64 Co 32/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 477 767,10 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 11. 2025, č. j. 9 C 297/2025-73

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do úroku z prodlení ve výši ve výši 12,75 % ročně z částky 365 653,60 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 365 653,60 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 667 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 33 254 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 365 653,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části předmětu řízení žalobu výrokem II zamítl a výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 147,05, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, společnost Česká spořitelna, a.s. jako úvěrující, uzavřel s žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 455 085 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách v částce 9 251 Kč, a to včetně úroku ve výši 18,99 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši bezhotovostním převodem na úvěrový účet č. , č. účtu, . Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 89 431,40 Kč. Protože úvěr nehradil řádně a včas, byl celý úvěr ke dni 28. 9. 2024 zesplatněn a právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyzval k jeho okamžitému zaplacení. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně ve věci rozhodl podle ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, kdy po předchozí písemné výzvě žalobkyni ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení, označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného, shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě toliko částečně a žalobkyni přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky 455 085 Kč odečetl celkovou výši úhrad žalovaného ve výši 89 431,40 Kč. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní, když žalovaným nebyla uvedena žádná skutková tvrzení, která by soudu prvního stupně umožňovala uložit plnění v delším časovém horizontu či ve splátkách. Ve zbývající části žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně má nárok tolik na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a úroku z prodlení, když v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení, přičemž při posouzení úspěchu ve sporu přihlížel ve shodě s judikaturou vyšších soudů i k příslušenství žalované pohledávky.

2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud prvního stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 365 653,60 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení. Dále se odvolala i proti nákladovému výroku III. Nerozporovala závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením, namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaný dosud nedostal do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla z jeho strany tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Nalézací soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky představující bezdůvodné obohacení. Bylo tedy namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat i nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě zástupce žalobkyně, kterou byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. Dále žalobkyně akcentovala i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterých plyne, že v případě, že je v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěrová smlouva shledána jako neplatná, je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh ve spočívající povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele na základě neplatné smlouvy, jsou však ve prospěch spotřebitele, a je to proto on jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal jí právo i na zaplacení úroků z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení od 29. 12. 2024 do zaplacení, a dále náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II a navazujícím nákladovém výroku III, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné.

5. Předně je třeba uvést, že v přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 10. 2023, na základě níž žalovaný čerpal částku 455 085 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 89 431,40 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (SDEU), podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek SDEU z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly v podstatě překonány nejnovější judikaturou SDEU, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ ES ze dne 23. 8. 2008, o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury SDEU je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalované stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

7. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit poměr speciality ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomu je nutné jedních dechem doplnit, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat bez věřitele bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právní postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takovéto rozdělení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel, je zpravidla nezná, ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získal na úkor právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v další době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Použití hmotněprávní normy u času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinností žalobkyně posoudit kredibilitu žalované tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v dalším čase ve výzvě určeném. Jestliže byl žalovaný po celou dobu řízení pasivní, a proto potřebná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je na místě použít podpůrnou právní úpravu od času plnění ve smyslu ust. § 2991 an obč. zák. K tomu pak odvolací soud dále uvádí, že pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatňují jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Protože žalovaný neunesl své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu výzvou ze dne 12. 12. 2024, ve které byla stanovena lhůta k úhradě do 28. 12. 2024, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Žalovaný tedy byl povinen splnit dluh nejpozději do 28. 12. 2024, a od 29. 12. 2024 se tak dostal do prodlení, a proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny v celkové výši 365 653,60 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla ohledně této povinnosti stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

8. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplňuje, že v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

9. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

10. Zároveň bylo potřeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v řízení z větší části úspěšná, má právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla při zohlednění přiznané části příslušenství žalovaného nároku úspěšná co do 67 % předmětu řízení, kdy po odečtení úspěchu žalovaného (33 %) tak má právo na 34 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 19 111 Kč, tří úkonů právní služby po 10 220 Kč (tj. 30 660 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 6 722 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 57 843 Kč, přičemž 34 % činí 19 667 Kč.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 889 Kč, dvou úkonů právní služby po 3 420 Kč (tj. 6 840 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za podání odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu, když odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 57 985 Kč, jež byla vypočtena kapitalizací zákonného úroku z prodlení z částky 365 653,60 Kč od 29. 12. 2024 do data vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, dvou režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 625 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 33 254 Kč.

12. Lhůty k plnění byly opětovně stanoveny jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.