64 CO 326/2018

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: za účasti: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa vedlejší účastník anonymizována čtyři slova organizační složka Správa obec , IČO sídlem adresa vedlejší účastnice zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 157 657,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 8. 2018, č. j. 17 C 127/2017-168

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 61 362,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 233 516,25 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 119 134,40 Kč (výrok II) a rozhodl o vrácení zálohy složené žalobkyní na provedení důkazu ve výši 650 Kč (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaná na pozemcích žalobkyně zřídila vysokotlaké plynovodní potrubí, kterým jsou pozemky žalobkyně dotčeny v rozsahu 1323 m2. Po zániku nájemní smlouvy ze dne 4. 8. 2008 užívá žalovaná pozemky žalobkyně, i když právní důvod tohoto užívání odpadl, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). Náhradu takto získaného bezdůvodného obohacení je povinna žalobkyni vydat. Po skončení nájemní smlouvy se totiž účastníci nedohodli na podmínkách užívání pozemků žalobkyně, zejména na výši úplaty za zřízení věcného břemene ve prospěch žalované, a rozhodnutí, které pravomocně vyvstane ve vyvlastňovacím řízení, bude působit ex nunc a nemůže se vztahovat na období předchozí. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel z toho, že žalobkyni přísluší náhrada odpovídající obvyklému nájemnému, které by žalovaná musela za užití srovnatelného pozemku platit. Ke zjištění jeho výše ustanovil znalce [celé jméno znalce], a protože žalobkyně nárokovala náhradu v intencích tohoto posudku, žalobě vyhověl. Neopodstatněnou shledal námitku vedlejšího účastníka, dle které představuje uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Postup žalobkyně nelze považovat za nemravný, pokud nepřistoupila na návrh vedlejšího účastníka ohledně výše náhrady za užívání pozemku. Žalobkyně se nikdy nechovala tak, že by u žalované či vedlejšího účastníka vzbuzovala naděje, že bude souhlasit se zřízením věcného břemene za podmínek, které vedlejší účastník navrhoval. Soud prvního stupně s vedlejším účastníkem nesouhlasil také v tom, že k omezení žalobkyně dochází pouze v rozsahu šíře samotného plynovodního potrubí. Energetický zákon omezuje vlastníka pozemku, na němž je plynovodní potrubí umístěno, i v rozsahu ochranného pásma tohoto zařízení. V ochranném pásmu není možné celou řadu činností provádět vůbec a některé pouze se souhlasem vlastníka potrubí. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř).

2. Žalovaná napadla rozsudek včasným odvoláním. Žalovaná soudu prvního stupně vytkla nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Právní vztahy mezi účastníky je třeba posuzovat podle zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), který pro dobu zřizování stavby plynárenského zařízení neukládá povinnost uzavírat s vlastníky dotčených pozemků nájemní či jiné smlouvy. Náhrada za omezení vlastníka pozemku v této době je řešena ustanovením § 59 odst. 3 energetického zákona a žalobkyně tuto náhradu neuplatnila. Nájemní smlouva ze 4. 8. 2018 řešila vztahy mezi účastníky v době realizace stavby přeložky plynovodu, a nepředstavuje majetkoprávní řešení vztahu k pozemku pro dobu do zřízení věcného břemene. Pro zřízení plynárenského zařízení ve smyslu jeho uložení podle § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona je právním titulem věcné břemeno, jehož zřízení smlouvou žalobkyně zmařila. Vzniklo až rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 15. 5. 2018, až po podání žaloby. Tímto rozhodnutím byla stanovena výše úplaty za zřízení věcného břemene vyvlastňovacím úřadem ve výši 567 515 Kč, která představuje jednorázovou úplatu za omezení vlastnického práva počínaje zřízením plynárenského zařízení. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.

3. I vedlejší účastník vystupující v řízení na straně žalované podal proti rozsudku včasně odvolání a z obdobných důvodů jako žalovaná soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Ukončení nájemního vztahu výpovědí nemůže být považováno za právní důvod, který odpadl. Předmět a účel nájemního vztahu byl vyčerpán realizací stavby samotné, navíc účastníky této smlouvy byla žalobkyně spolu s vedlejším účastníkem, nikoliv žalovaná. Nemohlo tak jít o smlouvu, která by umožňovala využití pozemků žalobkyně ve prospěch žalované za účelem provozování distribuční soustavy plynu. Připomenul, že na pozemcích žalobkyně bylo vedení plynovodu uloženo již řadu let před realizací předmětné přeložky, která byla navíc pro žalobkyni výhodná, neboť nové vedení plynovodu žalobkyni umožňuje lepší využití jejích pozemků. Žalobkyni nesvědčí za využití jejích pozemků uložením a provozováním plynovodu jiná náhrada, než úplata za zřízení věcného břemene, která byla stanovena v rámci vyvlastňovacího řízení. Uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od dokončení přeložky do okamžiku zřízení věcného břemene za stavu, kdy žalobkyně dlouhodobě uzavření smlouvy o jeho zřízení odmítala, je vytvářen absurdní stav, dle něhož by každý, jehož práva mají být omezena zřízením věcného břemene dle energetického zákona, mohl účelově prodlužovat jednání o uzavření smlouvy a za tuto dobu si nárokovat další finanční plnění. Také vedlejší účastník navrhl změnu přezkoumávaného rozhodnutí a zamítnutí žaloby.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Z ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona, které ukládá provozovateli distribuční soustavy zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti pro účel uvedený v odstavci 1 písm. e) téhož ustanovení, podle žalobkyně vyplývá, že provozovatel distribuční soustavy nemá za žádné situace bezplatné užívací právo k pozemku ze zákona. Provozovatel distribuční soustavy měl v zásadě již před započetím stavebních prací povinnost sjednat si smluvně oprávnění užívat nemovitost, což bylo naplněno nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem až do doby její výpovědi. Pokud vedlejší účastník vypověděl tuto smlouvu dříve, než bylo zřízeno věcné břemeno, vypověděl ji předčasně. Nedošlo-li ke sjednání věcného břemene smlouvou, měla žalovaná bez zbytečného odkladu podat návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení. Z důvodu jejího několikaletého prodlení se zahájením tohoto řízení vznikl spor o vydání bezdůvodného obohacení. Ztotožňuje se se soudem prvního stupně, pokud ten dovodil, že je ve svém vlastnickém právu omezena v celé šíři ochranného pásma.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212, 212a o. s. ř. Přihlédl k argumentaci odvolatelů, jakož i k vyjádření žalobkyně a, vázán právním názorem dovolacího soudu (viz níže) dospěl k závěru, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka důvodná nejsou.

6. Žalobkyně se po žalované domáhá (po soudem připuštěném rozšíření žaloby) zaplacení 233 516,25 Kč jakožto peněžité náhrady za to, že bez právního důvodu v době od 1. 10. 2014 do 1. 12. 2016 užívala v rozsahu 1323 m2 dva pozemky žalobkyně (č. 1612/1 a č. 1612/2, dále též jen„ předmětné pozemky“ nebo„ pozemky“) v k.ú. [část obce] v [obec], čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a žalobou požadované plnění je peněžitým ekvivalentem žalovanou získaného prospěchu. Jak uvedeno, soud prvního stupně shledal žalobu opodstatněnou.

7. Odvolací soud již jednou o odvolání žalované a vedlejšího účastníka rozhodl, a to rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 64 Co 326/2018-212, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Toto jeho rozhodnutí bylo k dovolání žalobkyně zrušeno rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 24 Cdo 1649/2019-242. Dovolací soud se neztotožnil s úvahou odvolacího soudu, dle které k faktickému omezení vlastnického práva musí dojít vždy dříve, než je smluvně zřízeno věcné břemeno nebo než je rozhodnuto vyvlastňovacím úřadem o omezení vlastnického práva vlastníka pozemku. Pokud by mělo být plynárenské zařízení fakticky zřizováno vždy dříve, než by k jeho zbudování provozovatel distribuční soustavy získal právo na základě smluveného věcného břemene, nebo než by disponoval vyvlastňovacím titulem, postrádal by smysl zákonný požadavek na smluvní zřízení věcného břemene i pro účely zřizování plynárenského zařízení, a nejen pro jeho provozování. Připomenul rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 AS 231/2016-40, který dospěl k závěru, že k tomu, aby provozovatel distribuční soustavy získal právo zřídit na cizí nemovitosti zařízení distribuční soustavy nebo ji například přetnul vodičem, nepostačuje samotný energetický zákon a rozhodnutí provozovatele distribuční soustavy, ale je třeba získat příslušný soukromoprávní titul. Stejně tak ani ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona nezakládá bez dalšího provozovateli distribuční soustavy oprávnění jen na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení zřizovat a provozovat plynárenská zařízení na cizích nemovitostech, jelikož je nezbytné, aby provozovatel distribuční soustavy zároveň disponoval příslušným soukromoprávním titulem, tj. smlouvou s vlastníkem pozemku nebo rozhodnutím o omezení vlastnického práva dle zákona o vyvlastnění. Nemůže obstát závěr odvolacího soudu (vyslovený ve zrušeném rozhodnutí), že po skončení nájemní smlouvy neodpadl právní důvod k užívání pozemku žalovaným. S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že náhrada za omezení vlastnického práva, přiznaná vyvlastňovacím úřadem nahrazuje újmu vzniklou už od okamžiku faktického omezení vlastnického práva vlastníka pozemku nezávisle na tom, zda provozovatel distribuční soustavy získal soukromoprávní titul k užívání pozemku až posléze. Dovolací soud připomenul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.

8. I ve světle shrnutých závěrů dovolacího soudu, jimiž je odvolací soud vázán, jsou skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně a v předchozím odvolacím řízení doplněná pouze o rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, dostatečná pro rozhodnutí věci. Jsou rovněž správná; vycházejí ze soudem prvního stupně řádně provedených a náležitě zhodnocených důkazů jakož i z relevantních shodných tvrzení účastníků řízení. Je nepochybné, že na pozemcích žalobkyně žalovaná zbudovala a uložila plynárenské zařízení – přeložku vysokotlakého plynovodu, čímž jsou zmíněné pozemky žalobkyně dotčeny (při zohlednění ochranného pásma vymezeného v ustanovení § 68 energetického zákona) na celkem 1323 m2 své plochy. Za účelem zřízení tohoto plynárenského zařízení žalobkyně jako pronajímatel a vedlejší účastník jako nájemce uzavřeli dne 4. 8. 2008 nájemní smlouvu, na základě které se vedlejší účastník zavázal platit žalobkyni nájemné stanovené ve výši 35 Kč/m2/rok, a to za zřízení předmětného plynovodu; k realizaci tohoto účelu byl vedlejší účastník oprávněn umožnit užívání předmětu nájmu třetí osobě (druhý odstavec článku II smlouvy). V článku V se účastníci dohodli, že po skončení výstavby přeložky bude provedeno zaměření skutečného stavu a dojde k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, spočívajícího v omezení žalobkyně ve prospěch vlastníka plynárenského zařízení. Vedlejší účastník tuto nájemní smlouvu vypověděl přípisem z 26. 6. 2014 a mezi účastníky je nesporné, že účinnost výpovědi nastala k 30. 9. 2014. K uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nedošlo zejména proto, že se účastníci nedokázali dohodnout na výši úplaty, která žalobkyni za zřízení věcného břemene náleží. Tento stav trval po celou dobu, za níž se žalobkyně peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení domáhá. Podle znaleckého posudku [celé jméno znalce] činilo obvyklé nájemné v této době v případě pozemku parc. č. 1612/ 1 92,50 Kč ročně za 1 m2, u pozemku parc. č. 1612/ 2 100 Kč ročně za 1 m2. Dne 15. 5. 2018 vydal Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní jako vyvlastňovací úřad příslušný podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 184/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů rozhodnutí o vyvlastnění – omezení vlastnického práva žalobkyně k oběma výše uvedeným pozemkům, a to právě v rozsahu ochranného pásma pro stavbu přeložky vysokotlakého plynovodu, tj. pro plynárenské zařízení zbudované a uložené žalovanou. Vyvlastňovací řízení bylo zahájeno podáním žalované dne 14. 11. 2016 a omezení vlastnického práva žalobkyně vyvlastňovací úřad zdůvodnil odkazem na ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona. Dovodil, že je splněna podmínka přípustnosti vyvlastnění, neboť potřebné právo k pozemku žalobkyně nebylo možné získat dohodou pro diametrálně odlišné představy účastníků o ocenění věcného břemene. Současně tímto rozhodnutím vyvlastňovací úřad stanovil ve prospěch žalobkyně náhradu za vyvlastnění, a to ve výši shora zmíněných 567 515 Kč.

9. Z citovaného právního názoru dovolacího soudu je zřejmé, že popsaný skutkový stav soud prvního stupně také po právní stránce správně posoudil, dospěl-li k závěru, že ve vymezeném období se žalovaná tím, že na pozemcích žalobkyně užívala své plynárenské zařízení, na její úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. § 2991 obč. zákoníku. V souladu s dovolacím soudem připomenutou judikaturou určil peněžitou náhradu náležící ochuzené žalobkyni podle ust. 2999 odst. 1 obč. zákoníku simulací obvyklého nájemného, které zjistil z posudku znalce [celé jméno znalce]. I odvolací soud má tento důkaz za dostatečný k prokázání jednotkové výše náhrady (za 1m2 pozemku). Závěry znalce vycházejí z obsahu nálezu, jsou přesvědčivě a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodněny, a znalec v písemném posudku i při svém výslechu přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo nutné se vypořádat. Dodat lze, že výše náhrady není odvislá od toho, jak žalobkyně podle spekulativních úvah žalované či vedlejšího účastníka měla či neměla v úmyslu s pozemky naložit, nýbrž od jejich ceny, která je pro stanovení náhrady odpovídající obvyklému nájemnému srovnatelných pozemků určující.

10. Pokud jde o námitku vedlejšího účastníka, že výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud se plně ztotožňuje s jejím posouzením soudem prvního stupně jakožto nedůvodné, bez výhrad souhlasí i s argumentací obsaženou v odst. 12 odůvodnění rozsudku. Postoj žalobkyně rozhodně za nemravný mít nelze a to tím spíše, že pravomocné rozhodnutí o výši náhrady náležející žalobkyni (567 515 Kč) odpovídá prakticky aritmetickému průměru požadavku žalobkyně (750 000 Kč) a nabídce vedlejšího účastníka (367 000 Kč), které pro svou rozdílnost uzavření smlouvy o věcném břemeni zmařily. Měl-li by být nemravný příliš vysoký požadavek žalobkyně, stejně nemravnou by se pak musela nutně jevit i příliš nízká nabídka vedlejšího účastníka. Žalobkyně navíc byla ve svých požadavcích konsistentní, neučinila nic, co by mohlo být shledáno jako nepoctivé předstírání souhlasu s návrhem vedlejšího účastníka a následným zmařením uzavření dohody. Naopak, jak již odvolací soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, má za to, že to byli právě žalovaná a vedlejší účastník, kteří s nezbytnými kroky vedoucímu k včasnému poskytnutí náhrady za omezení vlastnictví žalobkyně, včetně zahájení vyvlastňovacího řízení, otáleli.

11. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení získaného v rozhodné době žalovanou užíváním pozemků žalobkyně, žalovaná i vedlejší účastník akcentovali svou již dříve vznesenou námitku, dle níž nelze vycházet z toho, že pozemky žalobkyně byly žalovanou užívány v rozsahu celého ochranného pásma přináležejícího k plynovodu, nýbrž toliko v rozsahu v jakém jsou pozemky dotčeny stavbou samotnou. Tento rozsah z dosud provedených důkazů stanovit nelze. Ochranné pásmo žalobkyni v užívání pozemků neomezuje. Argumentuje-li žalobkyně tím, že pozemky nemohla v rozsahu ochranného pásma využít k výstavbě, což by jinak vzhledem k tomu, o jaké pozemky jde, možné bylo, pak žalobkyně sama uzavřela nájemní smlouvu s vedlejším účastníkem a již tehdy věděla, že dojde k vybudování plynárenského zařízení. Je tedy zřejmé, že žádnou výstavbu neplánovala. Došlo-li ve vyvlastňovacím řízení k omezení vlastnického práva v rozsahu ochranného pásma a z velikosti jeho výměry také byla stanovena výše náhrady náležející žalobkyni, je v tomto směru rozhodnutí správního orgánu nesprávné. Žalovaná nemá právo vstupu na pozemek žalobkyně za účelem údržby zařízení na základě ochranného pásma, jež k němu přináleží, nýbrž toto právo je dáno v zákoně. Na podporu této své argumentace žalovaná poukázala na právní závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Co 15/2020.

12. Ani tyto námitky žalované a vedlejšího účastníka odvolací soud nepovažuje za opodstatněné. Odvolací soud předně podotýká, že při posouzení bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezprávním užívání pozemků žalobkyně, a právě tato právní skutečnost je právním důvodem uplatněného nároku, je rozhodující skutečný stav, tj. v jakém rozsahu byly pozemky žalobkyně zřízením a užíváním stavby žalované dotčeny. Ten sice nemusí korespondovat s vymezením ochranného pásma (pozemky mohly být užívány i ve větším či menším rozsahu), ovšem v posuzované věci tomu tak není. Předně, rozsah zamýšleného a posléze realizovaného využití pozemků žalobkyně lze seznat z obsahu právních jednání účastníků, která byla zjištěna v řízení provedenými důkazy. V nájemní smlouvě, v níž je užívací právo k pozemkům po žalovanou zřízeno ve větším rozsahu (2320 m2) je dohodnuto, že po dokončení stavby bude vypracován územní plán, kterým se vyměří rozsah omezení pozemků žalobkyně odpovídající jejich využití žalovanou. Geometrický plán vypracován byl, a vyšli z něj oba znalci, u nichž si ocenění věcného břemene objednali účastníci, soudem ustanovený znalec [celé jméno znalce] a následně i vyvlastňovací úřad. Výměra rozsahu užívání pozemků žalovanou zaměřená v geometrickém plánu činí 1323m2, tj. zahrnuje i ochranné pásmo. Zcela stejně vymezený rozsah užívání pozemků provozem zařízení žalované je oceňován ve znaleckém posudku, který pro vedlejšího účastníka jako podklad pro nakonec neúspěšná jednání s žalobkyní zpracoval Ing. [jméno] [příjmení]. To jakou část pozemků má znalec ocenit (jaká část je užívána) mu určil vedlejší účastník, jenž pro žalovanou zřízení věcného břemene k pozemku obstarával. V posudku je uvedeno, že předmětem věcného břemene, je právo žalované vstupovat a vjíždět na pozemky v souvislosti se stavebními úpravami, opravami a provozováním zařízení. Ve stejné výměře jsou pozemky žalobkyně postiženy i rozhodnutím o omezení vlastnického práva vydaném ve vyvlastňovacím řízení. Výhrada žalované, jíž zpochybňuje správnost tohoto rozhodnutí, je neopodstatněná a do značné míry i překvapující: byla to právně žalovaná, která, zastoupena vedlejším účastníkem, jako vyvlastnitel navrhla, aby vlastnické právo žalobkyně bylo v její prospěch omezeno právě v rozsahu ochranného pásma. Žalovaná sama deklarovala, že k dosažení účelu vyvlastňovacího řízení je nezbytné omezit vlastnické právo žalobkyně v rozsahu celého ochranného práva. Neexistuje přitom žádný důvod se domnívat, že se rozsah a způsob využití pozemků žalovanou v době vedení vyvlastňovacího řízení odlišoval od toho, jak jí byly pozemky užívány v době, za kterou je nárok žalobkyně uplatňován.

13. S názorem žalované, že v rozsahu ochranného pásma nad rámec vlastního vedení plynovodu není k poskytnutí požadovaného plnění pasivně legitimována, a žalobkyně by odpovídající část svého nároku měla uplatnit vůči státu, odvolací soud nesouhlasí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 je vydáno na zcela jiném skutkovém základě, než který je dán v projednávané věci. Uvedeným rozhodnutím byl posuzován nárok vlastníka pozemků sousedících s čerpací stanicí, jehož vlastnické právo bylo omezeno mimo režim ochranného pásma, a to předpisy regulujícími činnosti přípustné ve vymezené vzdálenosti od čerpací stanice (pohonných hmot) jakožto místa, kde se vykonávají činnosti spojené se zvýšeným nebo vysokým požárním nebezpečím (zákon o požární ochraně a zákona o chemických látkách a chemických přípravcích a je prováděcí vyhláška). Nejednalo se tudíž o nároky vlastníka pozemků daných z důvodu existence ochranného pásma (a už vůbec ne podle § 68 energetického zákona), neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vlastník těchto sousedních pozemků v řízení nedoložil, že by jeho pozemky byly ochranným pásmem čerpací stanice (jak je Nevyšší soud vymezil v právní větě rozhodnutí) dotčeny (viz část D bod 6 odůvodnění rozhodnutí). Prizmatem těchto odlišných skutkových okolností je nutno vykládat právní názor, dle kterého„ je třeba odlišovat různé případy omezení vlastnického práva a účely těchto omezení, takže při právním hodnocení je třeba zohlednit případy, kdy se jedná pouze o plnění veřejného zájmu (…) bez tvorby zisku, od případů souvisejících s podnikáním, byť státem podporovaným.“ Jestliže k tomu Nejvyšší soud dodal, že„ v souzené věci směřuje účel dotčených protipožárních předpisů (tj. zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve spojení s vyhláškou č. 246/2001 Sb., o požární prevenci) k ochraně veřejného zájmu, zejména zdraví osob a životního prostředí, a nikoliv ke garanci užívacích práv vlastníka či provozovatele čerpací stanice“, je zřejmé, že z rozhodnutí nelze dovodit, že žalobkyni nárok na zaplacení náhrady za užívání jejích pozemků tím způsobem, že na nich bylo umístěno a bez právního důvodu užíváno plynárenské zařízení žalované, nenáleží i v rozsahu ochranného pásma, které je s ním spjato. Plynárenské zařízení je podle § 68 odst. 1 energ. zákona chráněno ochranným pásmem k zajištění jejich bezpečného a spolehlivého provozu. Jeho účel je odlišný, než je účel omezení pozemků v sousedství čerpací stanici. U plynárenského zařízení se ochranné pásmo stanoví nikoliv pouze k ochraně veřejného zájmu, nýbrž i k ochraně majetku žalované, která jej na pozemky žalobkyně umístila a užívá jej tam v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti. Protože k takovému užívání v předmětné době neměla žádný soukromoprávní titul, pak na její straně, slovy Nejvyššího soudu v sp. zn. 28 Cdo 1019/2010„ k získání majetkového prospěchu došlo právními předpisy nikoli aprobovaným způsobem“ a právě žalovaná k povinnosti je vydat (zaplatit peněžitou náhradu) podle ust. § 2991 o. z., povinna je. Pokud jde o žalovanou zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (5 Co 15/2020), pak tímto rozhodnutím byl odmítnut nárok vlastníka pozemků na náhradu za snížení jeho ceny vůči vlastníku plynárenského zařízení, jíž se ovšem domáhal z důvodů, že jsou tyto pozemky dotčeny existencí tzv. bezpečnostního pásma podle ust. § 69 energetického zákona, nikoliv pásma ochranného (viz zejména odstavce 21, 25 a 26 odůvodnění rozhodnutí). Bezpečnostní a ochranné pásmo plynárenského zařízení nelze zaměňovat, jejich účel i omezení z nich plynoucí vlastníku pozemku jsou odlišná. Tudíž ani odkaz žalované na toto rozhodnutí není v přezkoumávané věci přiléhavý.

14. Veden sdělenými důvody odvolací soud přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně, které shledal věcně správným, podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení, jejichž náhradu soud prvního stupně žalobkyni přiznal podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejíž výši vzhledem k předmětu řízení a rozsahu zástupcem žalobkyně účelně vynaložené právní pomoci (a dalších účelných nákladů) také správně vypočetl.

15. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. 224 odst. 1, § 243g ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně plně úspěšná žalobkyně má proti žalované a vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů, které v těchto fázích řízení účelně vynaložila na uplatnění svého práva. Tyto náklady sestávají v odvolacím řízení z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby po 9 260 Kč, tří režijních paušálů po 300 Kč, v dovolacím řízení pak ze soudního poplatku ve výši 14 000 Kč, odměny za jeden úkon právní služby ve stejné výši a jednoho režijního paušálu. S připočtením DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem činí náklady žalobkyně, na jejichž náhradu má právo celkem 61 362,40 Kč.