64 Co 481/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 44 022,36 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 6. 2025, č. j. 10 C 103/2025-30

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 718,56 Kč, potvrzuje.

II. V části, v jaké byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z 31 463,48 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z 31 463,48 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 359,75 Kč a náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 5 917,30 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 31 463,48 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 12 558,88 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 011,86 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z 39 803,80 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 164,18 Kč. Podle odůvodnění rozhodnutí, žalobkyně prokázala uzavření smlouvy a čerpání úvěru žalovaným, které tento nijak nerozporoval. Nebylo však prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy relevantním způsobem dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zjevně rezignovala na řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet a toto prověření provedla pouze symbolicky (dokonce v rozporu s vlastní metodikou), shledal soud za zcela přiměřené prohlásit sjednanou smlouvu za neplatnou. Proto soud uložil žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu na základě ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy tuto dále ponížil o částky, které již byly žalovaným na úvěr uhrazeny. Soud uložil žalovanému plnit ve lhůtě tří dnů, když ze strany žalovaného nebyly tvrzeny žádné okolnosti, které by soudu umožňovaly určit plnění ve splátkách či v konkrétním delším časovém horizontu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, tj. i v části úroků z prodlení, když k prodlení žalovaného doposud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, podle kterého nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadá výrok II v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z 31 463,48 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a také o částku 1 718,56 Kč představující pojistné, k jehož hrazení se žalovaný zavázal. Výslovně uvedla, že nenapadá závěr o údajném nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přestože s ním nesouhlasí. I pokud soud naznal, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalobkyni náleží toliko bezdůvodné obohacení, měl by být žalovaný zavázán k zaplacení zákonného úroku z prodlení. Soud může procesní aktivitu účastníka v občanském soudním řízení suplovat jen výjimečně, v případech, kdy je dotečen veřejný zájem. Byť doktrína i judikatura s odkazem na evropskou legislativu dovodila, že poskytování úvěrů spotřebitelům bez zkoumání jejich schopnosti úvěr vrátit, má dopady na veřejný pořádek, bylo by v rozporu se zásadou rovného postavení účastníků, pokud by „tato problematika“ byla extenzivně vztažena i na další navazující povinnost – vrácení bezdůvodného obohacení. Soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit, i když žalovaný svou neschopnost vydat bezdůvodné obohacení nenamítal.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v části odvoláním dotčeném podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání je zčásti opodstatněné.

4. V přezkoumávané věci je předmětem řízení peněžitá pohledávka žalobkyně, která jí podle žalobním tvrzení vůči žalovanému vznikla na základě smlouvy o úvěru, kterou účastníci uzavřeli 20. 5. 2023, a kterou se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout jako úvěr peněžní prostředky ve výši sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se je zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 411 Kč spolu s dohodnutými úroky. Žalovaný se podle žalobních tvrzení dostal s plněním této povinnosti do prodlení, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila a neuhrazený zůstatek jistiny úvěru spolu se žalobou vymezenými úroky, „poplatky“ a úroky z prodlení ve výši svých dílčích nároků za žalovaným specifikovala. V rámci přípravy jednání soud prvního stupně žalobkyni účelně vyzval k doplnění vylíčení právně rozhodných skutečností, v důsledku čehož žalobkyně upřesnila výši celkem žalovanému poskytnutých peněžních prostředků, a také výši plnění, které žalovaný žalobkyni na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil. Z tohoto doplňujícího vyjádření, stejně jako ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně k žalobě připojila, je zřejmé, že se práva a povinnosti účastníků z této smlouvy řídí i ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

5. Odvolací soud, vzhledem k rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno a vzhledem k obsahu odvolání žalobkyně, nepřezkoumával správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně v rozporu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru (§ 73, § 86 z. č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů – SpotřÚ) s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a vychází z něj. V důsledku toho je třeba přisvědčit i závěru soudu, že hodnocená smlouva je absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 věta prvá a druhá SpotřÚ, pročež se žalobkyně, která v řízení prokázala, že na základě neplatné smlouvy žalovanému poskytla celkem 65 458 Kč může po žalovaném domáhat toliko vrácení těchto prostředků v rozsahu, v jakém žalovaným dosud splaceny nebyly.

6. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že pochybil, pokud v důsledku zjištěné neplatnosti uzavřené smlouvy dle §87 odst. 1 SpotřÚ zcela bez dalšího zamítl i požadavek na zaplacení pojistného, k jehož úhradě se žalovaný žalované zavázal. Je pravdou, že se soud prvního stupně oddělitelností ujednání o placení pojistného ve smyslu aplikace § 576 o. z. nezabýval, ovšem ani žalobkyně, ač jí muselo být z průběhu jednání před soudem prvního stupně zřejmá, jeho oddělitelnost od ostatního obsahu smlouvy, neargumentovala; to učinila až v odvolání. Především pak tato její námitka není opodstatněná věcně.

7. Žalobkyně se dovolává ust. § 576 o. z., podle kterého týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V podání z 22. 4. 2025 žalobkyně vysvětlila, že nárokovaných 1 718,56 Kč je dluh na pojistném, k pojištění schopnosti (žalovaného) splácet sjednaný (a následně poskytnutý) úvěr. Takové ujednání představuje vedlejší ujednání ke smlouvě o úvěru (v užším smyslu) tzn. není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, smlouva by byla perfektní i bez něj, a zřejmě by jako platná obstála, i pokud by se toto vedlejší ujednání ukázalo neplatným. Naopak to ale neplatí. Odvolací soud nemá žádných pochybností o tom, že účastník hodnocené smlouvy, jsoucí ve stejném právním postavení jako žalovaný, tj. v postavení úvěrovaného, mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, by ujednání povinnosti platit pojištění schopnosti splácet úvěr nesjednal, pokud by při uzavření smlouvy rozpoznal, že mu závazek splácet úvěr platně nevznikl. Takové pojištění by mu totiž bylo zhola k ničemu. Ujednání o povinnosti žalovaného hradit požadované pojistné je proto stejně jako vlastní smlouva o úvěru stiženo od počátku danou neplatností, a žalobkyni právo na zaplacení pojistného nenáleží. V tomto rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl správně.

8. Naproti tomu odvolací námitku žalobkyně, kterou soudu prvního stupně vytýká nepřiznání požadovaného úroku z prodlení z přisouzené jistiny, odvolací soud za důvodnou má. Právní závěr soudu prvního stupně o neexistenci prodlení žalovaného s vrácením poskytnuté jistiny správný není.

9. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust § 87 odst. 1 věta třetí SpotřÚ je spotřebitel v případě, kdy je poskytnut spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá SpotřÚ, povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jehož závěrů se soud prvního stupně dovolává, označil ust. § 87 zákona SpotřÚ za lex specialis k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, která zahrnuje i zvláštní úpravu splatnosti povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Ta neodvisí od výzvy věřitele k plnění (vrácení jistiny), ale od možností spotřebitele dluh splatit. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vůči těmto závěrům Nejvyššího soudu se odvolací soud nikterak nevymezuje.

11. Jestliže se soud prvního stupně přihlásil k citovaným závěrům Nejvyššího soudu o počátku prodlení žalovaného s plněním závazku k vrácení jistiny, jeho k úplnosti jeho právního posouzení chybí vysvětlení, na základě, jakých úvah uzavřel, že se v poměrech přezkoumávané věci žalovaný do prodlení nedostal. To platí tím spíše, pokud zdůraznil, že žalovaným nebyly v řízení žádné okolnosti umožňující posoudit jeho schopnost dlužnou jistinu vrátit tvrzeny, a proto jej zavázal ke splnění uložené povinnosti ve lhůtě tří dnů. Odvolací soud má v tomto směru odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně za vnitřně rozporné. Není možné na jednu stranu vycházet z toho, že žalovaný do doby rozhodnutí soudu nebyl v prodlení s plněním uložené povinnosti, neboť nebylo v jeho možnostech jistinu ani z části vrátit, a současně, bez jakékoliv zjištění změny poměrů stran jeho solučních možností, žalovaného zavázat k jejímu vrácení ve lhůtě tří dnů (tedy presumovat jeho schopnost dluh v podstatě okamžitě uhradit). Oba závěry současně obstát nemohou.

12. Dle názoru odvolacího soudu i řízení, jehož předmětem je nárok poskytovatele spotřebitelského úvěru vůči spotřebiteli na vrácení jistiny úvěru dle neplatné smlouvy, řízením sporným, které je ovládáno projednací zásadou a pro které platí rozdělení břemene tvrzení i důkazu mezi jeho účastníky. Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno (i břemeno tvrzení) ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 a nespočet dalších). V rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 Nejvyšší soud vyložil, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli. S tímto názorem se odvolací soud bez výhrad ztotožňuje.

13. Ačkoliv, jak uvedeno výše, výzva věřitele k vrácení poskytnuté jistiny nemůže sama o sobě založit splatnost závazku vrátit poskytnutou jistinu podle § 87 odst. 1 věta třetí SpotřÚ (není-li to v jeho možnostech), nepochybně se žalovaný nemůže dostat do prodlení se splněním této povinnosti dříve, než kdy byl k vrácení jistiny vyzván. Žalobkyně žalovaného k vrácení úvěru vyzvala dopisem z 1. 10. 2024 (což prokázala archem odeslané pošty). Úrok z prodlení požaduje až od 17. 12. 2024. Za procesní situace, kdy žalovaný, který jistinu úvěru obdržel, netvrdil žádnou skutečnost, že nebylo po doručení této výzvy v jeho možnostech bez zbytečného odkladu nesplacenou část jistiny vrátit, a taková skutečnost nevyšla v řízení ani jinak najevo, byl nejpozději k dni 17. 12. 2024 se jejím plnění v prodlení a žalobkyně od tohoto dne požaduje zaplacení úroku z prodlení právem.

14. Veden sdělenými důvody, odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumávaný výrok II rozsudku soudu prvního stupně dílem podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, dílem podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil, tak jak plyne z výrokové části tohoto rozsudku.

15. Změnil-li odvolací soud, byť jen z části rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) a to podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož v důsledku změny části zamítavého výroku prvoinstančního rozhodnutí bylo žalobě vyhověno ve větším rozsahu, zvýšila se mí míra úspěchu žalobkyně vzhledem k předmětu řízení před soudem prvního stupně a činí 75 %. Žalobkyně tak má právo na náhradu jedné poloviny nákladů, které v řízení v prvnímu stupni účelně vynaložila a které soud prvního stupně správně vymezil i vyčíslil v bodě 10 (správnost vymezení nákladů řízení žalobkyně nezpochybňuje). Jedna polovina z nich činí částku 4 359,75 Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému k náhradě.

16. V odvolacím řízení žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč, odměny jejího zástupce ve výši 3960 Kč (z tarifní hodnoty 21 776,50 Kč, nikoliv 44 022,36 Kč) za dva úkony právní služby (sepis odvolání, jednání před odvolacím soudem) po 1 980 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč a DPH, v součtu 6 880,60 Kč. Míra procesního úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení činí 92 % ve vztahu k předmětu odvolacího řízení. Žalobkyně má právo na 86 % nákladů vzniklých jí v odvolacím řízení, tedy 5 917,30 Kč. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. O přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodovat pouze dovolací soud. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.