64 Co 370/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 152 755,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. 1. 2025, č. j. 45 C 316/2024-43

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 144 569,41 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající odvoláním napadené části se výrok II, kterým byla zamítnuta žaloba v části týkající se úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 144 569,41 Kč od 4. 7. 2024 do 2. 9. 2024, potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 23 499 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 550 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 569,41 Kč, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části předmětu řízení žalobu výrokem II zamítl a výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 784,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 24. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na základě níž byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 150 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 682 Kč počínaje dnem 25. 7. 2023. Žalovaný úvěr v plné výši čerpal dne 24. 5. 2023, a to bezhotovostním převodem na úvěrový účet č. , č. účtu, . Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 5 430,59 Kč. Protože úvěr nehradil řádně a včas, byl tento ke dni 3. 7. 2024 zesplatněn. K úhradě dluhu pak žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 23. 8. 2024. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě toliko částečně a žalobkyni za použití ust. § 2991 a n. obč. zák. přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky odečetl celkovou výši úhrad žalovaného. Lhůtu k plnění pak s odkazem na ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 určil ve lhůtě 60 dnů s odůvodněním, že takováto lhůta k plnění se jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků ze strany žalovaného. Doplnil, že se nejedná o stanovení pariční lhůty ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., ale o určení hmotněprávní lhůty dle citovaného ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ve zbývající části žalobu zamítl včetně zákonného úroku z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté, anebo určené soudem, která však neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení, přičemž při posouzení úspěchu ve sporu přihlížel ve shodě s judikaturou vyšších soudů i k příslušenství žalované pohledávky.

2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud prvního stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 144 569,41 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení. Nerozporovala názor nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavření, namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaný dosud nedostal do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla ze strany žalovaného tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Soud prvního stupně dle žalobkyně žádným způsobem nezkoumal majetkové poměry žalovaného, jehož povinností bylo, aby tvrdil a prokázal svoje možnosti bezdůvodné obohacení vrátit. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3481/24, když zároveň doplnila, že postupem soudu prvního stupně byla neúměrně zkrácena na svých právech a v případě, že žalovaný neprokázal schopnost splácet dlužnou částku, bylo namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucím od výzvy, kterou byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. S ohledem na pasivitu žalovaného pak nebylo možné aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na které nalézací soud v napadeném rozsudku odkazuje. Dále doplnila, že byť rozhodnutí soudu prvního stupně nenapadá co do lhůty k plnění, považuje za nutné poukázat na skutečnost, že měl uložit žalovanému povinnost vydat bezdůvodné obohacení v zákonné třídenní lhůtě. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal i právo na zaplacení úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru od 4. 7. 2024 do zaplacení a náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II a navazujícím nákladovém výroku III, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je částečně důvodné.

5. Předně je třeba uvést, že v poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 24. 5. 2023, na základě níž žalovaný čerpal od žalobkyně částku 150 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 5 430,59 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V dané věci bylo řízení koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., koncentrace byla provedena řádně v souladu s citovaným ustanovením, soud prvního stupně správně poskytl žalobkyni poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání dostatečného zkoumání kredibility žalovaného, přičemž jí rovněž správně neposkytl lhůtu ke splnění výzvy, když žalobkyně byla již v předcházející fázi řízení soudem prvního stupně písemně k doplnění těchto skutečností a důkazů vyzvána. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalovaná proti závěrům soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalovaného ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolacího soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 8. 2008 o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností Smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

7. Odvolací soud beze zbytku souhlasí s názorem soudu prvního stupně ohledně poměru speciality ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomuto však odvolací soud považuje za nutné doplnit, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel je zpravidla nezná, a ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získala na její úkor jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v další době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud pak nemůže bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Použití hmotněprávní normy u času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti žalobkyně posoudit kredibilitu žalovaného, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v dalším čase ve výzvě určeném. Jestliže byl žalovaný po celou dobu řízení pasivní, a proto potřebná nezbytná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je namístě použít podpůrnou právní úpravu o času plnění ve smyslu ust. § 2991 a. n. obč. zák. K tomu pak odvolací soud dále uvádí, že pravidla o době plnění zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřují odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, když možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele tak, jak je uvedeno shora. Pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatňují jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Protože žalovaný neunesl své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu výzvou ze dne 23. 8. 2024, v které byla stanovena lhůta k úhradě 7 dnů od odeslání výzvy, ke kterému došlo dne 26. 8. 2024, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Žalovaný tedy byl povinen splnit dluh nejpozději do 2. 9. 2024. Ode dne 3. 9. 2024 se tak dostal do prodlení, a proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny v celkové výši 144 569,41 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla ohledně této povinnosti stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

8. V ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

9. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ve zbývající části výrok II podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. Zároveň bylo potřeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v řízení z větší části úspěšná, má právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla i při zohlednění přiznané části příslušenství žalovaného nároku úspěšná co do 77 % předmětu řízení, kdy po odečtení úspěchu žalovaného (23 %), tak má právo na 54 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze 4 úkonů právní služby po 7 220 Kč (tj. 28 880 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 31. 12. 2024, 1 režijního paušálu po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 111 Kč, cestovného ve výši 383 Kč, náhrady promeškaného času ve výši 300 Kč za celkem 2 započaté půlhodiny dle § 14 odst. 1 písm. a) a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 6 492 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 43 516 Kč, přičemž 54 % činí částka 23 499 Kč.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni byla přiznána částečná náhrada nákladů řízení, a to v rozsahu 68 %, když žalobkyně byla úspěšná v odvolacím řízení ohledně 84 % a žalovaný co do 16 %. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání odvolání ve výši 5 317 Kč, 1 úkonu právní služby po 1 900 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. za podání odvolání, 1 režijního paušálu po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 494 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 8 161 Kč, přičemž 68 % činí částka 5 550 Kč.

12. Lhůty k plnění byly opětovně stanoveny jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.