77 A 25/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: J. M., toho času ve Věznici Plzeň, Klatovská třída 652/202, Plzeň zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Výborčíkem, sídlem Huťská 1383, Kladno proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Plzeň, sídlem Klatovská třída 652/202, Plzeň o žalobě proti rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu žalované ze dne 5. 5. 2025, č.j. VS-90088/ČJ-2025-801130, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou ze dne 21. 5. 2025 domáhal zrušení rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu žalované ze dne 5. 5. 2025, č.j. VS-90088/ČJ-2025-801130 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žalobcova stížnost proti rozhodnutí speciálního pedagoga oddělení výkonu vazby a trestu žalované ze dne 24. 4. 2025, č.j. VS- 90088-4/ČJ-2025-801130 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byl žalobci dle § 46 odst. 1, 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) uložen nepodmíněný kázeňský trest umístění do uzavřeného oddílu na 7 dnů s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, a to pro porušení § 28 odst. 3 písm. a) a g) téhož zákona, jichž se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v období, ale v době, kdy byl žalobce pracovně zařazen na pracovišti Callcentra ve Věznici Rýnovice (pracovní zařazení trvalo od 23. 3. 2023 do 8. 8. 2024), opakovaně navazoval nepovolený kontakt prostřednictvím vnitřního chatu vnitřního pracoviště Callcentra, na které pak navazovaly další často také nepovolené kontakty, a to nad rámec pracovních povinností s P. K., supervizorkou firmy NEW Communication, s.r.o. V tomto období také zneužil svého kontaktu s P. K. k prodávání, směňování věcí, které měl ve věznici v držení a byly zaslány právě výše uvedenou osobou.

II. Žaloba

2. Žalobce uvedl, že je přirozené, že rozhodnutí, kterým je vysloveno spáchání kázeňského přestupku a uložen kázeňský trest, má na práva a povinnosti jeho adresáta, tedy vězněné osoby, negativní vliv, a to zejména na další postavení vězněné osoby v systému trestního práva (typicky možnosti podmíněného propuštění) a také na režim, kterému se vězněná osoba vzhledem ke svému chování a vlastnostem musí podrobovat. V žalobcově případě mají prvoinstanční a napadené rozhodnutí větší negativní následky než u ostatních odsouzených, neboť žalobce vykonává doživotní trest odnětí svobody. Každé takové potrestání tak zhoršuje jeho postavení a režim v systému vězeňství na předem neohraničenou dobu, klidně i do jeho smrti, a zároveň rapidně snižuje jeho šance, aby mohl být vůbec v budoucnu zvažován na výjimečné podmíněné propuštění osoby odsouzené na doživotí. Pro žalobce je přitom situace o tom palčivější, že aktuálně již vykonal ve smyslu § 88 odst. 5 trestního zákoníku téměř 20 let z vyměřeného trestu. Předmětný kázeňský přestupek a kázeňský trest tak pro žalobce představuje zničení jeho dosavadní téměř dvacetileté reputace bezproblémového vězně, který si dobře a svědomitě plní své povinnosti a který, jak se uvádí v prvoinstančním rozhodnutí, pracoval, byl zařazen v 1. prostupové skupině vnitřní diferenciace věznice a měl uděleny desítky kázeňských odměn.

3. Žalobce spatřuje nezákonnost napadeného a prvoinstančního rozhodnutí ve formálních a procesních vadách rozhodnutí včetně nepřezkoumatelnosti, jakož i v nesprávném výkladu a aplikaci právních norem na výsledky skutkového dokazování věci. Žalobce má taktéž odůvodněné pochyby o tom, že napadené rozhodnutí vyhotovila úřední osoba Vězeňské služby, která k tomu byla předtím zpravomocněna.

4. Stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalobce uvedl, že nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, z kterého není patrné, jakým způsobem hodnocení se rozhodující orgán či soud dobral svého rozhodnutí, k čemu všemu (ne)přihlédl, jakož i zda se náležitě vypořádal se všemi námitkami a eventualitami věci, resp. pro účely ukládání trestu, zda je věc posouzena individuálně vzhledem ke všem okolnostem činu a osobě odsouzeného. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí v podstatě pouze kopií obsahu prvoinstančního rozhodnutí, které provedené dokazování konstatovalo seznamem důkazů (viz především výpovědi ostatních odsouzených) bez citace jejich obsahu a které správní orgán nijak konkrétně nevyhodnocuje a ani nijak nereaguje na obranu žalobce, pouze stručně konstatuje, že „již pouhý nepovolený kontakt ve výkonu trestu odnětí svobody a jakékoliv prodávání, směňování a darování věci, které má v držení ve věznici, mezi odsouzenými, je zakázáno“, což ovšem ani není (minimálně v druhé polovině věty) pravda. Výklad všech důkazů je přitom důležitý zejména ve vztahu k té části jednání žalobce, ve které správní orgán spatřuje „nedovolený prodej a směnu věcí“, které žalobce nedoznává, jak správní orgán nesprávně hodnotí. Správní orgán nedal žalobci v rámci řízení žádnou příležitost, aby se seznámil s tím, co o jeho údajném protiprávním jednání vypověděli jiní odsouzení, kterým obstarání povolených věcí skrze balíky zprostředkovával. Pro „odsouzení“ v případě tohoto protiprávního jednání je zajisté třeba, aby správní orgán v odůvodnění provedl a vyložil takové důkazy (podání vysvětlení ostatních odsouzených), ze kterých bude vyplývat, že si žalobce nechával nějaké finanční prostředky pro sebe/že nějaké finanční prostředky sám skutečně obdržel (prodej), resp. že výměnou za obstarané věci obdržel věci jiné (směna). Takto je žalobci kladeno za vinu, že toliko zprostředkoval ostatním odsouzeným nákup (nutno zdůraznit povolených) věcí a jejich doručení balíkem, což však § 28 odst. 3 písm. g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody nezakazuje, nehledě na to, k čemu má předmětný zákaz ve skutečnosti sloužit, resp. posouzení, zda se takové jednání svou „škodlivostí“ skutečně příčí režimu výkonu trestu. Nicméně, pokud jde o obsah napadeného rozhodnutí, žalobce dále namítá, že toto žádným způsobem nevysvětluje, jak správní orgán vykládá pojem nepovolený kontakt, ačkoliv proti interpretaci tohoto pojmu, který je klíčový pro posouzení bez/trestnosti, žalobce brojí. Žalobce se tedy z rozhodnutí nedozvídá, proč měl být navázaný kontakt nepovolený, ani zda proti němu existují nějaké konkrétní důkazu prokazující, že věci prodával či směňoval (nehledě na znak držení, viz dále). Nedostatek odůvodnění stran toho, co se rozumí nepovoleným kontaktem přitom nemůže nahradit poukázání na to, že žalobce měl také se specifikovanou osobou komunikovat skrze BVfon, kde byla uvedena pod jinými údaji, tj. daná komunikace neměla být plně v souladu s § 18 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

5. Žalobce dále uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí ve vymezení skutku tuto formu komunikace neklade žalobci za vinu a stejně tak tomu je v případě původního záznamu o kázeňském přestupku ze dne 10. 4. 2025. Správní orgán rozhodující o stížnosti tak odůvodňuje správnost prvoinstančního rozhodnutí skutečnostmi, které se vymykají rámci (nespadají do) kázeňského provinění, za které byl žalobce potrestán (pozn. analogicky vymezení skutku a sdělení obvinění v trestním či přestupkovém řízení). Takové odůvodnění je proto nutné vnímat jako vadu napadeného rozhodnutí a nejedná se o vadu ojedinělou. Je nutné poukázat, že v napadeném i prvoinstančním rozhodnutí není daný skutek absolutně časově ukotven, a navíc zvolené časové rozhraní neodpovídá ani prvotnímu záznamu o kázeňském přestupku ze dne 10. 4. 2025 a ani provedeným důkazům. Uvádí se pouze, že skutek se stal v blíže nezjištěném období, kdy žalobce pracoval v call centru ve Věznici Rýnovice, kde pracoval od 23. 3. 2023 do 8. 8. 2024. Bylo by nicméně vhodné, aby správní orgán, i přestože tyto skutkové okolnosti vůbec nezjišťoval (resp. usoudil, že nemusí), ohraničil daný skutek alespoň s ohledem na promlčení podle § 47 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého kázeňský trest nelze uložit, jestliže od spáchání kázeňského přestupku uplynula doba jednoho roku. Časové ohraničení přitom musí nutně mít vliv i na posouzení závažnosti kázeňského přestupku, který se žalobci klade za vinu, a tato okolnost zase na (ne)přiměřenost ukládaného kázeňského trestu. Pokud správní orgán kázeňský trest neukládal s přihlédnutím i k těmto okolnostem, je jeho rozhodnutí rovněž z těchto důvodů nepřezkoumatelné. Za povšimnutí pak stojí v neposlední řadě i to, že sama paní K. v rámci podání vysvětlení ze dne 20. 11. 2024 uvedla, že daný kontakt probíhal posledních 6 měsíců. Za situace, kdy je nezbytné uplatnit zásadu in dubio pro reo, je tedy otázkou, proč správní orgán skutek neohraničil právě takto zjištěným obdobím, pokud zřejmě jiné poznatky nemá.

6. Po stránce formálních vad pak žalobce namítal, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí nezákonné i s ohledem na nedostatek náležitostí rozhodnutí podle § 69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) per analogiam, ačkoliv si je vědom toho, že správní řád se na rozhodování o kázeňských přestupcích uplatní jen v rozsahu podle § 180 odst. 1 správního řádu, resp. v rozsahu podle ustálené judikatury Ústavního soudu. Žalobce má nicméně za to, že je nepřípustné, aby napadené rozhodnutí neobsahovalo ani v záhlaví ani v zápatí nikde označení správního orgánu, který o dané stížnosti rozhoduje. Z napadeného rozhodnutí vyplývá pouze to, že osoba s označením komisař npor. Mgr. R. R., zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu, nikoliv nějaký konkrétní správní orgán, zamítá stížnost žalobce směřující proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, zda npor. R. je příslušníkem Vězeňské služby Věznice Plzeň nebo jiné věznice.

7. V návaznosti na to rovněž dle žalobce vzniká důvodná pochybnost o tom, zda bylo napadené rozhodnutí vydáno řádně zpravomocněnou úřední osobou. Podle § 51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody kázeňskou pravomoc nad odsouzenými vykonávají generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci Vězeňské služby mohou kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitelem věznice. Z toho tedy vyplývá, že vyjma ředitele věznice může kázeňskou pravomoc vykonávat pouze osoba, která k tomu byla předtím určena ředitelem věznice. Čas od času se však setkáváme s případy, že takové rozhodnutí/souhlas ředitele a priori neexistoval a vydané rozhodnutí je tudíž nezákonné. Existují přitom indicie nasvědčující tomu, že by tomu mohlo být stejně i v tomto případě. V prvoinstančním rozhodnutí se uvádí, že o stížnosti bude rozhodovat vedoucí oddělení, v tomto případě podle všeho oddělení výkonu vazby a trestu. Npor. R. nicméně není vedoucím oddělení výkonu vazby a trestu, nýbrž „pouze“ zástupcem vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu. Žalobce proto z důvodu těchto konkrétních pochybností namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože jej nevydala úřední osoba pověřená podle zákona.

8. V neposlední řadě žalobce namítal právní posouzení jednání, kterého se podle zjištěných skutkových okolností dopustil. Žalobce nepovažuje za správné odůvodnění správního orgánu, který aplikaci právní normy odůvodňuje prostou myšlenkou, že „již pouhý nepovolený kontakt ve výkonu trestu odnětí svobody a jakékoliv prodávání, směňování a darování věci, které má v držení ve věznici, mezi odsouzenými, je zakázáno“, resp. argumentaci správního orgánu rozhodujícího o stížnosti, který k tomu za sebe doplnil, že „…domluva na zasílání balíků není komunikace pracovní…“ a „… a jakékoliv prodávání, směňování a darování věci, které má v držení ve věznici, mezi odsouzenými je zakázáno (balíky byly zasílány na jeho jméno – tudíž byly jeho vlastnictvím)“. Žalobce má za to, že správní orgány vycházejí z nesprávného, zjevně extenzivního výkladu zákazů pro osoby, které vykonávají trest odnětí svobody, a kriminalizují jednání žalobce, které není škodlivé a nepříčí se ani účelům a cílům, který má režim výkonu trestu sloužit. Jde-li o zákaz podle § 28 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jedná se o právní normy z relativně neurčitou hypotézou, protože nikde v zákoně není taxativní výčet, jaké styky zákon o výkonu trestu odnětí svobody zakazuje a jaké povoluje, resp. co je vlastně myšleno tím „stykem“. Je tak třeba vykládat dané ustanovení systémově a účelově, přičemž podle přesvědčení žalobce má předmětné ustanovení za cíl regulovat styky odsouzených s jinými lidmi co do jejich formy a způsobů, a nikoliv co do kvality nebo významu. To znamená, že předmětné ustanovení zakazuje odsouzeným osobám kontakty a komunikaci s jiným osobami mimo komunikační kanály a způsoby, které má odsouzená osoba povolené. V tomto případě se tak žalobce nedopustil ničeho protiprávního, neboť komunikační kanál – chat, skrze který s danou osobou opačného pohlaví komunikoval, mu byl v rámci jeho pracovní zařazení povolen, a tedy se jednalo ve smyslu zákona o styk dovolený. Pokud pak jde o styk žalobce skrze tzv. BVFon, „toto jedná se Žalobce ve vymezeném skutku za vinu neklade“.

9. Pokud jde o druhý zákaz podle § 28 odst. 3 písm. g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jedná se podle přesvědčení žalobce o zcela mylný výklad práva na jinak zcela běžnou a dovolenou činnost vězňů, tedy opatřování dovolených balíčků obsahujících dovolené věci. Je nutné trvat na tom, že daná právní norma má být interpretována jazykově správně. Jednání žalobce je možné posoudit pouze jako bezúplatné zprostředkování zásilek dovolených věcí prostřednictvím dovoleného balíku, jakési společné složení se na povolení věci, nikoliv jako prodej či směna zboží přímo ve věznici, na které norma ostatně zřejmě účelově směřuje. Pokud by norma zakazovala zprostředkování nákupu nebo dovolených balíčků, bylo by to v ní explicitně vyjádřeno. Ostatně to, že norma má postihovat faktickou směnu a obchod přímo za branami věznici, potvrzuje dovětek o tom, že se uplatní pouze za předpokladu, že věci má daná osoba v držení ve věznici. Přitom rozhodně není správný právní názor, který zastává orgán rozhodující o stížnosti, že „balíky byly zasílány na jeho jméno – tudíž byly jeho vlastnictvím“, nehledě na to, že držení věci je právně i fakticky něco jiného než vlastnictví věci.

III. Vyjádření žalované k žalobě

10. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že souhlasí s žalobcem, že vyslovení spáchání kázeňského přestupku a uložení kázeňského trestu má na práva a povinnosti vězněné osoby negativní vliv, ale již nesouhlasí s tvrzením, že v případě žalobce je tento vliv podstatně větší než u ostatních odsouzených. Kázeňské tresty a řízení u odsouzených je upraveno ve III. hlavě zákona o výkonu trestu odnětí svobody. V § 46 až § 54 uvedeného zákona zákonodárce nepřipouští odlišnosti v případě vedení kázeňského řízení a upřednostňování a zvýhodňování jednotlivých skupin odsouzených, jednak z pohledu výše trestu odnětí svobody nebo z pohledu vnitřní diferenciace apod. V případě žalobce tedy neexistují jakékoliv úlevy nebo ústupky v procesu zjišťování a projednání kázeňských přestupků z důvodu jeho doživotního trestu odnětí svobody. Osobám rozhodujícím o kázeňském přestupku je vyhrazena úměra při stanovování druhu a výše trestu, který by měl být úměrný závažnosti spáchaného kázeňského přestupku. Z kázeňského řízení je zřejmé, že speciální pedagog i zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu (dále dohromady „zaměstnanci Věznice Plzeň“), ve svých rozhodnutích zohlednili dosavadní průběh výkonu trestu žalobce a uložili – potvrdili kázeňský trest – nepodmíněné umístění do uzavřeného oddílu na 7 dnů, s výjimkou doby stanovené pro plnění určených úkolů programu zacházení, kdy délka a druh trestu není nejpřísnější z výčtu uvedeného v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody. Zaměstnanci Věznice Plzeň při posuzování jednání žalobce postupovali v souladu se zákonnou normou a při stanovení kázeňského trestu zohlednili dosavadní průběh výkonu trestu odnětí svobody u žalobce, když žalobci nebyl uložen nejpřísnější trest umístění do samovazby na 20 dní.

11. Stran namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaná uvedla, že zaměstnanci Věznice Plzeň se v rámci svých rozhodnutí dostatečně zabývali nashromážděnými důkazy, se kterými se řádně vypořádali v rámci rozhodnutí. Rozhodnutí mají základ v nashromážděných důkazech, které byly známy žalobci, jelikož byly součástí kázeňského spisu, který byl dne 16. 4. 2025 předložen žalobci před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Zaměstnanci Věznice Plzeň ve svých rozhodnutích citují z úředních záznamů sepsaných s žalobcem a paní K. Hlavními důkazy jsou tedy výpovědi žalobce a paní K., ostatní výslechy podpůrně potvrzují výpověď paní K. a nepřímo i žalobce a jejich citování by nikterak nepřispělo k ospravedlnění žalobce. K nemožnosti seznámit se s výpověďmi ostatních odsouzených lze uvést, že žalobci byla dne 16. 4. 2025 dána možnost seznámit se skutečnostmi, které mu jsou kladeny za vinu, a vyjádřit se ke všem důkazům, kdy se žalobce odmítl k tomuto vyjádřit. Další svědci jsou v rámci rozhodnutí konkretizování.

12. K § 28 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody žalovaná uvedla, že zákonodárce tímto ustanovením zamezuje styku s určitými osobami, který by mohl být nevhodný z hlediska dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody nebo zajištění bezpečnosti odsouzených. V tomto případě nemusí jít pouze o navazování styků se spoluodsouzenými, ale i styky na pracovištích, se zaměstnanci věznice apod., kdy se tyto styky vymykají rámci obvyklého vztahu s odsouzenými.

13. K § 28 odst. 3 písm. g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody pak žalovaná uvedla, že zde zákonodárce nerozlišuje mezi povolenými a nepovolenými předměty, ale zakazuje bez souhlasu Vězeňské služby prodávat, směňovat a darovat jakékoliv věci. V případě držení nepovolených věcí osobou ve výkonu trestu odnětí svobody by se jednalo o kázeňský přestupek podle § 28 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. V případě žalobce byl tento před zařazením na pracoviště CALLCENTRA dne 21. 3. 2023 řádně poučen o povinnostech pro odsouzeného, který byl zařazen na pracoviště. Jednou z povinností odsouzeného je nenavazovat nedovolený styk s civilními osobami a výrobní a pracovní prostředky využívat výhradně ke stanoveným účelům. Dále je poučením odsouzenému zakázáno požadovat od jiných osob např. odesílání dopisů, balíčků, léku, vzkazu pro jiné odsouzené a rovněž jejich přijímán, jakož i telefonování. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl před zařazením na pracoviště CALLCENTRA řádně poučen o jeho povinnostech a o výslovných zákazech spojených s jeho zaměstnáním na pracovišti CALLCENTRA. K těmto povinnostem a zákazům při podpisu nevznesl žádné připomínky a zavázal se je plnit. Nicméně tak nečinil a tyto povinnosti a zákazy svévolně porušil. Na podporu této skutečnosti lze uvést, že žalobce byl průběžně zaměstnáván ve výkonu trestu odnětí svobody od roku 2011, kdy pokaždé byl poučen a seznámen s povinnostmi a zákazy, které se zavázal dodržovat. Poučení jsou totožná, kdy pokaždé byl poučen o zákazu navazování nedovolených styků s civilními osobami a zavázal se výrobní a pracovní prostředky využívat výhradně ke stanoveným účelům. Dále také bylo poučením odsouzenému zakázáno požadovat od jiných osob např. odesílání dopisů, balíčků, léků. vzkazů pro jiné odsouzené a rovněž jejich přijímání, jakož i telefonování. Žalobce v rozporu s poučením udržoval kontakt s paní K. a posléze si od ní nechal zasílat balíky na své jméno, popř. jiného odsouzeného, kdy finanční prostředky na jejich zakoupení byly zasílány na účet K. I přes to žalobce nehodlá přijmout skutečnost, že chatování s civilní osobou z pracoviště, požadování zasílání balíčků od této osoby a soukromé telefonování s touto osobou je možné sankcionovat a podřadit pod kázeňské přestupky. U žalobce lze vidět snahu o bagatelizaci jeho jednání, i když z jeho výpovědi je zřejmé, že si byl dobře vědom svého protiprávního jednání, když ve své výpovědi na otázku povřeného orgánu, proč s paní K. komunikoval přes BVFon pod jménem M. K., uvedl: „Nechtěl jsem si dělat problémy a současně jsem nechtěl, aby měla problémy ona.“ 14. K vymykání se z rámce kázeňského provinění žalovaná uvedla, že zástupce vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze poukázal na část výroku prvoinstančního rozhodnutí „… na které pak navazovaly další často také nepovolené kontakty…“, kdy tyto kontakty byly v rozporu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, kdy tento rozpor pramení z § 18 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Zástupce vedoucího tedy nerozšiřoval podstatu kázeňského řízení.

15. K časovému ukotvení posuzovaných skutků žalovaná konstatovala, že tyto trvaly v období od 23. 3. 2023 do 8. 8. 2024 včetně. Jedná se o stále pokračující a navazující porušování povinností do data 8. 8. 2024. Je neustálý sled činností, které na sebe navzájem řetězily, kdy důvodem jejich ukončení byl zásah Věznice Rýnovice dne 8. 8. 2024. Nejedná se tedy o jednotlivé případy porušení, ale pokračující protiprávní jednání žalobce, ve vymezeném období 23. 3. 2023 do 8. 8. 2024.

16. Žalovaná dále uvedla, že náležitosti rozhodnutí v kázeňském řízení jsou upraveny v Nařízení generálního ředitele č. 41/2024 o kázeňském řízení u obviněných, odsouzených a chovanců (dále jen „NGŘ 41/2024“). V přílohách tohoto nařízení jsou stanoveny tiskopisy - formuláře těchto rozhodnutí. Rozhodnutí o stížnosti je upraveno v § 32. V příloze č. 7 je vzor formuláře pro kázeňské řízení s odsouzeným. Tento formulář je brán jako celek. První část je určena pro rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému, v další části je prostor pro rozhodnutí o stížnosti. Na prvním listu je v levém horním rohu vyznačen název věznice. V rozhodnutí o stížnosti již nemusí být v záhlaví uveden název věznice. V prvoinstančním rozhodnutí je v levém horním rohu uvedeno označením věznice. Dále je do spisu založeno podání žalobce a následuje napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí založené ve spise je navíc v levém horním rohu opatřeno razítkem s názvem věznice, ač to NGŘ 41/2025 nevyžaduje. Jestliže žalobce pochybuje o neoznačení správní orgánu, který rozhodnutí vydal, tak se mýlí, jelikož je správní orgán uveden na první straně prvoinstančního rozhodnutí, což vyžaduje NGŘ 41/2024. Splnění obsahu a náležitostí v napadeném rozhodnutí je doloženo. Subsidiární užití § 69 odst. 1 správního řádu je s ohledem na § 76 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyloučeno. Na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase.

17. K námitce, zda napadené rozhodnutí vydala oprávněná osoba, žalovaná uvedla, že kázeňská pravomoc je v souladu s § 51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého kázeňskou pravomoc nad odsouzeným vykonávají generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci Vězeňské služby mohou kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitelem věznice. V souladu s tímto ustanovením vydal generální ředitel NGŘ 41/2024, ve kterém je v příloze č. 1c s odkazem na § 4 uvedeného NGŘ uveden rozsah kázeňské pravomoci zaměstnanců vůči odsouzeným. Z této přílohy vyplývá, že v případě ukládání kázeňského trestu speciálním pedagogem řeší stížnost zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu. V případě žalobce bylo postupováno v souladu s uvedeným NGŘ. V prvoinstančním rozhodnutím sice speciální pedagog označil vedoucího oddělení jako osobu, která bude rozhodovat o opravném prostředku. Nicméně v souladu s poučením žalobce podal stížnost přímo speciálnímu pedagogovi do formuláře a speciální pedagog následně postupoval v souladu s platným NGŘ 41/2024 a stížnost a její písemné doplnění předal oprávněné osobě – zástupci vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu, jenž stížnost i její doplnění reflektoval ve svém rozhodnutí. Žalobce tímto neutrpěl žádnou újmu na svých právech. Žalobce vytváří spekulace o jakémsi nezákonném a smyšleném vedení kázeňského řízení proti jeho osobě, ale již si nepřipouští skutečnost, že svým jednáním naplnil skutkové podstaty kázeňských přestupků podle § 28 odst. 3 písm. g) a § 28 odst. 3 písm. f) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, svou činnost bagatelizuje a snaží se přesvědčit soud, že on se stal obětí formalizovaného správního řízení s procesnímu vadami a byl nespravedlivě kázeňsky potrestán. Nicméně je to žalobce, který je odpovědný za své jednání v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Pověřený orgán po zjištění porušení zákona o výkonu trestu odnětí svobody žalobcem konal patřičné úkony v souladu se zásadou materiální pravdy a žalobce byl za svá jednání následně kázeňsky řešen v souladu s platnými právními normami a předpisy. Žalobce se neustálým zlehčováním svého jednání a účelovými tvrzeními snaží o vyvinění se ze spáchaných kázeňských přestupků.

IV. Posouzení věci soudem

18. Vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s projednáním věci bez jednání a ve věci bylo lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) o věci samé bez jednání.

19. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A.

20. Soud neshledal důvodnými námitky nepřezkoumatelnosti.

21. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů představuje takový deficit odůvodnění, pro který soud není schopen zjistit, jaký skutkový stav správní orgán považoval za prokázaný, z jakých podkladů vycházel, podle jaké právní normy věc posoudil a jakými úvahami byl veden. Nelze ji však zaměňovat s případnou nesprávností, stručností, formulační neobratností či menší přesvědčivostí odůvodnění. Institut nepřezkoumatelnosti je vyhrazen případům, v nichž obsah nebo důvody rozhodnutí skutečně nelze zjistit. Správní orgán rovněž nemusí samostatně odpovídat na každý jednotlivý argument, jestliže z jeho ucelené argumentace vyplývá, proč obhajobu účastníka jako celek nepřijal.

22. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a navazující rozhodnutí o stížnosti je přitom třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o stížnosti nemusí veškerá skutková zjištění a důkazní úvahy prvostupňového orgánu znovu reprodukovat, jestliže je zřejmé, že se s nimi stížnostní orgán ztotožnil, současně přezkoumal vznesené výhrady a uvedl, proč nepovažoval stížnost za důvodnou. Samotná skutečnost, že část odůvodnění rozhodnutí o stížnosti obsahově navazuje na rozhodnutí o uložení kázeňského trestu nebo z něj přebírá skutkový popis a některé argumenty, nepřezkoumatelnost nezakládá.

23. V nyní souzené věci je z napadeného rozhodnutí jednoznačně patrné, jak bylo se stížností žalobce naloženo. Stížnost byla zamítnuta a z odůvodnění je současně seznatelné, že správní orgány považovaly za prokázané dvě vzájemně související formy jednání žalobce. Jednak opakované mimopracovní kontakty s P. K. prostřednictvím pracovního chatu a dalších komunikačních prostředků, jednak využívání tohoto kontaktu k obstarávání a následnému rozdělování, prodávání či směňování věcí mezi odsouzenými. Skutek byl právně posouzen jako porušení zákazů podle § 28 odst. 3 písm. a) a g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

24. Správní orgán pouze nevyjmenoval důkazy, aniž by uvedl, co z nich zjistil. Napadené rozhodnutí reprodukuje podstatný obsah vysvětlení P. K., která popsala opakovanou komunikaci se žalobcem nad rámec pracovních povinností, zasílání tabáku a přijímání plateb od neznámých osob. Správní orgán dále poukázal na poštovní poukázky a na vysvětlení konkrétně označených odsouzených, která měla její výpověď podporovat.

25. Zvláštní význam žalovaný přikládal též vlastnímu vysvětlení žalobce ze dne 29. 11. 2024. Žalobce v něm připustil, že s P. K. řešil prostřednictvím pracovního chatu mimopracovní záležitosti, komunikoval s ní také telefonicky, dopisy a prostřednictvím balíků, přičemž při telefonickém kontaktu měla být vedena pod jménem jiné osoby. Současně uvedl, že mu zasílala balíky rovněž na jiné odsouzené a že odsouzení se na jejich obsah skládali a následně si jej rozdělovali.

26. Žalovaný tedy nejen označil jednotlivé podklady, ale zachytil také jejich rozhodný obsah a vysvětlil jejich vzájemnou souvislost. Z jeho úvah lze seznat, že vysvětlení P. K. považoval za podporované listinnými podklady, vysvětleními dalších odsouzených a částečně i samotným vyjádřením žalobce. Na tomto základě dospěl k závěru, že žalobcovo popření prodeje a směny věcí není způsobilé souhrn uvedených podkladů vyvrátit.

27. Napadené rozhodnutí reaguje také na podstatu žalobcovy obhajoby. Žalobce ve stížnosti tvrdil, že komunikace probíhala prostřednictvím pracovního chatu, že P. K. osobně neznal ani neviděl a že nešlo o prodej, směnu nebo darování, nýbrž pouze o společné financování a rozdělení obsahu balíků. Tato tvrzení jsou v rozhodnutí o stížnosti výslovně zachycena.

28. Žalovaný je nepřijal, neboť za rozhodující nepovažoval místo či technický prostředek komunikace ani skutečnost, že se žalobce s dotčenou osobou osobně nesetkal. Za podstatné pokládal, že komunikace překročila rámec pracovních povinností, pokračovala telefonicky, dopisy a prostřednictvím balíků a byla spojena s obstaráváním věcí pro žalobce a další odsouzené. Současně vyšel z toho, že žalobce při telefonické komunikaci využíval schválení kontaktu pod jménem jiné osoby. Správní orgán tedy proti žalobcově tvrzení, že šlo pouze o běžnou pracovní komunikaci, postavil konkrétní skutková zjištění svědčící o jejím mimopracovním obsahu.

29. Napadené rozhodnutí rovněž netrpí nedostatkem důvodů jen proto, že neobsahuje obecnou a vyčerpávající definici pojmu „nepovolený kontakt“. Správní orgán tento pojem vyložil prostřednictvím konkrétních skutkových okolností případu. Za nepovolený považoval kontakt, jenž překročil pracovní účel komunikace, týkal se soukromých záležitostí a obstarávání balíků a pokračoval prostřednictvím dalších komunikačních kanálů. Výslovně uvedl, že domlouvání zasílání balíků není pracovní komunikací. Z napadeného rozhodnutí je tudíž seznatelné, že správní orgán nepovažoval za nepovolené automaticky veškeré využití pracovního chatu, nýbrž jeho využití k mimopracovnímu styku a navazující soukromé komunikaci. Kázeňský skutek nebyl vymezen pouze použitím BVFonu, ale souhrnem kontaktů navázaných pracovním chatem a následně uskutečňovaných i dalšími způsoby. Údaj o BVFonu proto správní orgán použil jako jeden z důkazů o povaze a rozsahu kontaktu, nikoliv jako samostatný, nově přičtený kázeňský přestupek.

30. Skutek byl vymezen obdobím pracovního zařazení žalobce v call centru od 23. 3. 2023 do 8. 8. 2024 a byl popsán jako opakované, obsahově související jednání. Rozhodnutí o stížnosti dále uvádí, že podle postoupeného materiálu docházelo ke kontaktům a k prodeji či směňování věcí od blíže nezjištěné doby roku 2023 nejpozději do 8. 8. 2024. Takové vymezení není přesné na jednotlivé dny, je však z něj zjistitelný počátek rozhodného rámce, nejzazší okamžik ukončení jednání i jeho vazba na konkrétní pracovní zařazení žalobce. Žalovaný současně vycházel z toho, že se nejednalo o jediný izolovaný kontakt, nýbrž o opakované jednání pokračující až do skončení žalobcova pracovního zařazení dne 8. 8. 2024. Ani údaj P. K., podle něhož ke komunikaci docházelo přibližně ve dvaceti případech „v posledních šesti měsících“, není s uvedeným vymezením v takovém rozporu, který by znemožňoval přezkum. Tento údaj mohl časový rámec jednotlivých jí popsaných kontaktů dále konkretizovat, nevylučoval však, že jiné důkazní podklady zachycovaly související jednání již v dřívější části období. B.

31. Soud neshledal důvodnými ani zbylé procesní námitky.

32. Žalobci lze přisvědčit, že písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí neobsahuje v záhlaví ani v jiné samostatně vymezené části výslovné označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal. Jde o formální nedostatek rozhodnutí. S ohledem na zvláštní povahu kázeňského řízení odsouzených však nelze ustanovení § 69 správního řádu aplikovat mechanicky a bez přihlédnutí k požadavku rychlosti a nižší formálnosti tohoto řízení. Rozhodující je, zda je správní orgán z rozhodnutí jako celku spolehlivě identifikovatelný. V posuzované věci je z označení přezkoumávaného rozhodnutí, opakovaných odkazů na Věznici Plzeň, místa vydání rozhodnutí a označení funkce podepsané osoby dostatečně zřejmé, že napadené rozhodnutí vydala Vězeňská služba České republiky, Věznice Plzeň. Uvedený formální nedostatek proto nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

33. Dále je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že rozhodnutí vydal zástupce vedoucího oddělení OVVaT, bez dalšího neznamená, že se jednalo o osobu neoprávněnou vykonávat kázeňskou pravomoc. Zástupce vedoucího je již z povahy své funkce určen k zastupování vedoucího v rozsahu vyplývajícím z organizačních pravidel služebního orgánu, přičemž žalobce netvrdí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že v projednávané věci podmínky takového zastupování splněny nebyly nebo že zástupce vedoucího nebyl oprávněn o stížnosti rozhodnout. Z okolnosti, že v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu bylo uvedeno, že o stížnosti bude rozhodovat vedoucí oddělení OVVaT, nelze bez dalšího dovozovat nezákonnost následného rozhodnutí vydaného jeho zástupcem. Uvedené sdělení nepředstavuje závazné určení konkrétní úřední osoby, která musí o stížnosti rozhodnout bez možnosti jejího zastoupení. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že podle § 1 odst. 2 písm. b) Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 41/2024 je zástupce vedoucího oddělení zaměstnancem, jemuž je svěřena kázeňská pravomoc. Současně § 4 odst. 1 téhož nařízení výslovně stanoví, že kázeňské tresty odsouzeným mají právo ukládat mimo jiné zástupci vedoucích oddělení. Z uvedeného plyne, že zástupce vedoucího oddělení není pouhou osobou zastupující vedoucího bez vlastní pravomoci, ale zaměstnancem, jemuž interní normativní akt výslovně svěřuje výkon kázeňské pravomoci. C.

34. Soud neshledal důvodnými ani ostatní žalobní námitky.

35. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody obsahuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, neboť zákon výslovně nevymezuje všechny případy zakázaných styků odsouzených s jinými osobami. To však neznamená, že by správní orgány nemohly při jejím výkladu vycházet z účelu výkonu trestu odnětí svobody a z okolností konkrétního případu. Účelem výkonu trestu není pouze omezení osobní svobody odsouzeného, ale též zajištění bezpečnosti, pořádku a kontrolovatelnosti výkonu trestu. Tomu musí odpovídá i povaha kontaktů odsouzených s jinými osobami.

36. Skutečnost, že byl žalobci umožněn přístup k pracovnímu komunikačnímu systému, neznamená, že jej mohl využívat k jakémukoliv účelu. Oprávnění používat pracovní chat bylo spojeno s plněním pracovních povinností. Nelze z něj dovozovat oprávnění navazovat prostřednictvím tohoto systému soukromé kontakty s civilními zaměstnanci nebo jeho prostřednictvím řešit záležitosti nesouvisející s výkonem práce. Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že každé použití technicky povoleného komunikačního prostředku představuje bez dalšího kontakt dovolený ve smyslu zákona.

37. Ostatně ani žalobce netvrdí, že komunikace týkající se zasílání balíků či dalších soukromých záležitostí souvisela s plněním pracovních úkolů. Naopak z jeho vlastních vyjádření vyplývá, že prostřednictvím této komunikace řešil mimopracovní záležitosti.

38. Podle § 28 odst. 3 písm. g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody je odsouzeným bez souhlasu Vězeňské služby zakázáno prodávat, směňovat nebo darovat věci, které mají v držení ve věznici. Zákon tedy nestanoví jako podmínku aplikace tohoto ustanovení vlastnictví věci odsouzeným, ale postačí, že ji má ve věznici v držení. Již z jazykového výkladu citovaného ustanovení je proto zřejmé, že námitka žalobce, podle níž věci nebyly jeho vlastnictvím, není pro posouzení naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku právně významná.

39. Jednání žalobce nespočívalo pouze ve zprostředkování zasílání dovolených balíků a společném financování jejich obsahu. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že žalobce vystupoval jako osoba, jejímž prostřednictvím byly pořizovány věci určené dalším odsouzeným, tyto věci převzal do své držby a následně je mezi jednotlivé odsouzené rozděloval podle jejich finančních příspěvků. Fakticky tak docházelo k převodu věcí z držby žalobce do držby dalších odsouzených, přestože žalobce k takovému nakládání neměl souhlas Vězeňské služby.

40. Právě takové nakládání s věcmi naplňuje znaky jednání zakázaného § 28 odst. 3 písm. g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit nekontrolovanému převádění věcí mezi odsouzenými, a tím zamezit vzniku neformálních obchodních či směnných vztahů uvnitř věznice. Není přitom rozhodné, zda žalobce z takového jednání dosahoval zisku ani zda jednotlivé věci byly pořizovány z prostředků více odsouzených. Rozhodující je, že věci, které měl ve své držbě, následně bez souhlasu Vězeňské služby předával jiným odsouzeným, čímž realizoval jejich distribuci mezi odsouzenými mimo pravidla stanovená zákonem.

V. Rozhodnutí soudu

41. Soud neshledal žádný z žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

VI. Odůvodnění neprovedení důkazů

42. Soud nerozhodl na základě dalších důkazů, neboť toho nebylo třeba k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

VII. Náklady řízení

43. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, když měla ve věci plný úspěch. Jelikož žalované žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 25. června 2026 Mgr. Alexandr Krysl v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.