64 CO 76/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne 30. 01. 1997 bytem adresa žalovaného o 46 429,48 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 2020, č. j. 34 C 185/2020-75

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části napadeného výroku II, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3 500 Kč s úrokem z prodlení 9 % ročně od 28. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 20 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 12. 2018 do zaplacení, a ve výroku III, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 26 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 28. 1. 2020 do zaplacení (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 883,13 Kč (výrok III). Ve zbývající části, to je v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 929,48 Kč s úrokem 75,95 % ročně z částky 30 000 Kč do doby, než úrok dosáhne částky 115 430 Kč, a s úrokem z prodlení 9 % ročně z částky 6 574,52 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla 25. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, podle které žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Ten se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč, takže celkem měl zaplatit 96 102 Kč. Efektivní úroková sazba byla 108,84 % ročně. Žalovaný svoji povinnost neplnil a vrátil žalobkyni pouze částku 3 500 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 občanského zákoníku, ve které žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Podle návrhu smlouvy vznikla žalovanému povinnost v případě prodlení zaplatit náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou splátek o délce 15 dnů za každou splátku 200 Kč a při prodlení delším 65 dnů mělo dojít k zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení se zaplacením nové jistiny úvěru byla sjednána smluvní pokuta pro žalovaného ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Dne 26. 12. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celého úvěru a vyčíslila novou jistinu úvěru. Soud dovodil, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku. Zjistil, že v době uzavření adhezní smlouvy, kdy žalovaný musel akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, činila roční procentní sazba nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, tedy nejdražší na bankovním trhu poskytované, 18,87 % ročně. Podle obsahu smlouvy činila roční úroková sazba 75,95 % ročně (109,84 % efektivní), což je ujednání, které umocňuje nerovnováhu smluvních stran i tím, že nezaplacené úroky přirostou k jistině úvěru splatné v náhradní lhůtě při zesplatnění úvěru, čímž se zajišťuje úročení úroku úrokem z prodlení. I s přihlédnutím ke sjednaným sankcích považoval smlouvu za neplatnou jako celek. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně poskytla žalovanému 30 000 Kč a žalovaný vrátil 3 500 Kč, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 26 500 Kč spolu s úrokem z prodlení a ve zbývající části žalobu zamítl.

2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadala pouze tu část zamítavého výroku pod bodem II, ve kterém soud nepřiznal žalobkyni právo na úrok ve výši 20 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 12. 2020 do zaplacení a nepřiznal částku odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 30 000 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 26 500 Kč, tedy 3 500 Kč s úrokem z prodlení 9 % ročně od 28. 1. 2020 do zaplacení. Odvolání obsahuje obecnou právní argumentaci k posuzovaným právním otázkám, bez uvedení skutkových okolností daných v přezkoumávané věci. Žalobkyně považuje nárokovaný úrok za sjednaný v „ zákonných limitech“, a proto nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat. Poukázala na zásadu smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů a na povinnost upřednostňovat výklad právních jednání, který bude respektovat jejich platnost. Mezi účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru považuje za platnou v celém rozsahu, a to včetně ujednání o výši úroku. Na ujednání o výši úroku nelze aplikovat ustanovení § 1813 občanského zákoníku a tedy ani ustanovení § 1815 o. z. Pokud soud dovodil, že dohodnutá sazba úroku je nepřiměřenou, mohlo by se jednat o neúměrné zkrácení, kterého by se žalovaný musel dovolat, což se nestalo. Případně by se mohlo jednat o nezákonné určení množstevního rozsahu nezpůsobující neplatnost celé smlouvy a soud měl, pokud dovodil, že je sjednání úroku vzhledem k jeho výši neplatné, uložit žalovanému povinnost zaplatit úrok ve výši, kterou by shledal odpovídající ustanovení § 1802 o. z., a neměl požadavek na úrok zcela zamítnout. Navrhovala změnu odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil a ani se nezúčastnil odvolacího jednání.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v napadené části věcně správné.

5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení, a odvolací soud z něho vycházel. Posuzovanou smlouvou o úvěru se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 108,84 % ročně. Protože získal prostředky ve výši 30 000 Kč, měl za 4 roky vrátit žalobkyni 96 192 Kč. Výše úroku byla sjednána transparentně a žalobkyně splnila v té souvislosti i informační povinnost vůči žalovanému, která jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne. Oproti žalobkyni má odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dohodnutou výši úroku za nepřiměřenou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005, ze kterého vycházel i soud prvního stupně, hodnotil jako nepřiměřený úrok zpravidla ten, který byl sjednán ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček. Úrok ve výši 108,84 % ročně a rovněž žalobou požadovaný úrok 75,94 % ročně je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobrými mravy, protože jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak správně uvedl soud prvního stupně.

6. I za účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Odvolací soud proto souhlasí se stanoviskem žalobkyně, že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky., protože by se nejednalo o úvěr a bylo by to zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Dospěli-li však odvolací soud i přes shora uvedené shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva o úvěru je neplatná jako celek, je tomu tak proto, že ujednání o výši úroku je třeba posuzovat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, jak správně učinil soud prvního stupně. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem. Podle jejího ustanovení čl. 2 a 6.4. o„ přirůstání úroku běžícího do zaplacení“ a konstrukce„ nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, protože obsahuje nejen nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, ale zahrnuje i její odměnu, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti určené v § 132 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základní principy, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práva povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.

8. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení jako bezdůvodného obohacení, protože jde o plnění provedené bez právního důvodu. Má proto právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení ve výši určené právní úpravou, protože žalovaný byl k jejich vrácení vyzván a se splněním své povinnosti je v prodlení. V tomto rozsahu soud prvního stupně již pravomocným výrokem I. přezkoumávaného rozsudku žalobě vyhověl. Pokud byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta, je toto rozhodnutí věcně správné a odvolací soud ji včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Tento závěr soudu nemůže změnit ani argumentace žalobkyně odkazující na ustanovení § 3002 o. z. Toto ustanovení nelze aplikovat na vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. Navíc jde o samostatný nárok plynoucí z titulu bezdůvodného bohacení, který v řízení žalobkyně neuplatnila.

9. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení žalovanému žádné náklady nevznikly.