64 CO 306/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Anny Grimové a JUDr. Jany Vyletové ve věci žalobkyně: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení 24 830 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 7. 2022, č. j. 7 C 162/2022-34

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 24 819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 399,30 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 6 847,68 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022 a z částky 6 836,68 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 847,68 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a ve výroku III, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 28. 5. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II žalobu„ ve zbývajícím rozsahu“ zamítl a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal. Výrokem IV žalobkyně uložil povinnost doplatit České republice soudní poplatek ve výši 248 Kč. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které jí poskytla částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala peníze vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 819 Kč, tedy zaplatit celkem 23 819 Kč, formou 24 měsíčních splátek po 993 Kč, poslední ve výši 980 Kč, což nesplnila, neboť uhradila pouze 11 989 Kč. Věřitel pak pohledávku ze smlouvy postoupil žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022.

2. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na Směrnici Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 a § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), podle kterého jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a také s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 169/2017, posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy. Předtištěné smluvní ujednání, které nešlo měnit a ani je oddělit, podle něhož měla žalovaná vrátit navíc 98,49 % z půjčené částky, představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Existují proto vážné pochybnosti o přiměřenosti a poctivosti jednání předchůdce žalobkyně vůči žalované jako spotřebiteli. Takové jednání podle něj nemůže požívat právní ochrany a autonomie vůle smluvních stran, na kterou žalobkyně odkazovala, nemůže být bezbřehá. Jen na okraj soud prvního stupně zmínil, že ze smlouva o zápůjčce není ani zřejmé, zda a jak byla před jejím uzavřením zjišťována úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, což zřejmě považoval (v rozsudku to jednoznačně nevyjádřil) za další důvod vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy. Nárokem se pak zabýval podle § 2991 a násl. o. z. a žalobkyni přiznal pouze částku 11 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými 12 000 Kč a žalovanou uhrazenými 11 989 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 28. 5. 2022, tedy ode dne následujícího od podání žaloby, do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, aniž ale uvedl v jakém, žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. V situaci, kdy nevydal elektronický platební rozkaz, ale nařídil ústní jednání, uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků.

3. Žalobkyně se odvolala proti výroku II a nákladovému výroku III rozsudku. Namítla nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a její nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení. Poukázala na to, že poplatky, které se žalovaná zavázala zaplatit jejímu právnímu předchůdci za poskytnutí a správu úvěru, byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikovány. Úrok jako obligatorní součást smlouvy představoval odměnu za užívání jistiny,„ další poplatky“ pak sloužily k pokrytí ve smlouvě přesně stanovených nákladů vzniklých v souvislosti s poskytnutím úvěru. Výše úroku zohledňovala rychlost a způsob jeho poskytnutí, jeho celkovou délku a rizikovost, byla sjednána fixní částkou 3 955 Kč odpovídající úrokové sazbě 29 %, která je v souladu s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu. Ke stejnému závěru dospěly i jiné soudy v rozhodnutích, na které žalobkyně odkázala a rovněž Evropský soudní dvůr v rozhodnutí zn. C 26/13) 1) ve věci [jméno] [příjmení]. Smluvené poplatky byly v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše závisela i na vůli druhé smluvní strany a jde o poplatky zcela běžné, jak plyne z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. l. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Předmětná smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, kde ji vázaný zástupce navštívil s veškerými potřebnými podklady a žalovaná nemusela vynakládat žádné úsilí a finance k dopravení se do sídla věřitele. Finance jí byly poskytnuty v hotovosti a jednotlivé splátky pak vybíral vázaný zástupce v jejím bydlišti, s čímž byly spojeny vysoké náklady. Je tak podle žalobkyně zřejmé, že smlouva tedy neobsahovala žádné nejasné, nesrozumitelné či nepřiměřené ujednání, žalovaná byla s podmínkami seznámena již v rámci předsmluvní kontraktace a tyto informace včetně výše RPSN byly i součástí samotné smlouvy. Smluvní strany se tedy na podmínkách poskytnutí úvěru svobodně dohodly a v souladu se zásadou pacta sunt servanda se je zavázaly dodržovat. V té souvislosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11 upřednostňujícího výklad nezakládající neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a také na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“.

4. Žalobkyně dále v odvolání namítla, že pokud soud prvního stupně měl přesto za to, že sjednaný úrok byl v nepřiměřené výši, měl aplikovat § 577 o. z., a přistoupit k moderaci tak, aby odpovídala obvyklé úrokové míře bank v období podpisu smlouvy. Tu ale nelze posuzovat z databáze ARAD, která neuvádí obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany nebankovních poskytovatelů s nízkou nominální hodnotou do 50 000 Kč, je sestavována pro měnové účely a nikoliv pro účely zákona o spotřebitelském úvěru, nerozlišuje úvěry podle jejich nominální hodnoty a u spotřebitelských neúčelových úvěrů zahrnuje také údaje o amerických hypotékách.

5. Stejně tak úvěruschopnost žalované byla podle žalobkyně řádně prověřena. Její právní předchůdce vycházel ze zákaznické karty ke smlouvě, která pravdivě a úplně na základě dokumentů předložených žalovanou uváděla veškeré ověřené relevantní informace. Tento dokument byl pořízen před podpisem smlouvy a pravost v něm uvedených informací stvrdila svým podpisem žalovaná a vázaný zástupce [jméno] [příjmení]. Té žalovaná sdělila, že má pravidelný měsíční příjem ve výši 3 800 Kč a ostatní příjem ve výši 3 000 Kč a že další čisté příjmy domácnosti činí 33 200 Kč. Podle jejího sdělení doloženého složenkami za měsíce srpen, září a říjen 2018 odhadované měsíční výdaje činí 3 539 Kč. Ve spojení s dalšími osobami ve společné domácnosti a ověřenými výdaji ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je tak zřejmé, že bonita žalované byla vázaným zástupcem ověřena správně a s odbornou péčí a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který poskytl nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohleden České národní banky. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18 a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, jehož právní závěr je v právně a skutkově totožném případu zcela opačný od závěru soudu prvního stupně. V situaci, kdy byla vyplněna zákaznická karta, byly tvrzeny a doloženy výplatní pásky, resp. rozhodnutí o přiznání dávky, byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalované, byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí s negativním výsledkem, tedy byla podle Ústavního soudu úvěruschopnost řádně, srozumitelně a racionálně zkoumána. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a požadovanou částku se specifikovaným příslušenstvím jí přiznal nebo aby rozsudek v této části zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. v rozsahu, v jakém byl dotčen odvoláním, tedy ve výroku II a na něm závislém nákladovém výroku III, a po nařízeném jednání, k němuž se žalovaná nedostavila, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. V řízení bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 21. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, kterou se zavázala vrátit za dohodnutých podmínek. Za zapůjčené peněžní prostředky tak měla žalovaná zaplatit„ poplatek“ ve výši 11 819 Kč, který zahrnoval úrok ve výši 3 955, poplatek za zpracování, doručování a flexibilní splácení ve výši 3 164 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 700 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila, že by na úhradu závazku zaplatila více, než žalobkyní uvedených a soudem prvního stupně zohledněných 11 989 Kč. Prokázána byla rovněž aktivní věcná legitimace žalobkyně v řízení.

9. Soud prvního stupně tuto smlouvu o zápůjčce shledal absolutně neplatnou jednak pro její rozpor s dobrými mravy a nepřiměřeným předtištěným smluveným podmínkám, které nešlo měnit a ani je oddělit, a které spočívaly v tom, že žalovaná coby spotřebitel měla vrátit navíc 98,49 % z půjčené částky. Další důvod neplatnosti smlouvy vyjádřený jen na okraj spatřoval v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zřejmě neprověřila úvěruschopnosti žalované ve smyslu„ § 9 zákona o spotřebitelském úvěru“, kterým zjevně myslel v době uzavření smlouvy již neúčinný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Se žalobkyní je třeba souhlasit v tom, že pokud měl soud prvního stupně za to, že neuvedla v návrhu na zahájení potřebné skutečnosti a nepředložila k tomu důkazy, měl ji o tom poučit a vyzvat k doplnění tvrzení v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

10. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování a ze zákaznické karty - žádosti žalované o zápůjčku částky 12 000 Kč, kterou s ní sepsala dne [datum] [jméno] [příjmení], [IČO] jako vázaný zástupce právní předchůdkyně žalobkyně zjistil, že žalovaná ke svým poměrům uvedla, že žije v partnerském vztahu, má základní vzdělání, bydlí v nájmu, je na mateřské dovolené a vyživuje jednu osobu. Ke svým příjmům uvedla, že má čistý příjem 3 800 Kč, ostatní příjem 3 000 Kč a další příjmy domácnosti 33 200 Kč, výdaje činí 3 539 Kč a žádnou jinou zápůjčku žalovaná nemá. Zmíněná zástupkyně zapůjčitele svým podpisem potvrdila, že veškeré jí v zákaznické kartě vyplněné údaje sdělené jí žalovanou souhlasí s doklady, které jí k tomu předložila, což je rozhodnutí o přiznání dávky 3 800 Kč„ 28/7 14“ a tři výpisy z bankovního účtu.

11. Předmětná smlouva o zápůjčce ze dne [datum] byla uzavřena podle § 2390 a násl. o. z. a vzhledem k tomu, že na straně dlužníka ji uzavřel spotřebitel, je třeba aplikovat i právní úpravu obsaženou v § 1810 až § 1867 o. z. a také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSU), který nabyl účinnosti 1. 12. 2016.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSU ve znění do 31. 12. 2018, tzn. k datu uzavření smlouvy, poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Podle odst. 2 by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. V minulosti sporný výklad § 87 odst. 1 věta první ZSU, podle kterého„ poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná“ byl vyjasněn a v současné době snad již nikdo nezpochybňuje, že soud je povinen zabývat se ex offo, tedy i bez námitky žalovaného, otázkou, zda poskytovatel zápůjčky posoudil náležitě úvěruschopnost spotřebitele, a jestliže zjistí, že této povinnosti nedostál, dovodit z toho absolutní neplatnost smlouvy. Stejně tak bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o spotřebitelský úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele je rovněž prověřovat a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení. Konkrétní výčet postupů, které musí být ze strany poskytovatele provedeny, sice zákon nestanoví, opakovaně je však judikaturou, mimo jiné i rozhodnutími, na které žalobkyně odkázala, zdůrazňováno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření těchto tvrzení. Základní oblastí pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele proto zahrnuje spolehlivé zjištění jeho příjmů a na druhé straně zjištění a zohlednění jeho výdajů, stav závazků, včetně dosavadního způsobu jejich plnění.

14. V projednávané věci však právní předchůdkyně žalobkyně této povinnosti nedostála. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že zápůjčka nepředstavovala částku nijak vysokou a měla být splacena během poměrně krátké doby 24 měsíců, takže určitá benevolence v rámci prověřování úvěruschopnosti by mohla být tolerována. Nelze však přehlédnout rozporuplnost, resp. nesmyslnost, některých údajů uvedených v zákaznické kartě. Třebaže žalovaná v době uzavření smlouvy bydlela s dítětem a zřejmě také partnerem v nájmu, tato skutečnost se v zákaznické kartě v části popisující výdaje domácnosti nijak neprojevila. Jediným měsíčním výdajem tak měla být jakási blíže nespecifikovaná částka 3 539 Kč, aniž z ní bylo zřejmé, na pokrytí jakého výdaje je určena, když jen náklady na živobytí dvoj- či trojčlenné domácnosti (odpověď na tuto otázku je v zákaznické kartě rovněž utajena) při tehdejších cenách potravin ji zjevně musely přesáhnout. Není rovněž zřejmé, jaké byly náklady na bydlení v nájmu včetně plateb inkasa za služby s tím spojené. Ve vztahu k výdajům přitom nelze vycházet pouze ze zákonem stanoveného životního minima (pokud jej měla vyjadřovat zmíněná částka 3 539 Kč). Z ničeho nelze rovněž dovodit, zda onen partner, s nímž měla být žalovaná ve vztahu, s ní sdílí domácnost, a v kladném případě zda a kde pracuje a zda v kartě uvedená částka 33 200 Kč je skutečně jeho příjmem. V situaci, kdy tato částka představovala největší položku z celkového příjmu domácnosti, jistě by stálo za úvahu tuto skutečnost ověřit pracovní smlouvou a výplatními páskami. Údaje uvedené v zákaznické kartě jsou tak podle odvolacího soudu, snad jen s výjimkou uvěřitelného příjmu v podobě sociální dávky ve výši 3 800 Kč a další dávky ve výši 3 000 Kč, zjevně smyšlené. Nelze je z toho důvodu považovat za racionální odhad obvyklých příjmů a výdajů jednotlivce (pokud by měla být posuzována pouze žalovaná s dítětem) či domácnosti (pokud by její součástí byl i partner). Pochybnosti v tomto směru vzbuzují také nedoložené výpisy z bankovního účtu žalované, které podle tvrzení žalobkyně se měly vztahovat k období nesouvisejícímu s datem uzavřením smlouvy.

15. Odvolací soud tedy shrnuje, že předchůdkyně žalobkyně své zákonné povinnosti nedostála tím, že řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, kdy mohla zjistit, že jsou zde„ důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ Už jen z toho důvodu je třeba považovat smlouvu o zápůjčce (o spotřebitelském úvěru) podle § 87 odst. 1 ZSU neplatnou. S ohledem na tento závěr se odvolací soud již nezabýval soudem prvního stupně akcentovaným důvodem, na kterém založil své rozhodnutí, spočívajícím v neplatnosti smlouvy kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně stejně tak jako výrok III o nákladech řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil 17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.