9 C 79/2011

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. [jméno] [příjmení], soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudce JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: ; LERNANDO LTD, reg. č.: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [anonymizováno], [číslo] [anonymizováno] Kyperská republika zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neúčinnost právních úkonů o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 1. 11. 2023, č. j. [číslo jednací],

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 987 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud určil, že darovací smlouva ze dne [datum] s právními účinky vkladu k témuž dni, kterou [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [adresa], darovala spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny na nemovitostech specifikovaných ve výroku I rozsudku žalovanému, není vůči žalobkyni právně účinná. Výrokem II soud určil, že kupní smlouva ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum], kterou [jméno] [příjmení] převedla spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny na nemovitostech specifikovaných ve výroku II rozsudku žalovanému, není vůči žalobkyni právně účinná. Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 38 252 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a dále soud rozhodl, že žalobkyni bude po právní moci rozsudku vrácena z prostředků Okresního soudu adresa-sever část nespotřebované zálohy na znalecký posudek v částce 3 029 Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že shora uvedenými právními úkony, které byly uzavřeny mezi dlužnicí paní [jméno] [příjmení] a žalovaným, byla zkrácena možnost žalobkyně domoci se úhrady vykonatelné pohledávky ve výši 2 900 040 Kč s příslušenstvím, kterou vůči dlužnici má na základě vykonatelného rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (právní moc datum). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že tvrzený další majetek dlužnice svou hodnotou nedosahuje takové výše, aby mohla být uspokojena pohledávka žalobkyně v plném rozsahu. Pakliže dlužnice přistoupila k převodu nemovitostí na žalovaného, motivována uspokojením dluhu pana [jméno] [příjmení] z titulu půjčky, přitom nemusela mít vůli přímo zkrátit věřitele, tj. žalobkyni, ale musela si být vědoma toho, že ke zkrácení žalobkyně tímto jejím jednáním dojde. Žalovaný je vnukem dlužnice a shora uvedené právní úkony byly učiněny mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaný by se proto mohl ubránit odpůrčí žalobě pouze za situace, že by se mu podařilo prokázat, že o úmyslu dlužníka (své babičky) zkrátit odporovaným právním úkonem žalobkyni nemohl ani při náležité pečlivosti vědět, avšak toto se žalovanému nezdařilo. Žalovaný musel být srozuměn i s tím, že již [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byla pohledávka žalobkyni přiznána vůči jeho dědečkovi panu [jméno] [příjmení].

2. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, které směřuje proti výrokům I až III, v němž uvedl, že pohledávka žalobkyně vychází z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru na straně jedné a [jméno] [příjmení] (dědečkem žalovaného) jako dlužníkem na straně druhé. Na základě této smlouvy byl [jméno] [příjmení] poskytnut úvěr ve výši 3 900 000 Kč. Pro posouzení věci je podstatné, že předmětná pohledávka z titulu poskytnutého úvěru byla zajištěna zástavním právem na rozestavěném objektu dílny – lakovny stojícím na parcele [číslo] v k. ú. [obec], a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne [datum]. Předmětem zástavního práva tedy byly jiné nemovité věci, než které byly předmětem darovací smlouvy a kupní smlouvy. V době uzavření úvěrové a zástavní smlouvy vycházeli účastníci tohoto závazkového vztahu (zejména pak věřitel) z předpokladu, že hodnota nemovitých věcí ve vztahu, k nimž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky žalobkyně, odpovídala výši zajištěné pohledávky. Dlužnice se stala vlastníkem nemovitých věcí zapsaných nyní na [list vlastnictví] a číslo hodnota pro k. ú. [obec] na základě dědického usnesení Okresního soudu adresa-sever. V rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] byla zjištěna obvyklá cena rozestavěného objektu dílny – lakovny ve výši 3 788 300 Kč. Nutno dodat, že do dědického řízení nebyla přihlášena pohledávka žalobkyně a nebyla zahrnuta do pasiv dědictví. Žalovaný nebyl účastník řízení, v němž byla právní předchůdkyni žalobkyně přiznána pohledávka ve výši 2 900 000 Kč s příslušenstvím. V rámci tohoto řízení nebyl vyslýchán ani jako svědek a ze žádného provedeného důkazu nebylo zjištěno, že by žalovaný o tomto řízení v době před uzavřením obou smluv byl informován. K uzavření obou smluv dlužnice přistoupila s vědomím, že (v té době dosud nevykonatelná) pohledávka žalobkyně je řádně zajištěna zástavním právem na jiných nemovitostech, jimiž disponovala, než které byly předmětem obou převodních smluv, jejichž obvyklá cena výrazně převyšovala předmětnou pohledávku. Pro posouzení případného zkracujícího úmyslu dlužnice není významné, že nemovitosti zapsané na [anonymizováno] č. hodnota pro k. ú. [obec], které byly zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobkyně, byly v průběhu řízení oceněny znalcem [celé jméno znalce] na částku 1 800 000 Kč, neboť při posuzování úmyslu dlužnice nutno vycházet z okolností zřejmých v době uskutečnění sporného právního jednání. Stejně tak není podstatné, za jakou částku se předmět zástavy podařilo zpeněžit v rámci insolvenčního řízení dlužnice, kdy tato skutečnost byla plně pod kontrolou žalobkyně, coby zajištěného věřitele. Žalovaný sice měl povědomost o tom, že jeho dědeček čerpal za účelem výstavby a zařízení autolakovny úvěr, ale zároveň byl zcela důvodně přesvědčen, že předmětná pohledávka úvěrující banky zanikla jejím vymožením v exekuci, čemuž ostatně nasvědčuje usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž byla zastavena exekuce vedená právním předchůdcem žalobkyně k vymožení pohledávky za povinným [jméno] [příjmení] ve výši právnická osoba 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu vymožení celé vymáhané částky. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by byl žalovaný informován o dalších neuspokojených finančních nárocích úvěrující banky či jejich právních nástupců vůči [jméno] [příjmení] nebo dlužnici ke dni uzavření předmětných smluv. Žalovaný vycházel též z dědického usnesení ve věci projednání pozůstalosti po [jméno] [příjmení], které bylo nabývacím titulem dlužnice k převáděným nemovitostem a z něhož nevyplývá existence pohledávky žalobkyně. Rovněž z evidence katastru nemovitostí nevyplývalo zatížení žádnou vadou či omezením. Z těchto důvodů lze považovat za zcela nedůvodný, a tedy nesprávný závěr soudu prvního stupně, že si žalovaný počínal při uzavírání darovací smlouvy a kupní smlouvy nedbale, když nevyvinul potřebnou aktivitu, aby zjistil, byť i nepřímý zkracující úmysl dlužnice. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jakou konkrétní aktivitu měl žalovaný vyvinout, aby mohl před uzavřením předmětných smluv spolehlivě vyloučit potenciální zkracující úmysl dlužnice. Odporovatelnost je v případě uzavřené kupní smlouvy vyloučena též z toho důvodu, že dlužnice za převáděný spoluvlastnický podíl na nemovitostech obdržela adekvátní protiplnění, tedy kupní cenu ve výši 1 300 000 Kč. Soud prvního stupně posuzoval zkracující účinky u dvou různých samostatných právních jednání identicky, tedy bez zřetele na jejich odlišnou povahu. Žalovaný proto navrhuje změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

3. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] bylo připuštěno, aby [právnická osoba], reg. č.: [osobní údaje žalobkyně], sídlem [adresa], [číslo] [anonymizována dvě slova] republika, vstoupila do soudního řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] na místo dosavadního žalobce. Dosavadní žalobce podáním ze dne 26. 2. navrhl vstup shora uvedené společnosti do řízení a zároveň byla předložena smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobcem jako postupitelem a touto společností jako postupníkem, kdy předmětem této smlouvy je i pohledávka, které se týká přezkoumávané řízení. Odvolací soud proto návrhu vyhověl ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř.

4. Při odvolacím jednání se žalobkyně ztotožnila se závěry napadeného rozsudku i jeho odůvodněním. Tvrzení žalovaného v nalézacím i odvolacím řízení považuje za účelová. Žalovaný musel vědět o dluzích své babičky, přinejmenším věděl o dluhu vůči panu [příjmení], kterému bylo uhrazeno 1 000 000 Kč. Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uváděl, že věděl o zastavení exekuce vedené proti jeho dědečkovi a o důvodech tohoto zastavení, a pak se zdá jako nemožné, aby nevěděl, že již v říjnu 2008 bylo rozsudkem [název soudu] rozhodnuto, že jeho dědeček dluží právní předchůdkyni žalobkyně 3 000 000 Kč. Žalobkyně má výhrady pouze k odstavci 35 odůvodnění rozsudku, kdy se domnívá, že mělo být rozhodnuto též o povinnosti úhrady náhradní hodnoty za nemovitosti žalovaným převedené na další osobu. Po účinnosti nového občanského zákoníku žalobkyně neučinila žádnou poznámku spornosti do katastru nemovitostí. V té době se počítalo se zpeněžením nemovitostí ve vlastnictví dlužnice za více než 530 000 Kč, neboť paní [příjmení] stále tvrdila, že její nemovitosti mají hodnotu 3 000 000 Kč.

5. Odvolání žalovaného není důvodné.

6. V přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav, který správně právně posoudil, pokud aplikoval ustanovení § 42a obč. zák. účinného do datum a přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu Odvolací soud pro stručnost převážně na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje, neboť žalovaný ve svém odvolání ani jiné námitky, než které již byly napadeným rozsudkem vypořádány, neuplatnil. Soud prvního stupně řádně odůvodnil i neprovedení dalších navržených důkazů (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

7. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěrech, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník svým úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující tu je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Učiní-li právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jen dlužník, jde o platnou smlouvu, která však je – musel-li být tento úmysl druhé straně znám, popřípadě jde-li o smlouvu sjednanou s osobou blízkou dlužníkovi (s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat) – odporovatelná ve smyslu § 42a obč. zák.

8. Tak je tomu v přezkoumávané věci, kdy dlužnice [jméno] [příjmení] shora uvedenými právními úkony převedla značnou část svých nemovitostí nabytých po smrti svého manžela [jméno] [příjmení], na žalovaného. Učinila tak v době, kdy již existoval rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni pak bylo dlužnici [jméno] [příjmení], jako právní nástupkyni zemřelého [jméno] [příjmení], uloženo zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 900 040 Kč spolu s příslušenstvím a náklady řízení. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru rek. [číslo] ze dne [datum] mezi [právnická osoba] a panem [jméno] [příjmení], včetně dodatků této smlouvy, kdy právnímu předchůdci dlužnice byl poskytnut dlouhodobý úvěr ve výši 3 900 000 Kč. Na této pohledávce nebylo právnímu předchůdci žalobkyně v době uzavření předmětných smluv uhrazeno ničeho.

9. Přestože žalovaný se žalobě bránil tím, že žádný z těchto právních úkonů nebyl ze strany dlužnice činěn v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele, neboť měla další majetek, který byl navíc zatížen zástavním právem ve prospěch právního předchůdce žalobkyně, tato skutečnost není významná z hlediska § 42a obč. zák., neboť objektivně musela být dlužnice srozuměna s tím, že těmito právními úkony i při existenci zástavního práva může zkrátit vymahatelnost pohledávky právního předchůdce žalobkyně. V průběhu velmi dlouhého soudního řízení však bylo prokázáno, že nemovitost, kterou jako jedinou z celého souboru nemovitostí si dlužnice ponechala ve svém vlastnictví, nemohla svojí hodnotou uspokojit věřitele. Jednak v průběhu dědického řízení byla značně nadhodnocena, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku tituly před jménem [celé jméno znalce] provedeného v tomto soudním řízení, navíc v rámci insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici byla zpeněžena pouze za 530 000 Kč. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že dlužnice nemá či neměla jiný majetek, z něhož by se právní předchůdkyně žalobkyně či současná žalobkyně mohly uspokojit. Pokud žalovaný tvrdil a prokazoval, že si vzal úvěr na nákup poloviny nemovitostí, ani tato skutečnost není podstatná pro posouzení právní neúčinnosti kupní smlouvy, neboť dlužnice z výtěžku prodeje uspokojila dluh vůči panu [příjmení] v částce 1 000 000 Kč, nikoli pohledávku žalobkyně či její právní předchůdkyně.

10. K obraně žalovaného, že nevěděl a ani nemohl vědět o úmyslu dlužníka zkrátit odporovanými právními úkony věřitele, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka, odvolací soud poukazuje na závěry napadeného rozsudku, kde soud přesvědčivě tuto obranu žalovaného vyvrátil a své závěry náležitě odůvodnil. Žalovaný, jakožto blízká osoba dlužníka (své babičky), měl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání těchto skutečností. K tomu žalovaný navrhl výpovědi svědků, avšak po zhodnocení těchto výpovědí soud dospěl ke správnému závěru, že těmito důkazy se žalovanému nepodařilo prokázat, že o úmyslu své babičky zkrátit věřitele nevěděl a ani při náležité pečlivosti vědět nemohl. Dle použitelné judikatury se totiž náležitá pečlivost osoby dlužníkovi blízké předpokládá. Tato osoba musí, s přihlédnutím k obsahu právního úkonu, takovou aktivní činnost k rozpoznání tohoto úmyslu dlužníka prokázat. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný s největší pravděpodobností věděl o pohledávce přiznané právní předchůdkyni žalobkyně nejprve vůči jeho dědečkovi, po jeho smrti pak Krajským soudem v Plzni vůči jeho babičce. Žalovaný se zcela nedůvodně spoléhal na sdělení pana [příjmení], který údajně tvrdil, že dluh je vůči němu vymáhán neoprávněně a že byl již uhrazen v předchozí exekuci. Exekuce se však týkala jiného dluhu dědečka žalovaného, než který je předmětem toto řízení. Byť v době uzavření odporovaných smluv probíhalo odvolací řízení na základě odvolání dědečka žalovaného, žalovaný musel a měl počítat i s variantou, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a ten tak nabyde právní moci a vykonatelnosti.

11. Ve věci vedené [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kde se žalobkyně [jméno] [příjmení] proti žalovanému [celé jméno žalovaného] neúspěšně domáhala určení, že je vlastníkem poloviny nemovitostí darovaných žalovanému (odvolání daru pro nevděk), z odůvodnění pravomocného rozsudku vyplývá (především odst. 15), že žalovaný ohledně důvodů převodu nemovitostí na jeho osobu připustil, že motivem mohly být dluhy zemřelého manžela žalobkyně vůči [jméno] [příjmení]. Žalovaný pak potvrdil, což bylo prokázáno též v přezkoumávaném řízení, že z částky 1 300 000 Kč, kterou jeho babička (žalobkyně) získala prodejem druhé poloviny předmětných nemovitostí žalovanému, 1 000 000 Kč byl převeden přímo panu [příjmení]. Ve své výpovědi žalovaný ohledně motivu uzavření darovací smlouvy na první polovinu předmětných nemovitostí uvedl, že nechce spekulovat, patrně šlo o zájem ochránit nemovitosti před věřiteli manžela žalobkyně, kdy dluhy po svém manželovi převzala v dědickém řízení, ač patrně věděla, že je nebude s to uspokojit. Pokud se v přezkoumávaném řízení žalovaný hájil i tím, že polovina nemovitostí byla na jeho osobě darována z důvodu určitých vnosů do nemovitostí ze strany jeho rodičů, ani tuto skutečnost v řízení ve věci [spisová značka] nepotvrdil. Dle jeho názoru vnosy rodičů do nemovitostí nedosáhly 1 000 000 Kč, jak tvrzeno v tomto přezkoumávaném řízení, a o tom, jak se rodiče dohodli s paní [příjmení] na vypořádání těchto vnosů, nebylo žalovanému nic známo. [příjmení] dokonce ani druhou polovinu nemovitostí kupovat nechtěl, vysoký závazek ze smlouvy o úvěru ho odrazoval, protože se v budoucnu hodlal z [obec] odstěhovat.

12. Vzhledem k uvedeným skutečnostem a s odkazem na důvody napadeného rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni se podařilo prokázat, že předmětnými právními úkony byla zkrácena její možnost domoci se úhrady vymahatelné pohledávky a naopak žalovaný neprokázal náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužnice. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. K námitce žalobkyně, že mělo být rozhodnuto též o povinnosti úhrady náhradní hodnoty za nemovitosti žalovaným převedené na další osobu, odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně se proti napadenému rozsudku neodvolala (respektive její právní předchůdkyně), a proto odvolací soud s ohledem na dispoziční zásadu v odvolacím řízení napadený rozsudek přezkoumal toliko k odvolání žalovaného, v jehož neprospěch by nemohl rozsudek změnit, jelikož se odvolal jen on sám (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 1238/23). Odpovídá totiž dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Jinak řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není na místě„ vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila.

14. Z protokolu o jednání ze dne [datum] vyplývá, že žalobkyně navrhla, aby byla změněna právní kvalifikace ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák., neboť [datum] došlo k převodu předmětných nemovitostí z žalovaného na kupujícího [jméno] [příjmení] za 2 560 000 Kč. Soud prvního stupně k tomuto návrhu nezaujal žádné procesní stanovisko, ani nevyzval žalobkyni k upřesnění, zda se jedná o návrh na změnu žaloby, o kterém by mělo být řádně rozhodnuto; v odůvodnění rozsudku pak soud vysvětlil, jak dospěl k závěru, že nebylo nutno o případném návrhu ze strany žalobkyně procesně rozhodnout. Tyto právní závěry a tomu odpovídající výsledek řízení však odvolací soud přezkoumávat nemohl z důvodu zásady zákazu reformace in peius i v civilním soudním řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu těchto nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 100 Kč (účast u odvolacího jednání). Zástupce žalobkyně má dále nárok na jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 ve výši 300 Kč, cestovné ve výši 1 548 Kč a DPH, celkem 5 987 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně v běžné pariční lhůtě. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.