64 Co 29/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 32 717,10 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 10. 2024, č. j. 45 C 229/2024-37

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku II. v části, kterou byl zamítnut úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 21 378,90 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 378,90 Kč od 14. 2. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 573 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta , Jméno advokáta, .

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 378,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části předmětu řízení žalobu výrokem II zamítl a výrokem III žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovanou jako úvěrovanou dne 24. 9. 2021 smlouvu o osobní kreditní kartě č. , tel. číslo, , na základě níž žalovaná mohla opakovaně čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr až do výše 30 000 Kč. Ve smlouvě se zavázala splatit úvěr postupně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % vyčerpané jistiny. Za dobu trvání smlouvy žalovaná načerpala celkem částku 48 922,01 Kč a uhradila částku 27 543,11 Kč. Nalézací soud posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně dostatečného zkoumání kredibility žalované, když v průběhu řízení jí bylo poskytnuto poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě toliko částečně a žalobkyni za použití na ust. § 2991 a n. občanského zákoníku přiznal právo na vydání zbývající části dluhu ve výši citované shora, když od načerpané jistiny odečetl částečné úhrady žalované. Ve zbylé části žalobu zamítl včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Svůj postup odůvodnil poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy spotřebitel, který vrací poskytnutou jistinu úvěru dle svých možností, se nemůže dostat do prodlení. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal jako lex specialis k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a n. občanského zákoníku, kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté, anebo určené soudem, která však neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka. Vzhledem k pasivitě žalované pariční lhůtu stanovil jako třídenní ve smyslu ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. s tím, že teprve předmětným rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení a úrok z prodlení žalobkyni prozatím nenáleží. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně rozhodoval za použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, když při posouzení úspěchu ve sporu přihlížel ve shodě s judikaturou vyšších soudů i k příslušenství žalované pohledávky.

2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud prvního stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 21 378,90 Kč od 14. 2. 2024 do zaplacení. Nerozporovala názor nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalované před jejím uzavřením, nicméně namítla, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že žalovaná se nedostala doposud do prodlení, když nemožnost plnění dluhu nebyla ze strany žalované tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Soud prvního stupně dle žalobkyně porušil princip rovnosti stran, když pasivitu žalované nahradil vlastním aktivním tvrzením v její prospěch. Bez vědomí o její majetkové situaci nemohl za tuto uplatnit námitku, že se žalovaná nenachází v prodlení. Navrhla, aby odvolací soud napadenou část výroku II změnil tak, že žalobkyni přizná zákonný úrok z prodlení z částky 2 378,90 Kč od 14. 2. 2024, když počátek prodlení žalované odvodila od zesplatňujícího výpisu z účtu ke kreditní kartě s určenou splatností pohledávky ke dni 13. 2. 2024.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadené části dle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru mezi žalobkyní a žalovanou dne 24. 9. 2021, na základě které žalovaná čerpala od žalobkyně celkem částku 48 922,01 Kč, oproti níž pak postupně splatila toliko částku 27 543,11 Kč. Odvolací soud se s ohledem na obsah odvolání žalobkyně, která nebrojila proti právnímu posouzení smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Rovněž lze bezezbytku souhlasit i s názorem soudu prvního stupně ohledně poměru speciality ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v ust. § 2991 a ust. § 2993 občanského zákoníku. K tomuto však odvolací soud považuje za nutné doplnit, že pravidlo o době plnění zakotvené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Společným rysem obecné i zvláštní právní úpravy doby splnění je skutečnost, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Pravidlo o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatní jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že pravidla o době plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je důsledně odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudu dle § 160 o. s. ř., jejíž povaha je procesní. Jedním dechem je nutno dodat, že v řízení o žalobě na plnění nepřímo vyplývá určení doby plnění z rozhodnutí o této žalobě. Soud prvního stupně v přezkoumávané věci vyvodil, že pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení dospěla dříve, než by odpovídalo možnostem žalované, a proto žalobu zčásti zamítl co do příslušenství spočívajícího v úroku z prodlení za období před skutečným počátkem prodlení. Není pochyb o tom, že jde o deklaratorní rozhodnutí, nicméně soud prvního stupně pochybil, pokud tomuto rozhodnutí přiznal konstitutivní povahu, když dle jeho závěru se žalovaná neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je dle ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru určena teprve napadeným rozhodnutím.

6. Soud prvního stupně dále přehlédl, že skutkové zjištění, že není v možnostech žalované jako spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získala na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalované, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky. Je to proto žalovaná jako dlužník, která je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnosti žalované, které se zakládají na jejích subjektivních poměrech, jež jsou jí známy, avšak žalobkyně, jako věřitel je zpravidla nezná a znát ani nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalované, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získala na její úkor jako poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnila bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popřípadě ani v delší době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledku provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud ale nemůže tak, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalované jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Naopak věřitel, co do doby plnění, nese procesní břemeno jen ohledně skutečnosti, že dlužníka vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Použití hmotněprávní normy o času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalované odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popřípadě v delším čase ve výzvě určeném. Takové skutkové zjištění však z dokazování provedeným soudem prvního stupně bez dalšího nevyplývá. Naopak tento nepřípustně zaměnil pravidlo o době plnění v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se lhůtou k plnění upravenou procesním předpisem (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže tedy skutková zjištění z provedeného dokazování před soudem prvního stupně nevyplynula, použije se podpůrně obecná právní norma o času plnění (ust. § 2991 a n. občanského zákoníku). V tomto kontextu je tedy třeba od hmotněprávní úpravy času plnění odlišit procesní lhůtu k plnění stanovenou vedlejším výrokem rozsudku o žalobě na plnění.

7. Protože žalovaná ohledně svých procesních břemen tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, zůstala zcela pasivní, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovanou vyzvala ke splnění dluhu zesplatňujícím výpisem z účtu se splatností ke dni 13. 2. 2024, je třeba danou právní věc posuzovat dle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 občanského zákoníku. Žalovaná se tedy do prodlení dostala dnem 14. 2. 2023, přičemž takto stanovená splatnost dluhu a následné prodlení žalované nebylo touto jakkoliv zpochybněno. Žalovaná na výzvu žalobkyně citovanou shora nereagovala, natož aby aktivně zahájila spor o přiměřenost doby k plnění určené v předmětné výzvě, a to za použití § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto náleží ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny též zákonný úrok z prodlení.

8. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud výrok II v napadené části změnil postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

9. Zároveň bylo třeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy odvolací soud zohlednil, že žalované, která byla ve věci převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání odvolání ve výši 1 000 Kč, z jednoho úkonu právní služby ve výši 1 000 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za sepis odvolání, jednoho režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 273 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 2 573 Kč.

11. Lhůty k plnění byly stanoveny jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.