69 A 10/2025

Rubrum

č. j. 69 A 10/2025 - 82 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci žalobce: N. D. D. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2025, č.j. MV-99124-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2025, č.j. MV-99124-4/SO-2025, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je p o v i n n a uhradit žalobci náklady řízení ve výši 15 269 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 2 69 A 10/2025 1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 9. 2025 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2025, č.j. MV-99124-4/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 4. 2025, č.j. OAM-7789-8/DP-2025 (dále jen „prvoinstanční usnesení“), a toto usnesení bylo potvrzeno.

2. Prvoinstančním usnesením bylo dle § 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území, neboť žalobce podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu nebyl oprávněn.

II. Žaloba

3. Žalobce uvedl, že nezákonnost napadaného rozhodnutí shledává zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, v důsledku čehož došlo k nepřiměřenému dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, který jsou správní orgány podle § 174a zákona o pobytu cizinců, resp. přímo aplikovatelného čl. 8 EÚLP, povinny posuzovat. Vzhledem k namítanému nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a nesprávné aplikaci ustanovení zákona o pobytu cizinců se žalobce domnívá, že napadané rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné, a to vzhledem k tomu, že pro výše zmíněné nedostatky není jeho odůvodnění způsobilé dostát požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). V neposlední řadě se dle názoru žalobce správní orgány dopustily rovněž porušení § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť vydáním napadaného rozhodnutí nebylo šetřeno oprávněných zájmů osob rozhodnutím dotčených.

4. Žalobce dále uvedl, že již od počátku řízení upozorňuje na dvě zásadní skutečnosti jeho rodinného a soukromého života, po dvacet let budovaného na území České republiky. Za prvé, na území ČR vychovává společně se svou manželkou své čtyři nezletilé děti a za druhé, celá rodina žije ve společné domácnosti v nemovitosti, která je zatížena hypotečním úvěrem žalobce ve výši 3 829 818 Kč, jehož splatnost končí až za 13 let. Přítomnost žalobce na území České republiky je proto zcela zásadní nejen z hlediska péče o nezletilé děti a udržování citových a rodinných vazeb s manželkou, ale rovněž i z hlediska materiálního zabezpečení celé rodiny. Jeho aktivní účast při splácení tohoto závazku představuje klíčovou podmínku pro zachování stability rodinného zázemí. Tato účast je pak souborem různých činností ze strany žalobce, ať už jde o péči o děti během pracovních aktivit jeho manželky, tak rovněž o vlastní zapojení do pracovního procesu. Odloučení žalobce by proto neznamenalo pouze citovou újmu dětí v důsledku ztráty každodenní přítomnosti otce, ale mělo by i závažné ekonomické dopady na rodinu. Hrozilo by, že rodina přijde o domov, do jehož pořízení vložila veškeré úspory a který tvoří základ jejich rodinného a soukromého života. Takový důsledek by byl zjevně nepřiměřený ve vztahu k samotnému administrativnímu pochybení žalobce a v příkrém rozporu s principem proporcionality i se zásadou nejlepšího zájmu dítěte.

5. Dle žalobce však žalovaná při posuzování otázky přiměřenosti dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce nepřikládá ekonomickým a citovým vazbám Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 3 69 A 10/2025 dostatečnou váhu. Žalovaná zcela pominula fakt, že žalobce na území České republiky setrvává již od roku 2005. Za celou tuto dobu si zde nejen žalobce, ale i celá jeho rodina vytvořila významné sociální i ekonomické vazby, které by vycestováním žalobce byly zpřetrhány. Jak vyplývá z přiloženého vyjádření Mgr. J. Č., ředitelky základní a mateřské školy v Aši, kterou navštěvují nezletilé děti žalobce, kompletní rodina vytváří dětem bezpečné a podporující zázemí, ve kterém jsou jejich potřeby dobře zajištěny. Žalobce, coby otec dětí, hraje dle vyjádření v tomto prostředí zásadní roli, protože svou přítomností dětem poskytuje stabilitu, psychickou oporu a pocit bezpečí. Pokud by byl od rodiny odloučen, znamenalo by to pro děti vážnou psychickou zátěž, která by se mohla negativně projevit nejen na jejich psychickém zdraví, ale i na školních výsledcích a celkovém vývoji. Škola rovněž dosvědčuje, že děti žalobce jsou dnes plně začleněny do školního kolektivu, dobře ovládají český jazyk a mají přátelské vztahy se spolužáky. Odloučení otce by ohrozilo jejich dosavadní stabilní vývoj, zatímco případné vystěhování celé rodiny do Vietnamu by bylo ještě více problematické, neboť děti by přišly o jazykové zázemí, kontinuitu vzdělávání a sociální vazby, které si v Česku pracně vybudovaly. V tomto ohledu žalobce považuje za důležité zdůraznit, že se žalovaná ani prvoinstanční orgán vůbec nezabývaly dopady rozhodnutí do takto fungující podoby života dětí žalobce, tedy kdy zejména ony by byly v případě nutnosti vycestování svého rodiče z území České republiky z důvodu neudělení pobytového oprávnění zasaženy nejvíce, neboť na území České republiky prožily svůj dosavadní život a vytvořily si zde sociální i kulturní zázemí. V souvislosti se žalobcem tvrzeným nedostatečným posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života si žalobce dovoluje poukázat na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 20. 9. 2018, č.j. 10 Azs 127/2018-30. V této věci Nejvyšší správní soud mimo jiné uvádí: ,,NSS konstantně judikuje, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnut í není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30). Krajský soud v napadeném rozsudku správně odkázal na rozsudek NSS čj. 5 Azs 83/2015-31 a citoval z něj závěr, že v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, je třeba přiměřenost dopadu rozhodnutí posuzovat. Tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který Českou republiku zavazuje k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce.“ 6. Dle žalobce je při posuzování celé záležitosti v první řadě nezbytné přihlédnout zejména k jeho dosavadnímu životu na území České republiky a k zásadním dopadům, které by odloučení mělo na jeho rodinu a nezletilé děti, resp. tyto skutečnosti poměřovat ve vztahu k toliko formálnímu aspektu pochybení žalobce. Žalobce se po celou dobu svého pobytu v České republice choval řádně, nedopustil se žádného protiprávního jednání a aktivně přispíval společnosti prostřednictvím své pracovní činnosti a řádného placení daní. Vytvořil si zde těžce vybudovaný soukromý a rodinný život, založil rodinu a spolu se svou manželkou plní všechny povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Oba rodiče po celou dobu pobývali na území České republiky legálně a dbali na to, aby byly splněny veškeré zákonné podmínky a náležitosti související s jejich pobytovými oprávněními. Jak již bylo řečeno výše, nezletilé děti žalobce jsou plně integrovány do českého prostředí – navštěvují zde školu, hovoří česky, mají zde přátele a pevné sociální vazby. V případě nuceného odchodu jejich otce z území ČR by došlo k zásadní destabilizaci jejich psychického vývoje, neboť by byly odtrženy od jedné z nejbližších osob, kterou ve svém Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 4 69 A 10/2025 životě mají, a to vše v nekonkrétně ohraničeném časovém rámci získání jiného pobytového oprávnění jejich otce, jehož úspěšnost nadto není ani garantovaná. Konstantní judikatura přitom opakovaně zdůrazňuje princip nejlepšího zájmu dítěte (best interest of the child), který je třeba brát jako prvořadé hledisko ve všech rozhodnutích dotýkajících se nezletilých. Žalobce v této souvislosti poukazuje na již zmíněný § 174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého mají být všechna rozhodnutí dle tohoto zákona podrobena posouzením přiměřenosti. Podmínka přiměřenosti rozhodnutí pak také vyplývá z § 2 odst. 4 správního řádu. V neposlední řadě pak žalobce poukazuje na mezinárodní závazky České republiky, konkrétně na čl. 8 EÚLP, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte („Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.“) a čl. 9 odst. 1 této úmluvy („Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.“). Ve stejném duchu pak hovoří též směrnice Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, konkrétně její čl. 5 odst. 5 („Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.“).

7. S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti a na uvedené právní předpisy je dle žalobce zřejmé, že jeho vycestování z území České republiky do domovského státu a předem časově neomezené a neodhadnutelné vyčkávání na vyřízení pobytového oprávnění je krajně nepřiměřené s ohledem na jeho integraci na území ČR a především úplnou integraci jeho nezletilých dětí. V případě odcestování účastníka řízení by tedy byla ohrožena jak péče, tak výživa dětí, což rozhodně nelze považovat za jejich nejlepší zájem. Stejně tak je právem nezletilých dětí nebýt nuceny k oddělení od svých rodičů. V této souvislosti by žalobce dále rád poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č.j. 5 As 102/2013-31: „Právě hledisko nejlepšího zájmu dítěte (dětí) nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu ve věci dostatečně zváženo ani v nynějším případě při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na vyhoštění stěžovatele a právem na ochranu soukromého a rodinného života cizince a jeho rodinných příslušníků, tedy manželky a dvou velmi malých dětí, zcela odkázaných na péči svých rodičů. Podobně jako ve věci Nunez proti Norsku nelze předvídat, zda by odloučení stěžovatele od jeho dětí bylo trvalé nebo jen dočasné, a to s ohledem na omezené možnosti z hlediska zákona o pobytu cizinců, které by měl stěžovatel i po uplynutí doby vyhoštění pro umožnění návratu do ČR z jeho vlasti k dispozici, a bylo třeba v tomto směru věnovat, jak naznačuje i stěžovatel, pozornost rovněž příslušné správní praxi. Trvalé nebo dlouhodobé odloučení by nepřiměřený zásah do rodinného života v daném případě mohlo znamenat, ovšem ani případné „krátkodobé“ nucené vycestování stěžovatele by nevylučovalo možnost nepřiměřeného zásahu do práva stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na rodinný život, pokud by k němu přistoupily ještě další uváděné okolnosti.“ Žalobce poukazuje na to, že i aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu nadále jednoznačně staví zájem dítěte do popředí, resp. stanovuje, že pro správní orgány musí představovat středobod veškerého rozhodování (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Azs 383/2019-40 ze dne 14. 2. 2020, č.j. 5 Azs 347/2019-33 ze dne 27. 3. 2020, č.j. 5 Azs 404/2019-28 ze dne 16. 3. 2020 či č.j. 5 Azs 94/2019-33 ze dne 17. 4. 2020). Sice se jedná o řízení o zrušení, resp. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 5 69 A 10/2025 neprodloužení oprávnění k dlouhodobému pobytu, avšak obecnou argumentaci o zásadnosti nejlepšího zájmu dítěte je možné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.

8. Žalobce rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 194/2024- 54 ze dne 28. 8. 2025, v němž se soud věnoval situaci, kdy se správní orgány vůbec nezabývaly klíčovou otázkou, zda stěžovatelka alespoň potenciálně splňuje podmínky pro udělení pobytového oprávnění po jeho ztrátě a nutnosti vycestování z území ČR. Tento deficit přitom dle soudu zásadně ovlivňuje posouzení přiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Připomněl, že rozhodnutí navíc dopadá nejen na stěžovatelku, ale i na jejího manžela a nezletilé děti, což představuje faktické přesídlení celé rodiny mimo území České republiky. Správní orgány ani soudy dle Nejvyššího správního soudu dostatečně neprovedly test proporcionality zásahu do práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 EÚLP a nezohlednily nejlepší zájem nezletilých dětí, jak to vyžaduje čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 5 písm. a) směrnice 2008/115/ES a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu i ESLP, kterou žalobce ve svém případu uvádí výše. Nejvyšší správní soud rovněž vytknul, že v daném případě zcela absentuje individualizované posouzení konkrétní situace dětí – jejich věku, délky a povahy pobytu v České republice, míry integrace či závislosti na péči rodičů. Namísto toho správní orgány vycházely z nepodloženého předpokladu, že vycestování bude pouze dočasné a že návrat do České republiky je možný. Tento předpoklad však nebyl doložen žádnou konkrétní analýzou právních a faktických překážek návratu, přestože stěžovatelka na ně ve správním řízení výslovně poukazovala, viz: „Nejlepší zájem dítěte představuje významné hledisko, které musí být zohledněno i v řízeních vedených vůči rodičům nezletilých dětí (srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 12. 2017, č.j. 1 Azs 376/2017-26). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že Evropský soud pro lidská práva (ESLP) tomuto hledisku přisuzuje zásadní význam, a to zejména z procesního hlediska – tedy zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte (který jsou povinny v konkrétní věci definovat) a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily.

34. Při poměřování dopadů správních rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince podle § 174a zákona o pobytu cizinců je tedy v případech, kdy se rozhodnutí dotýká nezletilých dětí, nezbytné v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pečlivě posoudit konkrétní situaci nezletilých dětí, jejich věk, délku a povahu pobytu v České republice i v zemi původu, míru jejich integrace i závislosti na péči rodičů. Nejlepší zájem dítěte jistě neznamená, že by Česká republika měla automaticky přijmout každé dítě, kterému by se zde žilo lépe, nicméně tento zájem musí být ohniskem úvah správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019-28, a v něm citovaná judikatura ESLP).

35. Lze tedy uzavřít, že pokud je vycestování spojeno s trvalým či minimálně dlouhodobým přesídlením celé rodiny mimo území České republiky, jako by tomu mohlo být v nyní posuzované věci, je nezbytné zkoumat, zda takový zásah obstojí v testu proporcionality. V daném případě však správní orgány takové posouzení dostatečně neprovedly a ani si pro něj neopatřily dostatečné podklady. Jak bylo již uvedeno, při posuzování přiměřenosti zásahu do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život, jakož i při hodnocení nejlepšího zájmu jejích nezletilých dětí, vycházely z předpokladu dočasnosti vycestování a z mírnosti opatření podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Tento předpoklad však nebyl podložen žádnou konkrétní analýzou právních a faktických okolností, které by návrat stěžovatelky a její rodiny do České republiky Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 6 69 A 10/2025 umožňovaly…“ Žalobce je přesvědčen, že obdobné nedostatky je nutné shledat i v jeho věci. Potvrzení napadeného rozhodnutí by v praxi znamenalo povinnost vycestovat z území České republiky bez reálné a časově předvídatelné možnosti získat nové pobytové oprávnění a znovu se setkat se svou rodinou. V krajním případě by vycestování museli podstoupit i všichni ostatní členové rodiny, včetně nezletilých dětí, které se na území České republiky narodily, jsou zde plně integrovány a jejichž náhlé vycestování by vedlo k úplnému zpřetrhání dosavadních sociálních, kulturních i citových vazeb.

9. Žalobce dále uvedl, že si je v tomto ohledu samozřejmě vědom, že pochybil při dodržení lhůty pro prodloužení pobytového oprávnění a situace nenastala z nahodilé vůle správních orgánů. Přesto však považuje za nutné poukázat na přepjatý formalismus v postupu správního orgánu, jehož důsledkem bylo vydání rozhodnutí, které považuje za nepřiměřené a neodpovídající skutečným okolnostem případu ani jeho závažným dopadům do rodinného a soukromého života celé rodiny, jak upozorňuje. Ostatně, i správní soudy a Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňují, že přepjatý formalismus je v rozporu s principy demokratického právního státu a že povinností orgánů veřejné moci je nalézat spravedlivé řešení na základě zjištěného skutkového stavu věci. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že ani obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, ale mohou a musí se od něj odchýlit tam, kde to vyžaduje účel právní úpravy, její systematická souvislost či ústavní principy (srov. např. nález sp.zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp.zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). V projednávané věci je nutné zohlednit, že žalobce po celou dobu svého pobytu na území České republiky žil řádně, legálně, pracoval, odváděl daně a staral se o rodinu. Pochybení, které je nyní posuzováno, spočívá výhradně v administrativním opomenutí, jež se žalobce po svém zjištění snažil bezodkladně napravit okamžitým podáním žádosti o prodloužení pobytového oprávnění. Není proto přiměřené, aby toto ojedinělé pochybení vedlo k zásahu do jeho rodinného života, který by měl pro něj i pro jeho nezletilé děti fatální následky. Rozhodnutí správního orgánu proto neobstojí ani z hlediska principu proporcionality, který vyžaduje, aby mezi sledovaným cílem a použitým prostředkem existovala spravedlivá rovnováha. Faktické vyhoštění rodiče v důsledku ztráty pobytového oprávnění a rozvrat rodinného života kvůli čistě formální chybě (jakkoliv smysl zákonné úpravy nechce žalobce bagatelizovat) tuto rovnováhu zjevně narušují. Z uvedených důvodů je dle žalobce nezbytné, aby soud při posouzení této věci upřednostnil materiální přístup před formalistickým a zohlednil všechny individuální okolnosti případu. Jen tak lze dospět ke spravedlivému a ústavně konformnímu řešení. Z těchto důvodů je v zájmu nejen samotného žalobce, ale především jeho nezletilých dětí, aby mu bylo umožněno nadále setrvat na území České republiky, napravit své administrativní pochybení a pokračovat v plnění rodičovské i společenské role, kterou dosud svědomitě vykonával.

III. Vyjádření žalované k žalobě

10. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítá námitky uvedené v žalobě jako nedůvodné a v podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, odůvodnění v části III. napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 7 69 A 10/2025 11. Žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí není nezákonné, není věcně nesprávné, není vnitřně rozporné ani není nepřezkoumatelné. Žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádala se všemi odvolacími námitkami. Žádné z (procesních) práv žalobce nebylo porušeno. Žalovaná uvedla, že žalobce nikterak nerozporuje skutkový stav (že podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn), brojí „pouze“ proti nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Jestliže je naplněn důvod pro zastavení správního řízení dle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců správní orgány nejsou nadány jakoukoli diskrecí, tj. možností správního uvážení, a jsou povinny správní řízení zastavit. Nejednalo se proto o přepjatě formalistický postup, jak tvrdí žalobce, ale o postup v souladu se zákonem, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Azs 99/2016-36 ze dne 29. 8. 2016.

12. Podle žalované žalobce netvrdil (jeho argumentace je navíc nekonzistentní, viz odůvodnění napadeného rozhodnutí), potažmo nedoložil žádný doklad, který by prokázal, že mu ve včasném podání žádosti zabránila objektivní překážka. Pokud žalobce tedy při podání žádosti neuvedl žádné důvody pro pozdější podání žádosti (viz § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), podání žádosti nebylo schopno založit tzv. fikci pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 téhož zákona, jak ostatně uvedl i Krajský soud v Plzni v usnesení č.j. 69 A 10/2025- 45 ze dne 3. 10. 2025, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Již z tohoto důvodu nelze hovořit o nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí, když povolení k dlouhodobému pobytu skončilo uplynutím jeho platnosti, potažmo žalobce i přes podání nyní posuzované žádosti již nebyl oprávněn pobývat na území. Nehledě na skutečnost, že při zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení doby platnosti) povolení k dlouhodobému pobytu se přiměřenost dopadů usnesení (rozhodnutí) do soukromého a rodinného života cizince/žadatele neposuzuje, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Azs 59/2022-41 ze dne 29. 6. 2022 nebo č.j. 8 Azs 314/2019-39 ze dne 7. 1. 2022.

13. Žalovaná přesto z procesní opatrnosti vypořádala tvrzení žalobce v této věci. Pokud žalobce svá tvrzení rozvedl až v žalobě, nelze žalované klást k tíži, že se daným skutečnostem nevěnovala. Úvahu žalované je třeba považovat za dostatečnou. Stejně tak nelze tvrdit, že by správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav.

14. Závěrem žalovaná obdobně ve zbytku a v podrobnostech v plném rozsahu odkázala na napadené rozhodnutí, kde dle svého názoru dostatečně odůvodnila a rozvedla úvahy, které ji vedly k uvedenému závěru. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a bylo vydáno v souladu se zásadou zákonnosti a § 2 odst. 4 správního řádu.

IV. Posouzení věci soudem

15. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) o věci samé bez jednání.

16. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 8 69 A 10/2025 17. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č.j. 8 Azs 99/2023-65, dospěl k následujícím závěrům. 18. „Zákonodárce v § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nejprve omezil povinnost posuzování přiměřenosti toliko na případy, u nichž to tento zákon výslovně stanoví. Takový přístup byl překonán judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ta totiž dovodila, že namítá-li cizinec ve správním řízení nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, tj. porušení čl. 8 Úmluvy, je správní orgán povinen se s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v konkrétním řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců vyžaduje či nikoli (viz např. rozsudky NSS z 28. 5. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30, bod 32, z 20. 9. 2018, čj. 10 Azs 127/2018-30, bod 11, či z 24. 10. 2024, čj. 7 Azs 62/2024-61, bod 26).

19. NSS následně upřesnil, že povinnost posuzovat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince dopadá na situace meritorního přezkumu, nikoliv na rozhodnutí o ukončení řízení z procesního důvodu, jako je například zastavení řízení (rozsudek čj. 8 Azs 314/2019-39, bod 21). Jedinou výjimkou jsou řízení, v nichž je ve hře nejlepší zájem dítěte; v takovém případě jsou správní orgány povinny v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte poměřit kolidující zájmy, tj. zvážit dopad zásahu na zastavení řízení a případně prolomit zásadu koncentrace správního řízení (viz např. rozsudky NSS čj. 3 Azs 4/2020-41, bod 23, nebo čj. 10 Azs 218/2021-44, bod 14). Až desátý senát v usnesení čj. 10 Azs 107/2024-49 rozšířil dosah této výjimky i na řízení, v němž byl žadatel zletilý a zároveň nenamítal, že by měl na území České republiky nezletilé dítě.

20. Žádné z citovaných rozhodnutí však doposud nereflektovalo požadavky plynoucí z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vztahující se k čl. 8 Úmluvy a dopadající na řešení této právní otázky. Dle této judikatury mají vnitrostátní orgány povinnost pečlivě zvážit různé dotčené zájmy – včetně nejlepšího zájmu dítěte – a provést důkladnou analýzu přiměřenosti a dopadu na soukromý a rodinný život i v případě rozhodnutí přijatého z formálních procesních důvodů („formal procedural grounds“). Neučiní-li tak, rozhodují v rozporu se standardy přezkumu vyžadovanými čl. 8 Úmluvy, což má za následek jeho porušení (viz rozsudek ESLP z 22. 11. 2021, Khachatryan a Konovalova proti Rusku, č. stížnosti 28895/14, body 27, 29 a 30). ESLP v citovaném rozsudku zároveň žádným způsobem nerozlišuje případy, v nichž je ve hře nejlepší zájem dítěte, a případy, v nichž tomu tak není. Z jeho závěrů je zjevné, že povinnost zkoumat přiměřenost a dopady na soukromý a rodinný život v případě procesních rozhodnutí je obecným pravidlem a nikoliv výjimkou, jak ji až doposud chápala judikatura NSS.

21. Závěry ESLP se na jedné straně zdají být v rozporu s charakterem rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu. To má povahu nemeritorního procesního usnesení, v němž by nemělo docházet k věcnému přezkumu důvodů pro vyhovění (resp. nevyhovění) žádosti. Toto rozhodnutí správního orgánu se zakládá výlučně na aplikaci procesních norem (viz usnesení rozšířeného senátu z 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Pokud správní orgány vykládají hmotněprávní úpravu, zákonný důvod pro zastavení řízení o žádosti nemůže být naplněn (srov. rozsudek NSS z 24. 4. 2020, čj. 3 Ads 95/2018-58, body 23 a 25). Na straně druhé nelze opomíjet, že důsledky zastavení řízení o žádosti o vydání pobytového oprávnění jsou z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života ve výsledku totožné s důsledky rozhodnutí o meritorním zamítnutí žádosti. I rozhodnutím o zastavení řízení může dojít k porušení základních práv žadatelů o pobytové oprávnění. Povinností správních orgánů je takovému Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 9 69 A 10/2025 porušení předejít (viz Kratochvíl, J. Povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí v případě zastavení řízení podle zákona o pobytu cizinců. Právní rozhledy, 2020, č. 3, s. 77-83).

22. NSS má povinnost zohlednit judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy, a to nejen s ohledem na mezinárodněprávní závazky České republiky, přičemž tato povinnost mu vnitrostátně plyne z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy (viz nálezy Ústavního soudu z 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, bod 25, či z 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, bod 41). NSS tak ostatně setrvale činí (srov. rozsudky NSS z 27. 1. 2021, čj. 6 Azs 321/2020-41, body 11 až 13, či z 24. 10. 2024, čj. 7 Azs 62/2024-61, bod 26, a dlouhodobou judikaturu v nich citovanou). V důsledku toho je třeba uzavřít, že čl. 8 Úmluvy vykládaný ve světle judikatury ESLP nepřipouští závěry doposud převažující v judikatuře NSS, dle nichž je povinnost posuzování přiměřenosti ze strany správních orgánů omezena na případy, v nichž dochází k věcnému rozhodování o žádosti. Naopak, správní orgány jsou s ohledem na čl. 8 Úmluvy povinny posoudit, zda zastavení řízení z důvodů předvídaných v § 66 odst. 1 správního řádu je či bylo s ohledem na okolnosti daného případu přiměřené zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. Ustanovení § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se v těchto věcech neuplatní pro rozpor s čl. 8 Úmluvy.” 23. Nejvyšší správní soud dále uvedl: 24. „Je-li zásah do soukromého a rodinného života cizince v nastalé procesní situaci zřejmý, jediným rozumným řešením, jak zohlednit požadavky ESLP je povinně posoudit, zda je případný zásah do práv žadatele přiměřený sledovaným legitimním cílům. Pokud by tomu tak nebylo, znamená to mj. prolomení koncentrace řízení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu a povinnost odvolacího orgánu při takovém posuzování zohlednit i podklady doložené až v odvolacím řízení.

25. Pokud doložené podklady neodpovídají plně rozsahu vyžadovanému zákonem o pobytu cizinců, nemůže taková situace při respektování lidskoprávních závazků ČR vyplývajících z judikatury ESLP mít automaticky za následek zastavení řízení. Správní orgán je primárně povinen věcně posoudit, zda dotyčný cizinec s ohledem na skutečnosti tvrzené v žádosti naplňuje účel pobytového titulu. I v této situaci je třeba zohlednit případnou intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života a poměřit ji s mírou, v jaké cizinec nesplnil svou povinnost doložit veškeré potřebné podklady či nenaplnil veškeré hmotněprávní podmínky pro požadované pobytové oprávnění. Posouzení přiměřenosti (posouzení přiměřenosti na základě čl. 8 Úmluvy s přihlédnutím k situaci v ČR i zemi původu) musí být vždy individuální. Zároveň platí, že čím větší je zásah do zaručených práv, tím spíše není nutno trvat na doložení veškerých podkladů či striktním naplnění všech hmotněprávních podmínek, a naopak.

26. Pokud na základě takového individuálního posouzení dospěje správní (odvolací)orgán k závěru, že je naplněn účel pobytového titulu a s ohledem na intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života cizince by bylo i přes chybějící splnění formálních či hmotněprávních podmínek nepřiměřené žádosti nevyhovět, žádosti cizince vyhoví (odvoláním napadené rozhodnutí změní a pobytové oprávnění udělí, případně věc vrátí k dalšímu řízení správnímu orgánu prvního stupně). V případě, že dospěje k závěru opačnému, správní orgán prvního stupně řízení zastaví či odvolací orgán odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení zamítne. Bude-li mít cizinec stále zájem o setrvání na území ČR a úpravu svého pobytového režimu, je třeba, aby v tomto směru podnikl náležité kroky a v době platnosti výjezdního příkazu požádal Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 10 69 A 10/2025 o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2021, čj. 8 Azs 303/2019-49, č. 4281/2022 Sb. NSS, bod 16).” B.

27. Na nyní projednávanou věc plně dopadají závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud dospěl ve shora citovaném rozsudku rozšířeného senátu.

28. V nyní souzené věci bylo řízení o žádosti žalobce ukončeno procesním rozhodnutím o zastavení řízení, a to podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců z důvodu opožděného podání žádosti, přičemž žalobce v průběhu správního řízení výslovně namítal, že takový procesní následek představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy. Současně správním orgánům předložil konkrétní skutková tvrzení o dlouhodobém pobytu na území České republiky, existenci společné domácnosti s manželkou a čtyřmi nezletilými dětmi, jejich integraci do českého prostředí, ekonomickém fungování rodiny i předpokládaných důsledcích nuceného odjezdu ze země. Otázka přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života tak nebyla pouze hypotetická, nýbrž představovala jednu z rozhodných právních otázek posuzované věci.

29. Za této situace byly správní orgány povinny nejen posoudit naplnění zákonného důvodu pro zastavení řízení, ale současně individuálně poměřit intenzitu veřejného zájmu na uplatnění procesního následku opožděně podané žádosti s intenzitou zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho nezletilých dětí. Součástí tohoto poměření muselo být zejména posouzení, zda s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu obstojí zastavení řízení v testu proporcionality, tedy zda ochrana veřejného zájmu na dodržování procesních pravidel převažuje nad zásahem do práv chráněných čl. 8 Úmluvy.

30. Správní orgány této povinnosti nedostály. Předně vycházely z nesprávného právního názoru, že při zastavení řízení z procesních důvodů se přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce zásadně neposuzuje. Z tohoto důvodu také neprovedly poměření, které nyní vyžaduje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, tedy poměření intenzity veřejného zájmu na uplatnění procesního následku opožděného podání žádosti s intenzitou zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí není patrné, že by správní orgány hodnotily závažnost procesního pochybení žalobce, zejména délku opoždění, jeho příčiny, míru zavinění či okolnosti, za nichž k němu došlo, a tyto skutečnosti následně poměřovaly s konkrétními dopady zastavení řízení do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny.

31. Správní orgány se namísto toho omezily na dílčí hodnocení jednotlivých tvrzených okolností, aniž zjišťovaly jejich skutečný význam a intenzitu. Zabývaly se zejména tím, že manželka a děti disponují pobytovým oprávněním, děti mohou pokračovat ve školní docházce, žalobce může s rodinou komunikovat prostřednictvím moderních komunikačních prostředků, případně může požádat o nové pobytové oprávnění nebo o vízum za účelem strpění pobytu. Nezjišťovaly však, jaké konkrétní důsledky bude mít odloučení žalobce od rodiny, jak dlouho lze takové odloučení reálně očekávat, jaký dopad bude mít na nezletilé děti, jaké je faktické postavení žalobce při zajišťování chodu rodiny či zda jsou jimi předpokládané alternativy skutečně reálné a způsobilé zásah do rodinného života zmírnit. Především však uvedené skutečnosti nijak nevážily se závažností procesního pochybení žalobce a nevysvětlily, proč právě veřejný zájem na uplatnění Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 11 69 A 10/2025 procesního následku opožděně podané žádosti v konkrétních okolnostech případu převážil nad ochranou jeho práv podle čl. 8 Úmluvy. Právě tato úvaha představuje podle rozsudku rozšířeného senátu nezbytnou součást odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení.

32. Protože správní orgány uvedené úvahy vůbec neprovedly, respektive je do odůvodnění svých rozhodnutí nepromítly, nelze z napadeného rozhodnutí zjistit, z jakých konkrétních důvodů žalovaný dospěl k závěru, že veřejný zájem na zastavení řízení pro opožděně podanou žádost převažuje nad intenzitou zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho nezletilých dětí. Napadené rozhodnutí tak postrádá důvody k rozhodné právní otázce, a je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

V. Rozhodnutí soudu

33. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

VI. Odůvodnění neprovedení důkazů

34. Soud nerozhodl na základě dalších důkazů, neboť toho nebylo třeba k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

VII. Náklady řízení

35. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát (i) převzal a připravil zastoupení žalobce a (ii) podal jeho jménem žalobu. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 4 620 Kč, tj. 9 240 Kč za dva úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 450 Kč, tj. za dva úkony celkem 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, resp. je společníkem advokátní kanceláře, jež je plátkyní daně z přidané hodnoty (srov. § 15 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí zaokrouhleně 2 129 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 15 269 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 12 69 A 10/2025 36. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč, neboť žalobce nebyl s tímto návrhem úspěšný (viz usnesení soudu ze dne 3. 10. 2025, č.j. 69 A 10/2025-45).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 28. května 2026 Mgr. Alexandr Krysl v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.