. 2023. Z jejího obsahu zjistil, že zápůjčka byla dohodnuta ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal zápůjčku splatit spolu s úrokem 50% ročně do jednoho roku v 12 měsíčních splátkách po 3 228 Kč, přičemž celkem měl žalovanému zaplatit 38 736 Kč. Z bodu 2.2 smlouvy vyplývá, že žalobci jako věřiteli náleží jednorázová platba za poskytnutí půjčky ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč, o kterou bude snížena výše poskytnuté zápůjčky „při jejím načerpání“. V bodě 3.3 účastníci dohodli s odkazem na ustanovení § 1970 občanského zákoníku úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z „celkové dlužné částky“, tedy z částky 38 736 Kč. Dále bylo ujednáno, že pro případ prodlení v délce jednoho kalendářního měsíce se stává příslušenství následující den splatným a dlužník (žalovaný) ztrácí výhodu splátek, přičemž smluvní úrok se „stává součástí jistiny“. Ve smlouvě účastníci potvrzují, že smlouva byla uzavřena elektronicky dálkovým způsobem prostřednictvím portálu , Anonymizováno, .

7. Soud prvního stupně má uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor z dobrý mravy (§ 580, § 588 o.z.), který, jak plyne z výše provedeného shrnutí odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, spatřuje výhradně ve výši dohodnutého úroku. Jinými aspekty právního poměru žalovaného se smlouvou nezabýval. Naproti tomu žalobce považuje dohodnutou výši úroku za přiměřenou. Ani s jedním z těchto názorů odvolací soud nesouhlasí.

8. I za účinnosti nového občanského zákoníku (a zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá) lze aplikovat judikaturní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 či 32 Cdo 3516/2009). Současně ovšem odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Úrok ve výši 50% ročně, obvyklý úrok požadovaný u obdobných úvěrů bankami v době uzavření smlouvy, převyšuje více než pětinásobně a lze jej proto mít za odporující dobrým mravům. Pokud by ovšem neplatností bylo stiženo pouze ujednání o výši úroku, které by z tohoto důvodu bylo neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009), pak by následkem nebyla neplatnost celé smlouvy, nýbrž by žalobci náležel úrok ve výši určené podle ustanovení § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy.

9. Z následujících důvodů má ovšem odvolací soud smlouvu za neplatnou zcela, Ačkoliv již z žalobních tvrzení, a i z připojených listinných důkazů je zřejmé, že poskytnutí zápůjčky bylo zprostředkováno prostřednictvím internetové služby na stránkách , Anonymizováno, , která je provozována podnikatelem – obchodní korporací , právnická osoba, , a to za odměnu – provizi za zprostředkování poskytnutí/čerpání zápůjčky, soud prvního stupně nezkoumal, zda poskytnutá zápůjčka není spotřebitelským úvěrem ve smyslu ust. § 2 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, podle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Nejvyšší soud rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 vyložil, že o spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu. V rozhodnutí 47 Co 17/2024 Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud dovodil, že subjekt, který zajistil kontakt mezi stranami, vytvořil vlastní smlouvu a zajistil platformu (zdánlivě neutrální elektronické tržiště), prostřednictvím které byla smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalobcem a žalovaným uzavřena (nepodnikajícími fyzickými osobami), je zprostředkovatelem spotřebitelského úvěru, byť při tom nejednal výslovně jménem některého z účastníků smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z těmito právními závěry se odvolací soud zcela ztotožňuje. Jak z žalobních tvrzení, tak i z provedených důkazů (ze samotné smlouvy o zápůjčce, a i ze smlouvy o spolupráci sjednané mezi žalobcem a , právnická osoba, ) plyne, že tato společnost při výkonu své podnikatelské činnosti zápůjčku zprostředkovala, a pro je třeba ji mít za spotřebitelský úvěr, na který plně dopadají předpisy o ochraně spotřebitele, včetně regulace dle zákona č. 257/2016 Sb.

10. Při hodnocení mravnosti smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel (v posuzované věci žalovaný), kterému z ní má vzniknout závazek ke splacení spotřebitelského úvěru, zatíženého navíc placením (nepřiměřeně) vysokého úroku, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena, a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Smlouva nemá obsahové náležitosti vyžadované v ust. § 106 zák. o spotřebitelském úvěru, především zcela chybí údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelských úvěr, který je jedním z významných ukazatelů umožňujících spotřebiteli posoudit výhodnost úvěru a rozsah závazků mu z něj plynoucích. Citované ustanovení čl. 3.2. o kapitalizaci úroku jakožto součásti jistiny, a tudíž úroku nově úročeného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Toto ujednání také nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 odst. 1 o. z. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch a musí být zcela transparentní a srozumitelné běžnému spotřebiteli. Nelze jej také posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Totéž platí i pro právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z „celkové dlužné částky“ tedy z částky 38 736 Kč, bez ohledu na rozsah prodlení. Údaj o výši úroku 50% ročně, který by i tak byl nepřiměřený, je údajem klamavým. Žalovanému totiž nebyl poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, ale pouze ve výši 28 063,20 Kč. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.

11. Odvolací soud má dále za to, že smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jednání žalobce a zprostředkovatele, které zastírá, že smlouva je spotřebitelským úvěrem, je zcela zjevně motivováno snahou vyhnout se právní regulaci spotřebitelského úvěru, jejíž cílem je poskytnutí zvýšené ochrany práv spotřebitele jakož slabší smluvní strany. Jde tak o právní jednání, které obchází zákon, neboť e je vedeno záměrem dosáhnout zákonem nepředvídaného a nežádoucího výsledku, zde zbavení spotřebitele ochrany poskytované mu kogentními normami spotřebitelského práva (především občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru). Ačkoliv na rozdíl od předchozí právní úpravy (§39 z. č. 40/1964 účinné do 31. 12 2013) není obcházení zákona jako důvod neplatnosti právního jednání v zákoně výslovně uvedeno, je nepochybné, že také jednání obcházející zákon je jednáním neplatným, neboť je v rozporu účelem zákona, jehož účinky jím mají být eliminovány. Současně pak toto právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť porušuje právní normy, které vedle úpravy posuzovaného právního vztahu slouží i k zajištění aspoň potenciálně existujícího obecného zájmu, tedy zájmu širokého okruhu osob nebo skupin osob č včetně státu, které na posuzovaném prvním vztahu nemusejí být přímo zúčastněny, ale mohou jím být dotčeny. Právní úprava ochrany spotřebitele povahu norem chránící veřejný pořádek rozhodně představuje. Proto i z tohoto důvodu je posuzovaná smlouva zápůjčce je ve smyslu ust .§ 588 o.z. absolutně neplatná.

12. Z vyložených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci proti žalovanému přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského - § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.

13. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Protože částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím, měl převažující úspěch žalovaný, nikoli žalobce, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně. Ten totiž přehlédl, že při posuzování míry úspěchu účastníků ve věci je třeba vycházet z celého předmětu řízení, včetně úroků a úroků z prodlení, kterých se žalobce domáhal na dobu neurčitou, v takovém případě je třeba vyjít z výše úroku a úroku z prodlení, který žalobce požadoval za dobu pěti let. Žaloba tak byla v obou stupních zamítnuta ve větším rozsahu, než v jakém jí bylo vyhověno a byl by to naopak žalovaný, který by měl právo na náhradu poměrné části svých nákladů. Žalovanému ovšem v řízení žádné náklady nevznikly.