64 Co 692/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 35 403,82 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Tachově z 23. 9. 2025, č. j. 7 C 156/2025-41

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 403,82 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 466 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 403,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 25. 2. 2025 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Ve zbývající části, týkající se částky 55 036,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 90 440,22 Kč od 20. 1. 2025 do 24. 2. 2025 a z částky 55 036,40 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 725,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně - , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , sídlem , Anonymizováno, (dále také věřitel) uzavřel se žalovanou 19. 3. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se zavázal poskytovat žalované finanční prostředky do úvěrového limitu 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet je spolu s úrokem sjednaným ve výši 146,949 % ročně splátkami odpovídajícími 13 % ze splatné částky, minimálně 1 000 Kč měsíčně. RPSN činila 299,98 %. Podle tvrzení žalobkyně věřitel žalované poskytl částku 90 440,22 Kč, kterou mu nevrátila, a tuto pohledávku jí pak postoupil rámcovou smlouvou z 27. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaná částku 90 440,22 Kč nezaplatila ani na základě předžalobní upomínky z 14. 2. 2025, žalobkyně žalobou požadovala její zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 20. 1. 2025 do zaplacení.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil úvěrovou smlouvu podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.) jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Poukázal na výši smluveného úroku, jenž výrazně přesahoval obvyklou úrokovou míru u korunových úvěrů uzavíraných bankovními institucemi poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let, která podle statistiky ČNB činila v době uzavření smlouvy 9,02 % ročně. Akceptovat by tak podle něj bylo možné úrok odpovídající judikaturnímu trojnásobku, tj. 27,06 % p. a. Nárok žalobkyně z toho důvodu posoudil podle § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodného obohacení a po zjištění, že podle přehledu plateb ke smlouvě žalovaná ve skutečnosti obdržela peněžní prostředky ve výši 66 300 Kč a věřiteli zaplatila celkem 30 896,18 Kč, vyhověl žalobě v částce 35 403,82 Kč. Podle § 1970 o. z. žalobkyni přiznal rovněž úroky z prodlení ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení odvíjel od oznámení o postoupení pohledávky z 14. 2. 2025, které bylo spojeno s výzvou k úhradě dluhu do 3 dnů, a které se, na rozdíl od předchozích neprokázaných výzev, dostalo do dispozice žalované 19. 2. 2025 (§ 573 o. z.) Z toho tedy dovodil, že od 25. 2. 2025 je žalovaná v prodlení s úhradou částky 35 403,82 Kč. Na její žádost a se souhlasem žalobkyně žalované umožnil uhradit dluh ve splátkách, ale pod sankcí ztráty této výhody při nezaplacení třeba i jedné z nich. Ve zbývající části vyjádřené ve výroku II žalobu zamítl.

4. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a úspěšnější žalované přiznal 21,70 % (rozdíl mezi jejím 60,85 % úspěchem a 39,15 % neúspěchem) účelně vynaložených nákladů ve výši 12 560 Kč, které zahrnují 2 úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k žalobě) po 4 740 Kč podle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (AT), 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 2 180 Kč.

5. Žalovaná se proti výroku I rozsudku, ale pouze do části vztahující se k úroku z prodlení, a proti výroku III, včas odvolala a namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Souhlasila s jeho závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, ale to nejen z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, ale rovněž z důvodu řádného neprověření její úvěruschopnosti s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k této neplatnosti smlouvy tak má žalobkyně podle ní pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částce 35 403,82 Kč, jejíž splatnost nastala teprve rozhodnutím soudu. Protože se do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ještě nedostala, žalobkyně nemá právo na úroky z prodlení, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a z 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, či rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 4. 2024, sp. zn. 74 Co 64/2023 a rozsudků Okresního soudu ve Vyškově z 26. 2. 2025, č. j. 6 C 8/2025-57 a z 23. 1. 2025, č. j. 3 C 80/2024-239. V případě nákladového výroku žalovaná namítla, že jí měla být přiznána rovněž náhrada za ½ úkon právní služby spočívající v podání odporu z 13. 5. 2025. Z těchto důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a požadavek žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 403,82 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení zamítl a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení za 2 a ½ úkonu právní služby a rovněž za odvolací řízení.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku a s právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnila.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo, a to podle § 212 a § 212a o. s. ř., vzal v úvahu argumenty žalované uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, ze kterého se oba účastníci omluvili, při kterém hodlal doplnit dokazovaní o žalobkyní tvrzeném a žalovanou zpochybňovaném řádném prověření její úvěruschopnosti, a o možnostech a schopnostech žalované částku poskytnutou na základě neplatné smlouvy splácet, čemuž mu účastníci svým nedostavením se k jednání zabránili, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze v části týkající se nákladů řízení.

8. Pokud jde o zamítavý výrok II rozsudku a výrok I v části, týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 35 403,82 Kč představující dosud neuhrazenou část jistiny ze smlouvy o revolvingovém úvěru formou měsíčních splátek, nebyl odvoláním dotčen a v této části je rozsudek pravomocný.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně v žalobě (návrhu na vydání platebního rozkazu) a poté ještě v doplnění žaloby uváděla, jakým způsobem její právní předchůdce - věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalované. Uvedla, že se tak stalo se souhlasem žalované lustrací veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, a dále z údajů žalované, která v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdila, že je schopna zápůjčku splatit a že řádně své možnosti zvážila. Na základě těchto lustrací a prohlášení žalované věřitel nepojal žádné důvodné podezření o neschopnosti žalované zápůjčku splatit. Úvěruschopnost žalované však ověřil i porovnáním jejích příjmů a výdajů tak, aby měsíční splátka činila maximálně 90 % jejich rozdílu a zbylých 10 % odpovídalo životnímu minimu, které činí 4 860 Kč. Na základě tohoto prověřování u věřitele nevznikly důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované a její žádosti proto vyhověl. K tomuto tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru však žalobkyně žádný důkaz nepředložila. Neučila to ani v návrhu na vydání platebního rozkazu, ale ani pak v průběhu řízení do doby koncentrace (o tom ale nebyla soudem prvního stupně poučena). Odvolací soud proto hodlal toto pochybení napravit a v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. v tomto směru dokazování doplnit. Nedostavením se k odvolacímu jednání se však žalobkyně zbavila možnosti být podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o povinnosti tvrzení o prověření úvěruschopnosti prokázat. Za této situace nezbylo než uzavřít, že předmětná smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen pro její rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z., jak soud prvního stupně uvedl, ale také podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalované.

10. S názorem žalované, že žalobkyni nevznikl nárok na úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení se však odvolací soud neztotožňuje, resp. souhlasit by s ním bylo možno pouze při splnění podmínek, které však v této věci nenastaly.

11. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Doba plnění „přiměřená možnostem spotřebitele“ uvedená v citovaném ustanovení, které je ve vztahu k občanskému zákoníku ustanovením speciálním, je dobou hmotněprávní. Až po jejím uplynutí se proto dluh stane splatný a lze jej uplatnit žalobou u soudu, a to co do jistiny, ale také co do úroku z prodlení. Skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou pro posouzení doby splatnosti dluhu rozhodné jen tehdy, pokud vznikl spor o to, jaká doba je přiměřená. Až do výzvy k zaplacení dluhu tedy věřitel bez výhrad akceptuje dílčí plnění dlužníka z neplatné smlouvy a do té doby se také dlužník - spotřebitel nemůže dostat do prodlení, jak uvedl Nejvyšší soud v žalovanou uvedeném rozsudku z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, či sp. zn. 23 Cdo 101/2023. To samé pak platí v případě, kdy věřitel vyzve dlužníka k plnění a dlužník se proti takové výzvě bez zbytečného odkladu neohradí s argumentem, že věřitelem požadovaná doba plnění není přiměřená jeho aktuálním možnostem a uvede, že přiměřená doba je jiná. I v tomto případě tak mezi nimi není spor a platí doba plnění uvedená ve výzvě věřitele.

14. Právě o takovou situaci se jedná v projednávaném případě, kdy žalovaná po předžalobní výzvě žalobkyně k plnění z 14. 2. 2025 žádnou obranu v podobě její nemožnosti dluh do požadované doby uhradit neuplatnila. Jestliže proto žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění dluhu (spolu s dalšími nároky, na které však s ohledem na neplatnost smlouvy právo nemá) do 3 dnů od doručení výzvy a tato výzva se dostala do dispoziční sféry žalované, která v řízení netvrdila, že by poté bez zbytečného odkladu vyvolala spor o přiměřenost této doby, je třeba uzavřít, že podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o dobu přiměřenou jejím tehdejším možnostem, které žalovaná v průběhu řízení blíže neozřejmila. Uplynutím žalobkyní žalované poskytnuté doby k úhradě se proto stal dluh splatným a žalobkyni vedle zbývající části jistiny ve výši 35 403,82 Kč náleží rovněž zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti, tj. od soudem prvního stupně uvedeného dne 25. 2. 2025, až do zaplacení. Odvolací soud z toho důvodu výrok I rozsudku v odvoláním napadené části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Pokud se jedná o náhradu nákladů nalézacího řízení, je třeba dát žalované za pravdu, že soud prvního stupně sice správně v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. stanovil úspěch/neúspěch účastníků řízení a žalované jako úspěšnější přiznal 21,70 % nákladů, které jí v řízení vznikly. Opomněl však mezi ně zahrnout úkon právní služby spočívající v sepisu odporu, jehož provedení plyne ze spisu, za který žalovaná požadovala náhradu v poloviční výši podle § 11 odst. 2 AT. Odvolací soud proto žalované vyhověl a spolu s částkou 2 370 Kč za tento úkon jí k němu přiznal rovněž režijní paušál ve výši 450 Kč a 21 % DPH. Z celkových nákladů řízení, které žalované před soudem prvního stupně vznikly ve výši 15 972 Kč, tak jejímu 21,7 % úspěchu v řízení (krácenému o neúspěch) odpovídá částka 3 466 Kč. Odvolací soud z toho důvodu výrok III rozsudku soudu prvního stupně podle § 224 o. s. ř. změnil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů řízení přiznána vzhledem k tomu, že úspěch žalované v něm byl pouze částečný.