64 CO 439/2015

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti; žalovanému: ; příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 3 800 000 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 415 367,60 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o náhradu zisku ušlého v období od 9. 12. 2011 do 9. 12. 2013. Žalobkyně tvrdila, že by zisk dosáhla podnikáním v nebytových prostorách, které jí žalovaný pronajal smlouvou ze dne 8. 4. 2004 na dobu do 30. 4. 2019, později však v jiném řízení posouzenou jako neplatnou (protože dohodnutý účel nájmu nebyl v souladu s existujícím kolaudačním rozhodnutím). Žalobkyně dovozovala, že podnikat v nebytových prostorách žalovaného nezačala v důsledku jeho protiprávního jednání. Žalovanému vyčítala, že: a) způsobil neplatnost nájemní smlouvy; b) nedodržel slib uzavřít novou smlouvu, v níž by účastníci zohlednili, že žalobkyně provedla rekonstrukci nebytových prostor ve větším rozsahu, než se původně předpokládalo; c) neoprávněně zasáhl do rekonstrukce objektu, kvůli čemuž stavební úřad veškeré další stavební práce zakázal, a rekonstrukci tudíž nebylo možné dokončit.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku nevznikla, jelikož zisk, který žalobkyně očekávala, byl zatím příliš vzdálený, a nebyl zde tedy ještě tzv. pravidelný běh věcí, který by k zisku bezprostředně vedl, nebýt tvrzeného protiprávního jednání žalovaného. Povinnost žalovaného k náhradě škody by však nebyla dána, ani kdyby bylo možné dospět k závěru o vzniku škody. Jednak proto, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat výhradně žalovanému, neboť byla způsobena jednáním obou stran, jednak proto, že rekonstrukcí nebytových prostor prováděnou žalobkyní došlo k zániku předmětu nájmu, takže by došlo i k zániku nájemní smlouvy (kdyby byla platná), a žalobkyně by i proto nemohla v nebytových prostorách dosahovat zisku.

3. Žalobkyně se proti rozsudku odvolala a argumentovala, že k dosahování zisku chybělo již velmi málo a že její poměry dokládají schopnost zisk vytvářet. Jednání žalovaného považuje za nepoctivé a příčící se zásadám, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny a dále že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Dále má za to, že neplatnost nájemní smlouvy je nutno přičítat žalovanému, protože ten smlouvu připravoval a měl vědět o stavebním určení předmětu nájmu; žalobkyně jednala v dobré víře. Nájemní smlouvu je třeba považovat za závazek uzavřít smlouvu navazující, k čemuž podle ní v jiném řízení dospěl i Krajský soud v Plzni, který uvedl, že žalobkyně rozsáhlou rekonstrukci prováděla jistě se souhlasem žalovaného.

4. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které podle něj nezpochybnil ani Nejvyšší soud ve svých dosavadních zrušovacích rozhodnutích. Domnívá se, že nebyly dány předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, protož žalobkyně neměla uzavřenou nájemní smlouvu, a že i kdyby nájemní smlouva byla platná, došlo by k jejímu zániku přestavbou nebytových prostor. Podle jeho názoru je jedinou motivací žalobkyně revidovat výsledek řízení o vydání bezdůvodného obohacení, v němž získala zpět jen část svých investic, jež měla vložit do rekonstrukce. Z nájemní smlouvy závazek uzavřít novou nájemní smlouvu nevyplývá, žalobkyně si takový závazek měla zajistit smlouvou o smlouvě budoucí nebo dle § 5 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalobkyně dobrovolně převzala riziko investic do nebytových prostor, aniž pro podnikání v nich měla zajištěný právní titul. Dále žalovaný uplatnil eventuální námitku započtení.

5. Odvolací soud rozhodoval o odvolání již po páté, protože jeho čtvrtý rozsudek zrušil Ústavní soud. Protože důvodem zásahu ze strany Ústavního soudu bylo pouze nesprávné poučení o dovolání a odvolací soud mělo znovu rozhodnout jen proto, aby dal poučení správné, odvolací soud již věc znovu neprojednával a rozhodl bez ústního jednání (s výslovným souhlasem žalovaného a s předpokládaným souhlasem žalobkyně). Rozhodl stejně jako předchozím rozsudkem, a to z následujících (oproti předchozímu rozsudku rozvinutých) důvodů.

6. Odvolací soud dospíval od počátku k závěru, že napadený rozsudek je správný, avšak důvody spatřoval jinde než soud prvního stupně. Ztotožnil se pouze s jeho názorem, že povinnost k náhradě škody je vyloučena spoluúčastí stran na neplatnosti smlouvy, a konstatoval, že neplatnost smlouvy způsobily obě strany přibližně stejně. Z toho dovozený závěr, že každá ze stran si svou škodu nese sama, se však v posledním dovolacím řízení ukázal jako nesprávný.

7. Nesprávný je podle odvolacího soudu i názor, že nájemní smlouva – kdyby byla platná – by zanikla rekonstrukcí prováděnou žalobkyní, protože tou se změnilo uspořádání nebytových prostor tak, že původní prostory zanikly a na jejich místě vznikly nové. Zde odvolací soud považuje za podstatné, že – jak potvrdil žalovaný na posledním jednání – celkový půdorys pronajatých prostor zůstal zachován (došlo ke změně jejich vnitřního uspořádání a k obestavění terasy). Nájemní smlouva přitom právě s tím, že žalobkyně bude prostory rekonstruovat, počítala. Protože změna vnitřního uspořádání celkového prostoru nijak nebránila plnění nájemní smlouvy a naopak naplňovala její účel, má odvolací soud za to, že není důvod dovozovat zánik nájemní smlouvy pro nemožnost plnění. Takový závěr by byl formalistický a odporoval by zásadě dispoziční autonomie a z ní plynoucí zásadě, že na smlouvy je třeba hledět spíš jako platné než neplatné. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009, podle nějž„ zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zničením (zánikem) předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat.“ Lze dodat, že v případě, který řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, na nějž se odvolával žalovaný, šlo o rozšíření pronajatého bytu o místnost jiného nájemce, tedy o celkové rozšíření předmětu nájmu.

8. Odvolací soud nesouhlasí ani s úvahou, že žalobkyně neměla zajištěn tzv. pravidelný běh věcí proto, že neměla uzavřenou platnou nájemní smlouvu a strany ani dodatečně neuzavřely smlouvu novou. Jestliže žalobkyně dovozuje odpovědnost žalovaného právě ze způsobení neplatnosti smlouvy a z neuzavření smlouvy nové, nemůže to být současně důvodem pro vyloučení odpovědnosti. Otázkou pouze je, zda lze v těchto činech spatřovat pochybení žalovaného a zda jsou splněny i další předpoklady odpovědnosti za škodu.

9. Nově pak odvolací soud přezkoumal i názor soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikla škoda v podobě ušlého zisku, protože neměla zajištěné předpoklady pro jeho dosahování.

10. V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010, Nejvyšší soud uvedl, že„ ušlý zisk totiž znamená ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání majetkového prospěchu, zasáhlo protiprávní jednání škůdce.“ V rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, Nejvyšší soud dále uvedl, že„ přitom musí být dán taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil.“ Podle rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, pak„ ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.“ Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že„ zpravidla se totiž vyžaduje, aby děj vedoucí k zisku byl již započatý, nebo aby bylo podloženo, že se děj měl nepochybně začít naplňovat. Řečeno jinak, není-li ve vnějším světě odrazu, že jednání vedoucí k zisku mělo proběhnout (bylo-li přerušeno např. již ve fázi záměru poškozeného), nelze prokázat, že by se realizovalo, a tedy že ušel zisk.“ 11. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá (na což strany upozornil, viz č. l. 394), že pro posouzení, zda existoval tzv. pravidelný běh věcí, je rozhodná doba škodlivého zásahu, nikoli doba pozdější. Posuzuje se, zda došlo k zásahu do stavu, v němž již dosahování zisku započalo nebo mělo započít, nikoli zda zásah vyloučil teprve dosažení tohoto stavu, jinými slovy, zda pouze zmařil zamýšlený výdělečný záměr. Pokud by tomu mělo být jinak, byla by odpovědnost za škodu neúnosně rozšířena i na zisk, s jehož dosahováním by mohlo být započato teprve po velmi dlouhé době po škodlivém zásahu, přesahující i dobu promlčecí.

12. Pro daný případ z toho vyplývá otázka, zda žalobkyně byla připravena dosahovat v pronajatých prostorách zisku v době, v níž se měl žalovaný dopustit žalobkyní vytýkaných činů, nikoli v době soudního řízení, kterou zřejmě posuzoval prvního stupně, když se zabýval tím, v jakém stavu rekonstrukce je. <i>a) Způsobení neplatnosti nájemní smlouvy</i> 13. Pokud žalobkyně žalovanému vyčítá způsobení neplatnosti nájemní smlouvy a dovozuje jeho povinnost k náhradě škody podle § 42 obč. zák., pak musí být rozhodná doba uzavření nájemní smlouvy.

14. V době uzavření smlouvy, tj. v roce 2004, neměla žalobkyně k podnikání v pronajatých prostorách připraveno téměř nic. Prostory bylo třeba podstatně a nákladně zrekonstruovat (jak moc, ukazují samotná tvrzení žalobkyně o výši investic, jakož i doba, po kterou rekonstrukce probíhala – např. na č. l. 161 žalobkyně uvedla, že stavební povolení bylo z roku 2006 a stavělo se v letech 2007 až 2009), bylo třeba obstarat příslušná správní rozhodnutí, vybavení, personál a také ubytování pro zahraniční personál – thajské maséry (jak uvedl jednatel žalobkyně ve své výpovědi na č. l. 398).

15. Jak navíc odvolací soud zjistil z výpovědi jednatele žalobkyně a dopisů, které psal jednatel žalovanému (předložených žalobkyní), žalobkyně měla při následující rekonstrukci – prováděné ještě v době, kdy strany o neplatnosti nájemní smlouvy neuvažovaly – značné, nejen finanční problémy a k dosahování zisku nebyla připravena ani o pět let později, a to nikoli z viny žalovaného. Jednatel žalobkyně psal žalovanému, že„ jsem již tolik investoval do vaše nemovitostí až já sám se dostal do finančních problémů. Museli i moje rodiče ve Vietnamu prodat pozemky, aby mě poslali sem do České republiky peníze“ (č. l. 366) Dále:„ Zvažte prosím tyto skutečnosti vzhledem ke špatné finanční situaci investora, která není zaviněna jeho vinou, ale velmi špatným průběhem stavby, problémy se [anonymizováno] [právnická osoba], při které utrpěl investor velmi značné finanční ztráty. O problémech se stavebním úřadem také jistě víte. A také na dlouhé zpracování statických výpočtů pana [příjmení] [jméno], které stavbu jen prodlužují. Není to zapříčiněno mojí ani vaší chybou“ (č. l. 369). Jednatel dal žalovanému najevo, že bez úlev z jeho strany není schopen rekonstrukci dokončit:„ Žádám Vás proto o velké pochopení… Rád bych s Vámi dojednat, abych mohl dokončit přístavbu a mohl bych provozovat… jaké byste byl ochotný poskytnout úlevy investoru…“ (č. l. 366). Dopisy pocházejí dle žalobkyně z doby, kdy žalovaný proti ní vymáhal dluh na nájemném ve výši 3 800 000 Kč (č. l. 400), což s ohledem na přehled řízení uvedených v žalobě muselo být v roce 2009 (žalobkyně jinak uvedla, že jednání mezi účastníky probíhala od roku 2005 do roku 2009, nejintenzivněji v letech 2007 až 2009). Pokud jednatel žalobkyně při svém výslechu na výslovnou otázku, zda potíže měly uvedené příčiny ([anonymizováno] [právnická osoba], stavební úřad, projekt), odpověděl záporně, pak s ohledem na obsah dopisů neříkal pravdu.

16. Odvolací soud tudíž potvrzuje závěr soudu prvního stupně, že„ žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku tak, jak je definován výše, nevznikla.“ Byl zmařen pouhý výdělečný záměr žalobkyně, ale tak daleko odpovědnost za škodu podle § 42 obč. zák. nesahá.

17. Navíc, žalobkyně zisku ani dosahovat nesměla, neboť jak opakovaně uváděla, rekonstrukci prováděla i mimo pronajaté prostory, a k legálnímu podnikání proto potřebovala novou nájemní smlouvu. <i>b) Neuzavření nové nájemní smlouvy</i> 18. Druhým z jednání, které žalobkyně vytýká žalovanému, bylo neuzavření nové nájemní smlouvy (či dodatku původní, což je nerozhodné), jež by reagovala na to, že žalobkyně prováděla rekonstrukci i mimo původně pronajaté prostory a že rekonstrukce se jí prodloužila a prodražila (nikoli na neplatnost původní smlouvy, o níž v té době strany ještě neuvažovaly, srov. např. vyjádření žalobkyně na č. l. 399). Zde se odvolací soud zabýval tím, zda toto jednání vůbec může být důvodem k náhradě škody.

19. Nejvyšší soud v době účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který na rozdíl od občanského zákoníku současného neupravoval tzv. předsmluvní odpovědnost, v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, dovodil, že odpovědnost za neuzavření smlouvy může být dána, pokud„ konkrétní osoby zahájily jednání o uzavření určité smlouvy, přičemž tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena. Dalším nezbytným předpokladem je, že k ukončení jednání o uzavření smlouvy druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod.“ 20. Aby bylo možné posoudit, zda jsou tyto předpoklady dány, musela by žalobkyně podrobně a konkrétně popsat kontraktační proces, musela by uvést, jaké kdo učinil jednotlivé kroky a co bylo nakonec v hlavních bodech předběžně dohodnuto. Žalobkyně však v celém řízení, ani přes opakované výzvy v posledním odvolacím řízení (poslední výzva je na č. l. 376), žádná konkrétní tvrzení nedoplnila. Nepředložila žádnou myšlenkovou konstrukci, která by vedla k závěru, že jednání mezi účastníky dospěla do stadia, kdy bylo možné důvodně očekávat uzavření smlouvy, a že neuzavření smlouvy bylo následkem nepoctivosti žalovaného. Pouze neurčitě odkazovala na korespondenci mezi účastníky, z níž (nabídky na č. l. 367 a 368, zápis na č. l. 374), jakož i z výpovědi jednatele, však odvolací soud nanejvýš zjistil, že mezi účastníky existovaly sporné body (např. úlevy na nájemném potřeba pronájmu bytů pro personál nebo nová výše nájemného). Co a proč bylo možné očekávat a čí vinou to bylo zmařeno, z toho nijak nevyplývá.

21. Za této situace nelze než uzavřít, že strany se prostě nedokázaly dohodnout na uzavření nové smlouvy. To, že k uzavření smlouvy nedošlo pro odlišné představy o nájemném, strany ostatně potvrdily v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 52/2010, jehož rozsudek odvolací soud také provedl k důkazu („ K vypořádání tohoto vztahu však nikdy nedošlo, protože strany měly odlišné představy o úplatě za užívání tohoto celku.“). V nedohodě proto nelze vidět nic nepoctivého a přičítat to jedné nebo druhé straně. Žalobkyně si navíc protiřečí, pokud na jedné straně hodnotila postup žalovaného jako svévolný a na straně druhé opakovaně zpochybňovala jeho psychický stav, např. slovy, že„ s žalovaným jsme o uzavření nové nájemní smlouvy jednali, ale on jeden den neví, co bylo předchozí“ (č. l. 135).

22. Jednatel žalobkyně při svém výslechu uvedl, že měl k žalovanému velkou důvěru, protože byl ve vysokém věku, což potvrzují i jeho dopisy. Je možné, že ve vietnamské kultuře, z níž jednatel pochází, má loajalita ke smluvnímu partneru a úcta ke stáří podstatně větší váhu než v kultuře české, a je možné, že právě proto se choval tak, že to z českého pohledu působí jako lehkomyslnost (v předchozím rozsudku odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně prováděla milionové investice jen na základě neplatné smlouvy a ústního ujišťování, navíc za situace, kdy podle čl. 16.1 nájemní smlouvy vyžadovaly její změny písemnou formu). Český právní řád klade důraz na svobodu, včetně svobody uzavřít nebo neuzavřít smlouvu, a proto odpovědnost za neuzavření smlouvy umožňuje dovodit jen výjimečně. Je možné, že právě na tento rozdíl žalobkyně doplatila, avšak bylo to jejím rizikem. <i>c) Stavební zásahy žalovaného</i> 23. Třetím jednáním, jež žalobkyně žalovanému vytýká, byly jeho údajně protiprávní zásahy do objektu, kvůli nimž stavební úřad v roce 2009 zakázal pokračování ve stavbě. Ani na něm však povinnost žalovaného k náhradě škody nelze založit. Protože nebylo platné nájemní smlouvy a strany nebyly schopny shodnout se na smlouvě nové, neměla vlastně žalobkyně k užívání nebytových prostor žádný právní titul. Jinými slovy, stavební zásahy na vzniklé situaci nic nezměnily.

24. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud nadále setrvává na závěru, že žalovaný vůči žalobkyni povinnost k náhradě škody nemá. Žaloba je nedůvodná a jejím pravým smyslem, jak už bylo uvedeno v prvém rozsudku odvolacího soudu, je dosáhnout náhrady za investice, jíž se žalobkyni nepodařilo dosáhnout v jiném řízení. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jehož nesprávnost žalobkyně zvlášť nenamítala, ani se nepodává ze spisu.

25. Neúspěšné žalobkyni uložil odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit žalovanému náklady řízení dle jeho písemného vyúčtování, a to za první odvolací řízení (již dříve vyčíslených 90 350,70 Kč za tři úkony právní služby, včetně jízdného), za druhé odvolací řízení (již dříve vyčíslených 30 794,50 Kč za jeden úkon právní služby, včetně jízdného), za třetí odvolací řízení (již dříve vyčíslených 88 448,60 Kč za tři úkony právní služby, včetně jízdného), za čtvrté odvolací řízení (nyní vyčíslených 119 379,80 Kč za čtyři úkony právní služby), za první dovolací řízení (již dříve vyčíslených 28 798 Kč za jeden úkon právní služby), za druhé dovolací řízení (již dříve vyčíslených 28 798 Kč za jeden úkon právní služby) a za třetí dovolací řízení (nyní vyčíslených 28 798 Kč za jeden úkon právní služby). Výši náhrady přitom určil podle týchž předpisů jako soud prvního stupně a dle správného vyúčtování předloženého žalovaným.