64 CO 307/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum sídlem adresa o zaplacení 44 474 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 C 165/2022-32

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a II potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Označeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení 44 474 Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 444 Kč. V projednávané věci je zřejmé z textu smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne [datum], že byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje zapůjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná její text těžko mohla ovlivnit. Okolnosti uzavření smlouvy nemohl zjistit, ani to v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jejíž postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Žalobkyně předložila smlouvu a smluvní podmínky smlouvy o půjčce oddělené od smlouvy. Tyto nejsou žalovanou podepsány a soud má vážné pochybnosti o poctivosti předchůdce žalobkyně. Soud považuje výše uvedené právní jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalované„ poplatek“ v částce 28 994 Kč, který má být složen z úroku, poplatku za zpracování a administrativní činnost. Z těchto částek není zřejmé, jak k nim věřitel dospěl. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Zato spotřebitel – žalovaná, musí vnímat celou tuto částku jako odměnu, jež musí zaplatit za to, že si půjčila 30 000 Kč. Poplatek (odměna) tvoří 94,65 % z částky, která byla žalované půjčena, což odporuje dobrým mravům. Smlouva o zápůjčce neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr. Tato povinnost vyplývá z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Pakliže bylo plnění žalované poskytnuto na základě neplatné smlouvy o úvěru, tedy fakticky bez právního důvodu, je na místě, aby žalovaná vrátila to, oč se obohatila. V tomto směru soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni resp. jejímu právnímu předchůdci celkem 33 079 Kč. Na straně žalované proto nevzniklo bezdůvodné obohacení, když poskytnutou částku 30 000 Kč o 3 079 Kč přeplatila.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky I a II. Vymezila se proti závěru, že zkoumaná smlouva je neplatná pro svůj obsah. Jednotlivá ujednání smlouvy nemohou být nepřiměřená, žalovaná s nimi byla seznámena v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré ve smlouvě sjednané částky musely být žalované zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřela. Ujednání ohledně výše úroku i dalších poplatků jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva – směrnice č. 93/13 EHS, která je recipována do § 1813 o. z., neboť se jedná o ujednání vyjádřená v souladu s článkem 4 odst. 2 směrnice jasně a srozumitelně. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení, částce za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11, který zdůrazňuje prioritu výkladu, jenž nevede k neplatnosti smlouvy. Úrok byl sjednán ve fixní částce 9 888 Kč, která odpovídá úrokové sazbě 29 %, která je běžná. Ostatní sjednané poplatky byly v souladu se smluvními podmínkami zejména s článkem 1.. Pokud by soud měl za to, že sjednaný úrok či poplatky byly nepřiměřené, měl aplikovat § 577 o. z. a pouze moderovat výši sjednaného úroku a poplatků. Vytkla soudu prvního stupně, že v případě, že měl za to, že žalobkyně nevylíčila skutečnosti týkající se prověření úvěruschopnosti žalované a nepředložil k tomu důkazy, vyzvat k doplnění tvrzení. Její právní předchůdce vycházel ze zákaznické karty ke smlouvě, která pravdivě a úplně na základě dokumentů předložených žalovanou uváděla veškeré ověřené relevantní informace. Tento dokument byl pořízen před podpisem smlouvy a pravost v něm uvedených informací stvrdila svým podpisem žalovaná a vázaný zástupce předchůdce žalobkyně [příjmení] [jméno], který ověřil, že žalovaná má pravidelný měsíční příjem ve výši 8 60, což bylo doloženo složenkami za měsíce srpen až říjen 2018. Dále byly zástupcem předchůdce žalobkyně ověřeny další čisté příjmy domácnosti žalované ve výši 27 000 Kč. Podle jejího sdělení doloženého složenkami za měsíce srpen, září a říjen 2018 odhadované měsíční výdaje činí 4 900 Kč. Ve spojení s dalšími osobami ve společné domácnosti a ověřenými výdaji ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je tak zřejmé, že bonita žalované byla vázaným zástupcem ověřena správně a s odbornou péčí a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18 a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, jehož právní závěr je v právně a skutkově totožném případu zcela opačný od závěru soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i ve zbývajícím rozsahu vyhověl.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné.

5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok na splacení úvěru, který byl žalované poskytnut předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nároky z této smlouvy (respektive z právních jednání činěných v souvislosti s ní, neboť smlouvu má za neplatnou), které jsou v řízení uplatněny, byly žalobkyni účinně postoupeny, s čímž odvolací soud souhlasí. Žalobkyně požaduje zaplacení 44 474 Kč, z čehož je dle žalobních tvrzení 15 880,12 Kč nesplacená jistina zápůjčky, 9 593,88 Kč„ poplatek za poskytnutí a správu úvěru“, 15 000 Kč smluvní pokuta, vypočtená sazbou 0,1 % z jistiny zápůjčky a dohodnutého„ poplatku“, s jejichž zaplacením byl žalovaný v prodlení za dobu do 1. 2. 2022, a sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Dále v řízení uplatnila požadavek na zaplacení úroku ve výši 29 % ročně ze základu 15 880,12 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši určené subsidiárně předpisy práva občanského (§ 1970 občanského zákoníku (o. z.) a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) za dobu do 17. 3. 2022 vyčísleného částkou 859,76 Kč.

6. Odvolací soud předloženou smlouvu ve shodě s jejími účastníky posuzoval podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., o smlouvě o (úplatné) zápůjčce. Soud prvního stupně, správně dovodil, že jde o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalované v rámci výkonu svého podnikání a spotřebitelem a že je jednotlivá ujednání smlouvy třeba posuzovat i podle právních norem zajišťujících ochranu spotřebitele, především zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (dále jen ZSpotřÚ).

7. Ustanovení § 86 ZSpotřÚ (tedy nikoliv § 9 jak nesprávně uvedl soud prvního stupně) stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s tím, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Toto ustanovení zpracovává do vnitrostátní úpravy čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen Směrnice). Důsledky porušení této povinnosti upravuje zákon o spotřebitelskému úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 věta prvá a druhá. Jazykovým výkladem §87 ZSpotřÚ ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy (před 28. 5. 2022) lze dospět k závěru, že s porušením povinnosti dle § 86 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ je spojena toliko relativní neplatnost, které se spotřebitel musí dovolat ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Odvolací soud se ale i s ohledem na právní závěry Evropského soudního dvora obsažené v jeho rozhodnutí ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. C - 679/18 přiklonil ke stále více se prosazujícímu názoru, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má i u smluv na které dopadá již změněné znění ust. § 87 ZSpotřÚ, za následek absolutní neplatnost smlouvy. Soudní dvůr Evropské Unie vyložil články 8 a 23 Směrnice tak, že neumožňují vnitrostátní úpravu, dle níž by se sankce stanovená za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kterou je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnila pouze tehdy, pokud spotřebitel neplatnost smlouvy namítne. Ústavní soud v nálezech sp. zn. PL ÚS 12/8 a sp. zn. PL ÚS 1/10 vyslovil názor, že vnitrostátní soud má„ v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek těchto norem.“ Přitom je oprávněn (a současně i povinen) se„ zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství“ a dospěje-li k závěru, že vnitrostátní úprava je s předpisy komunitárního práva v rozporu,„ musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat.“ Příkazu Ústavního soudu lze při posuzování platnosti smluv podle ust. § 87 odst. 1 ZSpotřÚ v rozhodném znění vyhovět pouze tím, že se s přihlédnutím k závaznému výkladu čl. 8 a 23 podanému Soudním dvorem EU ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ v rozhodném znění nepoužije a neplatnost smlouvy soud dovodí i tehdy, pokud ji spotřebitel nenamítne.

8. Z uvedeného plyne, že soud musí vždy posoudit, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele. Postupuje přitom v souladu s dispoziční a projednací zásadou, jimiž se sporné řízení řídí (viz i bod 34 odůvodnění citovaného rozhodnutí SDEU), a v závislosti na rozdělení procesních břemen (tvrzení a důkazu) mezi účastníky. Žalobce domáhající se splnění povinností plynoucích žalovanému spotřebiteli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tvrdit a případně prokázat (nebude-li rozhodováno rozsudky pro uznání či zmeškání nebo nebude-li soud moci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků dle § 120 odst. 3 o. s. ř.), že před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením § 86 ZSpotřÚ. Proto je plně opodstatněná výtka žalobkyně, pokud poukazuje na to, že nebyla soudem prvního stupně k prokázání této právně významné skutečnost vyzvána. Nedostačující je pro posouzení toho, zda předchůdce žalobkyně respektoval ustanovení § 86 ZSpotřÚ, i poznatek prvoinstančního soudu, dle kterého smlouva o zápůjčce„ neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr“. Žádný právní předpis neukládá, aby obsahem smlouvy, která je právním důvodem poskytnutí spotřebitelského úvěru, takové informace byly a není to ani obvyklé. Takové informace má poskytovatel úvěru získat a náležitě posoudit ještě před tím, než smlouvu uzavře. Soud proto měl žalobkyni, která již v žalobě tvrdila, že její předchůdce úvěruschopnost žalovaného řádně prověřil, ale k prokázání tohoto tvrzení skutečně neoznačila žádné důkazy, v souladu s ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat k označení důkazů k prokázání tohoto tvrzení, což neudělal. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

9. Odvolací soud doplnil dokazování a provedl důkaz zákaznickou kartou, kterou žalobkyně připojila ke svému odvolání, neboť tento důkaz je v odvolacím řízení přípustný podle ust. § 205a písm. d) o. s. ř. Zjistil z něj, že zákaznická karta má podobu přetištěného formuláře předchůdce žalobkyně, který byl vyplněn v den uzavření smlouvy o zápůjčce zmíněným zástupcem poskytovatele zápůjčky [jméno] [jméno], jenž jej podepsal stejně jako žalovaná. Žalovaná uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání, bydlí jako„ spolubydlící“ a vyživuje dvě osoby. Ke svým příjmům uvedla, že má čistý měsíční příjem 8 600 Kč, vyplácený ČSSZ. Dalšími příjmy domácnosti jsou 27 000 Kč, výdaje činí 4 000 Kč, snad včetně splátek 900 Kč měsíčně placených předchůdci žalobkyně. Formulář obsahuje (předtištěné) prohlášení zástupce poskytovatele úvěru, že veškeré údaje v zákaznické kartě souhlasí s údaji sdělenými žadatelem o zápůjčku a že je ověřil z předložených dokladů, za které označil„ složenky 8,9,10/ 2018“.

10. Jiné důkazy žalobkyně, ani přes výzvu odvolacího soudu dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila.

11. Odvolací soud nepomíjí, že řízení v přezkoumávané věci, je řízením sporným, které je, a to i v případě, že jedním z jeho účastníků je spotřebitel, ovládáno principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno (a jemu předcházející břemeno tvrzení) jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. 385/15). Je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení (a aby je v případě jejich spornosti prokázali), z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky (úspěch ve sporu) - viz ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobce musí tvrdit (prokazovat) skutečnosti, které jím uplatněné právo zakládají. Dostojí-li této povinnosti, je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, které žalobcův požadavek vylučují. Tyto zásady se uplatní i ve vztahu ke skutečnostem, s nimiž hmotné právo spojuje neplatnost právního jednání, jehož existence je pro rozhodnutí věci právně významná. Dále platí, že míra důkazu potřebná k unesení důkazního břemene žalobce odvisí od okolností případu, v úvahu je třeba vzít i míru zpochybnění tvrzení žalobce žalovaným.

12. Prizmatem shrnutých východisek odvolací soud posuzoval, zda žalobkyně, která svůj nárok založila na tvrzení, že s žalovanou byla uzavřena platná smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, a která je proto povinna v řízení prokázat, že její předchůdce před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením § 86 ZSpotřÚ, důkazní břemeno usnesla. Žalovaná, která byla v řízení zcela pasivní, tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala, nezpochybnila ani pravdivost údajů uvedených v zákaznické kartě. Nelze však pominout, že byť se v posuzované věci jedná o spotřebitelský úvěr nepříliš vysoký s relativně nízkými splátkami, což má dle názoru odvolacího soudu vliv na rozsah skutečností, které má poskytovatel úvěru zkoumat a jejichž doložení má ověřovat, že důkaz, který žalobkyně sama předložila, tvrzení žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované v podstatě vyvrací. Je z něj zřejmé, že zástupce předchůdce žalobkyně se spolehl na údaje sdělené žalovanou, ačkoliv tyto samy zavdávají důvod k pochybnostem o jejich správnosti. Ze„ složenek“, které jsou uvedeny jako jediné žalovanou předložené doklady, mohl snad ověřit příjmy žalované z dávek placených ČSSZ, méně pravděpodobně i některé žalovanou prováděné platby. Vzhledem k výši zápůjčky by bylo možno akceptovat, že nepožadoval prokázání výše běžných výdajů, neboť tento údaj je problematické ověřit, aniž by bylo provedeno rozsáhlé a nákladné šetření, které by rozsahu přebíraného závazku bylo zjevně nepřiměřené a nehospodárné. Uvedené však platí jen tehdy, jestliže poskytovatel úvěru ověřil, že žalovaná skutečně disponovala příjmy, které by se i s přihlédnutím k určité nejistotě o výdajích a vyživovacích povinnostech žalované jevily dostatečnými pro závěr, že bude schopna zápůjčku řádně splácet. Příjem žalované z dávek ve výši 8 600 Kč takovým příjmem není. Další příjem„ domácnosti“ ve výši 27 000 Kč, který lze mít za postačující, není nikterak specifikován, tím méně doložen. Zástupce poskytovatele zápůjčky jej nikterak neprověřoval, přičemž na rozdíl od ověření výdajů není jeho dostatečné doložení nikterak složité – postačilo, aby žalovaná uvedla kdo, proč a z jakých zdrojů zmíněnou částkou přispívá na její výdaje a toto osvědčila relevantní listinou (potvrzení plátce mzdy, daňové přiznání a pod). Proto jestliže z obsahu žalobkyní předložené zákaznické karty plyne, že při jejím sepisu tento pro schopnost žalované splácet zápůjčku klíčový příjem nijak ověřován nebyl a jestliže žalobkyně ani netvrdila, že se tak stalo jiným způsobem, pak žalobkyně splnění povinnosti plynoucí jejímu předchůdci z ust. § 86 ZSpotřÚ v řízení neprokázala. Odpovídajícím právním závěrem plynoucím z tohoto zjištění je posouzení smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] jako absolutně neplatné.

13. S ohledem na uvedený závěr se odvolací soud již nezabýval soudem prvního stupně akcentovaným důvodem, na kterém také založil své rozhodnutí, spočívajícím v neplatnosti smlouvy kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy.

14. Jelikož žalobkyně v řízení neprokázala uzavření platné smlouvy o zápůjčce, soud prvního stupně správně nároky žalobkyně plynoucí z jejích tvrzení posuzoval podle úpravy bezdůvodného obohacení vzniklého žalované na základě plnění z neplatné smlouvy. Žalované se od předchůdce žalobkyně dostalo 30 000 Kč, které již vrátila. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl správně a odvolací soud jeho rozhodnutí podle ust. § 219 potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.