64 Co 542/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 8 340 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 14. 5. 2025, č. j. 28 C 28/2025-59

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8 340 Kč, a ve výroku III, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 10. 12. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), „co do zbytku“ žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 290 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl tím o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 240 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazeného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalovanému na základě rámcové smlouvy ID 61285476 z 11. 9. 2024 a téhož dne uzavřené smlouvy o úvěru ve výši 20 000 Kč bezhotovostně na jeho účet. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr do 11. 10. 2024 spolu s úrokem sjednaným ve výši 1 % denně, což za dobu trvání smlouvy představuje částku 6 000 Kč, a v případě prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a náhradu nákladů spojených se zasláním první upomínky ve výši 520 Kč a druhé upomínky ve výši 580 Kč. Protože žalovaný úvěr s úrokem v celkové výši 26 000 Kč ve lhůtě splatnosti neuhradil a na upomínky nereagoval, žalobkyně požadovala jeho přiznání spolu se smluvní pokutou ve výši 1 240 Kč vypočtenou z jistiny za dobu od 12. 10. 2024 do 12. 12. 2024, náklady spojenými se zasláním první a druhé upomínky ve výši 1 100 Kč a zákonným úrokem z prodlení z jistiny od 12. 10. 2024 do zaplacení.

2. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů žalobní nárok posoudil podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je podle § 588 občanského zákoníku (o. z.) absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Přestože se jednalo o krátkodobou zápůjčku uzavřenou na jeden měsíc, na kterou nelze klást stejné nároky, jako na půjčky dlouhodobějšího charakteru, musí i v jejím případě existovat nějaké limity. V tomto případě, kdy žalovaný měl ze zapůjčených peněz uhradit úrok ve výši 1 % denně, čemuž odpovídá 365 % ročně, taková výše úroku jednoznačně vybočuje z mezí běžně poskytovaných úrokových sazeb, které i u těch nejrizikovějších úvěrových obchodů - kreditních karet činily podle údajů ARAD v předmětné době 24,29 % ročně. Posouzení neplatnosti smlouvy jen v části týkající se úroku nepřichází v úvahu vzhledem k opakovaným rozhodnutím soudů vyšších stupňů, podle kterých v případě, kdy spotřebitel nemá možnost do smlouvy zasáhnout a nejsou mu dány žádné možnosti výběru, nelze ze smlouvy oddělovat část vztahující se jen k úrokům či jiným smluvním ujednáním, a smlouva je jako celek neplatná. Dalším důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru je podle soudu prvního stupně skutečnost, že žalobkyně před jejím uzavřením neprověřila řádně podle § 86 o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Zabývala se pouze příjmy žalovaného, ale nezhodnotila jeho skutečné výdaje, přestože věděla, že žalovaný opakovaně žádá o různé typy úvěrů, což ji mělo vést k maximální obezřetnosti. Nárok žalobkyně z toho důvodu posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal pouze částku 20 000 Kč odpovídající jistině, kterou žalovaný dosud nevrátil. Spolu s ní žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z., což odůvodnil tím, že žalovaný na základě výzvy žalobkyně z 2. 12. 2024, ve které mu byla k plnění poskytnuta lhůta do 9. 12. 2024, se od 10. 12. 2024 dostal do prodlení. Ve zbývající blíže nevyjádřené části, která se zjevně vztahovala k požadovanému úroku, poplatkům a smluvní pokutě, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu účastníků. Žalobkyni přiznal 12,18 % (rozdíl úspěchu účastníků) účelně vynaložených nákladů, které jí v řízení vznikly v celkové výši 18 801,89 Kč, a zahrnují zaplacený soudní poplatek ve výši 850 Kč a náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby před podáním žaloby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (AT), k tomu tři režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, dva úkony právní služby (vyjádření z 14. 3. 2025 a účast na jednání 14. 5. 2025) po 1 980 Kč, k tomu dva režijní paušály po 300 Kč, cestovné zástupkyně žalobkyně k jednání osobním autem z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět ve výši 6 676 Kč, náhradu za ztrátu času za šestnáct půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT ve výši 2 400 Kč a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

4. Žalobkyně se proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku III včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně dovodil závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze z výše úroku, který měl žalovaný ze zapůjčených peněz uhradit. Podle judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2015, je však třeba posuzovat přiměřenost úrokové sazby a dalších plateb souvisejících s úvěrem s přihlédnutím k typu úvěru, délce splatnosti a dalším sjednaným podmínkám. V jejím případě proto mělo být zohledněno, že se jednalo o tzv. mikropůjčku menšího finančního obnosu, kterou banky zpravidla neposkytují, u které je roční procentní sazba nákladů mnohem vyšší než u dlouhodobých bankovních úvěrů, neboť zprostředkovatel nese mnohonásobně vyšší riziko než u půjček dlouhodobých. Při konvenční úrokové sazbě by nedošlo ani k pokrytí nákladů na zpracování krátkodobých úvěrů, jak dokládá studie FDIC , Anonymizováno, , Anonymizováno, , podle které jsou poplatky u krátkodobých půjček adekvátní k fixním provozním nákladům jejich poskytovatelů. Žalobkyně zdůraznila, že poskytuje spotřebitelské úvěry do částky 20 000 Kč s dobou splatnosti 15–30 dní a činí tak jako podnikatel za účelem dosažení zisku. Z toho důvodu musí úrok pokrýt všechny její náklady, zejména náklady na správu softwaru a personální a administrativní náklady, a ještě generovat zisk. V případě dlouhodobých spotřebitelských úvěrů se tyto náklady a zisk mohu rozprostřít v čase, takže úroková sazba může být nižší. Správnost jejího názoru potvrzuje rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27. 5. 2025, č. j. 64 Co 182/2025-144, kde byla posuzována skutkově téměř stejná situace se závěrem o přiměřenosti úroku, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

5. Žalobkyně se v odvolání dále ohradila proti závěru soudu prvního stupně, že řádně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Opětovně detailně popsala způsob, jakým před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného, tedy že si opatřila výpisy z jeho bankovního účtu za poslední tři měsíce a z nich zjistila, že žalovaný pracuje u společnosti , právnická osoba, a jeho čistý měsíční příjem činí cca 67 000 Kč. Zvažovala však také jeho měsíční osobní výdaje, přitom vycházela ze statistických ukazatelů za rok 2021, podle kterých průměrné měsíční výdaje osoby dosahují 30 % jejích čistých měsíčních příjmů. Ona však tento statistický údaj nadhodnocuje a za odpovídající výdaj žalovaného považovala 40 % jeho čistého měsíčního příjmu, tzn. částku 26 800 Kč. O žalovaném si rovněž opatřila zprávu z úvěrového registru, ze které zjistila, že hradí splátky dlouhodobých úvěrů ve výši 473 Kč měsíčně. V případě mikropůjček byl v registru uveden jeho předchozí úvěr, který mu poskytla, a který již byl řádně splacen. Zohlednila také velmi dobré CB Score žalovaného odpovídající B, dále prověřila platnost jeho osobních dokladů, to, zda není evidován v insolvenčním rejstříku či nemá záznam v centrální evidenci exekucí. Ani z této lustrace nezjistila překážku pro poskytnutí úvěru. Porovnáním příjmů a výdajů žalovaného jí vyšla kladná hodnota jeho disponibilního příjmu a jeho vhodnost pro poskytnutí úvěru. V neposlední řadě však přihlédla také k tomu, že žalovaný byl jejím stálým klientem a že předmětný úvěr byl v pořadí jeho sedmým, přitom všechny předchozí úvěry vždy řádně a mnohdy ještě před termínem splatnosti uhradil. V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle kterého při řádném hrazení úvěrů nemůže být neplatnost úvěrové smlouvy shledána. Jeho závěry jsou přitom respektovány i soudy nižších stupňů, jako tomu bylo v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 14 C 175/2024, který uvedl, že „s ohledem na předchozí smlouvy o úvěru a jejich úhradu byla žalobkyně oprávněně přesvědčena, že finanční a majetkové poměry žalovaného jsou takové, že je schopen závazky splácet“. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku změnil a přiznal jí rovněž úrok ve výši 6 000 Kč, tj. 1 % denně z částky 20 000 Kč od 11. 9. 2024 do 11. 10. 2024, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 100 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 240 Kč, tzn. celkem částku 8 340 Kč, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku a s rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnil.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním žalobkyně podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně a po nařízeném jednání, ze kterého se žalovaný omluvil, a po zopakování důkazu listinou nazvanou Výsledky scóringu a výpisem z účtu žalovaného za období od 14. 6. 2024 do 10. 9. 2024 dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a jí zmíněná soudní rozhodnutí nejsou pro tuto věc případná.

8. Předně je třeba uvést, že odvolací soud ve shodě se žalobkyní nepovažuje smlouvu o úvěru z 11. 9. 2024, na jejímž základě žalovaný získal téhož dne na svůj bankovní účet peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které měl do 30 dní vrátit spolu s úrokem ve výši 6 000 Kč, za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu smluvní ujednání, kterými se žalovaný zavázal k úhradě úroku ve výši 1 % denně, ale také smluvní pokuty a poplatků za dvě upomínky, nezakládají natolik významnou nerovnováhu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele, aby je bylo možno stíhat jejich absolutní neplatností podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z. V projednávané věci je sjednaný úrok z mikropůjčky i při posouzení optikou judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobkyně odkázala, a to i ve srovnání s úrokovými sazbami obvyklými v daném místě a čase podle databáze ARAD, zcela přiměřeným. V situaci, kdy částka 6 000 Kč představuje 30 % jistiny, a úvěr byl žalovanému poskytnutý na krátkou dobu jednoho měsíce, resp. 30 dní, skutečně nelze výši úroku poměřovat s úroky u dlouhodobých úvěrů, popř. uzavřených na dobu několika měsíců, jak to učinil soud prvního stupně. Naopak je třeba souhlasit se žalobkyní, že aby mohla podnikatelskému záměru spočívajícímu v poskytování krátkodobých poměrně malých zápůjček vůbec dostát, musí tomu odpovídat i výše úroku, který představuje její odměnu za poskytnutí peněz, a v němž jsou zahrnuty i její náklady. Nelze také odhlédnout od toho, že úrok byl smluven pevnou částkou a v případě prodlení žalovaného se již dále nenavyšoval. Stejně tak smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně nepředstavuje nepřiměřenou sankci. Zákon o spotřebitelském úvěru připouští v § 122 sjednání smluvní pokuty, její výši pak omezuje v odst. 2 a 3 tak, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 z celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. V daném případě, kdy smluvní pokuta činí 1 240 Kč, tedy nedosahuje povolených 10 000 Kč, není se zákonným ustanovením v rozporu. To samé pak platí i pro náklady spojené s vymáháním pohledávky, které byly smluveny ve výši 520 Kč za první upomínku a ve výši 580 Kč za druhou upomínku.

9. Ve shodě se soudem prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným a dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a právě z toho důvodu je smlouva podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Přestože žalobkyně podrobně v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a stejně tak v odvolacím řízení, vysvětlovala, jakým způsobem před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného prověřovala a předkládala k tomu důkazy, nelze přehlédnout, že právě z výpisů z účtu žalovaného za poslední cca tři měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru, mohla nabýt pochybnosti, zda žalovaný bude schopen jeho v pořadí osmý žalobkyní poskytnutý úvěr v nejvyšší možné částce 20 000 Kč do měsíce splatit. Z těchto výpisů z účtu žalovaného u , Anonymizováno, , Anonymizováno, za období od 14. 6. 2024 do 10. 9. 2024 jednoznačně plyne, že žalovaný si žil tzv. nad poměry a bylo tak jen otázkou času, kdy nebude moci své závazky platit. Kromě mzdy od zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která žalovanému na účet pravidelně měsíčně ve výši cca 67 500 Kč docházela, představovaly totiž jeho další nemalé „příjmy“ půjčky, z nichž financoval své výdaje a splátky předchozích půjček. Jednalo se o půjčku od společnosti , Anonymizováno, s. r. o., od které 15. 6. 2024 obdržel na účet částku 38 000 Kč, 18. 6. 2024 částku 13 500 Kč, 20. 8. 2024 částku 30 000 Kč a 2. 9. 2024 částku 20 000 Kč, půjčku od , Anonymizováno, , právnická osoba, ., od které na účet obdržel 16. 6. 2024 částku 30 000 Kč, 9. 7. 2024 částku 30 000 Kč, 15. 7. 2024 částku 17 000 Kč a 22. 7. 2024 částku 40 000 Kč, půjčku od , právnická osoba, ., která mu na účet zaslala 17. 6. 2024 částku 12 000 Kč, 20. 6. 2024 částku 10 000 Kč, 21. 6. 2024 částku 12 000 Kč, 6. 8. 2024 částku 20 000 Kč a další částku 3 000 Kč, 12. 8. 2024 částku 28 000 Kč, 7. 9. 2024 částku 25 000 Kč a 9. 9. 2024 částku 30 000 Kč, půjčku od , právnická osoba, , od které obdržel 24. 6. 2024 částku 8 000 Kč, 6. 7. 2024 částku 15 000 Kč a částku 23 000 Kč a 20. 8. 2024 částku 20 000 Kč, a půjčku od , Anonymizováno, , právnická osoba, . od které 23. 8. 2024 obdržel částku 15 000 Kč. Z těchto získaných peněz, zřejmě rovněž z větší části tzv. mikroúvěrů, tak žalovaný kromě své mzdy získal v červnu 2024 dalších 120 000 Kč, v červenci 2024 dalších 102 000 Kč, v srpnu 2024 dalších 116 000 Kč a v září 2024, resp. do 10. 9. 2024, dalších 75 000 Kč. Za popsané situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaný tzv. vytlouká klín klínem a svými příjmy nestačí pokrýt své životní náklady a musí je dotovat právě z půjček, tak pokud mu žalobkyně 11. 9. 2024 půjčila předmětných 20 000 Kč, aniž se zamyslela nad tím, zda jí je bude žalovaný bude schopen vrátit, nelze s ní souhlasit v tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně prověřila. Nic na tom nemění ani to, že podle scóringu žalovaný dosáhl druhého největšího možného ocenění v rámci schopnosti splatit úvěr, pokud opak je bez jakýchkoli pomůcek a jen za pomoci výpisu z účtu evidentní. Pokud tedy soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru neplatnou z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně přiznal pouze jistinu ve výši 20 000 Kč, kterou jí žalovaný dosud nevrátil, a ve zbývající části výrokem II rozsudku žalobu zamítl, odvolací soud jej včetně výroku III o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Jeho jednověté vyjádření k odvolání, v němž se ztotožnil se soudem prvního stupně a omluvil se z jednání, odvolací soud nepovažuje za úkon podle § 11 odst. 1 či odst. 2 AT, za který by měla být žalovanému přiznána náhrada.