64 Co 440/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky144 186,20 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2025, č. j. 7 C 372/2024-56

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení ve výši 306 747,01 Kč, úrok ve výši 14,90 % ročně z částky 143 186,20 Kč od 20. 5. 2023 do 4. 10. 2024, úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 144 186,20 Kč od 20. 5. 2023 do 4. 10. 2024, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 63 122 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 18 204 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 42 380 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 186,20 Kč s kapitalizovaným úrokem a úrokem z prodlení ve výši 144 186,20 Kč, s úrokem ve výši 14,90 % ročně z částky 143 186,20 Kč od 5. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 144 186,20 Kč od 5. 10. 2024 do 31. 12. 2024, s úrokem z prodlení z částky 144 186,20 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok I), žalobu co do kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení ve výši 306 747,01 Kč, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 143 186,20 Kč od 20.5. 2023 do 4. 10. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 144 186,20 Kč od 20. 5. 2023 do 4. 10. 2024 zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 63 122 Kč (výrok III). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., uzavřela jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem dne 22. 7. 2008 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které tomuto poskytla bezúčelový úvěr ve výši 150 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 14,90 % ročně. Úvěr měl být splacen v pravidelných 71 měsíčních splátkách po 3 192 Kč. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Neuhrazená část jistiny včetně příslušenství, které představuje smluvní úrok a úrok z prodlení, byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi původním věřitelem společností právnická osoba., a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 497 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, když žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 150 000 Kč. Závazek hradil toliko částečně. Nalézací však dospěl k závěru, že žalobkyně bez rozumného důvodu otálela s uplatněním práva na zaplacení dluhu, takže úroky přesáhly jistinu, proto ve smyslu ust. § 1805 odst. 2 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2014, žalobkyně pozbyla právo požadovat další úroky nad rámec přiznané jistiny. Argumentaci žalobkyně, že mezi zesplatněním úvěru a podáním žaloby proti žalovanému byla vedena soudním exekutorem tituly před jménem adresa, Anonymizováno Anonymizováno adresa-Anonymizováno, exekuce pod sp. zn. spisová značka na základě vykonatelného rozhodčího nálezu, když tato byla zastavena až po uplynutí 12 let jako bezvýsledná, když nedošlo ani k částečné úhradě pohledávky, shledal jako nedůvodnou. Žalobě proto vyhověl jen částečně. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodoval ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu.

2. Proti výroku II se žalobkyně včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval na posuzovanou věc ust. § 1805 o. z., ve znění účinném od 1 1. 2014, o tzv. zákazu ultra duplum, když v této souvislosti odkázala na skutečnost, že úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2008, a podléhá tedy režimu obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dle přechodných ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, konkrétně ust. § 3028 odst. 3, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Obchodní zákoník ani občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, však žádnou obdobnou ochranu odpovídající obsahu ust. § 1805 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, neobsahují. Ochranu žalovanému pak nelze přiznat ani v souvislosti s případným porušením dobrých mravů, když tato námitka žalovaným ani vznesena nebyla. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 71/2006, sp. zn. 33 Cdo 1030/2011 a sp. zn. 33 Cdo 2190/2012. I pro případ, že by bylo přistoupeno na nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně a ust. § 1805 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, by bylo na daný závazkový vztah aplikováno, žalobkyně svým chováním nenaplnila zákonné podmínky pro použití tohoto zákonného pravidla, když neotálela bez rozumného důvodu s uplatněním svého práva na zaplacení dluhu. Již v listopadu 2009 uplatnila svůj nárok rozhodčí žalobou a na základě vydaného rozhodčího nálezu pak v srpnu 2010 podala exekuční návrh. Po vyjasnění judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně platnosti rozhodčích doložek a následném marném vymáhání pohledávky, kdy exekuce byla pro bezvýslednost zastavena, pak žalobkyně opětovně bez jakékoliv prodlevy uplatnila svůj nárok u soudu. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil výrok II tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný a úrok z prodlení ve výši 306 747,01 Kč, úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 143 186,20 Kč od 20. 5. 2023 do 4. 10. 2024, úrok z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 144 186,20 Kč od 20. 5. 2023 do 4. 10. 2024 a náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Ve výroku I zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyní uvedené v odvolání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. Soud prvního stupně věc správně po právní stránce posuzoval v režimu obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, když smlouva o úvěru byla uzavřena dne 22. 7. 2008, přičemž za aplikace ust. § 3028 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, je třeba právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Správně rovněž přiléhavě vyhodnotil, že smlouva o úvěru byla platně uzavřena ve smyslu ust. § 497 a n. obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, kdy v důsledku porušení povinností pro žalovaného ze smlouvy vyplývajících právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr po právu zesplatnila a vyzval žalovaného k jeho úhradě. Pohledávka pak byla platně postoupena na žalobkyni. Odvolací soud se však již neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace ust. 1805 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, když nalézací soud nerespektoval přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, citované shora. Aplikace ust. § 1805 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2014, je v daném případě vyloučena. Soud prvního stupně se rovněž žádným způsobem nezabýval případnou překážkou věci rozsouzené ve smyslu ust. § 159a o. s. ř., kterou by eventuelně mohl představovat rozhodčí nález, na základě kterého byla následně vedena bezvýsledná exekuce. V této souvislosti odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o úvěru a všeobecnými úvěrovými podmínkami, které jsou její nedílnou součástí, přičemž z obsahu článku XIII nazvaného „Rozhodčí doložka“ dospěl k závěru, že rozhodčí doložka byla mezi původním věřitelem a žalovaným jako dlužníkem sjednána neplatně. Z rozhodčí doložky vyplývá, že účastníci smlouvy se dohodli, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným ze Seznamu rozhodců vedeným Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, IČO IČO, se sídlem adresa, podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Účastníci smlouvy prohlásili, že jsou srozuměni s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním řádem a Kancelářským řádem Společnosti. Výběr rozhodce byl proto netransparentní. Odvolací soud poukazuje na usnesení Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013. V něm Nejvyšší soud ČR vyložil, že „pokud rozhodčí nález vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. c) e. ř. Na jeho základě nemůže být nařízena exekuce a v případě, že již byla nařízena, je třeba ji v každém jejím stádiu pro nepřípustnost zastavit, neboť rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc“. Ze shora uvedeného tak plyne, že rozhodcem vydaný rozhodčí nemá účinky pravomocného rozsudku, není soudně vykonatelný (ust. § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), a proto jej nelze považovat za řádný exekuční titul, na základě kterého by mohla být vedena exekuce. Pokud tedy rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, pak logicky nemůže představovat ani překážku věci pravomocně rozhodnuté. K tomu je možno dodat, že opačný závěr by pro žalobkyni znamenal odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť by jí bylo znemožněno domáhat se v případě důvodnosti jejího nároku způsobilého exekučního titulu. O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud ČR, který ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, uvedl, že pokud rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku věci rozsouzené nezakládá. To plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. Z chování žalobkyně, která svůj nárok uplatnila nejprve v rámci rozhodčího řízení, a po zastavení exekuce pro její bezvýslednost se svého nároku domáhala na základě občanskoprávní žaloby, pak odvolací soud neshledal, že by toto bylo v rozporu s dobrými mravy, když k uplatnění pohledávky žalobkyní u soudu došlo s časovým odstupem za okolností uvedených shora. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výrok II) změnil a žalobkyni přiznal právo i na zaplacení zbývající části žalobou uplatněného nároku.

7. Podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo za použití ust. § 224 odst. 1, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. opětovně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, když odvolací soud zohlednil, že žalobkyně byla v nalézacím řízení zcela úspěšná. Náklady řízení žalobkyně v dané fázi řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 768 Kč, ze 6,5 úkonů právní služby dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 4 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, 3 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, a dále 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkově tak náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně představuje částka 63 120 Kč.

8. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 224 odst. 1, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku za podání odvolání ve výši 18 204 Kč, který byl žalobkyni vyměřen výrokem III tohoto rozsudku, když soud prvního stupně opomněl poplatek za podání odvolání vybrat, přičemž v takovém případě odvolací soud rozhoduje o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se u něj řízení končí, dále ze 2 úkonů právní služby po 9 540 Kč (tj. 19 080 Kč) za podání odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu, 2 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 196 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představuje částka 42 380 Kč.

9. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné podat dovolání za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř. Dovolání se podává u Nejvyššího soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení.