64 Co 350/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 42 307 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 3. 2025, č. j. 5 C 268/2024-21

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II, III a IV potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 307 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 307 Kč od 22. 11. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 38 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 38 000 Kč od 22. 11. 2024 (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 423 Kč (výrok III) a rovněž ji zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč (výrok IV). Uzavřenou smlouvu o úvěru shledal absolutně neplatnou dle ustanovení § 588 věta 1. o. z. pro rozpor s dobrými mravy. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ust. § 577 o. z. je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobkyně žalované poskytla relativně nízkou částku, z čehož je zřejmé, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka nepřiměřeně velké navýšení, úrok ve výši 63,33 % ročně, celkové navýšení dokonce 171,95 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru v době uzavření smlouvy v květnu 2023 činil 9,77 % ročně. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení 29,31 % ročně. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Soud tak provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o. z. a násl. Námitkou žalované, že žalobkyně řádně neprověřila její úvěruschopnost před uzavřením smlouvy o úvěru, se soud nezabýval.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky II až IV. Má za to, že ve věci se může jednat toliko o případnou neplatnost části právního jednání ve smyslu ust. § 576 obč. zák. „kdy je následně možná moderace nároku na účastníky sjednané poplatky“. Smlouva neobsahuje žádné skryté položky, veškeré nároky jsou uvedeny jasně a srozumitelně. Žalovaná věděla, kolik finančních prostředků jí bude poskytnuto a kolik se (jich) zavazuje vrátit „za jakých konkrétních podmínek“. Smlouva neobsahuje žádné sankční nároky a „tyto jsou vyjádřeny pouze ve výši zákonného úroku z prodlení“. Ujednání o úroku z úvěru je oddělitelným a jako takové může být případně soudem hodnoceno jako neplatné samostatně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, zrušil výroky III a IV napadeného rozsudku a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

3. V dalším doplnění svého odvolání žalobkyně připouští, že vyloučení aplikace ust. § 577 o.z. plyne z rozhodnutí soudního dvora EU ve věci C 488/11. Pokud je smluvní podmínka (ujednání – tj. klauzule) „shledána zneužívající klauzulí“, je namístě ji vyloučit. Z rozhodnutí nevyplývá, že by důsledkem byla absolutní neplatnost smlouvy jako celku. Je třeba jednotlivé oddělitelné nároky posoudit samostatně, připomíná, že smlouvou nebyl sjednán jen nárok na úrok, ale i nárok na poplatky. Rozhodujícím faktorem není a nemůže být RPSN. K otázce posouzení úvěruschopnosti připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z něhož dle žalobkyně vyplývá, že pro závěr o neplatnosti spotřebitelské smlouvy nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. „Z opatrnosti“ označila k důkazu (blíže nespecifikované) výplatní pásky týkající se příjmů žalované, a dále (rovněž nespecifikované) listiny prokazující výdaje žalované v rozhodném období. Tyto listiny však nemá z technických důvodů možnost k jednání soudu doložit. Současně také navrhla žalované smírné řešení tak, že by žalovaná vedle přisouzeného plnění žalobkyni dále zaplatila 19 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 22. 11. 2024 do zaplacení ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně.

4. Žalovaná, která se k jednání před odvolacím soudem dostavila, uvedla, že s rozsudkem prvního stupně souhlasí, naopak nesouhlasí s tím, aby jí bylo uloženo zaplatit více, než jak soud prvního stupně rozhodl (tudíž nesouhlasila s žalobkyní navrženým smírem). Rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je, pokud jde o obsah jeho výroků, věcně správný.

6. Odvolací soud nevyhověl těsně před samotným jednáním mu doručené žádosti o odročení jednání, neboť zástupkyně žalobkyně své tvrzení o defektu během cesty, jež jí měl znemožnit účast na jednání, žádným způsobem nedoložila. Byla-li žalobkyně, která se dle svého tvrzení musela z cesty k jednání vrátit, s to sepsat šestistránkové doplnění odvolání, pak bylo možné, aby soudu alespoň osvědčila, že k události, která jí v účasti na jednání zabránila, skutečně došlo (potvrzením servisu odtahové služby či jízdenky nebo jiného dokladu prokazující nutnost jejího návratu ze zmařené cesty). Jestliže tak nepostupovala, pak vzhledem k tomu, že žalovaná se k jednání dostavila, by odročení jednání, aniž by byla alespoň osvědčena překážka na straně zástupkyně žalobkyně, odporovalo požadavku na hospodárnost a rychlost řízení a bylo porušením povinnosti, která i odvolacímu soudu vyplývá z ust. § 100 odst. 1 o. s. ř.

7. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení 42 307 Kč s úrokem z prodlení, jdoucím z tohoto základu od 22. 11. 2024 ve výši 12,75 % p.a. Právním důvodem jejího nároku má být smlouva o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela 26. 5. 2023 a na základě níž jí půjčila 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet spolu s souhrnným poplatkem ve výši 38 000 Kč v týdenních splátkách po 1 000 Kč.

8. Žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně namítla neplatnost smlouvy, neboť nebyla prověřena její úvěruschopnost, a také pro nemravně vysoký úrok. Uvedla, že smlouvu uzavírala ve finanční tísni, měla již jiné úvěry. Potvrdila, že k uzavření smlouvy došlo a potvrdila i tvrzení žalobkyně, že jí zaplatila 35 693 Kč tak, jak žalobkyně uvedla.

9. Odvolací soud se neztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že úrok sjednaný ve smlouvě je nepřiměřeně (nemravně) vysoký, a tudíž je sjednán neplatně, přičemž jde o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 588 o.z. Za ujednání o úroku přitom odvolací soud pokládá nejen závazek žalované k zaplacení částky 13 200 Kč, která je jako úrok ve smlouvě výslovně označena, ale i závazek zaplatit „celkové náklady úvěru“ ve výši 38 000 Kč. Žalobkyní předložená smlouva o úvěru byla uzavřena na formuláři žalobkyně a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tento poskytovatel úvěru obsahově shodný formulář smlouvy používá při poskytování spotřebitelských úvěrů opakovaně. Žalovaná jako spotřebitel tak fakticky neměla reálnou možnost obsah smlouvy ovlivnit. Uzavírání smluv se spotřebiteli adhezním způsobem není samo o sobě nepřípustné, naopak jde o celkem častou praxi u tzv. „retailových obchodů“, jakým je i posuzovaná smlouva. Zmíněný způsob uzavření spotřebitelské smlouvy je na druhou stranu důvodem, aby přiměřenost a mravnost ujednání v takové smlouvě fakticky jednostranně určených silnější smluvní stranou byla zkoumána pečlivěji, než je-li obsah smlouvy výsledkem skutečného vyjednávání stran. Ujednání smlouvy je přitom nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a se zřetelem na skutečný (nikoliv jen formálně deklarovaný) obsah práv a povinností účastníků, která jsou jimi založena.

10. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, která je ze zákona smlouvou úplatnou, a představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků dlužníku. Je nerozhodné, zda je vyjádřen pevnou částkou, nebo zda je určen jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje. Účastníci smlouvy o úplatné zápůjčce či smlouvy o úvěru si samozřejmě mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), která úvěrující úvěrovanému v souvislosti s úvěrem poskytne a za která se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se žalobkyně reálně zavázala k jakémukoliv jinému plnění než jen k vlastnímu poskytnutí úvěrových prostředků. Plnění úvěrovaného za poskytnutí úvěru je úrokem a je nerozhodné, zda jej takto žalobkyně v předtištěném formuláři smlouvy označí, či jej, zřejmě motivována snahou zastřít jeho skutečnou výši, částečně pojmenuje jako poplatek za toliko předstírané služby, které ovšem ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Služby, k nimž se „poplatky“ (za uzavření smlouvy, za správu úvěru) ve smlouvě uvedené vztahují, má odvolací soud za fiktivní. Hotovostní inkaso je jen zdánlivou nabídkou vedlejší služby, neboť z obsahu formuláře je zřejmé, že jde o jediný, poskytovatelem úvěru určený, způsob splácení a žalovaná nemá možnost jej odmítnout. Navíc žalovaná uvedla, že platila měsíčně, nikoliv v týdenních splátkách a odvolací soud nemá žádný důvod tomuto tvrzení nevěřit. Odvolací soud proto vychází z toho, že úrok, který se žalovaná zavázala za poskytnutý úvěr žalobkyni zaplatit, činí celkem 38 000 Kč, což odpovídá sazbě 63,33 % ročně a za 13 měsíců a roční sazbě ve výši 67,38 % (a ne 79 % jak dovodil soud prvního stupně). takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, neboť obvyklé úroky z úvěrů podobné povahy jako je úvěr dle zkoumané smlouvy činily v rozhodné době podle údajů publikovaných Českou národní bankou 9,77 % ročně, jak správně zjistil soud prvního stupně.

11. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně s neplatným ujednáním o úroku neplatnost celé úvěrové smlouvy nespojuje. Jak již zmíněno, smlouva jejímž předmětem je poskytnutí spotřebitelského úvěru je smlouvou úplatnou, povinnost spotřebitele zaplatit úrok je její podstatnou náležitostí, pokud chybí, nemůže jít o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Nelze také dovodit, že by vůli stran odpovídalo, aby žalobkyně, pro kterou je poskytování úvěrů předmětem jeho podnikání, žalovanému poskytla úvěr bez nároku na odměnu. Ujednání o nemravně vysokém úroku je neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009). Naproti tomu, jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, není to důvodem považovat celou smlouvu za neplatnou a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, přičemž podle odvolacího soudu se tento závěr, který Nejvyšší soud vyslovil například v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2029/2018, uplatní i na smlouvy uzavřené za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Je-li ujednání o úrocích neplatné a důvod neplatnosti na ostatní ujednání smlouvy nedopadá, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle ustanovení § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup je v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků (§ 574 o. z.). Poukaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) C-488/11 nemá odvolací soud za případný, neboť dohodu o úroku není zneužívající klauzulí ve smyslu uvedeného rozhodnutí (viz ust. § 1812 odst. 2 věta druhá o.z.)

12. Veden uvedeným právním názorem pak odvolací soud zkoumal, zda žalobkyně s odbornou péčí před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, neboť účastníky uzavřená smlouva je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (ZoSpořtÚ). Z tohoto předpisu žalobkyni jakožto profesionálnímu poskytovateli spotřebitelského úvěru vyplývá povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (§ 75, § 86 zák. o spotřebitelském úvěru), přičemž následkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1). V takovém případě spotřebitel vrátí pouze poskytnou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož se soud prvního stupně, veden svým právním názorem o neplatnosti smlouvy dle § 588 o. z., posouzením úvěruschopnosti žalované nezabýval, odvolací soud ohledně této právně významné skutečnosti doplnil dokazování. Žalobkyně již v žalobě k ověření úvěruschopnosti žalované předložila listinu nazvanou Evidenční karta klienta, která je opatřena podpisem žalované i zástupkyně žalobkyně (, jméno FO, ) a byla sepsána den před uzavřením smlouvy, tj. 25. 5. 2023. Podle obsahu této listiny je domácnost žalované jednočlenná, současně ovšem má bydlet s rodiči. Jejím zaměstnavatelem byl , právnická osoba, a mzda žalované činila 23 796 Kč čistého měsíčně, měsíční výdaje domácnosti žalované měly činit 13 212 Kč a měly být tvořeny životními výdaji na bydlení ve výši 4 872 Kč, životním minimem na ověření 4 867 Kč, nebankovními závazky ve výši 3 480 Kč. Z listiny vyplývá, že jako podklady, z nichž měly být zjištěny uvedené informace, sloužila pracovní smlouva žalované a výpis z jejího bankovního účtu (zřejmě žalované) za měsíce duben a květen 2023, ovšem s poznámkou, že tímto byla ověřena mzda, nikoliv výdaje.

13. Žalovaná před odvolacím soudem vypověděla, že se se zástupkyní žalobkyně (paní , jméno FO, ) sešla a evidenční kartu vyplnily v autě na koleně. Půjčené peníze dostala v hotovosti, ne ale v celé výši 40 000 Kč, neboť půjčka byla krácena o refinancování předchozí půjčky od žalobkyně a také platbu za první měsíc. Platila měsíčně, nikoliv týdně, jak je ve smlouvě uvedeno, a to vždy. Dále uvedla, že v době uzavření posuzované smlouvy měla další půjčky celkem za 80 000 Kč, na něž splácela asi 20 000 Kč měsíčně. Poté, co jí bylo připomenuto, že žádné další závazky nejsou v kartě uvedeny, sdělila, že na to nebyla tázána. Sama je paní , jméno FO, nesdělila. Tyto na bydlení činily zhruba 4 000 Kč za elektřinu a 4 000 Kč přispívala na jídlo. Bydlela s manželem a se svými dvěma dětmi u manželovy matky.

14. Ustanovení § 86 odst. 1 ZoSpotřÚ ukládá jeho poskytovateli (žalobkyni), aby před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Z dokazování doplněného odvolací soud zjistil, že žalobkyně této své povinnosti řádně nedostála. Žalobkyně řádně ověřila toliko příjmy žalobkyně (z pracovní smlouvy a v evidenční kartě uvedených bankovních výpisů), nikterak ovšem neověřila výdaje žalované, a především její poměry včetně závazků k jiným věřitelům. Žalovaná označila údaje uvedené k těmto skutečnostem v evidenční kartě za nepravdivé. Odvolací soud nepřehlédl, že to byla sama žalovaná, která se byla spolutvůrcem obsahu evidenční karty. I po spotřebiteli, jemuž komunitární právo poskytuje zvýšenou ochranu, lze požadovat, aby si listinu, jejíhož významu pro poskytnutí úvěru si nemůže nebýt vědom, přečetl předtím, než ji podepíše, a odvolací soudu rozhodně neschvaluje (přinejmenším) lehkomyslnost, se kterou žalovaná k vylíčení svých poměrů přistoupila. Odpovědnost za řádné prověření skutečností rozhodných pro posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet ovšem zákon (§ 86 ZoSpotřÚ) klade na poskytovatele. Nedostojí této povinnosti, pokud vyjde toliko z neověřených informací o výdajích a dalších závazcích žalované, neboť vedle jejich příjmů jsou právě tyto skutečnosti pro zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. K poukazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 je třeba uvést, že jeho závěry jsou překonány nejnovější judikaturou SDEU, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024., sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána tak, že nebrání tomu, aby byl věřitel který nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky, což se navíc v posuzované věci nestalo. Platí proto, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru (zápůjčce).

17. Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Správným je i výrok o doplatku soudního poplatku, který vychází z položky 2 bod 2 Sazebníku poplatků, jenž je přílohou zák. č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přičemž doplatek soudního poplatku za řízení byl soudem prvního stupně správně vypočten. Rovněž je správný i výrok o nákladech řízení vycházející z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., jehož aplikaci na posuzovanou věc vzhledem k poměru procesního úspěchu stran lze akceptovat.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.