9 To 21/2003

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 6.3.2003 v trestní věci obžalovaného J.S. , t a k t o : Odvolání obžalovaného J.S. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8.10.2002 sp.zn. 1T 56/2002 se jako nedůvodné zamítá podle § 256 tr.řádu. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Karlových Varech uznal rozsudkem č.j. 1T 56/2002-69 ze dne 8.10.2002 obžalovaného vinným dvojnásobným trestným činem pohrdání soudem dle § 169b tr.z., kterého se měl dopustit v Chebu při hlavním líčení vedeném u tamějšího okresního soudu pod sp.zn. 5 T 114/98 v procesním postavení obžalovaného tím, že dne 23.11.1999 v jednací síni č. 50 hrubými výroky uvedenými ve spise opakovaně urážel samosoudkyni JUDr. S.W. a hlučnými projevy nevole rušil jednání soudu tak, že musel být z jednací síně vykázán, a tím, že dne 31.10.2002 v jednací síni č. 31 hrubými výroky uvedenými ve spise opakovaně urážel samosoudkyni JUDr. S.W. a rušil jednání soudu. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon ho zařadil dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný v zákonné lhůtě odvolání, které k výzvě soudu k odstranění vad doplnil. Namítl, že dne 31.10.2000 se nemohl dopustit předmětného trestného činu, neboť hlavní líčení nebylo zahájeno, a stejného jednání se tedy nedopustil opakovaně. V žádosti o projednání věci odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by výrok byl určen JUDr. W.; nad svými výroky ze dne 23. 11. 1999 projevil lítost. Krajský soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Ve veřejném zasedání konaném v nepřítomnosti obžalovaného pak dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného není důvodné. Okresní soud provedl dokazování řádným procesním způsobem v rozsahu, který umožnil zjistit skutkový stav věci nevzbuzující žádné důvodné pochybnosti. V souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu zhodnotil provedené důkazy a učinil správná a úplná skutková zjištění. Stěžejním důkazem jsou protokoly o hlavních líčeních zachycující průběh hlavního líčení dne 23.11.1999 a 31.10.2000 včetně hrubě urážlivých výroků obžalovaného adresovaných samosoudkyni JUDr. W., které byly v hlavním líčení konaném dne 8.10.2002 jako listinné důkazy dle § 213 odst. 1 tr.ř. přečteny. Projednávaná činnost obžalovaného byla dále prokázána svědeckou výpovědí JUDr. V.Š. a přečtením protokolu o výslechu svědkyně JUDr.W. za splnění podmínek ust. § 211 odst. 1 tr.řádu (za souhlasu státního zástupce, když obžalovaný řádně předvolaný k hlavnímu líčení se neomluvenou neúčastí práva vyjádřit se k čtení protokolu vzdal). V podrobnostech, pokud jde o obsah skutkových zjištění i hodnocení důkazů, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud se rovněž ztotožnil s právní kvalifikací, neboť obžalovaný svým jednáním dne 23.11.1999 a dne 31.10.2000, tj. dvakrát, naplnil skutkovou podstatu trestného činu dle § 169b alinea 1 a 2 trestního zákona, když opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu a opakovaně se při takovém jednání choval k soudu urážlivě. Obžalovaný v odvolání nesprávně dovozoval, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem je nutné rušit jednání, resp. chovat se k soudu urážlivě, při dvou různých jednáních. Tento trestný čin je však možné spáchat při jediném jednání, pokud k závadnému chování dojde opakovaně. Námitce obžalovaného zpochybňující, že oznámení o odročení hlavního líčení den 31.10.2000 nebylo jednáním, nelze přisvědčit. Objektem daného trestného činu je důstojné projednání věci soudem a má-li být ochrana tohoto zájmu naplněna, je třeba za použití extensivního výkladu považovat za jednání ve smyslu předpokládaném ustanovením § 169 b tr.zákona i počátek hlavního líčení, kdy za přítomnosti stran, tj. obžalovaného, státního zástupce a obhájce, soudních osob, tj. soudce a zapisovatele, jak tomu bylo v projednávané věci, je zjišťována přítomnost předvolaných a vyrozuměných osob a je sdělován další průběh řízení, v daném případě odročení již zahájeného hlavního líčení. Skutečnost, že nebyly prováděny důkazy není relevantní, neboť nezbytnou náležitostí jednání není provádění dokazování. Z obsahu závadných projevů obžalovaného ze dne 31.10.2000 je zcela zřejmé, že tyto byly namířeny proti samosoudkyni nikoli proti obhájkyni obžalovaného, když navíc i nevhodné projevy adresované při jednání např. obhájci lze jistě považovat za „rušení jednání soudu“. Okresní soud nepochybil ani ve výroku o trestu. Důsledně se řídil ustanovením § 23 a § 31 odst. 1 tr.zákona, když při úvaze o druhu a výměře trestu přihlížel k stupni společenské nebezpečnosti zvýšeným intenzitou jednání obžalovaného, jeho recidivou, byť nestejnorodou, a k možnostem nápravy a poměrům obžalovaného, na kterého bylo v minulosti působeno převážně represivními tresty. V rámci hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost lze přihlédnout ke všem 11 záznamům v opisu rejstříku trestů z časového období 30 let pro různorodou trestnou činnost (opakovaně trestné činy dle §§ 197a, 209a, 213, 221 tr.z.). Od roku 1997 byly obžalovanému uloženy 3 nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkové výměře 2 roky a 10 měsíců. Trestní minulost obžalovaného vede soud k závěru, že míjí-li se účinkem i tresty represivní, tím spíše nelze předpokládat naplnění účelu trestu trestem alternativním, tedy nespojený s výkonem trestu odnětí svobody. Za této situace uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, tedy v dolní polovině trestní sazby, když obžalovaný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 2 roky, nelze v žádném případě považovat trest za nepřiměřeně přísný. V souladu s ustanovením § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, neboť mu byl uložen trest za úmyslný trestný čin a zároveň nebyly splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou. Za shora uvedeného stavu věci pak Krajský soud v Plzni postupoval v souladu s ustanovením § 256 tr.ř. a odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítl. P o u č e n í : 1) Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. 2) Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr.ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i za jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni dne 6. března 2003