69 A 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci žalobce: O. S. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-1573-9/ZR-2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-1573-9/ZR-2026, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 4. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-1573-9/ZR-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo žalobci podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“ nebo „zákon č. 65/2022 Sb.“) s odkazem na § 10 odst. 2 a ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“ nebo „zákon č. 221/2003 Sb.“), odňato oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany, neboť žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje.

II. Žaloba

2. Žalobce uvedl, že napadeným rozhodnutím je bezdůvodně odňata dočasná ochrana i přes skutečnost, že ji žalobce stále potřebuje a žalovaný (dále též „Ministerstvo“) neměl povinnost tuto dočasnou ochranu odejmout. Žalobce má za to, že Ministerstvo postupovalo přepjatě formalisticky při posuzování pochybení žalobce, kdy jeho pochybení staví na roveň osobám záměrně se snažícím zneužít institut dočasné ochrany jako celku. To však není pravda a ani to nikdy nebyl záměr žalobce. Žalobce sice uvedl jeden nepravdivý údaj, ale z omluvitelné pohnutky, jelikož na rozdíl od Lotyšska, kde neměl žádné zázemí a známé, měl v České republice známé a možnost se lépe zapojit do společnosti, včetně snazšího získání práce. Žalobce se řádně zapojil do společnosti, řádně pracuje, platí daně, sociální a zdravotní pojištění a nijak neparazituje na sociálním programu státu, na rozdíl od jiných osob požívajících obdobný stupeň ochrany. Dle žalobce jsou nadále splněny všechny podmínky pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu § 1 zákona o dočasné ochraně a Ministerstvo odejmulo dočasnou ochranu na základě zcela nedostatečných důvodů bez přihlédnutí k sociální, rodinné a společenské situaci žalobce. Ministerstvo dokonce odejmulo dočasnou ochranu s plným vědomím, že vypršela i dočasná ochrana poskytnutá Lotyšskem, tedy s plným vědomím, že se žalobce bude muset vrátit zpět na Ukrajinu, kde zuří válka. Ministerstvo jednalo plně proti smyslu samotného institutu dočasné ochrany, dokonce proti smyslu všech známých institutů mezinárodní ochrany ve světě. Takové jednání lze označit nejen za nezákonné, ale za zcela amorální.

3. Žalobce dále uvedl, že i Ministerstvo uznává, že nemuselo dočasnou ochranu odejmout a zákon o dočasné ochraně připouští, aby zůstala přiznána dočasná ochrana i při porušení daleko závažnějším, než je pochybení žalobce. Ustanovení § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně dokonce připouští (nestanovuje povinnost odejmout dočasnou ochranu) ponechání dočasné ochrany i osobě, která se dopustila závažné trestné činnosti. Ve světle výše uvedeného je zatajení skutečnosti, že byla udělena dočasná ochrana v jiném státě, kde neměl žalobce žádné zázemí ani přátele, zcela malicherným pochybením, které nezpůsobilo a ani nezpůsobí České republice žádnou újmu.

4. Dále je dle žalobce třeba uvést, že situace na Ukrajině je stále velice nebezpečná a nutnost návratu do země reprezentuje přímé ohrožení života žalobce. Žalobce se domnívá, že Ministerstvo postupuje spíše pomstychtivě než racionálně, kdy zcela opomíjí svou povinnost zhodnotit všechny okolnosti objektivním pohledem ve smyslu samotného institutu dočasné ochrany. Ministerstvo se dále opírá o výklad směrnice EU, zde má žalobce za to, že Ministerstvo nezná účel a ani právní závaznost směrnic EU. Dle názoru žalobce je směrnice EU závazná pro členský stát, ale nikoliv přímo pro jeho obyvatele, stát se nemůže ohánět směrnicí proti svým obyvatelům, naopak obyvatelé mají právo domáhat se plnění směrnice EU vůči členskému státu. Ministerstvo čekalo 3 roky, než začalo s řízením o odejmutí dočasné ochrany, za tuto dobu se již žalobce v ČR zabydlel, našel si práci a zapojil se do společnosti. Žalobce by zcela pochopil odejmutí dočasné ochrany v době, kdy požíval i dočasnou ochranu v Lotyšsku, tedy aby se zabránilo zdvojení a za situace, kdy by byl stále žalobce chráněn před nutností návratu na Ukrajinu. Odejmutí dočasné ochrany s plným vědomím, že vypršela dočasná ochrana i v Lotyšsku je zcela škodolibý a zcela nepřijatelný postup Ministerstva. Žalobce řádně pracuje, platí daně a jiné povinné platby, řádně dodržuje právní předpisy ČR, má v České republice rodinu a plné zázemí. Odejmutí dočasné ochrany v takové situaci a z tak malicherného důvodu považuje žalobce za postup nehodný státu hlásícího se k ochraně lidských práv.

5. Žalobce shrnul, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany, při návratu mu hrozí přímé ohrožení života ve válce, Ministerstvo postupovalo zcela nepřiměřeně tvrdě. Žalobce v ČR řádně pracuje, řádně platí daně a povinné platby a dodržuje právní řád ČR.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že dočasná ochrana byla žalobci udělena na základě jeho žádosti ze dne 5. 9. 2022, č.j. OAM-0105523/DO-2022, v rámci níž žalobce v tiskopisu žádosti výslovně uvedl, že nikdy nepožádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Kopie této žádosti je součástí spisového materiálu pod pořadovým číslem 6. Toto prohlášení se však následně ukázalo nepravdivým, neboť žalovaný později v rámci nastavené výměny informací mezi členskými státy EU stran držitelů dočasné ochrany zjistil, že toto prohlášení žalobce v žádosti o udělení dočasné ochrany nebylo pravdivé, neboť žalobce o dočasnou ochranu požádal již dne 2. 9. 2022 v Lotyšsku, kde mu dočasná ochrana byla také udělena. Toto zjištění žalovaného žalobce ostatně ve své žalobě ani nikterak nerozporuje. Skutečnost, že tuto okolnost do tiskopisu své žádosti neuvedl, naopak žalobce nepovažuje za nikterak důležitou a v rámci své žaloby ji dokonce omlouvá s odůvodněním, že důvody, které ho k tomuto kroku vedly, jsou více než pochopitelné. S tímto zlehčováním žalobcova jednání však žalovaný nemůže souhlasit, pročež odkazuje na obsah § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně. Žalovaný měl tak na základě informací poskytnutých příslušnými lotyšskými úřady za prokázané, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU, kde dočasnou ochranu i získal, přičemž tuto skutečnost do tiskopisu své žádosti o dočasnou ochranu neuvedl. Jestliže by žalobce do své žádosti o udělení dočasné ochrany uvedl pravdivé informace, tzn. jestliže by uvedl, že o udělení dočasné ochrany v Lotyšsku požádal a následně ji zde i získal, jeho žádost o udělení dočasné ochrany v ČR by nutně musela být vyhodnocena jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., v té době účinném znění. Jinými slovy, pokud by žalobce vyplnil tiskopis žádosti o dočasnou ochranu pravdivě, nikdy by dočasnou ochranu na území ČR nezískal. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) jsou všechny správní orgány povinny postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Žalovaný tak přistoupil k vydání napadaného rozhodnutí, neboť dle § 10 odst. 2 zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3. Dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný zdůraznil, že nepravdivé prohlášení žalobce v tiskopisu jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany vedlo k tomu, že žalovaný při rozhodování o této žádosti fakticky postupoval v rozporu se zákonem, když dočasnou ochranu žalobci udělil a nevyhodnotil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona 65/2022 Sb. Jinými slovy, žalovaný postupoval odlišně od případů jiných žadatelů o udělení dočasné ochrany, kteří v průběhu řízení o své žádosti uvedli pravdivě, že požádali o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU a že ji též získali. Tím žalovaný v případech, které byly ve skutečnosti skutkově shodné, postupoval nevědomky jinak. Bylo by tedy nespravedlivé, aby žalobci, který získal dočasnou ochranu v České republice jen díky tomu, že podváděl a v řízení uváděl nepravdivé informace, byla dočasná ochrana ponechána. Za zmínku dle žalovaného rovněž stojí skutečnost, že žalobce sám připouští, že údaje v tiskopisu žádosti nevyplnil správně záměrně, a to dle jeho slov „z omluvitelné pohnutky“, neboť v Lotyšsku neměl žádné zázemí a známé. V ČR naopak již vazby měl a práce se mu získávala snadněji. Dle názoru žalovaného však tyto jeho pohnutky omluvitelné nejsou a žalobce závažnost svého jednání v žalobě pouze zlehčuje. Žalovaný před vydáním napadaného rozhodnutí dodržel povinnost stanovenou mu § 36 odst. 3 správního řádu a vyrozuměl žalobce o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Této možnosti však žalobce nevyužil. Byl-li si žalobce vědom jakýchkoli okolností, které by na rozhodnutí žalovaného mohly mít vliv, bylo třeba je uplatnit před vydáním napadaného rozhodnutí, a nikoli až v rámci žaloby.

7. Žalovaný dále uvedl, že jej žalobce nařkl z neznalosti unijního práva a příslušných směrnic. V této souvislosti by žalovaný rád zdůraznil, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Jestliže je totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže logicky na něj být pohlíženo jako na osobu vysídlenou, ale musí být na něj pohlíženo jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého také přichází. Toto je nejspíše též leitmotivem existence čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, který upravuje povinnost členského státu, který držiteli dočasné ochrany toto postavení přiznal, jej převzít zpět na své území, pokud se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Je pravdou, že se členské státy při přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 dohodly, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice č. 2001/55/ES, to však neznamená nic než to, že držitel dočasné ochrany, který by neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic víc, nic míň. Základní princip však zůstává stejný, postavení osoby požívající dočasné ochrany může cizinec mít pouze v jednom členském státě EU a tamtéž požívat práva pobytu a dalších práv či výhod zakotvených ve směrnici č. 2001/55/ES. Dále žalovaný „na obhajobu“ české právní úpravy uvedl, že podle čl. 25 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES mají členské státy přijímat osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství a mají se vyjádřit číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Česká republika již při této příležitosti sdělila, že její kapacity jsou v podstatě vyčerpány, a to např. dne 25. 8. 2025, kdy Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob (dostupné na webových stránkách MV). Směrnice předpokládá (potvrzuje to čl. 26), že by měly v rámci členských států probíhat relokace právě s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států. Žádný takový mechanismus však nebyl aktivován. Evropská komise k tomuto uvedla, že osoby si mohou zvolit, v jakém státě o dočasnou ochranu požádají. Smyslem této prvotní volnosti však má být zajištění maximálního rozprostření zátěže mezi členskými státy, aby nedošlo k přehlcení zemí prvního vstupu. Směrnice pak dále pamatuje na situace sloučení rodiny (v praxi jsou dále rovněž zohledňovány případy hodné zvláštního zřetele) - osoby, které mají kvalifikovanou rodinnou vazbu nebo které by z důvodu hodného zvláštního zřetele měly čerpat dočasnou ochranu v ČR, tak nejsou ČR odmítány z kapacitních důvodů. S ohledem na absenci centrálního distribučního mechanismu předvídaného směrnicí je tak ČR oprávněna reagovat ve smyslu směrnice na vyčerpání nebo i na hrozící vyčerpání národních kapacit. Žalovaný má tedy za to, že jeho postup odpovídá textu a smyslu rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 a směrnice Rady č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.

IV. Replika žalobce

8. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou. Konstatoval, že od počátku řízení uvádí, že o dočasnou ochranu v Lotyšské republice osobně nežádal, žádné rozhodnutí lotyšských orgánů nikdy nepřevzal, nebyl držitelem žádného průkazu dočasné ochrany vydaného lotyšskými orgány a nikdy nečerpal žádná práva ani výhody vyplývající z takového postavení. Žalovaný dosud nepředložil konkrétní listinné důkazy, které by jednoznačně prokazovaly, že žalobce skutečně podal žádost o dočasnou ochranu v Lotyšské republice a že mu byla řádně udělena. Žalobci nebyla předložena žádost o dočasnou ochranu, rozhodnutí o jejím udělení, doklad o jeho doručení ani žádný jiný dokument opatřený podpisem žalobce. Žalovaný rovněž nepředložil biometrické údaje, fotografii ani jiné identifikační podklady, které by umožňovaly bezpečně ověřit, že osoba vedená v lotyšských evidencích je skutečně žalobce. Žalobce má za to, že samotný záznam v evidenci nebo databázi bez předložení primárních dokumentů nemůže představovat dostatečný podklad pro tak závažný zásah do jeho práv.

9. Žalobce dále uvedl, že jeho pobyt v Lotyšské republice měl výhradně tranzitní charakter Po opuštění Ukrajiny cestoval do České republiky, která byla od počátku cílovou zemí jeho pobytu. Na území Lotyšské republiky se zdržel pouze krátce. Ve městě Zilupe byl ubytován pouze jednu noc a následně pokračoval do České republiky. Tuto skutečnost potvrzuje rovněž dokument vystavený při vstupu na území Evropské unie dne 1. 9. 2022 v souvislosti s převozem psa žalobce, ve kterém je jako cílový stát výslovně uvedena Česká republika. Žalobce nikdy neměl v Lotyšsku bydliště, zaměstnání, rodinné zázemí ani úmysl se zde usadit. Žalobce od roku 2022 nepřetržitě pobývá na území České republiky. Po celou dobu pracuje, odvádí daně, zdravotní pojištění a sociální pojištění, plní své povinnosti vůči českým orgánům a řádně se integroval do české společnosti. Česká republika po dobu několika let uznávala jeho právní postavení osoby požívající dočasnou ochranu.

10. Žalobce namítal, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností Správní orgán neprokázal základní skutečnost, na níž je napadené rozhodnutí založeno, tedy že žalobci byla v Lotyšské republice skutečně udělena dočasná ochrana. Bez předložení primárních dokumentů nelze takový závěr bezpečně učinit. Žalobce dále namítal porušení zásady proporcionality. Napadené rozhodnutí bylo vydáno po několika letech jeho řádného pobytu v České republice. Po celou tuto dobu žalobce vedl řádný život, pracoval a plnil veškeré zákonné povinnosti. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s otázkou přiměřenosti zásahu do práv žalobce. Rovněž byla porušena zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Po několik let byl žalobce českými orgány veden jako osoba oprávněně pobývající na území České republiky a na základě tohoto postavení si vytvořil pracovní, sociální a osobní vazby.

11. Žalobce závěrem uvedl, že dne 10. 6. 2026 samostatně kontaktoval příslušný lotyšský správní orgán Pilsonības un migrācijas lietu pārvalde a požádal o poskytnutí informací a dokumentů týkajících se údajného udělení dočasné ochrany na území Lotyšské republiky. Dne 10. 6. 2026 obdržel potvrzení o přijetí svého podání lotyšským úřadem. Žalobce navrhuje, aby soud k této skutečnosti přihlédl, neboť žalobce aktivně usiluje o zjištění skutečného stavu věci. Po obdržení odpovědi lotyšských orgánu žalobce navrhne její založení do soudního spisu jako další důkaz.

V. Posouzení věci soudem

12. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) o věci samé bez jednání.

13. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A.

14. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2025, č.j. 5 Azs 217/2023-36, dospěl k následujícím závěrům. „Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož odnětí oprávnění k pobytu významně determinuje právní postavení žalobce, v jehož případě rozhodně nepostačovalo zjištění z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud stěžovatel prostřednictvím tohoto systému či evidence ex post zjistil, že žalobce byl 26. 8. 2022, tj. ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR, registrován jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, nejde jistě o skutečnost nepodstatnou. Na druhou stranu ale nejde ani o takovou skutečnost, která bez dalšího implikuje odejmutí dočasné ochrany v ČR, jak poněkud zjednodušeně dovodil stěžovatel. Ten totiž v dané věci vyšel z mylného předpokladu, podle něhož, uvedl-li by žalobce, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by mu byla jeho žádost o dočasnou ochranu v ČR vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Institutem nepřijatelnosti podle lex Ukrajina se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva velmi podrobně zabýval NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27; v podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění tohoto rozsudku, v němž pátý senát NSS mj. připomněl, že základním východiskem, z něhož SDEU dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena už prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tím byly členským státům EU uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu. V této souvislosti NSS i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023-21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024-20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023-27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]). V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023-27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán). Je pravdou, že v daném případě nebyla žádost žalobci vrácena jako nepřijatelná. Naopak stěžovatel ji přijal a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci udělil dne 6. 9. 2022. Následně však lustrací v evidenci TPD stěžovatel zjistil, že žalobce je jako držitel dočasné ochrany registrován v Rumunsku, načež s žalobcem dne 24. 1. 2023 zahájil řízení a dne 12. 2. 2023 vydal rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Stěžovatel tedy vedl správní řízení, nicméně v něm postupoval podobně, jako kdyby byla žádost žalobce nepřijatelná, což ostatně sám připouští; viz výše zmíněný poukaz stěžovatele na to, že kdyby měl informaci, že žalobce je registrován v Rumunsku, jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice by mu byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Touto optikou pak stěžovatel v podstatě bez dalšího rozhodl o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu na území ČR z titulu dočasné ochrany, což nelze akceptovat. I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.“ 15. Nejvyšší správní soud následně uvedl: „Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.“ B.

16. Také v nyní souzené věci žalovaný založil napadené rozhodnutí primárně na zjištění z evidence Temporary Protection Platform, respektive na informaci Policie České republiky získané z této evidence, z níž dovodil, že žalobci byla ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v České republice udělena dočasná ochrana v Lotyšsku, přičemž tuto skutečnost při podání žádosti neuvedl. Z tohoto důvodu uzavřel, že žalobce uvedl nepravdivé údaje podstatné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu, a proto mu podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. odňal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.

17. Stejně jako ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem žalovaný vycházel z právního názoru, že pokud by žalobce při podání žádosti pravdivě uvedl, že mu byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie, byla by jeho žádost podle tehdy účinného § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyhodnocena jako nepřijatelná a dočasná ochrana by mu v České republice vůbec udělena nebyla. Právě z tohoto důvodu považoval za spravedlivé následně již udělenou dočasnou ochranu odejmout.

18. Takový právní závěr však není slučitelný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten výslovně dovodil, že samotná evidence v systému TPD ani skutečnost, že byla dočasná ochrana dříve udělena jiným členským státem, sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje odnětí oprávnění k pobytu. Správní orgán je naopak povinen účastníka řízení řádně poučit, zjistit jeho stanovisko, zda hodlá práva plynoucí z dočasné ochrany vykonávat výlučně v České republice, a následně ověřit, zda dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně trvá, případně mu umožnit učinit kroky směřující k jejímu ukončení.

19. V projednávané věci žalovaný takto nepostupoval. Žalobce sice po zahájení řízení nevyužil svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, tato skutečnost však žalovaného nezbavovala povinnosti respektovat výše uvedené právní závěry Nejvyššího správního soudu. Ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že žalovaný zjistil, že žalobce již není držitelem dočasné ochrany v Lotyšsku, neboť v systému Temporary Protection Platform již záznam o jejím trvání nefiguroval. Přesto tuto okolnost nepovažoval za právně významnou a odnětí dočasné ochrany opřel výhradně o tvrzení, že žalobce při podání žádosti uvedl nepravdivé údaje.

20. Právě tento postup je však v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Její podstatou není pouze požadavek zjistit, zda byla dočasná ochrana v jiném členském státě někdy udělena, ale především ověřit, zda ke dni rozhodování správního orgánu nadále trvá, a umožnit žadateli vykonávat práva plynoucí z dočasné ochrany pouze v jednom členském státě. Jestliže sám žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobce již držitelem dočasné ochrany v Lotyšsku není, odpadl tím důvod, který měl podle jeho vlastní argumentace bránit trvání dočasné ochrany v České republice. Přesto žalovaný setrval na právní konstrukci založené výlučně na historické existenci dočasné ochrany v jiném členském státě a na tvrzené nepravdivosti údajů uvedených při podání žádosti.

21. Žalovaný nepostupoval v souladu se závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud, dostatečně nezjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení věci a své právní závěry opřel o argumentaci, která neobstojí ve světle citované judikatury. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soud proto podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 78 odst. 4 s.ř.s. napadené rozhodnutí bez jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

VI. Rozhodnutí soudu

22. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a současně, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

23. Soud dodává, že samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce ze dne 16. 6. 2026 na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť návrh na přiznání odkladného účinku žalobě se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným.

VII. Odůvodnění neprovedení důkazů

24. Soud nerozhodl na základě dalších důkazů, neboť toho nebylo třeba k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

VIII. Náklady řízení

25. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.

26. Účastníkem, který měl ve věci plný procesní úspěch, je žalobce, neboť soud jeho žalobě vyhověl. Žalobce přitom v žalobě žádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení „za právní zastoupení“. Přesto soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v řízení zastoupen nebyl a soud ani z obsahu spisu nezjistil, že by nějaké náklady v souvislosti s vedeným řízením vynaložil.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 3. července 2026 Mgr. Alexandr Krysl v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.