64 CO 37/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Anny Grimové a JUDr. Jany Vyletové ve věci žalobce: anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení bytem adresa proti žalovanému: anonymizováno jméno příjmení , anonymizována dvě slova , IČO sídlem datum , PSČ obec zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 23 293,58 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 8 C 94/2022-49

I. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8 204 Kč k rukám zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 115 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 23 239,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 21. 3. 2022 do zaplacení a výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11 422,40 Kč. Rozhodl tím o nároku žalobce požadujícího po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému u něj mělo dojít na žalobcův úkor v exekuci vedené pod sp. zn. [spisová značka] ve věci oprávněného [příjmení] [anonymizováno] [ulice a číslo], [obec], [IČO] proti povinné [jméno] [příjmení]. Při posouzení nároku soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: -) žalobce a povinná [jméno] [příjmení] jsou manželé a jejich bezpodílové spoluvlastnictvím manželů bylo zrušeno pravomocným rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 6. 1994, sp. zn. [spisová značka] -) žalobce je jediným vlastníkem pohledávky na účtu č. [bankovní účet] u [právnická osoba] -) pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 10. 2020, č. j. 9 C 90/2017-545 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2021, č. j. 56 Co 50/2021-637 bylo [jméno] [příjmení] uloženo zaplatit [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [obec] částku 83 518,74 Kč se specifikovaným příslušenstvím ([anonymizována dvě slova]) -) dne [datum] pověřil Okresní soud v Domažlicích pod č.j. [číslo jednací] žalovaného provedením exekuce exekučního titulu, který exekuci vedl pod sp. zn. [spisová značka] -) dne [datum] žalovaný soudní exekutor vydal mimo jiné exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu žalobce č. [bankovní účet] u [právnická osoba] (dále exekuční příkaz) s poučením, že je-li exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho exekucí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení exekuce -) exekuční příkaz byl žalobci zaslán na adresu trvalého pobytu [obec] če. [anonymizováno], [PSČ] [obec], kde také skutečně bydlí, a k jeho doručení došlo fikcí (poté, co žalobce nebyl poštovním doručovatelem dne 30. 9. 2021 zastižen, bylo mu oznámeno uložení zásilky, která pak byla po uplynutí úložní doby zaslána dne 13. 10. 2021 zpět žalovanému s tím, že ji nebylo možno vhodit do poštovní schránky adresáta, a ten na své úřední desce dne 14. 10. 2021 po dobu 30 dnů zveřejnil oznámení o doručované písemnosti) -) exekuční příkaz byl povinné doručen dne 7. 10. 2021 -) dne [datum] došlo k zápisu doložky provedení exekuce -) dne 12. 11. 2021 byla žalovanému z účtu žalobce č. [bankovní účet] vyplacena částka 23 293,58 Kč -) dne 1. 3. 2022 povinná žalovaného informovala, že bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo již v roce 1994 zrušeno a dne 15. 3. 2022 žalobce sdělil žalovanému, že bankovní účet není součástí společného jmění manželů a vyzval jej k vrácení částky 23 293,58 Kč -) usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byla exekuce zastavena poté, co exekuční titul, resp. rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací], byl zrušen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

2. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá vůči žalovanému právo na zaplacení nárokované částky ani z důvodu bezdůvodného obohacení, ani z důvodu škody způsobené exekutorem při výkonu veřejné moci, ale ani z žádného jiného důvodu. Poukázal na to, že žalobce a jeho manželka - povinná nenavrhli podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (e. ř.) ve spojení s § 262b odst. 1, 2 o.s.ř. zastavení exekuce v části týkající se exekučního příkazu postihujícího peněžní prostředky žalobce na účtu. Pokud by tak do 15 dnů ode dne, kdy se o důvodu zastavení exekuce dozvěděli, učinili, a návrh doložili rozsudkem o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebyl by účet postižen až do doby, než by bylo rozhodnuto o jejich návrhu na částečné zastavení exekuce. V průběhu exekuce tedy žalovaný postupoval v souladu s exekučním řádem a tím, že pro oprávněné [příjmení] [anonymizováno] [obec], [ulice a číslo] vymohl na základě exekučního příkazu plnění, se nijak neobohatil. Nic na tom nemění ani pozdější zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu dovolacím soudem, k němuž došlo až poté, co exekuce přikázáním pohledávky byla provedena, neboť § 57 e. ř. vylučuje uvedení v předešlý stav. Stejně tak soud prvního stupně odmítl námitku žalobce, že mu exekuční příkaz nebyl řádně doručen, nenabyl proto právní moci a exekuci tak nešlo provést, neboť měla být vznesena v exekučním řízení a v tomto řízení se jí již nelze zabývat. Na závěr poukázal na to, že i pokud by se žalovaný při provádění exekuce dopustil nesprávného úředního postupu, odpovídal by podle § 3 odst. 1 písm. b) a § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále zákon č. 82/1998 Sb. nebo OdpŠk) stát a nikoliv žalovaný, na kterého byl výkon státní správy přenesen. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu právního zastoupení za 4 úkony právní služby po 2 060 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 4 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT a náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

3. Proti rozsudku se žalobce včas odvolal a namítl nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Podle něj je v řízení klíčovým to, že exekuční příkaz mu nebyl řádně doručen na adresu jeho trvalého pobytu [obec] [anonymizováno]. Stalo se tak chybou žalovaného, který na obálce neuvedl„ č. evid.“, ale jen„ če. [anonymizováno]“, což je snadno zaměnitelné se zkratkou pro číslo popisné. Tím se stalo, že doručující orgán - Česká pošta s.p. doručoval zásilku na adresu„ [obec] [anonymizováno]“, kde se nachází nemovitost bez poštovní schránky. To dokládá údaj doručujícího orgánu k zásilce č. [anonymizováno] ze dne 30. 9. 2021„ adresát nezastižen, byla zanechána výzva“, a zdůvodnění vrácení zásilky odesilateli ze dne 14. 10. 2021 s údajem o neexistenci schránky. Na adrese jeho trvalého pobytu mu přitom žádná výzva nebyla zanechána, třebaže je na budově poštovní schránka opatřená také jeho telefonním číslem a emailovou adresou. Žalobce v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5As 336/2019, podle kterého„ je nejprve třeba zjistit, zda se doručující orgán vůbec o doručení vhozením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky pokusil, a pakliže ano, z jakého důvodu nebyl tento pokus úspěšný, neboť jinak není možné uzavřít, že písemnost nebylo možno tímto způsobem doručit“, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 883/15. Z toho důvodu žádal doplnit dokazování o svědeckou výpověď doručovatelky k prokázání, že exekuční příkaz byl doručován na špatnou adresu. Tím nemohl nabýt právní moci a provedení exekuce bylo vyloučeno, a jestliže tak žalovaný přesto učinil, jednalo se o jeho svévolný postup, ke kterému nebyl exekučním soudem pověřen. Oprávněně se proto vůči němu domáhá vydání částky, kterou neoprávněně získal z jeho účtu.

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku. Zdůraznil, že při výkonu funkce soudního exekutora v rozsahu stanoveném § 28 až § 72 e. ř. postupoval v souladu s exekučním řádem, a za případnou škodu, pokud by v té souvislosti vznikla (což ale on vylučuje), odpovídá stát. Z toho důvodu není v řízení pasivně legitimován. Pokud žalobce nyní tvrdí, že způsob provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné exekučním příkazem ze dne [datum] nebyl přípustný, měl se proti tomu bránit v exekučním řízení. Jím nyní uplatněný odvolací důvod je irelevantní, neboť v rámci celkového kontextu exekučního řízení zpochybňuje doručení jediné listiny, která navíc byla správně zaslána na číslo evidenční 3. Podotkl, že všechny peněžní prostředky vymožené z účtu žalobce vyplatil oprávněnému a k úhradě svých nákladů exekuce je nepoužil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo a po doplnění dokazování v souladu s § 213 odst. 4 o.s.ř. o žalobcem předložený důkaz vyjádřením České pošty k doručení exekučního příkazu ze dne 5. 1. 2023 a fotografií domu [adresa] [obec] a obsahu elektronického spisu soudního exekutora sp. zn. [spisová značka], zejména doručenky exekučního příkazu povinné a žalobci dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, ostatně v tomto směru žalobce ani žádné námitky nevznáší, a také z nich vyvodil správné právní závěry. Třebaže žalobce v odvolání navrhuje doplnit dokazování o svědeckou výpověď poštovní doručovatelky, je zřejmé, že rozsah provedeného dokazování v podstatě nenapadá, ale protestuje proti způsobu, jakým soud prvního stupně důkazy hodnotil a k tomu předkládá svoji vlastní verzi. Základ jeho úvah se konstantně odvíjí od toho, že exekuční příkaz, který žalovaný v průběhu exekučního řízení vedeného proti jeho manželce vydal, jímž rozhodl o přikázáním pohledávky z účtu žalobce, mu jednak nebyl řádně doručen a navíc postihoval jeho výlučný majetek nespadající do společného jmění manželů (neboť to bylo před cca 30 lety, ještě v době, kdy šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zrušeno). Třebaže žalobce žalobní nárok setrvale označoval jako bezdůvodné obohacení, z jeho skutkových tvrzení je zřejmé, že se jedná o nárok na náhradu škody (majetkové újmy), která mu měla vzniknout v důsledku pochybení žalovaného soudního exekutora. Škodní událost tak měla spočívat v jím vydaném a nedoručeném exekučním příkazu.

7. Podle § 32 odst. 1 e. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, tedy ve znění platícím již cca 10 let, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

8. Zmíněným„ zvláštním zákonem“, na který je v citovaném ustanovení odkazováno, je míněn zákon č. 82/1998 Sb., podle jehož § 3 odst. 1 písm. b) stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (úřední osoby). Podle § 4 odst. 1 stejného zákona se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považují mimo jiné i úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 2 se činnost soudního exekutora podle odstavce 1 považuje za úřední postup.

9. I v případě, že by žalovaný skutečně za škodu odpovídal ať už z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, tedy exekučního příkazu vydaného v exekučním řízení vedeném proti manželce žalobce jako povinné, kterým postihl výlučný majetek žalobce, nebo z titulu nesprávného úředního postupu, který podle žalobce spočívá v tom, že mu žalovaný exekuční příkaz řádně nedoručil a ten proto nemohl nabýt právní moci, bylo by třeba žalobu zamítnout, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného soudního exekutora. Odvolací soud v té souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 193/2017), ale také právní teorii (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 59), podle které se činnost soudního exekutora vymezená v § 4 odst. 1 OdpŠk považuje za výkon veřejné moci, za jehož nesprávnost odpovídá stát, a nikoliv souběžně s ním též sám soudní exekutor (jako tomu bylo do 31. 12. 2012, dodává odvolací soud). Přímá odpovědnost soudního exekutora za škodu upravená citovaným § 32 e. ř. se tak počínaje 1. 1. 2013 vztahuje pouze na ostatní činnosti, v nichž soudní exekutor nejedná v pozici úřední osoby, což však není projednávaný případ. Za takové situace je další dokazování svědectvím poštovní doručovatelky, která měla žalobci potvrdit, že mu exekuční příkaz nebyl řádně doručen, neboť byl doručován na adresu [adresa] a nikoli na adresu [obec] č. evid. [anonymizováno], nadbytečné, neboť na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného by to nic změnit nemohlo.

10. Odvolací soud však na závěr ve shodě se soudem prvního stupně podotýká, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný soudní exekutor postupoval při vydání exekučního příkazu dne [datum] v souladu se zákonem a opačný závěr ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit. V rámci exekuce vedené proti manželce žalobce tedy správně postihl účet žalobce, neboť z ničeho v té době nemohl usuzovat, že se na něm nenacházejí společné prostředky proto, že cca před 30 lety došlo k modifikaci zákonného režimu společného jmění manželů povinné a jejího manžela. Nic takového totiž ze Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu (§ 42 odst. 1 e. ř.) nevyplývalo. Přestože byl povinné exekuční příkaz doručen již dne 7. 10. 2021, teprve dne 1. 3. 2022 žalovanému sdělila, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo v minulosti zrušeno. Nelze rovněž přehlédnout, že po celou dobu vedení exekuce ani ona a později ani povinný částečné zastavení exekuce kvůli tomuto důvodu nenavrhli. Stejně tak v případě doručování exekučního příkazu žalobci k žádnému pochybení žalovaným, který na zásilce uvedl správnou adresu žalobce, nedošlo. Ani ze sdělení doručujícího úřadu, který na zásilce nejdříve uvedl, že adresátu byla zanechána výzva, aby si ji u něj vyzvedl, ale později po uplynutí úložní doby uvedl, že zásilku nebylo možno vhodit do poštovní schránky, nelze podle odvolacího soudu žádné pochybení žalovaného dovodit. To, že se s tímto závěrem žalobce setrvale neztotožňuje, není pro věc podstatné. Rozhodně tento nesouhlas nelze interpretovat tak, že by měl vést k vyhovění žalobnímu nároku.

11. Odvolací soud z uvedených důvodů výrok I rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

12. Nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně však odvolací soud změnil a úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů právního zastoupení jen za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání) po 2 060 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč s navýšením o 21 % DPH. Jako neúčelný posoudil úkon spočívající v nahlédnutí do spisu dne 12. 5. 2022 po dobu 6 minut (od 12:57 hod. do 13:03 hod.).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému byla přiznána jím vyúčtovaná náhrada za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po 2 060 Kč podle § 7, bod 6 a § 11 odst. 1 písm. d, g AT, dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, cestovné zástupce žalovaného k jednání z [obec] do [obec] a zpět osobním autem ve výši 1 678 Kč a náhrada za ztrátu času cestou za 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 AT, opět s navýšením o 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.