64 Co 68/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale pobytem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 23 485 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 24. 11. 2025, č. j. 5 C 273/2025-21 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II a III potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 11. 9. 2025 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající částce 8 485 Kč a „veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky“ žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 776,67 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z 17. 3. 2025 žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou jí měl vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 040 Kč do 15. 4. 2025, což nesplnil. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně požadovala i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně vypočtenou z jistiny za dobu od 15. 4. 2025 do 24. 9. 2025 ve výši 2 445 Kč.

2. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle § 2395 a násl. občanského zákona (o. z.) a § 2 odst. 1 zákona č. 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 o. z. kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 040 Kč ve skutečnosti představuje skrytý úrok, což odpovídá úrokové sazbě 524 % ročně. Obvyklá výše úroku se přitom v rozhodné době pohybovala okolo 8 % ročně. Smluvený úrok tak odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či sp. zn. 33 Odo 236/2005), podle které za přiměřený lze považovat úrok ve výši trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Z toho dovodil, že žalobkyně má za této situace podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částce, kterou žalovanému poskytla a kterou jí dosud nevrátil. Žalobkyni proto přiznal neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 9. 2025, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky na základě předžalobní výzvy z 3. 9. 2025 (která byla žalovanému doručena podle § 573 o. z. 3. pracovní den po jejím odeslání), do zaplacení.

3. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni jako úspěšnější přiznal 25,82 % (rozdíl mezi jejím 62,91 % úspěchem a 37,09 % neúspěchem) nákladů, které jí v řízení vznikly a zahrnují soudní poplatek ve výši 1 193 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva k plnění a sepis žaloby) po 400 Kč podle § 14b odst. 1 bod 3 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 3 režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a 21 % DPH ve výši 315 Kč.

4. Proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku III se žalobkyně včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, podle kterého je úrok - poplatek sjednaný ve smlouvě o úvěru v rozporu s dobrými mravy, a proto ji shledal jako neplatnou. Poukázala na to, že otázkou ne/přiměřenosti sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy, které v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010) dospěly k závěru, že přiměřenost úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud také akcentoval rizikovost poskytovaného úvěru a dovodil, že sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. V posuzovaném případě, kdy se jednalo o tzv. mikroúvěr s krátkou dobou splatnosti, který sloužil k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků žalovaného, byl poplatek za jeho poskytnutí určen jednak k pokrytí jejích nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru a na ověření úvěruschopnosti žalovaného v různých databázích, ale rovněž sloužil k zajištění přiměřeného zisku. Stejně jako ona poskytuje obdobné úvěry prostřednictvím internetových stránek řada jiných subjektů (např.www.zaplo.cz, www.creditair.cz, www.pujcka7.cz, souhrnná nabídka na www.pujckyhned.cz, apod.) a úroky, resp. poplatky za jejich poskytnutí, odpovídají smluvenému úroku/poplatku nijak nevybočující z ustálené praxe. Navíc byl v jejím případě úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní krátké časové období 28 dní a byl vyjádřen pevnou částkou, takže nenarůstal v čase, jako je tomu u úvěrů u bank. Krátká doba splatnosti úvěru výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká, ve skutečnosti jí však žalovaný za poskytnutých 15 000 Kč měl do 28 dní vrátit navíc 6 040 Kč včetně poplatků i zisku, což nelze považovat za výrazně znevýhodňující či rozporné s dobrými mravy. V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, např. sp. zn. 25 Co 37/2020, 25 Co 397/2019 a 64 Co 333/2019, kde bylo dáno jejímu názoru za pravdu. Z těchto důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení nečinný.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, z něhož se žalobkyně omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, a po zopakování důkazů, kterými žalobkyně prokazovala prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není v tomto případě důvodné.

7. Pokud jde o výrok I rozsudku, kterým soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 15 000 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, jenž nebyl odvoláním účastníků, resp. žalovaného, dotčen, nabyl již právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem.

8. Soud prvního stupně smlouvu o úvěru shledal absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., který spatřoval v tom, že žalovaný coby spotřebitel měl za poskytnutých 15 000 Kč vrátit navíc 6 040 Kč, což podle něj odpovídá úrokové sazbě 524 % ročně. S takovým pohledem se odvolací soud neztotožňuje a naopak argumentům žalobkyně dává za pravdu, neboť nelze odhlížet od toho, že se jednalo o úvěr poskytnutý na dobu necelého jednoho měsíce, u kterého lze akceptovat i vyšší úrok. Srovnávat tento úrok s úrokovou mírou u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy spotřebitelům proto nelze, neboť předmětný úvěr žalobkyně poskytla za s nimi nesrovnatelných podmínek spočívajících v tom, že žalovanému se téměř obratem od projevení přání dostalo požadované částky. Za situace, že ji měl vrátit do 28 dní, nelze výši úroku, resp. souhrnného poplatku, podle odvolacího soudu považovat za rozporný s dobrými mravy.

9. Odvolací soud však přes tento závěr nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl na základě důkazů, které žalobkyně ke svému tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti předložila, k závěru, že před uzavřením smlouvy povinnosti uložené jí § 86 zákona č. 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru nedostála.

10. Žalobkyně poukazovala na to, že rozsah posouzení úvěruschopnosti je rozdílný u úvěru v částce 15 000 Kč, splatného za 28 dní od data jeho poskytnutí, jako tomu bylo v tomto případě, a úvěru poskytnutého v částce několika desítek či set tisíc spláceného v období několika let. Při posouzení schopnosti splatit krátkodobý úvěr je proto podle ní třeba vycházet pouze ze závazků žadatele o úvěr, které je povinen splatit do doby splatnosti požadovaného úvěru. Vycházela proto z „Profilu klienta“, podle kterého žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má měsíční příjem ve výši 49 629 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je ve výši 0 Kč, náklady na bydlení činí 5 000 Kč, výdaje domácnosti činí 7 000 Kč a jiné jeho finanční závazky jsou ve výši 0 Kč, a souhrn jeho pravidelných výdajů tak představuje částku 12 000 Kč. Oprávněně očekávala, že tyto informace žalovaného jsou úplné a pravdivé, neboť v opačném případě by se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákona. Vycházela rovněž z § 6 o. z., podle které platí, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“. Informace poskytnuté žalovaným si však také ještě ověřila analýzou výpisů z jeho účtu za období 11,12/2024-2/2025, který pořídila prostřednictvím služby Kontomatik. Z něj zjistila, že průměrný kreditní obrat, tedy součet příjmů žalovaného, činí cca 100 000 Kč, což bylo více, než byl jím tvrzený příjem. Žalovaný jí kromě toho zaslal výpis z účtu Revolut od 1.10. 2024 do 13. 2. 2025, kde dosahoval obrat cca 12 000 EUR. Výdaje žalovaného vyplývající z výpisů z účtu odpovídaly jím deklarovaným výdajům, při jejich posuzování však vzala v úvahu pouze výdaje pravidelné, neboť žalovaný tím, že měl v úmyslu získat od ní úvěr, musel předpokládat omezení jeho nepravidelných (zbytných) výdajů tak, aby byl schopen předmětný úvěr splatit do konce jeho splatnosti. Pro posouzení jeho úvěruschopnosti proto není podle žalobkyně podstatný údaj o debetním zůstatku účtu. Dále také vycházela z informací zjištěných z výpisu z databáze European Credit Bureau (EUCB) a Registru platebních informací (REPI), kde jsou shromážděny údaje o úvěrové historii klientů od jiných poskytovatelů krátkodobých úvěrů. Z nich rovněž zjistila pozitivní úvěrovou historii žalovaného. S ohledem na výši a dobu splatnosti požadovaného úvěru nebylo podle ní nezbytné a ani přiměřené, aby se opatřovala výpisy z databází nebankovních a bankovních poskytovatelů úvěrů (NRKI/BRKI). Vzhledem k výši úvěru a jeho splatnosti a také vzhledem k předchozí úvěrové historii žalovaného považovala tento postup za zcela dostatečný.

11. Odvolací soud názor žalobkyně o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného nesdílí, a naopak podle něj žalobkyně v projednávané věci své povinnosti, kterou jí zákon o spotřebitelském úvěru ukládá, nedostála. Listinné důkazy svědčí o tom, že v době uzavření smlouvy existovala důvodná pochybnost o možnostech a schopnostech žalovaného dobrovolně převzaté závazky plnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Z výpisu z účtu žalovaného tak žalobkyně mohla zjistit, že má ještě jiné úvěry, kterými saturuje své výdaje. Podle žalobkyní předložených výpisů z účtu žalovaného za období 9, 11 a 12/2024 a 1/2025 mu byla na účet 17. 9. 2024 připsána jako půjčka částka 5 000 Kč od REAMFINANCE, o den později 18. 9. 2024 částka 7 000 Kč od žalobkyně Orange finance, 19. 9. 2024 pak částka 10 500 Kč od Creditgo, 30. 9. 2024 částka 5 000 Kč od Leaderfin, déle 19. 1. 2025 částky 2 000 Kč, 2 000 Kč, 5 000 Kč a 3 x 3 000 Kč od ThePay a k tomu další částky 2 000 Kč a 3 000 Kč od REAMFINANCE. Žalobkyně proto věděla, popř. mohla vědět, že žalovaný opakovaně žádá o úvěry a hrozí u něj nebezpečí tzv. dluhové spirály, tedy že v určitém okamžiku nebude moci úvěry splácet. Při řádném postupu by žalobkyně musela vyhodnotit předmětný úvěrový případ tak, že pro ni představuje takovou míru rizika a ohrožení, které nelze podstoupit. Přestože lze souhlasit se žalobkyní, že v rámci prověření úvěruschopnosti je třeba rozlišovat výši úvěru a dobu, na kterou je poskytován, nelze z toho dovozovat závěr, že v případě tzv. mikroúvěru, jako byl tento, může věřitel k povinnostem, které mu zákon ukládá, přistupovat benevolentněji.

12. Odvolací soud proto uzavírá, že posuzovaná smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud soud prvního stupně za takové situace, i když z jiného důvodu, dovodil, že žalovanému vznikla povinnost vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od jím uvedeného dne 11. 9. 2025 souvisejícího s předžalobní výzvou do zaplacení, a další nároky žalobkyně plynoucí z neplatné smlouvy výrokem II rozsudku zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné, včetně správného nákladového výroku III, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.