64 Co 668/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 92 245,62 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 9. 2025, č. j. 10 C 139/2025-61

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 71 712 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 195 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 512 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 712 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části předmětu řízení žalobu výrokem II zamítl a výrokem III uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 882,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovanou jako úvěrovanou dne 19. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 664 Kč. Žalovaná úvěr čerpala v plné výši dne 19. 1. 2023 bezhotovostním převodem na její běžný účet. Za dobu trvání smlouvy žalovaná uhradila 17 splátek v celkové výši 28 288 Kč. Protože úvěr nehradila řádně a včas, byl celý úvěr ke dni 8. 1. 2025 zesplatněn a žalovaná vyzvána k jeho okamžitému zaplacení. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalované, soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalované. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě toliko částečně a žalobkyni za použití ust. § 2991 a n. obč. zák. přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky 100 000 Kč odečetl celkovou výši úhrad žalované ve výši 28 288 Kč. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní, kdy ze strany žalované nebyla uvedena žádná skutková tvrzení, které by soudu prvního stupně umožňovala uložit plnění v delším časovém horizontu či ve splátkách. Ve zbývající části žalobu zamítl včetně zákonného úroku z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a úroků z prodlení, když k prodlení žalované doposud nedošlo. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení, přičemž při posouzení úspěchu ve sporu přihlížel ve shodě s judikaturou vyšších soudů i k příslušenství žalované pohledávky.

2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud prvního stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 71 712 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení. Nerozporovala závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalované před jejím uzavření, namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaná dosud nedostala do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla ze strany žalované tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Nalézací soud tak porušil princip rovnosti stran, když pasivitu žalované nahradil tím, že do řízení vnesl tvrzení v její prospěch. Nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky představující bezdůvodné obohacení, když na podporu svých tvrzení poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105. Bylo tedy namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat i nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícím po výzvě, kterou byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky. Dále akcentovala i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterých plyne, že v případě, že je v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěrová smlouva shledána jako neplatnou, je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh ve spočívající povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele na základě neplatné smlouvy, jsou však ve prospěch spotřebitele, a je to proto on jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal jí i právo na zaplacení úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru od 9. 1. 2025 do zaplacení a náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II a navazujícím nákladovém výroku III, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné.

5. Předně je třeba uvést, že v poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou dne 19. 1. 2023, na základě níž žalovaná čerpala od žalobkyně částku 100 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatila toliko částku 28 288 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalované ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V dané věci bylo řízení koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., koncentrace byla provedena řádně v souladu s citovaným ustanovením, soud prvního stupně správně poskytl žalobkyni poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání dostatečného zkoumání kredibility žalované. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěrům soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolacího soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 8. 2008 o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností Smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalované stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

7. Odvolací soud považuje za nutné akcentovat poměr speciality ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomuto však odvolací soud považuje za nutné doplnit, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalované jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalované, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaná jako dlužník, která je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel je zpravidla nezná, a ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalované, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získala na její úkor jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnila bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v další době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud pak nemůže bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalované jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Použití hmotněprávní normy u času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti žalobkyně posoudit kredibilitu žalované, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalované odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v dalším čase ve výzvě určeném. Jestliže byla žalovaná po celou dobu řízení pasivní, a proto potřebná nezbytná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je namístě použít podpůrnou právní úpravu o času plnění ve smyslu ust. § 2991 a. n. obč. zák. K tomu pak odvolací soud dále uvádí, že pravidla o době plnění zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřují odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, když možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele tak, jak je uvedeno shora. Pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatňují jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Protože žalovaná neunesla své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovanou vyzvala ke splnění dluhu výzvou ze dne 20. 11. 2024, v které byla stanovena lhůta k úhradě do 8. 1. 2025, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Žalovaná tedy byla povinna splnit dluh nejpozději do 8. 1. 2025 a ode dne 9. 1. 2025 se tak dostala do prodlení, a proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny v celkové výši 71 712 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla ohledně této povinnosti stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovanou nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

8. V ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

9. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ve zbývající části výrok II podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. Zároveň bylo potřeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v řízení z větší části úspěšná, má právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla při zohlednění přiznané části příslušenství žalovaného nároku úspěšná co do 68 % předmětu řízení, kdy po odečtení úspěchu žalované (32 %), tak má právo na 36 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze 4 úkonů právní služby po 4 820 Kč (tj. 19 280 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., 4 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 690 Kč, cestovného ve výši 2 367 Kč, náhrady promeškaného času ve výši 1 500 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 239 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 33 876 Kč, přičemž 36 % činí částka 12 195 Kč.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 152 Kč, 1 úkonu právní služby po 1 500 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. za podání odvolání, když odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 8 723 Kč, jež byla vypočtena kapitalizací zákonného úroku z prodlení z částky 71 712 Kč od 9. 1. 2025 do data vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, 1 režijního paušálu po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 410 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 4 512 Kč.

12. Lhůty k plnění byly opětovně stanoveny jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.