64 Co 35/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Vyletové a soudkyň JUDr. Anny Grimové a JUDr. Ivany Šímové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 575 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 10. 2022, č. j. 20 C 94/2021-88

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 122 796,20 Kč k rukám zástupce žalobce ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 575 000 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od 27. 8. 2021 do zaplacení (výrok I) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 140 762,66 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého účastníci spolu žili kolem 30 let až do května 2021, nebyli manželé. Na základě kupní smlouvy z 27. 2. 2019 se stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí v , Anonymizováno, , a to každý jednou polovinou a společně se zavázali zaplatit kupní cenu 1 150 000 Kč. Ta byla zaplacena z účtu na jméno žalobce. Ten požaduje zaplatit polovinu kupní ceny na žalované. Soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala uzavření darovací smlouvy mezi účastníky na polovinu kupní ceny za nemovitosti, a tak se bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Soud proto žalobě vyhověl.

2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítala, že kupní cena byla zaplacena z účtu, na kterém byly společné peněžní prostředky, účastníci spolu žili po dobu 30 let a společně hospodařili. Jde o solidární plnění a z kupní ceny nevyplývá, že by žalobce zaplatil kupní cenu výlučně ze svých prostředků. Soudu vytýkala, že se nezabýval argumenty žalované, že právo na vrácení plnění nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen. Navrhovala změnu napadeného rozsudku.

3. Odvolací soud doplnil řízení o výpověď žalobce, výpověď svědkyně , jméno FO, , tety žalobce a opakoval důkaz výpovědí svědka , jméno FO, , syna žalované, a , jméno FO, , syna účastníků. Doplnil také řízení listinami, jejichž obsahem je průběh insolvenčního řízení žalované vedeného od 5. 12. 2012, spolu s dohodou o provedení práce, podle které žalobce žalované platil odměnu 3 850 Kč měsíčně, což odpovídá částce, kterou žalovaná platila v insolvenčním řízení na uspokojení poměrné části přihlášených pohledávek věřitelů. K uspokojení pohledávek došlo v rozsahu 44 %. Splátkový kalendář z oddlužení žalovaná splnila k 30. 1. 2018. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná neprokázala svá tvrzení o uzavření darovací smlouvy na polovinu kupní ceny ani na polovinu nemovitosti. Žalobce naopak neprokázal svá tvrzení, že by půjčil žalované peníze na zaplacení kupní ceny (smlouva o zápůjčce). Odvolací soud na zjištěný skutkový stav použil ustanovení § 2997 odst. 1 druhá věta občanského zákoníku, podle kterého práva na vrácení toho, co plnil, nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen. Vycházel ze zjištění, že žalovaná neměla peníze na zaplacení poloviny kupní ceny. Z výpovědí svědků (, jméno FO, i , jméno FO, ) zjistil, že žalobce projevil vůli, aby žalovaná měla také nějakou nemovitost, protože předchozí dvě nemovitosti nabyté za soužití účastníků byly ve výlučném vlastnictví žalobce. I když následně své stanovisko změnil, a požadoval zaplacení poloviny kupní ceny, jak prokázal výpovědí svědkyně , jméno FO, , nemůže to mít vliv na právní důsledky jeho jednání v době zavření kupní smlouvy. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

4. K dovolání žalobce dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlas se závěry odvolacího soudu postavil na tom, že ustanovení § 2997 odst. 1 druhá věta o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Toto ustanovení se neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného. Právní posouzení provedené odvolacím soudem tak považoval za nesprávné. Dovolací soud dále upozornil, že se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou, zda jsou účastníci solidárními spoludlužníky a zda by nebylo příhodné kvalifikovat žádání žalobce, jenž dluh splnil v rozsahu přesahujícím jeho podíl, jakožto následný regres mezi spoludlužníky podle § 1876 odst. 2 věta první občanského zákoníku.

5. Podle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

6. Podle § 1875 se má zato, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

7. Podle § 1876 odst. 2 občanského zákoníku vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalované i vyjádření žalobce, a vázán právními závěry dovolacího soudu uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, i když na základě odlišného právního závěru.

9. Odvolací soud opakoval důkaz listinou – kupní smlouvou ze dne 27. 2. 2019, na jejímž základě účastníci nabyli vlastnické právo k označeným nemovitostem v katastrálním území , adresa, , část obce , adresa, , obec , adresa, , , adresa, , tak, že každý z nich získal ideální jednu polovinu označených nemovitostí. Kupní cena byla sjednána ve výši 1 150 000 Kč a smluvní strany se dohody, že kupující zaplatí za předmět převodu sjednanou kupní cenu z jejich vlastních finančních prostředků tak, že celou kupní cenu ve výši 1 150 000 Kč se zavazují kupující společně zaplatit prodávajícímu z označeného bankovního účtu na označený bankovní účet advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, podle smlouvy o úschově finančních prostředků. Podstatné z obsahu listiny je ujednání o tom, že jde o vlastní finanční prostředky účastníků a že kupní cenu zaplatí společně. V předchozím rozhodnutí zrušeném dovolacím soudem se odvolací soud od solidarity dlužníků (účastníků řízení) odchýlil vzhledem ke zjištění, že účastníci řízení nebyli manželé, kterým náleží práva a povinnosti spojené se společným jměním a jeho součástmi společně a nerozdílně (§ 713 odst. 2 obč. zák.). Nehodnotil dostatečně to, že v daném případě společný závazek účastníků nevznikl ze zákona, ale na základě ujednání v kupní smlouvě, ve které se účastníci zavázali splnit dluh společně, tedy nikoliv tak, že by každý zaplatil kupní cenu za svoji ideální polovinu. Pokud podle smlouvy byli oba účastníci zavázaní věřiteli (prodávajícímu) společně, je tak jejich povinnost solidární ve smyslu § 1872 odst. 1 občanského zákoníku, a to i v případě, že smlouva neobsahuje výraz „nerozdílně“. Podle obsahu smlouvy byl věřitel (kupující) oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich, jiné ujednání obsahem smlouvy není, a jde tak o solidaritu dlužníků.

10. Jestliže byl věřitel uspokojen plněním z majetku žalobce, jako solidárního dlužníka, jak žalobce tvrdí, jednalo se o plnění na základě platného právního důvodu, nikoliv o bezdůvodné obohacení, neboť žalobce plnil dluh vlastní, a to jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků. Pak bylo nezbytné nárok žalobce posuzovat v souladu se závěry dovolacího soudu tak, že se žalobce domáhá tzv. regresu na žalované, za kterou jako spoludlužník vyrovnal více, než činí jeho podíl. Závěry odvolacího soudu o tom, že žalovaná v řízení neprokázala existenci darovací smlouvy mezi účastníky na zaplacení kupní ceny nebo darování jedné ideální poloviny nemovitostí, a ani žalobce neprokázal, že by žalované na zaplacení kupní ceny půjčil peněžní prostředky, zůstaly beze změny.

11. Žalobce tvrdil, že kupní cena za nemovitosti byla zaplacena z peněz, které získal žalobce prodejem své internetové firmy. Lze mu přisvědčit v tom, že žalovaná v době uzavírání kupní smlouvy neměla dostatek finančních prostředků. Byla v insolvenčním řízení v době od 6. 10. 2012, to je v době, kdy ještě pracovala jako malířka u firmy , právnická osoba, . a její měsíční příjem dosahoval kolem 14 000 Kč měsíčně. Nicméně v roce 2014 u tohoto zaměstnavatele přestala pracovat, byla vedena v době od 8. 1. 2014 na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a do 7. 6. 2014 pobírala podporu v nezaměstnanosti. Pak pracovala ve firmě žalobce tak, že připravovala podklady pro účetní. Kontrolovala faktury, komunikovala se zákazníky. Žalobce jí mzdu nevyplácel, ale hradil potřeby společné domácnosti účastníků, jejíž součástí byly i 3 děti, ale syn Marek již s rodiči nebydlel. Podle dohody o provedení práce zaplatil žalobce žalované odměnu za administrativní práce v době od 14. 6. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 3 850 Kč měsíčně. Výše odměny odpovídá splátkám podle splátkového kalendáře (3 900 Kč) placeným v průběhu insolvenčního řízení do 30. 1. 2018. Ani podle insolvenčního správce neměla žalovaná jiné příjmy, ze kterých by plnila dluhy na přihlášených pohledávkách ve vyšším rozsahu.

12. Žalovaná tvrdila, že u žalobce ve firmě pracovala do ledna 2019 a on si nechával všechny prostředky. Na účtu, ze kterého byla zaplacena kupní cena, byly tedy peníze společné. Nedovedla sdělit, v jaké výši by na účtu žalobce byly její prostředky. Přiznala (na rozdíl od údajů v návrhu na zahájení insolvenčního řízení, že vedli se žalobcem společnou domácnost a žalobce poskytoval peníze na vedení domácnosti. K tvrzení, že na účtu, ze kterého byla zaplacena kupní cena za nemovitosti, byly peníze společné, žalovaná žádný důkaz neoznačila. Ostatně její tvrzení o tom že tam podle dohody účastníků byly i peníze za její práci ve firmě, přestože žalobce sám hradil výdaje společné domácnosti, zůstala neprokázaná. Naopak to, že v lednu 2019 žalobce svoji firmu , Anonymizováno, prodal, a za takto získané peníze na označeném účtu zaplatil na přelomu února a března 2019 kupní cenu za nemovitosti převodem na depozitní účet, nasvědčuje závěru, že žalobce prokázal, že na účtu byly jeho peníze.

13. Žalované se nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku stanovenou v § 1875 občanského zákoníku, že podíly obou účastníků nejsou ve stejné výši. Vzhledem k tomu, že každý z nich nabyl ideální polovinu nemovitostí, nelze dovodit jinak, než že jejich podíly jsou stejné. Sporná by mohla být výše plnění, které poskytl žalobce za žalovanou věřiteli (prodávajícímu). Tedy, že na účtu, ze kterého byla zaplacena kupní cena za nemovitosti, byly i peníze žalované. Ani jeden z účastníků netvrdil, že by měli mezi sebou smluvně upraven způsob hospodaření, tedy určený podíl každého z nich na úhradu potřeb společné domácnosti a rozsah svých úspor. Z tvrzení obou účastníků soud učinil závěr, že žalovaná poté, co přestala pracovat u firmy , Anonymizováno, , a neměla příjem od tohoto zaměstnavatele (to bylo do konce roku 2013) a následně do června 2014, kdy pobírala podporu v nezaměstnanosti, pracovala pak ve firmě žalobce. Podle jejich ujednání jí žalobce nevyplácel mzdu, avšak hradil zcela výdaje společné domácnosti, tedy i žalované. Žalovaná ostatně ani netvrdila, že by požadovala od žalobce pravidelně vyplácet za svoji práci nějaké peněžní prostředky, neměla zřízený bankovní účet. Takové bylo hospodaření účastníků od června 2014 do ledna 2019. Žalované se nepodařilo prokázat, že by na označeném účtu vedeném na jméno žalobce byly i její peněžní prostředky. Pouhá tvrzení, že od žalobce nedostávala mzdu za svoji práci, nepostačí. Ani tvrzení, že svojí prací zhodnocovala firmu, a proto jsou peníze na účtu společné, nebylo prokázáno, a to právě vzhledem k nedostatku ujednání mezi účastníky o způsobu společného hospodaření. Žalobce popíral, že by účastníci vedli společnou domácnost, že pouze vychovávali děti, ale zároveň uváděl, že vlastně žili z jeho peněz, které vydělal a z toho se hradily i potřeby žalované. To, že vedli společnou domácnost vyplynulo i z výpovědí svědků , jméno FO, i , jméno FO, . Za takového stavu odvolací soud musel dospět k závěru, že žalobce zaplatil celou kupní cenu za nemovitosti, a od žalovanému náleží náhrada v rozsahu poloviny za žalovanou splněného dluhu, to je 575 000 Kč. Žalovaná nikdy netvrdila, že měla vůči žalobci dluh, tedy že mu měla polovinu kupní ceny zaplatit, takže nelze dovodit, že by následně žalobce žalované její dluh prominul ve smyslu § 1995 o. z. Ostatně to ani z tvrzení účastníků a provedených důkazů nevyplývá. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, i když na základě odlišného právního závěru, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

14. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci náleží právo na náhradu nákladů za odvolací i dovolací řízení. Náklady představuje odměna advokáta za 7 úkonů právní služby po 10 620 Kč (jednání před odvolacím soudem 21. 3. 2023, 16. 5. 2023, 30. 5. 2023, 27. 6. 2023 a 5. 11. 2024, dovolání a vyjádření k výzvě soudu) – 74 340 Kč, paušální náhrada za 7 úkonů po 300 Kč, to je 2 100 Kč, cestovné z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět k 5 jednáním, z toho 4 x po 1 888,90 Kč a k poslednímu jednání 1 918,60 Kč , to je 9 474,20 Kč, náhrada za promeškaný čas 5 x po 800 Kč, to je 4 000 Kč, náhrada za DPH z 89 914,20 Kč činí 18 882 Kč a soudní poplatek za dovolací řízení 14 000 Kč, cekem 122 796,20 Kč. Vzhledem k výši nákladů, dalším povinnostem žalované ke splnění dluhu (Viz výrok I), a poměrům žalované, o nichž je známo jen to že je v pracovním poměru, poskytl odvolací soud ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení výhodu prodloužené lhůty v trvání 3 měsíců od právní moci rozsudku.