77 A 22/2025

Rubrum

č. j. 77 A 22/2025 - 113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka, soudce Mgr. Aleše Smetanky a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: A. B. bytem X zastoupena JUDr. Martinou Tejnskou, advokátkou sídlem náměstí Republiky 2/2, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Magistrát města Plzně sídlem Škroupova 4, 301 00 Plzeň za účasti osob zúčastněných na I) Ing. J. B. řízení: bytem X II) R. P. bytem X zastoupený JUDr. Karlem Palečkem, advokátem sídlem Zbrojnická 229/1, 301 00 Plzeň III) CETIN a.s., IČO 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2025, č. j. MMP/126735/25, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 2 77 A 22/2025

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 4. 2025, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne a doplněnou o odůvodnění podáním ze dne 24. 4. 2025, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2025, č. j. MMP/126735/25 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Soud pro úplnost uvádí, že společně s žalobkyní podal žalobu i Ing. J. B., který ale v průběhu řízení vzal svou žalobu zpět a poté se do řízení přihlásil jako osoba zúčastněná na řízení.

2. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně (podané společně s Ing. J. B.) proti rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 1, odbor stavebně správní (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 10. 2024, č. j. SZ UMO1/13195/22/RaSt (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

3. Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad podle § 129 odst. 2 a 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon 2006“) a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, vydal na základě žádosti podané dne 15. 11. 2021 osobou zúčastněnou na řízení II. uvedenou výše v rubrice tohoto rozsudku (dále též jen „stavebník“) dodatečné povolení pro stavbu označenou jako „Stavební úpravy nebytových prostor na bytové jednotky Plzeň, Jižní předměstí č. p. Xa, B.“ (dále též jen „Stavba“) a stanovil podmínky pro dokončení této stavby.

4. Žalobkyně byla účastníkem stavebního řízení z titulu jejího vlastnického práva k bytové jednotce nacházející se v bytovém domě sestávajícím z budov č. p. Xb a Xc v sousedství budovy č. p. Xa dotčené Stavbou.

II. Žaloba a její doplnění

5. Žalobkyně v žalobě pouze v obecné rovině namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, skutkový stav, ze kterého žalovaný vyšel, nemá oporu ve spise, a rozhodnutí je též věcně nesprávné, byla porušena ustanovení o řízení před správním orgánem a rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s obecně závaznými právními předpisy. Blíže tyto námitky v samotné žalobě nerozvedla, přičemž takto vágně formulované námitky nebyly způsobilé soudního přezkumu. Nicméně žalobkyně v následném doplnění žaloby některé své žalobní námitky doplnila a konkretizovala.

6. Za prvé, žalobkyně namítala průtahy v řízení a chybný postup stavebního úřadu. V tomto ohledu upozornila na nestandardní postup stavebního úřadu spočívající v opakovaném poskytnutí lhůty stavebníkovi k doplnění žádosti. To dává do kontrastu s žádostí její zástupkyně o poskytnutí lhůty k řádnému odůvodnění podaného odvolání, kdy se podle ní stavební úřad zachoval neprofesionálně a poskytl jí pouze pětidenní lhůtu. To žalobkyně v kontextu délky trvání celého řízení, opakovaných žádostí stavebníka a nekonzistentního přístupu stavebního úřadu (celkem třikrát bylo účastníkům oznámeno shromáždění Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 3 77 A 22/2025 podkladů pro rozhodnutí ve věci) vnímá jako značnou nerovnost účastníků před stavebním úřadem.

7. Za druhé, žalobkyně namítla porušení právních norem, a to s odkazem na své odvolání, v němž upozornila na porušení § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a dále § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. v souvislosti s otázkou zajištěných parkovacích stání. Podle přesvědčení žalobkyně žalovaný chybně vyloučil aplikaci uvedených ustanovení obou vyhlášek. Pokud by docházelo k výstavbě zcela nové budovy s bytovými jednotkami, pak podle žalobkyně lze těžko přijmout fakt, že by bylo stavební povolení vydáno bez vyřešení požadovaných parkovacích stání. Žalobkyně poukázala na vyjádření příslušného dopravního inspektorátu Policie ČR ze dne 2. 5. 2023, podle kterého zajištění parkovacích stání pronájmem je nedostatečné (žalovaný toto vyjádření opominul).

8. I podle žalobkyně je zajištění parkovacích stání stavebníkem prostřednictvím nájemní smlouvy nedostatečné. Poukázala na několik podle ní zásadních nedostatků předložené nájemní smlouvy, a to zejména chybnou specifikaci předmětu nájmu, zatížení pozemku smluvním zástavním právem a nedostatečné ujednání o úplatnosti smlouvy, které odkazuje na samostatnou dohodu, jež nebyla součástí správního spisu. Podle žalobkyně se žalovaný k žádné z těchto námitek nevyjádřil.

9. Žalobkyně označila za účel právní úpravy zajištění parkovacích stání po celou dobu existence stavby, jež podléhá stavebnímu povolení. Obsah stavebníkem doložené nájemní smlouvy však není nikterak vázán na bytové jednotky, které v důsledku vydaného stavebního povolení vzniknou; platnost nájemní smlouvy lze kdykoliv ukončit standardní výpovědí v běžné výpovědní lhůtě. Ze strany stavebníka není zaručeno zajištění parkovacích stání po dobu existence bytů.

10. A za třetí, žalobkyně, byť svou námitku označila jako „služba veřejnosti“, tak v této části své žalobní argumentace namítala, že stavebník při realizaci svého stavebního záměru postupuje tzv. salámovou metodou, neboť nejprve provedl výměnu oken (k tomu již byl vydán kolaudační souhlas). Ovšem žalovaný se podle žalobkyně k této její námitce, kterou uplatnila již v rámci stavebního řízení, vyjádřil jen otázkou, jak žalobkyně dospěla k závěru, že jednorázový postup stavebníka by nemohl být úspěšný. Takové vyjádření považuje žalobkyně za zcela nepřezkoumatelné. Naopak položila otázku, jak žalovaný dospěl k závěru, že dílčí kroky provedené stavebníkem nejsou závadným postupem, na nějž upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 As 159/2024-76.

11. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

12. V podání ze dne 8. 6. 2025 žalobkyně nejprve upřesnila, že správní orgán dostatečně neodůvodnil, v čem by měly spočívat závažné územně technické nebo stavebně technické důvody, pro které neaplikoval klíčové vyhlášky č. 268/2009 Sb. a č. 501/2006 Sb. Správní orgán pouze nekriticky přejal tvrzení projektanta. Dále žalobkyně nově argumentovala, že proti Stavbě vystupuje široká veřejnost z dané lokality, přičemž žalobkyně má podporu většiny obyvatel, včetně podpory finanční. Podle žalobkyně je aspekt přelidnění bagatelizován, což ovšem nekoresponduje se stanoviskem dopravního inspektorátu ze dne 2. 5. 2023 a oddělení dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 1 ze dne 13. 3. 2023. Podle žalobkyně bylo povinností správních orgánů se zabývat veřejným zájmem obyvatel dané lokality. Žalobkyně připouští, že zmínky o tom, že by daná stavba měla sloužit jako Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 4 77 A 22/2025 ubytovna, nejsou prokázány. Žalobkyně má za to, že správní orgán postupoval jednostranně v zájmu stavebníka a neposoudil veřejný zájem z hlediska obyvatel dané lokality.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

13. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne 25. 6. 2025, v němž označil všechny žalobní námitky za nedůvodné a navrhl žalobu zamítnout.

14. Podle žalovaného je klíčovou otázkou aplikace § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., které stanovují, že se podle nich postupuje i u změn staveb, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují. Tvůrce právního předpisu reagoval na změnu staveb ve stávající zástavbě, kde by lpění na obecných požadavcích na výstavbu v mnohdy historické zástavbě znemožnilo jakýkoliv stavební rozvoj. Žalovaný dále uvedl, že Policie ČR v daném řízení nebyla dotčeným orgánem, tudíž podle žalovaného je vyjádření Policie ČR pouze podpůrné. Za podstatné pak považuje to, že byly splněny podmínky pro neaplikaci požadavků na výstavbu, tudíž tyto požadavky nelze vymáhat pouze na základě vyjádření policie.

15. K žalobkyní odkazovaným § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. žalovaný uvedl, že podle dopravního řešení Stavby (součást předložené projektové dokumentace) je doprava v klidu řešena a posouzena příslušným výpočtem, ze kterého vyplývá, že pro projektovanou změnu dokončené stavby je třeba umístit 5 nových parkovacích stání (původně bylo třeba 5 míst, nově je třeba 10 míst). Nicméně dle projektanta ze závažných územně technických a stavebně technických důvodů nelze těchto 5 parkovacích stání vybudovat. Pozemky kolem objektu nejsou ve vlastnictví stavebníka a současně tvoří jedinou stávající příjezdovou komunikaci a veřejnou zeleň; dále nedostatečný prostor u domu znemožňuje vybudování parkovacích stání přímo u objektu. A konečně stavební, konstrukční, výškové a prostorové uspořádání stávajícího objektu neumožňují vybudování parkovacích stání uvnitř domu (tj. na vlastním pozemku).

16. Žalovaný dále uvedl, že předmětem stavebního řízení byla změna dokončené stavby, tudíž se jedná o stavební úpravu, čímž byla splněna první podmínka pro aplikaci § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Žalovaný poté argumentoval tím, že stavební úřad provedl vlastní místní šetření, které dokladuje posouzení projektanta, že závažné územně a stavebně technické podmínky neumožňují naplnit požadavek § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Proto stavební úřad dospěl k závěru, že zřízení potřebného počtu parkovacích stání umístěním na vlastním pozemku stavby nebo možnou vestavbou parkovacích stání do stávajícího objektu či ve stanovené docházkové vzdálenosti je ekonomicky a technicky nerealizovatelné. Žalovaný má tak za splněnou i druhou podmínku ve smyslu § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

17. Podle žalovaného skutečnost, že stavebník zajistil nad rámec svých povinností na základě nájemní smlouvy parkovací stání, není pro povolování Stavby rozhodné. Proto považoval za nadbytečné se zaobírat otázkou platnosti nájemní smlouvy a dobou, na kterou jsou parkovací stání zajištěna.

18. K námitce průtahů řízení a chybného postupu stavebního úřadu žalovaný uvedl, že žalobkyně nesprávně směšuje odlišné instituty. Žalovanému není jasné, které lhůty poskytované stavebníkovi mají být nestandardní. V daném případě byla žádost doplňována na základě podnětů účastníků řízení. Výzvy k doplnění žádosti musí umožňovat splnění Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 5 77 A 22/2025 povinnosti. V tomto smyslu vůči stavebníkovi bylo postupováno standardně. K námitce o nepřiměřené tvrdosti vůči žalobkyni kvůli nedostatečné lhůtě pro doplnění odvolání žalovaný poté, co provedl rekapitulaci okolností podání odvolání, konstatoval, že 15denní lhůta pro podání odvolání je pro všechny účastníky řízení stejná. Žalobkyně podala v zákonné lhůtě odvolání již dne 6. 11. 2024. Jelikož podané odvolání neobsahovalo všechny zákonné náležitosti (ač mělo, neboť jej podala osoba znalá práva), stavební úřad nakonec dvakrát stanovil lhůtu k doplnění odvolání, čímž žalobkyně získala téměř dva měsíce k doplnění svého odvolání. Tento postup podle žalovaného nebyl nepřiměřeně tvrdý, odvolání doplněno bylo a vůbec nesouvisí s průběhem prvostupňového řízení.

19. K námitce o tzv. „salámové metodě“ žalovaný uvedl, že je mu známa odkazovaná judikatura a že jde o taktiku, kterou stavebník postupnými kroky dosáhne povolení všech dílčích částí svého záměru, který by mu však jako celek povolen nebyl. Salámová metoda představuje účelové obcházení zákona. Takto bývá ve stavebním právu označováno i postupné rozšiřování schválených a (zdánlivě) hotových staveb, případně postupná legalizace nepovolené stavby po částech. Proto judikatura ustáleně setrvává na názoru, že je třeba jednotlivé záměry posuzovat jako jeden celek. Podle žalovaného se nejedná o případ, kdy by touto taktikou stavebník prosadil něco, co by jinak povolitelné nebylo. V zásadě jde o změnu užívání objektu, kdy nelze přitakat názoru, že by vybudování oken před realizací vlastního záměru jakkoliv zvýhodnilo stavebníka. Proto aplikace žalobkyní odkazovaného soudního rozhodnutí na daný případ nedopadá.

IV. Vyjádření stavebníka a doplňující vyjádření žalobkyně

20. Na základě výzvy soudu se do řízení přihlásily tři v rubrice tohoto rozsudku uvedené osoby zúčastněné na řízení (dále též jen „OZNŘ“), přičemž ve věci samé se vyjádřila pouze OZNŘ II. (stavebník).

21. Stavebník ve vyjádření ze dne 23. 9. 2025 nesouhlasil s žalobními tvrzeními a napadené rozhodnutí označil za správné. Proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

22. Tvrzení žalobkyně týkající se postupu stavebního úřadu při stanovení lhůt stavebník označil za proklamativní, z nichž není zřejmé, jaká újma jí měla nebo mohla postupem správních orgánů v rámci odvolacího řízení vzniknout nebo jakou vadou má být napadené rozhodnutí zatíženo.

23. Stavebník dále označil za neopodstatněný žalobní důvod namítající rozpor napadeného rozhodnutí s odkazovanými dvěma vyhláškami. Ve shodě s žalovaným má stavebník za to, že jsou dány závažné technické důvody, které aplikaci vyhlášek v dané věci vylučují.

24. Z procesní opatrnosti stavebník poukázal na to, že i kdyby se oba právní předpisy v jeho případě aplikovaly, byla by dána výjimka ve smyslu § 21 odst. 1 ve spojení s § 20 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., dle které není nutné dodržet docházkovou vzdálenost 300 m pro parkovací místa. Je tomu tak proto, že stavebník v této oblasti nedisponuje vlastnictvím vhodného pozemku pro zřízení parkovacích míst. Proto stavebník přistoupil k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě je oprávněn za tímto účelem užívat pozemky s parkovacími místy ve vzdálenosti 410 m. Takový postup je podle stavebníka zcela oprávněný a přiměřený. Stavebník v dané souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že k řádnému prokázání splnění požadavku ohledně množství parkovacích stání postačovalo toliko doložit souhlas vlastníka jiného pozemku, tudíž Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 6 77 A 22/2025 předložení nájemní smlouvy bylo nad rámec povinností stavebníka. Proto stavebník označil právní závěr žalobkyně o nutnosti zajištění parkovacích míst na základě nájemní smlouvy po celou dobu trvání stavby za zjevně nesprávný. Ostatní žalobní tvrzení stavebník označil za proklamativní, z nichž nevyplývá, jaká újma žalobkyni tímto vznikne.

25. Za nedůvodná stavebník označil i žalobní tvrzení o „kouskování“ jeho stavebního záměru do dílčích kroků. Podle názoru stavebníka se žalovaný s touto námitkou žalobkyně vypořádal, pouze dospěl k jinému závěru než ona. Žalobkyní odkazovaný rozsudek není přiléhavý, neboť se týká záměrů, které jsou účelově rozdělovány na dílčí části tak, aby stavebník obešel splnění povinností, které by jinak měl, kdyby prováděl svůj stavební záměr jako celek (např. vypracování posudku EIA). V případě stavebníka se jednalo o dodatečné stavební povolení o změně nebytového prostoru na bytové jednotky, tudíž není zřejmé, jaké povinnosti se měl stavebník vyhnout. Žalobkyně ani v tomto ohledu konkrétní tvrzení neuvedla a její námitka je neurčitá.

26. A konečně, k namítanému veřejnému zájmu, který má žalobkyně zastupovat, stavebník uvedl, že žalobkyně pouze účelově zaměňuje kolektivní (skupinový) zájem za zájem veřejný. Okolnost, že proti jejímu záměru se vymezuje větší počet osob, z něj veřejný zájem nečiní (viz například nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04). Podle stavebníka žalobkyně není oprávněna podat actio popularis a její argumentace je ryze emocionální a účelová. Stavebník označil žalobu jako klasický příklad uplatnění přístupu „NIMBY“. Závěrem stavebník zdůraznil, že pouze mění účel užívání u několika nebytových prostorů na byty, přičemž tak činí v době, kdy je bytů znatelný nedostatek.

27. V dalším svém vyjádření (tentokrát ze dne 7. 6. 2026) žalobkyně nejprve uvedla, že jejím motivem pro podání žaloby je veřejný zájem, byť nepopírá ani vlastní zájem na ukončení stavebních prací. Žalobkyně je přesvědčena, že v místě realizace Stavby, kde bývala uprostřed panelových domů klidná relaxační zóna plná zeleně, není místo pro další byty. Nárůst žijících osob bude znamenat pro okolí zhoršení kvality života. Žalobkyně přijala zodpovědnost za ochranu veřejného zájmu.

28. Žalobkyně poté namítla, že vyloučení aplikace obou předmětných vyhlášek je ryze účelovým tvrzením žalovaného. Upozornila, že stavební úřad stanovil v podmínkách pro dokončení stavby povinnost dodržet požadavky § 24e vyhlášky č. 501/2006 Sb. (viz str. 4 prvostupňového rozhodnutí), ovšem pokud jde o parkovací místa, dospívá žalovaný k závěru o vyloučení aplikace uvedených vyhlášek. Žalobkyně položila otázku, proč stavební úřad v průběhu řízení žádal stavebníka o splnění podmínek pro stanovení parkovacích míst, pokud by bylo možné aplikaci předmětných vyhlášek vyloučit.

29. Byť správní řád dává prostor pro správní uvážení, takové uvážení musí být správním orgánem náležitě odůvodněno a musí být dodrženy všechny zásady správního práva. V daném případě je posuzována zóna k bydlení, kde je již kapacita naplněna, nikoli historická zástavba či jiné místo, kde by se lpění na požadavku dostatečného počtu parkovacích míst mohlo vyznívat absurdně. Podle žalobkyně dosavadní postup správních orgánů naznačuje postup výlučně ve prospěch stavebníka. Co se týče parkovacích míst, stavebník zjevně podmínky stanovené právním řádem nesplnil. Vyloučit aplikaci vyhlášek bylo možné už v samotném průběhu řízení (minimálně po prvním místním šetření na místě), přesto se tato argumentace objevila až v konečném rozhodnutí. Ačkoliv není Policie ČR dotčeným orgánem, její vyjádření odráží veřejný zájem, ovšem stavební úřad ani žalovaný tento aspekt nikterak nezohledňují. Žalobkyně je přesvědčena, že v daném případě došlo k porušení Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 7 77 A 22/2025 zásady dle § 2 odst. 4 správního řádu, neboť byl upřednostněn zájem jednotlivce (stavebníka) před veřejným zájmem. Tím se měly správní orgány zabývat z úřední moci.

30. Žalobkyně rovněž trvala na své argumentaci o „salámové metodě“. Položila otázku, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k tomu, že by postup stavebníka od počátku jako celek byl povolitelný. Stavební úřad se touto otázkou nezabýval a z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž není patrné, že by se žalovaný touto otázkou podrobněji zabýval. Žalobkyně připomněla, že stavba je původní telefonickou ústřednou, která nikdy neměla sloužit k účelům bydlení. Měla sloužit pouze lidem, kteří zde již žili. Postupnými kroky stavebníka se ráz stavby mění, původně stavba prakticky bez denního světla, dnes již plnohodnotné místo k bydlení.

31. Závěrem žalobkyně uvedla, že ze strany žalovaného dochází k jednostrannému výkladu veřejného zájmu, a to k tíži žalobkyně. Považuje za nutné přihlédnout k tomu, že samo umístění stavby (a tedy rozhodnutí o dodatečném povolení stavby) musí být v souladu s veřejným zájmem. Tudíž se ptá, v čem spočívá veřejný zájem na umístění dalších bytových jednotek uprostřed přelidněné lokality.

32. Ve vyjádření ze dne 12. 6. 2026 se stavebník vyjádřil k poslednímu doplňujícímu vyjádření žalobkyně. V úvodu konstatoval, že vyjádření žalobkyně nepřineslo nic nového, neboť žalobkyně pouze jinými slovy opakuje, že části obyvatel se stavební záměr nelíbí. Poté stavebník poukázal na to, že bydlení je základní společenská potřeba, v současnosti je bydlení nedostupné, a proto jde o veřejný zájem. Zdůraznil, že v dané věci nejde o výstavbu nové budovy, ale o přestavbu nebytových prostor na byty, což považuje za racionální vyžití stávajícího stavebního fondu.

33. K námitkám týkajícím se parkovacích míst stavebník uvedl, že předpisy samy pracují s výjimkou pro změny dokončených staveb, pokud použití pravidla vylučují závažné územně technické nebo stavebně technické důvody. A to je právě nyní posuzovaný případ. Nově požadovaných 5 parkovacích míst stavebník zajistil mimo dotčený objekt, což není obcházení zákona. Stavební úřad v tomto ohledu dostatečně zjistil skutkový stav. Stavebník opakovaně akcentoval judikaturu Nejvyššího správního soudu akceptující způsob zajištění parkovacích míst nájemní smlouvou u třetího subjektu. K námitce o „černé stavbě“ stavebník uvedl, že podle judikatury řízení o dodatečném povolení stavby nemá sankční charakter, tudíž je-li prokázáno splnění zákonných podmínek, nelze do řízení vkládat další sankční kritéria. K námitce tzv. salámové metody stavebník zopakoval, že žalobkyně neoznačila žádnou konkrétní povinnost, které se měl stavebník vyhnout. A konečně podle stavebníka tvrzení žalobkyně o údajné ubytovně, dalším navyšování stavby či prořezání zeleně nemohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud by v budoucnu došlo k jinému užívání stavby nebo k dalším stavebním záměrům, existují pro to samostatné postupy podle stavebních předpisů.

V. Průběh řízení a ústní jednání

34. Soud ověřil, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas. Napadené rozhodnutí bylo zástupkyni žalobkyně doručeno dne 24. 3. 2025. Žaloba byla soudu doručena dne 23. 4. 2025. Jednoměsíční lhůta pro podání žaloby dle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), byla zachována. Doplnění žaloby obsahující konkrétní žalobní body a jejich odůvodnění Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 8 77 A 22/2025 pak bylo soudu doručeno dne 24. 4. 2025, tj. ve lhůtě pro rozšíření žalobních bodů ve smyslu § 306 odst. 2 nového stavebního zákona. Naopak podání ze dne 8. 6. 2025 a 7. 6. 2026 byla soudu doručena až po uplynutí zmíněné lhůty pro uplatnění nových žalobních bodů.

35. Soud dále konstatuje, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a procesně aktivně legitimovanou (žalobkyně byla adresátem napadeného rozhodnutí, jímž se cítí být zkrácena na svých právech), proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (proti napadenému rozhodnutí nebylo odvolání přípustné) a obsahuje všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby.

36. K dotazu soudu, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, žalobkyně nejprve sdělila, že na konání soudního jednání trvá. Soud proto nařídil soudní jednání. Dodatečný souhlas s rozhodnutím bez jednání žalobkyně udělila až krátce před termínem již nařízeného ústního jednání. Jelikož soud neměl souhlasy s rozhodnutím bez jednání od všech OZNŘ, přičemž zákonná fikce udělení souhlasu se nemohla s ohledem na krátký časový úsek zbývající do termínu nařízeného jednání uplatnit, soud konal dne 16. 6. 2026 ústní jednání. Soud pro úplnost uvádí, že novelizované znění zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), účinné od 1. 1. 2026, mj. v § 34 odst. 3 posílilo postavení osob zúčastněných na řízení z hlediska procesních práv a povinností, včetně možnosti trvat na ústním jednání.

37. Účastníci řízení i OZNŘ II. při jednání setrvali na své dosavadní argumentaci obsažené v jejich písemných podáních, na která v podrobnostech odkázali. Žalobkyně poté akcentovala, že se rozhodla sama bránit svou lokalitu před tím, aby uprostřed stávající panelákové zástavby vyrostl další komplex bytů. Stávající objekt, kde dochází k předmětným stavebním úpravám, měl sloužit k veřejným účelům. Pokud byla povolena přestavba a změna účelu jejího užívání, pak došlo k porušení zásad správního řízení. K namítanému veřejnému zájmu žalobkyně doplnila, že bytová výstavba sice je v souladu s veřejným zájmem, jak namítal stavebník, ale v daném případě je důležité místo, kde mají nové byty vzniknout, přičemž je to na úkor stávající zeleně. Naproti tomu žalovaný při ústním jednání akcentoval, že v posuzovaném případě stavební úřad na základě zjištěného skutkového stavu neměl žádný zákonný důvod, pro který by mohl žádost stavebníka o dodatečné povolení Stavby zamítnout. Výklad stavebního úřadu ohledně aplikace výjimek z požadavků na parkovací místa je souladný s názorem žalovaného i Ministerstva pro místní rozvoj, jakož i komentářovou literaturou. Výjimkami je totiž zajištěno, aby nebyl zakonzervován dosavadní stav výstavby. Dle žalovaného v daném případě byly splněny předpoklady pro aplikaci takových výjimek. OZNŘ I. se při jednání ztotožnila s procesním stanoviskem žalobkyně. Naopak stavebník (OZNŘ II.) se plně ztotožnil s procesním stanoviskem žalovaného. Soud na okraj poznamenává, že OZNŘ III. se soudního jednání neúčastnila.

38. Soud si při jednání chtěl vyjasnit otázku důkazních návrhů, které měla jen žalobkyně, nicméně z jejích podání nebylo zcela zřejmé, k jakým žalobním tvrzením mají směřovat. Žalobkyně při jednání provedla výčet důkazů, které navrhovala provést. Takto označila, nad rámec již navržených a doložených čestných prohlášení (doloženo soudu v příloze k podání ze dne 8. 6. 2025), napadené rozhodnutí, rozhodnutí ÚMO Plzeň 3 o povolení týkající se oken na předmětném objektu stavebníka (bez bližší specifikace č. j. a data vydání), nájemní smlouvu uzavřenou mezi stavebníkem a společností InterCora ohledně parkovacích míst a Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 9 77 A 22/2025 poté stanovisko Policie ČR, dopravního inspektorátu, které se vyjadřovalo ke Stavbě (bez bližší specifikace č. j. a data vydání). Žalobkyně poté zmínila jako důkazní návrhy listy vlastnictví týkající se nemovitých věcí v okolí Stavby, ovšem nedokázala je soudu ani blíže specifikovat konkrétním číslem ani je při jednání neměla k dispozici, proto na tomto svém důkazním návrhu nakonec netrvala. Ani žalovaný, ani přítomné OZNŘ žádné důkazní návrhy při jednání neměli.

39. Soud při jednání účastníkům a OZNŘ předestřel, že podle ustálené judikatury správních soudů se listiny tvořící součást správního spisu k důkazu v zásadě neprovádějí a soud z nich vychází, jakožto z podkladů pro správní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudu pro posouzení žalobních námitek plně postačilo vyjít z žalovaným předloženého správního spisu, soud žádné důkazy neprovedl. Důkazní návrhy žalobkyně proto zamítl pro nadbytečnost, neboť většina z nich byla součástí správního spisu a zbývající nesměřovaly ke skutečnostem, které by byly sporné a současně by byly pro posouzení včas uplatněných žalobních námitek relevantní (zejména se jednalo o tvrzenou skutečnost, že někteří obyvatelé dané lokality se Stavbou nesouhlasí, ovšem sami se svých práv u soudu nedomáhají, proto podporují žalobkyni).

VI. Posouzení věci soudem

40. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů řádně a včas uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tj. vad ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. a dále vad, které by bránily přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Žádné takové vady, které by vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, soud neshledal.

41. Po přezkoumání skutkového a právního stavu nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

42. V nyní projednávané věci byla předmětem soudního přezkumu otázka zákonnosti napadeného rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení Stavby podle § 129 odst. 2 a 3 a § 115 stavebního zákona 2006. Konkrétně se jednalo o stavební úpravy na již existujícím objektu v Plzni, ulice B., na základě kterých má dojít ke změně ze stávajících nebytových prostor na bytové jednotky.

43. Soud předesílá, že byť v soudním řízení postupoval již dle § 305 a násl. nového stavebního zákona (neboť soudní řízení bylo zahájeno po datu 1. 7. 2024 – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24), tak správní orgány své posouzení správně provedly dle stavebního zákona 2006, resp. dle dosavadní právní úpravy předcházející účinnosti nového stavebního zákona. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu totiž platí, že podáním žaloby dochází k zahájení samostatného soudního řízení odlišného od řízení správního, neboť soudní řízení není pokračováním řízení správního. Přechodné ustanovení v § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, podle kterého se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (za ten se považuje 1. 7. 2024 – srov. § 334a nového stavebního zákona) dokončí podle dosavadních právních předpisů, dopadá na Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 10 77 A 22/2025 správní řízení, tudíž správní řízení zahájená před účinností nového stavebního zákona se dokončí podle dosavadních stavebních předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 87/2025-31, body 13 až 15, a ze dne 17. 4. 2025, č. j. 1 As 25/2025-30, bod 14). Dosavadními právními předpisy dle § 330 odst. 1 nového stavebního zákona se rozumí dosavadní procesněprávní i hmotněprávní předpisy (srov. komentář k § 330 nového stavebního zákona; In: Bursíková, L., Korbel, F., Černý, P., Lachmann, M., Roztočil, A., Bohadlo, D. a kol. Stavební zákon. Praha: C. H. Beck, 2025. s. 2486.). Soud proto přezkoumal postup správních orgánů dle právních předpisů účinných před nabytím účinnosti nového stavebního zákona (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.), neboť předmětné správní řízení o dodatečném povolení Stavby bylo zahájeno podáním žádosti již dne 15. 11. 2021.

44. S ohledem na to, že některé žalobní námitky byly formulovány jen obecně, soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, který v bodech 31 a 32 konstatoval následující závěry, které jsou i v pozdější judikatuře hojně odkazovány: „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. […] K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (shodně též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 Afs 69/2022-41).

45. Soud konstatuje, že správní spis poskytoval dostatečný podklad pro posouzení žalobních námitek a pro rozhodnutí předmětné věci, a proto neprováděl žádné dokazování. Vzhledem k tomu, že o průběhu správního řízení nebylo mezi účastníky řízení sporu, soud považuje za nadbytečné komplexně a podrobně rekapitulovat obsah správního spisu, resp. průběh správního řízení. Ostatně průběh správního řízení je velmi podrobně a srozumitelně popsán jak v prvostupňovém, tak i v napadeném rozhodnutí, přičemž žalobkyně ve své žalobě proti tam uvedenému shrnutí nic nenamítala. Z hlediska žalobních námitek soud považuje za dostačující konstatovat toliko základní přehled průběhu správního řízení.

46. Dne 15. 11. 2021 stavebník podal žádost o dodatečné povolení Stavby. Stavebník tak učinil v návaznosti na řízení o nařízení odstranění Stavby, které bylo zahájeno z moci úřední dne 20. 10. 2021.

47. Dne 10. 2. 2022 stavební úřad konal ústní jednání na místě Stavby. Dne 13. 6. 2022 pak stavební úřad provedl vlastní místní šetření pro seznámení se s okolím Stavby, ze kterého pořídil fotodokumentaci, a rovněž provedl vlastní šetření v archivu města Plzně.

48. Dne 16. 6. 2022 stavební úřad obdržel kolaudační souhlas vydaný příslušným odborem Úřadu městského obvodu Plzeň 3 ze dne 18. 8. 2020 týkající se vestavby oken do stávajícího objektu v ul. B. č. p. Xa [tj. objektu, jež je předmětem stavebních úprav v rámci Stavby – pozn. soudu].

49. Po následném posouzení předložené žádosti spolu s podklady stavební úřad vyzval stavebníka k doplnění žádosti a odstranění nedostatků a současně rozhodl o přerušení řízení Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 11 77 A 22/2025 o dodatečném povolení stavby. Lhůta byla opakovaně prodloužena k odůvodněné žádosti stavebníka.

50. Dne 17. 3. 2023 stavební úřad obdržel doplnění podkladů žádosti (zejména vyjádření a stanoviska dotčených orgánů), dále dne 28. 4. 2023 projektovou dokumentaci pro dodatečné povolení (revize 10/2022) a dne 2. 5. 2023 stanovisko Policie ČR, dopravního inspektorátu. Jelikož stavební úřad měl podklady za doplněné v požadovaném rozsahu, opatřením ze dne 22. 5. 2023 oznámil pokračování řízení a současně nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě, které se uskutečnilo dne 27. 6. 2023.

51. Následně stavební úřad řízení opětovně přerušil za účelem vyřešení námitek uplatněných v rámci ústního jednání, odstranění dodatečně zjištěných nesrovnalostí v dokumentaci a z důvodu uplynutí doby platnosti vyjádření dotčeného orgánu. Nakonec dne 21. 8. 2024 stavební úřad rozhodl o pokračování v řízení a poskytl účastníkům řízení prostor pro vyjádření ke shromážděným podkladům (stalo se tak opakovaně v průběhu předmětného správního řízení).

52. Dne 23. 10. 2024 stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, ve kterém dodatečně povolil Stavbu a stanovil podmínky pro dokončení této stavby. Jako druh a účel stavby je v prvostupňovém rozhodnutí uvedeno, že se jedná o změnu dokončené stavby občanského vybavení, tj. stavební úpravy části jejích nebytových prostor v úrovni 1. NP na byty. V popisu stavby se mj. uvádí, že (i) stavební úpravy spočívají ve zřízení nového vnitřního dispozičního uspořádání východní části 1. NP stavby občanského vybavení č. p. 2654, a to za účelem zřízení 9 bytů (vestavba); stávající objekt je dvoupodlažní, obsahující 1. PP, který je bez stavebních úprav; (ii) projektovaná kapacita bytů je 6 bytů 1+kk a 3 byty 2+kk, (iii) nosná konstrukce objektu včetně stropů a střechy a obvodový plášť jsou stávající, a že (iv) Stavba je ve stupni rozestavěnosti. Prvostupňové rozhodnutí obsahuje podrobné odůvodnění, které čítá 52 stran. Je v něm zejména uvedeno: (i) podrobný popis průběhu řízení (str. 5 až 10), (ii) soupis k žádosti doložených a stavebním úřadem opatřených podkladů (str. 11 až 14), (iii) výčet účastníků řízení (str. 15), (iv) posouzení Stavby stavebním úřadem jak z hlediska požadavků stavebního zákona 2006, tak i z hledisek k tomuto zákonu prováděcích předpisů, včetně vyhlášky č. 501/2006 Sb. a vyhlášky č. 268/2009 Sb. (str. 16 až 32), (v) vypořádání se s návrhy a námitkami účastníků řízení (str. 32 až 57). Problematice parkovacích stání se stavební úřad věnoval zejména na str. 19 až 21, 23 až 25, 40 až 45 prvostupňového rozhodnutí.

53. Žalobkyně prvostupňové rozhodnutí napadla odvoláním ze dne 6. 11. 2024, které bylo doplněno o důvody dne 2. 12. 2024. Žalovaný podané odvolání, včetně jeho doplnění akceptoval jako řádné a včasné. Žalobkyně v odvolání uplatnila dva okruhy odvolacích námitek. Za prvé, namítala rozpor s právními předpisy, který spatřovala v porušení § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu nesprávného posouzení požadavku na parkovací stání. Podle žalobkyně z předložené nájemní smlouvy na požadovaná parkovací stání vyplývá, že ji lze ukončit výpovědí, tudíž není zaručeno parkovací stání po celou dobu existence stavby. Za druhé, žalobkyně namítala porušení zásady služby veřejnosti. Podle žalobkyně vydané rozhodnutí stavebního úřadu slouží pouze stavebníkovi, který navíc svého stavebního záměru dosáhl nepřípustnou salámovou metodou. Nejprve totiž žádal o dodatečné povolení zbudovaných oken a když toho dosáhl, tak pokračoval ve stavebních úpravách, o jejichž dodatečné povolení žádá v nynějším řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 12 77 A 22/2025 Žalobkyně namítala, že pokud by stavebník již na počátku žádal o povolení pro zbudování bytových jednotek, lze předpokládat, že by jeho žádost nemohla být úspěšná.

54. O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Poté, co podrobně popsal průběh předmětného řízení o dodatečném povolení Stavby a konstatoval obsah odvolání žalobkyně, posoudil jednotlivé odvolací námitky jako nedůvodné. Konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu má všechny zákonné náležitosti a je řádně odůvodněno. K námitce porušení § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. uvedl, že namítaný rozpor neshledal, neboť byly splněny obě podmínky pro neaplikaci těchto ustanovení na základě § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Předmětem řízení totiž byla změna dokončené stavby (1. podmínka) a stavební úřad zjistil, že zřízení potřebného počtu 5 parkovacích stání umístěním na vlastním pozemku stavby nebo možnou vestavbou parkovacích stání do stávajícího objektu či ve stanovené docházkové vzdálenosti je ekonomicky a technicky nerealizovatelné (2. podmínka). Dále doplnil, že stavebník přesto zajistil parkovací stání v nadlimitním počtu a po celou dobu užívání stavby pronájmem parkovací plochy na pozemku parc. č. Xd v k. ú. X (ve vlastnictví společnosti InterCora-Bory, s. r. o.), který je pozemkem se stávajícím parkovištěm v areálu nejbližšího nákupního centra Area Bory v docházkové vzdálenosti 410 m s tím, že tato pronajatá parkovací stání nemají vliv na celkovou kapacitu parkovacích stání na pozemcích společnosti InterCora-Bory, s. r. o. K otázce porušení zásady služby veřejnosti žalovaný konstatoval, že v daném případě nelze hovořit o konfliktu mezi službou veřejnosti a službou jednotlivci (stavebníkovi), neboť stěžejní otázkou je, zda aplikovat předmětná ustanovení vyhlášek či nikoliv. Stavební úřad věc posoudil na základě stanoviska projektanta a sám věc ověřil a v rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Žalovaný dále uvedl, že je mu znám pojem salámová metoda, to ovšem není jím posuzovaný případ. Připustil, že stavebník postupoval dílčími kroky, nicméně nejde o případ, kdy by touto taktikou prosadil něco, co by jinak povolitelné nebylo. V zásadě jde o změnu užívání objektu, kdy nelze přitakat názoru, že by vybudování oken před realizací vlastního záměru stavebníka jakkoliv zvýhodnilo. Podle žalovaného není zřejmé, jaký konkrétní veřejný zájem by povolení změny stavby bránil. K námitce o kácení dřevin žalovaný uvedl, že Stavbou nedochází ke kácení dřevin. Navíc k řešení této otázky není stavební úřad příslušný. Pokud došlo již dříve v dané lokalitě k nelegálnímu vykácení konkrétních dřevin, měl být vyrozuměn příslušný orgán ochrany přírody.

55. Před samotným posouzením žalobních námitek se soud nejprve zabýval z úřední povinnosti otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť v povahy věci vyplývá, že meritorně (z hlediska zákonnosti) lze posoudit pouze takové rozhodnutí, které je přezkoumatelné.

56. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 4 Afs 375/2019-21 (body 10 a 11) kasační soud připomněl, že k vadě nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí existuje bohatá ustálená judikatura správních soudů, podle které „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze definovat jako rozhodnutí, jež nelze přezkoumat pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS)“ a dále „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je současně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, je tak namístě zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela, tedy i implicitně, reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 13 77 A 22/2025 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018 - 36, či ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).“. V bodu 12 právě citovaného rozsudku kasační soud rovněž uvedl, že není povinností správních orgánů výslovně reagovat na každý argument vznesený účastníkem řízení, dostačující je vypořádání základních námitek, přičemž toto mohou správní orgány provést i tak, že proti argumentaci účastníka postaví vlastní přesvědčivý argumentační systém, který poskytne dostatečnou oporu pro výrok jejich rozhodnutí.

57. Dle ustálené judikatury správních soudů rovněž platí, že správní řízení v prvním a druhém stupni shodně jako odůvodnění prvoinstančního a napadeného rozhodnutí tvoří jeden celek a vzájemně se mohou v obou směrech argumentačně doplňovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 27; ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021-32, bod 28; či ze dne 18. 7. 2025, č. j. 2 As 179/2024-48, bod 33).

58. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím přezkoumatelné, neboť obě tato rozhodnutí jsou srozumitelná a řádně odůvodněná. Jak již bylo uvedeno výše v rámci shrnutí obsahu napadeného rozhodnutí, žalovaný v něm uvedl konkrétní důvody, pro které shledal žalobkyní uplatněné odvolací námitky nedůvodnými. Ostatně žalobkyně s těmito důvody ve své žalobě polemizovala, což by možné nebylo, pokud by z napadeného rozhodnutí takové důvody rozhodnutí seznatelné nebyly. Namítala- li žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou o tzv. salámové metodě, v čemž spatřovala nepřezkoumatelnost, pak tato námitka nebyla důvodnou, neboť žalovaný se touto její odvolací námitkou v dostatečné míře zabýval na str. 8 napadeného rozhodnutí (v podrobnostech viz níže v tomto rozsudku, kde se soud zabývá meritorním posouzení této žalobní námitky).

59. Jelikož napadené rozhodnutí bylo přezkoumatelné, soudu nic nebránilo přistoupit k posouzení namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

60. Soud se mohl věcně zabývat pouze těmi žalobními námitkami, které žalobkyně uplatnila včas (tj. do dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí – srov. § 71 odst. 2 in fine s. ř. s. ve spojení s § 306 odst. 2 nového stavebního zákona). Jak již bylo uvedeno výše, za včasně uplatněné námitky mohl soud považovat pouze ty, které žalobkyně uplatnila v žalobě a v jejím doplnění ze dne 24. 4. 2025, tj. šlo o námitky (i) průtahů v řízení a chybného postupu stavebního úřadu, (ii) porušení právních norem spočívajícího v porušení vyhlášky č. 268/2009 Sb. a vyhlášky č. 501/2006 Sb. v souvislosti s otázkou zajištěných parkovacích stání, a (iii) že postup stavebníka je tzv. salámovou metodou, kterou neměl stavební úřad připustit.

61. Naproti tomu soud vyhodnotil jako opožděné námitky o tom, že proti Stavbě vystupuje široká veřejnost z dané lokality, že žalovaný bagatelizoval aspekt přelidnění a že se žalovaný nezabýval veřejným zájmem obyvatel dané lokality (uplatněny poprvé až v podání ze dne 8. 6. 2025) a dále že nárůst žijících osob bude znamenat pro okolí zhoršení kvality života, že byl upřednostněn zájem jednotlivce (stavebníka) před veřejným zájmem, čímž se měly správní orgány zabývat z úřední moci, a že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby musí být v souladu s veřejným zájmem, který žalobkyně postrádá při umístění dalších bytových jednotek uprostřed přelidněné lokality (uplatněno až v podání ze dne 7. 6. 2026). Soud se těmito opožděnými námitkami nemohl zabývat, tudíž byly nadbytečné i důkazní návrhy k těmto opožděným námitkám směřující (zejména čestná prohlášení osob bydlících v dané lokalitě). Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 14 77 A 22/2025 62. Podstatné pro posouzení žalobních námitek bylo rovněž to, že stavební úřad v předmětném stavebním řízení posuzoval žádost stavebníka o dodatečné povolení Stavby spočívající ve stavebních úpravách uvnitř stávajícího objektu, které směřovaly ke změně účelu užívání z nebytových prostor na byty. Tudíž úkolem stavebního úřadu bylo posoudit, zda v případě Stavby byly splněny zákonné podmínky pro to, aby takovéto stavební úpravy na stávajícím objektu mohly být dodatečně povoleny.

63. Pokud žalobkyně v prvém žalobním bodu namítala průtahy v řízení a chybný postup stavebního úřadu, který spatřovala v opakovaném poskytování lhůt stavebníkovi k doplnění žádosti, soud tyto námitky neshledal důvodnými. Takové výtky by navíc mohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud by šlo o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. To žalobkyně konkrétně netvrdila a ze správního spisu to ani neplyne. Podle ustálené judikatury správních soudů platí, že případné průtahy v řízení nejsou důvodem nezákonnosti správních rozhodnutí, resp. se nejedná o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 As 273/2024-55, bod 49). Navíc z prvostupňového i napadeného rozhodnutí, kde je podrobně popsán průběh řízení, je patrné, že v průběhu stavebního řízení účastníci uplatňovali celou řadu námitek a připomínek, které se stavební úřad snažil řešit, proto i opakovaně vyzýval stavebníka k doplnění podkladů k jeho žádosti a za tímto účelem řízení přerušoval. Je pak třeba přisvědčit žalovanému, že srovnává-li žalobkyně poskytnutí lhůty stavebníkovi pro doplnění jeho žádosti, které vyžadovalo mj. obstarání si někdy i časově náročné dokumentace ke Stavbě, s poskytnutím lhůty pro doplnění odůvodnění podaného odvolání, jde o srovnání nepřiléhavé. Aniž by soud jakkoli hodnotil důvody, pro které zástupkyně žalobkyně opakovaně žádala o prodloužení lhůty pro odvolání, skutečnost je taková, že odůvodnění odvolání bylo v poskytnuté (opakovaně prodloužené) lhůtě doplněno a žalovaný podané odvolání shledal řádně podaným. Žalobkyně přitom v žalobě nenamítala, že by jí postupem žalovaného nebylo umožněno uplatnit některou z odvolacích námitek. Soud proto neshledal ani žalobkyní namítanou nerovnost účastníků před stavebním úřadem.

64. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala porušení právních norem, které spatřovala v porušení § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a dále § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu, že stavební úřad i žalovaný akceptovali stavebníkem navržené řešení požadavku na 5 nových parkovacích stání, a to prostřednictvím pronájmu od společnosti InterCora-Bory, s. r. o. na pozemcích v docházkové vzdálenosti 410 m od předmětného objektu stavebníka.

65. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona 2006 [všechna soudem dále citovaná ustanovení stavebního zákona 2006 se týkají znění účinného v rozhodném období – pozn. soudu] neoprávněnou stavbu (tj. definovanou v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Dané ustanovení dále stanoví, že bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví; že Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 15 77 A 22/2025 dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí; a že bude-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení.

66. Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona 2006 v řízení o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle § 90 a § 110 až § 115 [tohoto zákona]; ohledání na místě je povinné.

67. Podle § 115 odst. 1 stavebního zákona 2006 ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu.

68. Podle § 169 odst. 1 stavebního zákona 2006 je při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb třeba respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy.

69. Podle § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona 2006 se obecnými požadavky na výstavbu rozumí obecné požadavky na využívání území, technické požadavky na stavby a obecné technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb, stanovené prováděcími právními předpisy.

70. Soud v rámci posouzení druhého žalobního bodu předně konstatuje, že žalobní námitky mířily pouze do nesplnění jedné z podmínek dle § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona 2006, podle kterého dodatečně povolovaná stavba nesmí být v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Obecnými požadavky na výstavbu se totiž rozumějí i ty, které jsou stanoveny prováděcími právními předpisy ke stavebnímu zákonu 2006, mezi které patří i žalobkyní namítaná vyhláška č. 501/2006 Sb. a vyhláška č. 268/2009 Sb. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 456/2021-82, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 174/2014-59).

71. Dále soud konstatuje, že žalobkyně, coby účastník stavebního řízení z titulu vlastnictví sousední nemovité věci, byla oprávněna namítat nedostatečný počet parkovacích stání. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022-23, bod 22, dovodil, že vlastník sousední stavby je oprávněn vznést námitku nezajištění dostatečného počtu parkovacích stání ke stavbě.

72. Žalobkyně stejnou námitku, jakou uplatnila v žalobě, již opakovaně uplatnila v průběhu předmětného stavebního řízení, přičemž stavební úřad se jí podrobně zabýval v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a posléze se jí zabýval i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, stavební úřad a poté i žalovaný dospěli k závěru, že závažné územně technické a stavebně technické důvody vylučují splnění požadavků na dodatečná parkovací stání ve smyslu § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a dále § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž tento svůj závěr podrobně odůvodnili. Soud v tomto ohledu odkazuje zejména na str. 18 a 22 prvostupňového rozhodnutí (posouzení, kdy jsou dány výjimky z aplikace požadavků u stavebních úprav a změn dokončených staveb kladených oběma předmětnými vyhláškami), na str. 19 až 21 prvostupňového rozhodnutí (posouzení stavebního úřadu směrem k požadavkům na odstavná a parkovací stání dle vyhlášky č. 501/2006 Sb.), na str. 23 až 25 prvostupňového rozhodnutí (posouzení stavebního úřadu směrem k požadavkům na odstavná a parkovací stání dle vyhlášky č. 268/2009 Sb.), a poté na str. 40 až 44 Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 16 77 A 22/2025 prvostupňového rozhodnutí (stavební úřad podrobně vypořádal účastníky uplatněné námitky a připomínky směřující proti navrženému dopravního řešení stavby, konkrétně způsobu zajištění dodatečných parkovacích stání). Soud rovněž odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný ztotožnil s posouzením stavebního úřadu ohledně požadavků předmětných vyhlášek na parkovací stání v případě Stavby a způsobu jejich zajištění ze strany stavebníka, neboť to byla stěžejní námitka, kterou žalobkyně uplatnila ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu (srov. zejména str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí).

73. Souhrnně řečeno, stavební úřad vyšel z předložené projektové dokumentace, kterou následně ověřil vlastním místním šetřením. Bylo zjištěno, že požadovaných nových 5 parkovacích stání nelze ze závažných územně technických a stavebně technických důvodů vybudovat dle požadavků § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Pozemky kolem předmětného objektu (v něž byla Stavba realizována) nejsou ve vlastnictví stavebníka a současně tvoří jedinou stávající příjezdovou komunikaci a veřejnou zeleň; dále byl zjištěn nedostatečný prostor u domu znemožňující vybudování parkovacích stání přímo u objektu. A konečně stavební, konstrukční, výškové a prostorové uspořádání předmětného objektu neumožňují vybudování parkovacích stání uvnitř domu (tj. na vlastním pozemku). Žalovaný se následně s tímto zjištěním a posouzením zjištěného skutkového stavu ze strany stavebního úřadu ztotožnil. Ostatně žalobkyně neuplatnila konkrétní námitky, kterými by právě shrnutá zjištění stavebního úřadu zpochybnila. Pouze namítala, že zmíněná ustanovení vyhlášek měla být aplikována a dále že žalovaný opominul vyjádření příslušného dopravního inspektorátu Policie ČR ze dne 2. 5. 2023. K posledně uvedenému soud doplňuje, že žalovaný se sice namítaným vyjádřením dopravního inspektorátu ze dne 2. 5. 2023 v napadeném rozhodnut výslovně nezabýval (což ani nemusel, neboť jím žalobkyně v odvolání neargumentovala), ovšem opakovaně se jím zabýval stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí (srov. str. 19, 20, 25, 42 a 44), kde vysvětlil, že dané vyjádření nebylo závazným stanoviskem (což nesporuje ani žalobkyně – srov. podání žalobkyně ze dne 7. 6. 2026), že nesouhlas je vztažen k docházkové vzdálenosti k parkovacím stáním zajištěným pronájmem na jiném pozemku a že stavební úřad je povinen postupovat dle stavebních předpisů, což učinil. Jak již bylo uvedeno výše, z hlediska soudního přezkumu tvoří odůvodnění prvostupňového a odvolacího rozhodnutí jeden celek. Je tudíž zřejmé, že žalobkyní namítané vyjádření příslušného dopravního inspektorátu nebylo v předmětném stavebním řízení opominuto.

74. Pokud žalobkyně v podání ze dne 8. 6. 2025 poukazovala na „stanovisko“ Úřadu městského obvodu Plzeň 1, odboru životního prostředí a dopravy ze dne 13. 3. 2023 s tím, že je z něj patrné, že připomínky veřejnosti nejsou liché a neměly by být bagatelizovány (žádnou bližší argumentaci v této souvislosti žalobkyně soudu neprezentovala), pak soud pouze v odpovídající míře obecnosti uvádí, že stavební úřad toto vyjádření (nejednalo se o stanovisko – pozn. soudu) silničního správního úřadu nepominul (viz str. 29 prvostupňového rozhodnutí) a že z něj toliko vyplývá, že navrhované řešení potřeby parkovacích stání je v souladu s ČSN 736110/Z1 (počet stání činí 10) a že v rámci stavebního řízení je nutné ověřit docházkovou vzdálenost od posuzované stavby k navrhovaným parkovacím místům smluvně zajištěným na pozemku parc. č. 8320/1 k. ú. Plzeň. Tomu všemu stavební úřad dostál. Jak již bylo uvedeno výše, stavební úřad uvažoval o 5 nových parkovacích stáních a docházkovou vzdálenost od posuzované stavby zjistil v délce 410 m, Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 17 77 A 22/2025 přičemž takovou vzdálenost shledal v posuzovaném případě za přípustnou, resp. akceptovatelnou – srov. zejména str. 20 prvostupňového rozhodnutí).

75. Soud v dané souvislosti připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vypořádávat, neboť úkolem soudu je vypořádat podstatu žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom nezpůsobuje ani skutečnost, že krajský soud odkázal na závěry učiněné správními orgány a uvedl, že se s nimi ztotožnil, případně některé tyto závěry v rozsudku citoval. Je-li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 Afs 396/2021-28, resp. tam odkazované rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47).

76. Jelikož žalobkyně v žalobě nepředestřela žádné konkrétní námitky, které by zpochybnily posouzení správních orgánů o tom, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro neaplikaci požadavků na parkovací stání ve smyslu § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a dále § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění obsažená v rozhodnutích stavebního úřadu a žalovaného, s nimiž souhlasí, neboť je shledává správnými a skutkově podloženými.

77. Předmět vyhlášky č. 268/2009 Sb. je v jejím § 1 odst. 1 vymezen tak, že stanoví technické požadavky na stavby, které náleží do působnosti obecných stavebních úřadů. Podle § 2 odst. 1 této vyhlášky se její ustanovení uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, změn v užívání staveb, u dočasných staveb zařízení staveniště, jakož i u staveb, které jsou kulturními památkami1 nebo jsou v památkových rezervacích nebo památkových zónách, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují.

78. Podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. odstavná a parkovací stání se řeší jako součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo na pozemku stavby, v souladu s normovými hodnotami, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených ochranných opatření.

79. Předmět vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v jejím § 1 odst. 1 vymezen tak, že stanoví obecné požadavky na využívání území při vymezování ploch a pozemků, při stanovování podmínek jejich využití a umisťování staveb na nich a rozhodování o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území. Podle § 1 odst. 2 této vyhlášky mj. platí, že ustanovení částí třetí a čtvrté této vyhlášky se použije při vymezování pozemků a umisťování staveb na nich; při rozhodování o nástavbách, stavebních úpravách, změně vlivu stavby na využití území, při vymezování pozemků veřejných prostranství a u zastavěných stavebních pozemků stavbami, které jsou kulturními památkami nebo jsou v památkových rezervacích nebo památkových zónách, se podle vyhlášky postupuje, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují.

80. Podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (zařazeného do části její třetí) platí, že odstavná a parkovací stání pozemků staveb pro bydlení nebo rodinnou rekreaci podle § 20 odst. 5 a 6 musejí být umístěna ve skutečné docházkové vzdálenosti do 300 m, je-li to technicky možné.

81. Judikatura správních soudů se již dříve zabývala vztahem vyhlášky č. 501/2006 Sb. a vyhlášky č. 268/2009 Sb., přičemž je označila za vzájemně Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 18 77 A 22/2025 komplementární (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 45 A 52/2017-215, body 110 až 112, a poté rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 62 A 60/2022-137, bod 28). Obě vyhlášky se tedy vzájemně doplňují, aniž by mezi nimi existoval vztah speciality a generality.

82. Stavební úřad i žalovaný správně konstatovali, že obě vyhlášky shodně stanovují, že se jimi stanovené obecné (technické) požadavky uplatní rovněž u změn dokončených staveb, resp. stavebních úprav (1. podmínka), ovšem pouze za předpokladu, že to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují (2. podmínka).

83. Skutečnost, že v případě Stavby se jednalo o stavební úpravy na již existujícím objektu, které spočívaly v úpravách vnitřního uspořádání části objektu z nebytových prostor na byty, je nezpochybnitelná a žalobkyně ji ani nesporovala. Stavební úřad měl za zjištěné i to, že v případě Stavby byly dány závažné územně technické a stavebně technické důvody, které vylučují, aby stavebník zřídil požadovaných nových 5 parkovacích stání dle požadavků plynoucích z § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Jelikož stavební úřad tato svá zjištění a závěr náležitě odůvodnil (soud odkazuje na výše provedené shrnutí v bodu 73 tohoto rozsudku) a žalobkyně vůči tomu neuplatnila žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé taková zjištěná a závěr zpochybnit, soud takové posouzení stavebního úřadu aproboval. Lze tak přisvědčit správním orgánům, že obě podmínky pro uplatnění výjimek z požadavků na parkovací stání byly splněny. Správní orgány v posuzovaném případě ve svém uvážení mohly vycházet z předložené projektové dokumentace, přičemž i dostály povinnosti své úvahy, které je vedly k uplatnění výjimky, řádně zdůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2024, č. j. 7 As 157/2024-51, bod 17).

84. Namítala-li žalobkyně, že pokud by docházelo k výstavbě zcela nové budovy, těžko by bylo stavební povolení bez zajištění parkovacích stání vydáno, šlo o námitku zjevně mimoběžnou, neboť aplikace zmíněných výjimek v posuzovaném případě je založena na tom, že nejde o novou stavbu, ale o stavební úpravy na již existujícím objektu. Skutečnost, že Stavbu představovaly stavební úpravy stávající objektu, byla nezpochybnitelná a žalobkyní i nesporovaná.

85. Pokud žalobkyně namítala, že stavební úřad na jedné straně neaplikoval požadavky na parkovací stání plynoucí z § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., ovšem na druhé straně stanovil povinnost stavebníka dodržet požadavky dle § 24e vyhlášky č. 501/2006 Sb., jednalo se o námitku zcela nedůvodnou. Žalobkyní namítané ustanovení se týká požadavků na staveniště a s požadavky na parkovací stání nijak nesouvisí. Naplnění důvodů pro neaplikaci konkrétních ustanovení daných prováděcích vyhlášek v sobě nezahrnuje neaplikaci i ostatních ustanovení vyhlášek, u nichž nejsou dány závažné územně technické nebo stavebně technické důvody, které by jejich aplikaci vylučovaly.

86. Z hlediska závěru správních orgánů o naplnění předepsaných podmínek pro uplatnění výjimek z požadavků na parkovací stání pak není relevantní to, že stavebník nad rámec svých povinností zajistil další parkovací stání (dokonce ve větším než požadovaném počtu) smluvně jejich pronájmem v docházkové vzdálenosti 410 m od předmětného objektu. Je třeba přisvědčit stavebníkovi, že tímto způsobem lze dostát požadavkům dle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Přiléhavým byl i odkaz stavebníka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 As 224/2018-56, v němž kasační soud řešil mj. námitku vlastníka nemovitosti sousedící s bytovým domem, že smlouva o nájmu pozemků Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 19 77 A 22/2025 za účelem parkování osobních motorových vozidel nepředstavuje dostatečně silný užívací titul, který by skutečně zajistil předepsaný počet parkovací míst. Nejvyšší správní soud v souvislosti s povinností zabezpečit stavbu odpovídajícím počtem parkovacích míst konstatoval následující: „[…] Zákon ani žádný prováděcí předpisy nevyžadují jednotu pozemku stavby a pozemku, na němž budou zřízena parkovací místa. Nevyžadují ani to, aby stavebník vlastnil jak pozemek stavby, tak pozemek, který bude užíván k parkování. Právní předpisy nekladou ani žádné podmínky formy, jakou je třeba zabezpečit parkovací stání. V souladu s ústavní zásadou co není zakázáno, je dovoleno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je proto zcela v pořádku, pokud stavebník zajistil dostatečný počet parkovacích míst skrze dvoustranné právní ujednání – nájemní smlouvu. Na základě nájemní smlouvy tedy stavebník může zřídit užívací právo k pozemkům (tzn. parkovací stání) i jiným osobám (konkrétněji vlastníkům bytových jednotek […])“ [srov. bod 32 cit. rozsudku]. V bodu 34 citovaného rozsudku pak Nejvyšší správní soud doplnil, že: „[p]ožadavek na skutečnou docházkovou vzdálenost 300 metrů není nepřekročitelný [ve smyslu § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. – pozn. soudu]. Dovětek ‚je-li to technicky možné‘ v jednotlivých odůvodněných případech umožňuje odchýlení se od tohoto požadavku, není-li splnitelný například z důvodu husté městské zástavby.“. Z uvedeného vyplývá, i podle judikatury Nejvyššího správního soudu je nájemní smlouva dostatečně silným titulem k prokázání práva užívat pozemek jiného k určitému účelu, a to konkrétně i jako parkovacích stání vlastníků bytů v domě, který je v docházkové vzdálenosti.

87. Obecně formulované žalobní námitky směřující proti platnosti nájemní smlouvy, na základě které stavebník zajistil dodatečná parkovací stání (předmětná smlouva byla součástí správního spisu), byly z hlediska podstaty sporu irelevantní, neboť stavebník tak učinil nad rámec svých povinností a navíc (i pokud by takovou povinnost stavebník měl), postačovalo by mít za prokázaný toliko souhlas vlastníka pozemku určeného pro vyžadovaná parkovací stání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2025, č. j. 6 As 61/2024-73, body 18 a 19). Takový souhlas lze v daném případě dovodit ze skutečnosti, že nájemní smlouvu vlastník pozemků (společnost InterCora-Bory, s. r. o.) se stavebníkem uzavřel, resp. ji podepsal.

88. V návaznosti na výše uvedené soud činí dílčí závěr, že ani druhý žalobní bod namítající rozpor s právními předpisy upravujícími požadavky na zajištění parkovacích míst nebyl důvodným.

89. Důvodným pak soud neshledal ani třetí žalobní bod, v němž žalobkyně namítala, že stavebník postupoval pro dosažení svých cílů tzv. salámovou metodou, což odůvodnila tím, že stavebník ještě před tím, než požádal o dodatečné povolení stavby, realizoval v předmětném objektu vestavbu oken, ke které získal kolaudační souhlas (žalobkyně odkazovaný kolaudační souhlas datuje k 18. 8. 2022, ovšem dle správního spisu byl kolaudační souhlas týkající se vestavby oken v předmětném objektu vydán 18. 8. 2020). Argumentace žalobkyně je v tomto ohledu opět velice stručná, ba spíše zkratkovitá, neboť nad rámec uvedeného pouze namítala, že stavebník postupuje dílčími kroky a že žalovaný nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že jednorázový postup stavebníka by nemohl být neúspěšný.

90. Z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že žalovaný se námitkou o tvrzeném postupu stavebníka tzv. salámovou metodou náležitě zabýval, a to na str. 8 (bod 4). Tam žalovaný uvedl, že si je vědom žalobkyni odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 20 77 A 22/2025 24. 10. 2024, č. j. 9 As 159/2024-76, a rovněž že je mu znám pojem salámová metoda, který představuje účelové obcházení zákona, přičemž popsal, v čem takový nežádoucí postup spočívá. Dále pak vysvětlil, proč se v případě Stavby o takové obcházení zákona nejedná. Žalovaný připustil, že stavebník postupoval dílčími kroky, nicméně dospěl k závěru, že nejde o případ, kdy by touto taktikou stavebník prosadil něco, co by jinak povolitelné nebylo. V zásadě jde o změnu užívání objektu, kdy nelze přisvědčit názoru, že by vybudování oken před realizací vlastního záměru stavebníka jakkoliv zvýhodnilo.

91. Soud konstatuje, že žalobkyní nebylo tvrzeno ani prokázáno, jaká konkrétní zákonná povinnost měla být dělením předmětného stavebního záměru obcházena. Při absenci konkrétních relevantních námitek proti posouzení žalovaného soud ve stručnosti uvádí, že souhlasí s žalovaným v tom, že stavební úpravy směřující k adaptaci části objektu, který doposud sloužil jako nebytové prostory (je nerozhodné, zda objekt byl původně vybudován jako telefonická ústředna, jak tvrdí žalobkyně, či k účelu jinému) na 9 bytů, navíc pouze v rozsahu změn vnitřních dispozic na půdorysu stávajícího objektu a při zachování stávajících dvou podlaží (1. podzemního a 1. nadzemního) a v obydlené části města sídlištního typu, nelze důvodně považovat za případ kontroverzního stavebního záměru, který by jako celek nebyl povolen. Žalobkyni (některým dalším obyvatelům dané lokality) se subjektivně nemusí předmětný stavební záměr líbit, ovšem žalobkyně nemá právo na trvale neměnný stav v dané lokalitě, zvláště jedná-li se o část města s bytovou zástavbou.

92. Soud pro úplnost uvádí, že dodatečně povolovaná stavba nesmí být nejen v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, ale současně ani v rozporu s veřejným zájmem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 As 69/2019-48, bod 21). Žalobkyně ovšem v rámci včas uplatněných žalobních námitek netvrdila žádný konkrétní veřejný zájem, se kterým by měla být Stavba v rozporu. Takový rozpor s veřejným zájmem pak soudu ani nebyl prima facie zřejmý z obsahu správního spisu, neboť, jak již bylo uvedeno výše, předmětné stavební úpravy spočívají v přeměně nebytových prostor na byty uvnitř existujícího objektu v obydlené části města Plzeň. V obecné rovině pak platí (a připustila to i žalobkyně při soudním jednání), že v současné době je bytová výstavba ve veřejném zájmu.

93. Lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí není nezákonné, neboť žalovaný i stavební úřad v dostatečném rozsahu zjistili skutkový stav relevantní pro řádné posouzení žádosti stavebníka o dodatečné povolení Stavby, správně vyložili podmínky pro dodatečné povolení takové stavby a podmínky správně aplikovali na náležitě zjištěný skutkový stav nyní projednávané věci. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 21 77 A 22/2025 VII. Rozhodnutí soudu 94. V návaznosti na výše uvedené soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

VIII. Náklady řízení

95. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, neboť měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

96. Soud výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl o nákladech řízení OZNŘ podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025 (srov. přechodná ustanovení v čl. XI bodu 2 zákona č. 314/2025 Sb., kterým byl novelizován s. ř. s. s účinností od 1. 1. 2026). Jelikož soud v soudním řízení neuložil ani jedné z OZNŘ žádnou povinnost a taktéž neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro nějž by bylo namístě náhradu nákladů řízení OZNŘ přiznat, nemají OZNŘ právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 16. června 2026 Mgr. Jaroslav Škopek v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.