64 Co 470/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 346 777,23 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 9 C 6/2024-30

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části napadené odvoláním mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z 273 253,44 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 048 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 33 092,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 273 253,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení dalších 73 523,79 Kč s úrokem z prodlení 3 085,42 Kč, s úrokem z prodlení z 346 777,23 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a s úrokem 10,78 % ročně z 346 777,23 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 048 Kč. Vyšel ze zjištění, že předchůdce žalobkyně - , právnická osoba, ., jako věřitel, uzavřel se žalovaným, jako dlužníkem, dne 20. 2. 2020 smlouvu o úvěru na částku 400 646 Kč, když tato částka se skládá z úhrady stávajících úvěrů klienta 384 146 Kč, 15 000 Kč úvěr ve prospěch klienta a 1 500 Kč za poplatek za poskytnutí úvěru, tedy jistina je ve výši 399 146 Kč. Úrok je 10,78 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně v rozporu s ust. § 86 zák. o spotřebitelském úvěru nepostupoval s odbornou péčí a majetkové poměry žalovaného neprověřil. Následkem řádného nepřezkoumání bezdlužnosti je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské úvěru neplatnost smlouvy o úvěru, ke které soud přihlédne i bez návrhu. Proto soud nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.). Žalovaný se bezdůvodně obohatil, když obdržel plnění z neplatné smlouvy o úvěru, a to ve výši 399 146 Kč, zaplatil pouze 125 892, 56 Kč, zbývá tedy zaplatit 273 253 Kč. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na judikát 33 Cdo 3675/2021, pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním proti výroku II. rozsudku, pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 273 253,44 Kč od 04. 08. 2023 do zaplacení. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona – z ust. § 1970 o. z. Úroky z prodlení žalobkyně žádala a požaduje v zákonné výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V prodlení je podle § 1958 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Protože pak s odkazem na § 1958 odst. 2 občanského zákoníku může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 04. 08. 2023. Za důležité pro posouzení věci považuje žalobkyně skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. Přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí a přisouzení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 273 253,44 Kč od 04. 08. 2023 do zaplacení. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž se souhlasem účastníků nemusel nařizovat jednání. Odvolání žalobkyně je důvodné. V přezkoumávané věci byl před soudem prvního stupně předmětem řízení požadavek žalobkyně na zaplacení peněžité pohledávky ve výši celkem 346 777,23 Kč s příslušenstvím – splacení úvěru poskytnutého žalovanému předchůdcem žalobce , právnická osoba, . ve výši 400 646 Kč na základě smlouvy o úvěru z 20. 2. 2020. Závěry soudu prvního stupně, dle nichž žalobkyně v řízení prokázala uzavření smlouvy o úvěru, poskytnutí peněžních prostředků žalovanému v žalobkyní tvrzené výši jakož i to, že žalovaný ani netvrdil, že by na splacení úvěru plnil více, než jak žalobkyně vylíčila, nejsou odvoláním dotčeny a mají oporu v soudem prvního stupně provedených důkazech; odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, že nároky ze smlouvy o úvěru byly žalobkyni účinně postoupeny. Žalobkyně odvoláním nenapadla ani závěr, že smlouva o úvěru mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť předchůdce žalobkyně nedostál povinnosti plynoucí mu z § 86 téhož zákona s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, s ohledem na to a s ohledem na předmět odvolacího řízení, také odvolací soud vyšel z toho, že předmětná smlouva je neplatná (s vědomím, že pokud by tomu tak nebylo, pak níže uvedené závěry platí na základě argumentu a minori ad maius). Předmětem odvolacího řízení tak zůstává zhodnocení správnosti právního závěru, že žalovaný se nedostal do prodlení s vrácením nesplacené části peněžních prostředků, které mu byly na základě neplatné úvěrové smlouvy poskytnuty, a proto jej nelze zavázat k zaplacení úroku z prodlení na základě výzvy žalobkyně k vrácení nesplacené části úvěru (k vydání bezdůvodného obohacení). Odvolací soud souhlasí s odvolatelkou, že právní závěr soudu prvního stupně o neexistenci prodlení žalovaného s vrácení poskytnuté jistiny správný není. Právní posouzení věci soudem je nesprávné tehdy, jestliže soud použil nesprávný právní předpis nebo jestliže sice použil správný právní předpis, ale v poměrech věci jej nesprávně vyložil. Soud s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nárok žalobkyně na vrácení nesplacené části jistiny „neplatného úvěru“ posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z., přičemž s ohledem na důvod neplatnosti smlouvy správně zkoumal, zda a případně od kdy je žalovaný s plněním povinnosti vydat poskytnout jistinu v prodlení. Správný je i jeho závěr, že se v posuzované věci uplatní ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanoví, že spotřebitel je povinen (v případě neplatnosti smlouvy pro porušení § 86 odst. 1 téhož zákona) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Odvolací soud s ním ale nesouhlasí v tom, že zjištěné okolnosti odůvodňují závěr, že se žalovaný do prodlení nedostal. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který soud prvního stupně (rovněž správně) poukázal, označil ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za lex specialis k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení která zahrnuje i zvláštní úpravy splatnosti povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností spotřebitele dluh splatit. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vůči těmto závěrům Nejvyššího soudu se odvolací soud nikterak nevymezuje Dle názoru odvolacího soudu však i řízení, jehož předmětem je nárok poskytovatele spotřebitelského úvěru vůči spotřebiteli na vrácení jistiny úvěru dle neplatné smlouvy, je řízením sporným, které je ovládáno projednací zásadou a pro které platí rozdělení břemene tvrzení i důkazu. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaného k vrácení jistiny úvěru vyzvala dopisem odeslaným dne 19. 7. 2023. Žalovaný (na rozdíl od případu posuzovaného Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) nejenže na tuto výzvu nijak nereagoval, ale nečinným zůstal po celou dobu řízení a ani netvrdil, že nebylo v jeho možnostech přisouzenou část poskytnuté jistiny, žalobkyni ve lhůtě obecně určené ke splnění dluhu, u něhož strany splatnost neujednali, tj. bez zbytečného odkladu poté, co byl k jeho splnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o. z.) vrátit. Žalovaný tak neunesl břemeno tvrzení (tím méně důkazu) ke skutečnostem vymezeným hypotézou normy, jejíž aplikace je mu v řízení na prospěch, tedy, že nebylo v jeho možnostech plnit ve lhůtě dle obecně platné úpravy pro čas plnění dlužníka. Za této procesní situace, kdy spotřebitel a) netvrdí, že v jeho možnostech plnit není a současně b) neplní zhola nic, nelze než uzavřít, než že se žalovaný do prodlení s plnění pohledávky žalobkyně dostal, neboť se, slovy výše uvedeného rozhodnutí, dostal do prodlení s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle názoru odvolacího soudu, nebyli-li v důsledku procesní nečinnosti žalovaného zjištěny žádné okolnosti významní pro posouzení jeho možností nesplacenou část jistiny vrátit, pak je třeba za dobu přiměřenou jeho možnostem považovat dobu určenou v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Uvedenému výkladu dle názoru odvolacího soudu napovídá i znění druhého odstavce § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech, které stanoví, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z něj vyplývá, že předpokladem k určení doby splatnosti nároku na vrácení jistiny soudem je návrh některé smluvní strany (za který nelze považovat žalobu podanou v projednávané věci), jemuž předchází spor ohledně toho, jaká doba je možnostem spotřebitele přiměřená. Existenci takového sporu ovšem nelze vyvozovat pouze z toho, že spotřebitel požadované plnění neposkytl, jestliže na výzvu poskytovatele úvěru (jeho nástupce) k vrácení jistiny nereagoval a vůči lhůtě ke splnění tohoto závazku se nijak nevymezil. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté jistiny 19. 7. 2023, určenou lhůtu odpovídající ust. § 1958 odst. 2 o. z. za nepřiměřenou svým možnostem neoznačil, proto se nejpozději dne 4. 8. 2023 dostal s plnění svého dluhu do prodlení a žalobkyně se právem domáhá úroku z prodlení podle ust. § 1970 o. z. Veden sdělenými důvody odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v napadené části věcně správné, a proto je podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalovaného zavázal k zaplacení úroku z prodlení z přisouzené jistiny, a to ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Jelikož odvolací soud zčásti změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně měla úspěch toliko částečný, má proto má právo na náhradu v míře jejího procesního úspěchu odpovídající poměrné části nákladů, které ji v prvoinstančním řízení vznikly (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Přestože v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu se míra procesního úspěchu žalobkyně zvýšila, činí se zohledněním plnění přisouzeného žalobkyni v odvolacím řízení toliko 61 % předmětu řízení před soudem prvního stupně (a nikoliv 64 %, jak bez bližšího odůvodnění uzavřel soud prvního stupně). Vycházeje z nejnovějších rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterých se tzv. zákaz refomace in peius uplatní i při rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení v občanskoprávním řízení, určil výši náhrady nákladů náležejících žalobkyni za řízení před soudem prvního stupně shodně, jako byla stanoveno v přezkoumávaném rozhodnutí, tj. ve výši 14 048 Kč. Naproti tomu v odvolacím řízení byla žalobkyně plně úspěšná, má proto právo na úplnou náhradu nákladů, které jí v této fázi řízení vznikly. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí odměna jejího zástupce za dva úkony právní služby po 9 140 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč, DPH z těchto částek a zaplacený soudní poplatek 10 248 Kč, v součtu 33 092,80 Kč.