64 Co 381/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B určení neexistence nároku na vydání bezdůvodného obohacení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2025, č. j. 30 C 5/2025-37

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Označeným rozsudkem soud zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to ani na určení platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 7. 2018, ani na určení toho, že žalovaná nemá z této smlouvy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni. Žalobu posuzoval podle ust. § 80 o. s. ř. s přihlédnutím k závěrům judikatury, kterou v odůvodnění rozhodnutí zmiňuje. V případě určení platnosti smlouvy jde o „otázku předběžnou k určení existence právního vztahu (poměru) mezi účastníky a samotné určení platnosti smlouvy by sporné vztahy mezi účastníky nevyřešilo“. Není naplněn preventivní charakter určovací žaloby. Žalovaná svůj závazek z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru splnila, a pokud nyní zpochybňuje platnost této smlouvy a v souvislosti s tím žádá po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení, není tím právní postavení žalobkyně nijak naléhavě ohroženo pro konkrétní chování žalované. Žalovaná sama nemůže porušit právo žalobkyně nebo způsobit žalobkyni újmu na jejím právním postavení. Hypotetická možnost, že se bude svého nároku domáhat soudně, nezakládá naléhavý právní zájem žalobkyně k podání určovací žaloby. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady, k jejichž náhradě žalobkyni zavázal, specifikoval a vyčíslil.

2. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Soudu prvního stupně vytkla, že řízení zatížil vadou, neboť „spojil procesně do jednoho řízení nároky, které jsou od sebe odděleny eventuálním (nikoliv alternativním) petitem.“ O eventuálním petitu, tedy o určení platnosti předmětné smlouvy o úvěru, měl soud rozhodnout až po ukončení řízení ve věci petitu primárního (určení, že žalovaná nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení; na podporu tohoto názoru odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14. Připomenula, že naléhavý právní zájem je dán v případě, kdy účastník smlouvy nemá jinou možnost obrany a ochrany svých práv než podání určovací žaloby. Se závěrem soudu prvního stupně ohledně tzv. předběžné otázky by bylo možné souhlasit v případě, že by žaloba byla postavena opačně, tedy že by primárním petitem bylo určení neplatnosti smlouvy o úvěru a eventuelně pak určení, že žalovaná nemá nárok na bezdůvodné obohacení. To však není tento případ a rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Předmětná žaloba je preventivním opatřením, které ve svém důsledku zamezí případným dalším sporům ve věci mezi žalobkyní a žalovanou, a nepochybně odstraní nejistotu žalobkyně a ohrožení jejích práv. Žalobkyni chybí posouzení ze strany soudu prvního stupně „ve vztahu k možnému konečnému řešení, tedy čím by žaloba na určení, že žalovaná nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nevyřešila s konečnou platností vzájemný spor a nezabránila dalším sporům mezi žalobkyní a žalovanou“. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Domnívá se, že žalobkyní odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14 na přezkoumávanou věc nedopadá. Připomenula, že otázkou platnosti předmětné smlouvy se Okresní soud Plzeň-město zabýval v rozsudku ze dne 24. 9. 2024, č. j. 30 C 164/2024-91, v němž dospěl k závěru o její neplatnosti. Tohoto řízení byla žalobkyně účastníkem a nemůže tak být v nejistotě o oprávněnosti nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení. Naléhavý právní zájem žalobkyně není dán tím, že žalobkyně nesouhlasí s posouzením smlouvy v označeném řízení. Rozsudek považuje za přezkoumatelný, poukazuje na odst. 5 až 9 odůvodnění rozsudku, v nichž soud jasně shrnul skutkový stav i svou právní argumentaci.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž se souhlasem účastníků nemusel nařizovat jednání. Odvolání žalobkyně důvodným neshledal.

5. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá určení, že žalovaná nemá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 7. 2018 (dále též jen smlouva či smlouva o úvěru), proti žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení, in eventum, že tato smlouva je platným právním jednáním. Podle žalobních tvrzení účastníci smlouvu uzavřeli uvedeného dne, na jejím základě žalobkyně žalované poskytla jako úvěr peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč (z tohoto 18 000 Kč přímo žalované, 2 000 Kč jako odměnu zprostředkovatele). Před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná poskytnutý úvěr zcela splatila ke dni 14. 4. 2021. Dne 10. 12. 2024 žalobkyně obdržela výzvu žalované k vydání bezdůvodného obohacení obsahující námitku neplatnosti smlouvy o úvěru. Námitka neplatnosti předmětné smlouvy má za následek nejistotu vztahů ze smlouvy o úvěru, neboť žalovaná závazek z ní splnila a žalobkyně tak nemůže spor řešit případnou žalobou na plnění. Jelikož se žalovaná domáhá vrácení bezdůvodného obohacení, „toto lze vyjasnit toliko touto žalobou na určení“.

6. Žalovaná se v řízení před prvoinstančním soudem bránila v podstatě totožnou argumentací, jakou uvedla ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně. Má za to, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, která mají v obou případech (v primárním i eventuálním petitu) povahu předběžné otázky, jež by byly řešeny v případě podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou proti žalobkyni. Smlouvu o úvěru má za neplatnou, a to pro neověření úvěruschopnosti žalované dle ustanovení §86 zákona o spotřebitelském úvěru, který takový postup před uzavřením smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru požaduje, a také pro její rozpor s dobrými mravy s ohledem na dohodnutý obsah práv a povinností.

7. Odvolací soud se seznámil s předmětem řízení zmíněného ve vyjádření žalované, tedy sporu účastníků vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 64/2024. Účastníci v něm vystupovali ve stejném procesním postavení jako v nyní projednávané věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky vzniklé jí ze smlouvy o úvěru, jejíž platnost nyní (in eventum) požaduje určit. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2024, č. j. 30 C 164/2024-91, bylo žalobě částečně vyhověno (žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a prvoinstanční soud žalobu částečně zamítl). K odvolání žalované směřujícího proti výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, odvolací soud (částečně) změnil rozsudek soudu stupně a žalobu zamítl i ohledně části požadovaného úroku z prodlení. Soudy obou stupňů se v uvedené věci jako předběžnou otázkou zabývaly splatností smlouvy o úvěru a shodly se na tom, že tato je neplatná dle ust. § 87 zákon č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů (ZSÚ), neboť žalobkyně porušila svou povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (soud prvního stupně shledal vedle toho smlouvu neplatnou i pro rozpor jejího obsahu s dobrými mravy ve smyslu § 580, §588 občanského zákoníku.

8. Odvolací soud předně nemá za opodstatněnou výtku žalobkyně, která soudu prvního stupně vyčítá, že „spojil procesně do jednoho řízení nároky, které jsou od sebe odděleny eventuálním (nikoliv alternativním) petitem.“ Žaloba s takzvaným „eventuálním petitem“ není občanským soudním řádem zvlášť upravena, nicméně právní nauka i rozhodovací praxe nemají pochybnosti o její přípustnosti. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu) – viz např. (eventuálním petitu) – viz. např. DRÁPAL, Ljubomír. § 79 [Náležitosti žaloby]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 507, marg. č.

7. I, o takové žalobě soud meritorně rozhoduje jediným rozhodnutím (rozsudkem), v němž je povinen vyčerpat celý předmět řízení (§ 152 odst. 2). V případě kdy tzv. primární petit zamítá, musí se vypořádat i s eventuálním petitem, a nikoliv vyčkat „ukončení řízení ve věci petitu primárního.“ Míní-li žalobkyně touto námitkou to, že soud prvního stupně měl rozsudkem nejprve pouze zamítnout její požadavek na určení neexistence nároku žalované z titulu bezdůvodného obohacení, vyčkat právní moci takového výroku, a teprve v případě, že by nabyl právní moci, rozhodnout o určení platnosti smlouvy o úvěru, pak se dožaduje procesního postupu, který výše zmíněnému ust. § 152 odst. 2 věta prvá o. s. ř. odporuje.

9. Soudu prvního stupně nelze vytknout ani to, že se souhlasem stran a v souladu s ust. § 115a o. s. ř. ve věci nenařídil jednání. K zaujetí výše shrnutého právního názoru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, mohl soud vycházet toliko z obsahu žaloby (případně k ní připojených listin). Se závěrem, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ani na jednom z požadovaných určení, odvolací soud souhlasí. Soud prvního stupně správně dovodil, že požadované určení neslouží (není nezbytné) k prosazení jakéhokoliv subjektivního práva žalobkyně; takovou skutečnost žalobkyně ostatně ani netvrdí. Existenci svého naléhavého právního zájmu dovozuje z preventivního účinku požadovaného rozhodnutí; vyslovení neexistence nároku žalované, či vyslovení platnosti právního jednání (smlouvy o úvěru), dle názoru žalobkyně zamezí případným sporům mezi účastníky. Nejistotu svého právní postavení (vyžadující zásah soudu spočívající ve vyslovení požadovaných určení práva či právního poměru), spojuje s doručením výzvy žalované k zaplacení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení – plnění z neplatné smlouvy účastníků. Soud prvního stupně správně uzavřel, že takto existenci naléhavého právního zájmu chápat nelze. Žalobou dle § 80 o. s. ř. se lze určení práva či právního vztahu (poměru) z preventivních důvodů domáhat, jestliže by bez žádaného určení bylo ohroženo subjektivní právo žalobce nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Žalobce musí tvrdit takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. V takové situaci ovšem žalobkyně není; po doručení výzvy žalované k plnění je ve stejném právním postavení, jako kterýkoliv jiný dlužník, který je věřitelem vyzván k plnění peněžitého nároku, o němž se domnívá, že věřiteli nenáleží. Žalovaná se nechová způsobem, který by zasahoval do práv žalobkyně a ani takové jednání nenaznačuje; sděluje žalobkyni, že se cítí být její věřitelkou, vyzývá ji k úhradě dluhu s tím, že pokud žalobkyně výzvě nevyhoví, obrátí se na soud, aby tento závazně deklaroval, zda žalované jí tvrzený nárok náleží či ne. Takový postup, i pokud by byl naplněn, nepředstavuje zásah do práv žalobkyně, nýbrž jde o výkon ústavního práva na přístup k soudu. Není proto důvod k ochraně žalobkyně vyslovením požadovaného určení, ať již neexistence nároku žalované či platnosti smlouvu o úvěru.

10. Pro úplnost odvolací soud dodává, že dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu k důsledkům meritorního rozhodnutí o určovací žalobě dovodila, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na plnění, a že (naproti tomu) pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah vycházející z téhož skutkového základu je či není (viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2931/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 644/2011). Požadované určení neexistence práva na vydání bezdůvodného obohacení v žalovanou avizované žalobě zabránit nemůže a pokud jde o posouzení (ne)platnosti, k tomu se (z důsledky plynoucími z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu), soudy vyslovily v pravomocně ukončeném řízení uvedeném výše pod bodem 7.

11. Veden sdělenými důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, která má právo na náhradu nákladů, které jí v této fázi řízení vznikly. Ty sestávají z odměny jejího zástupce za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 700 Kč, režijního paušálu zástupce žalované ve výši 450 Kč a odpovídající DPH, které je zástupce žalované plátcem.