9 To 21/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 9To 21/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 9To 21/2003 Právní věta:

I. Jednáním soudu jako znaku objektivní stránky trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zákona se rozumí též úkony předsedy senátu (samosoudce) prováděné na počátku hlavního líčení (§ 205 odst. 1, 2 tr.ř.), tedy zjišťování přítomnosti předvolávaných a vyrozumívaných osob, zjišťování jejich totožnosti, zjišťování, zda je dodržena lhůta k přípravě a případně slyšení přítomných stran, zda je možno hlavní líčení provést, či zda je nutno ho odročit.

II. K naplnění znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu není nutné, aby pachatel rušil jednání nebo se choval k soudu urážlivě při dvou různých jednáních. Tento trestný čin je možné spáchat při jediném jednání, pokud k závadnému chování dojde opakovaně. Soud: Krajský soud v Plzni ECLI: ECLI:CZ:KSPL:2003:

9. TO.21.2003.1 Datum rozhodnutí: 06.03.2003 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Pohrdání soudem Kategorie rozhodnutí: A Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 6.3.2003 v trestní věci obžalovaného J.S. , t a k t o : Odvolání obžalovaného J.S. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8.10.2002 sp.zn. 1T 56/2002 se jako nedůvodné zamítá podle § 256 tr.řádu. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Karlových Varech uznal rozsudkem č.j. 1T 56/2002-69 ze dne 8.10.2002 obžalovaného vinným dvojnásobným trestným činem pohrdání soudem dle § 169b tr.z., kterého se měl dopustit v Chebu při hlavním líčení vedeném u tamějšího okresního soudu pod sp.zn. 5 T 114/98 v procesním postavení obžalovaného tím, že dne 23.11.1999 v jednací síni č. 50 hrubými výroky uvedenými ve spise opakovaně urážel samosoudkyni JUDr. S.W. a hlučnými projevy nevole rušil jednání soudu tak, že musel být z jednací síně vykázán, a tím, že dne 31.10.2002 v jednací síni č. 31 hrubými výroky uvedenými ve spise opakovaně urážel samosoudkyni JUDr. S.W. a rušil jednání soudu. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon ho zařadil dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný v zákonné lhůtě odvolání, které k výzvě soudu k odstranění vad doplnil. Namítl, že dne 31.10.2000 se nemohl dopustit předmětného trestného činu, neboť hlavní líčení nebylo zahájeno, a stejného jednání se tedy nedopustil opakovaně. V žádosti o projednání věci odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by výrok byl určen JUDr. W.; nad svými výroky ze dne 23. 11. 1999 projevil lítost. Krajský soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Ve veřejném zasedání konaném v nepřítomnosti obžalovaného pak dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného není důvodné. Okresní soud provedl dokazování řádným procesním způsobem v rozsahu, který umožnil zjistit skutkový stav věci nevzbuzující žádné důvodné pochybnosti. V souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu zhodnotil provedené důkazy a učinil správná a úplná skutková zjištění. Stěžejním důkazem jsou protokoly o hlavních líčeních zachycující průběh hlavního líčení dne 23.11.1999 a 31.10.2000 včetně hrubě urážlivých výroků obžalovaného adresovaných samosoudkyni JUDr. W., které byly v hlavním líčení konaném dne 8.10.2002 jako listinné důkazy dle § 213 odst. 1 tr.ř. přečteny. Projednávaná činnost obžalovaného byla dále prokázána svědeckou výpovědí JUDr. V.Š. a přečtením protokolu o výslechu svědkyně JUDr.W. za splnění podmínek ust. § 211 odst. 1 tr.řádu (za souhlasu státního zástupce, když obžalovaný řádně předvolaný k hlavnímu líčení se neomluvenou neúčastí práva vyjádřit se k čtení protokolu vzdal). V podrobnostech, pokud jde o obsah skutkových zjištění i hodnocení důkazů, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud se rovněž ztotožnil s právní kvalifikací, neboť obžalovaný svým jednáním dne 23.11.1999 a dne 31.10.2000, tj. dvakrát, naplnil skutkovou podstatu trestného činu dle § 169b alinea 1 a 2 trestního zákona, když opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu a opakovaně se při takovém jednání choval k soudu urážlivě. Obžalovaný v odvolání nesprávně dovozoval, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem je nutné rušit jednání, resp. chovat se k soudu urážlivě, při dvou různých jednáních. Tento trestný čin je však možné spáchat při jediném jednání, pokud k závadnému chování dojde opakovaně. Námitce obžalovaného zpochybňující, že oznámení o odročení hlavního líčení den 31.10.2000 nebylo jednáním, nelze přisvědčit. Objektem daného trestného činu je důstojné projednání věci soudem a má-li být ochrana tohoto zájmu naplněna, je třeba za použití extensivního výkladu považovat za jednání ve smyslu předpokládaném ustanovením § 169 b tr.zákona i počátek hlavního líčení, kdy za přítomnosti stran, tj. obžalovaného, státního zástupce a obhájce, soudních osob, tj. soudce a zapisovatele, jak tomu bylo v projednávané věci, je zjišťována přítomnost předvolaných a vyrozuměných osob a je sdělován další průběh řízení, v daném případě odročení již zahájeného hlavního líčení. Skutečnost, že nebyly prováděny důkazy není relevantní, neboť nezbytnou náležitostí jednání není provádění dokazování. Z obsahu závadných projevů obžalovaného ze dne 31.10.2000 je zcela zřejmé, že tyto byly namířeny proti samosoudkyni nikoli proti obhájkyni obžalovaného, když navíc i nevhodné projevy adresované při jednání např. obhájci lze jistě považovat za „rušení jednání soudu“. Okresní soud nepochybil ani ve výroku o trestu. Důsledně se řídil ustanovením § 23 a § 31 odst. 1 tr.zákona, když při úvaze o druhu a výměře trestu přihlížel k stupni společenské nebezpečnosti zvýšeným intenzitou jednání obžalovaného, jeho recidivou, byť nestejnorodou, a k možnostem nápravy a poměrům obžalovaného, na kterého bylo v minulosti působeno převážně represivními tresty. V rámci hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost lze přihlédnout ke všem 11 záznamům v opisu rejstříku trestů z časového období 30 let pro různorodou trestnou činnost (opakovaně trestné činy dle §§ 197a, 209a, 213, 221 tr.z.). Od roku 1997 byly obžalovanému uloženy 3 nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkové výměře 2 roky a 10 měsíců. Trestní minulost obžalovaného vede soud k závěru, že míjí-li se účinkem i tresty represivní, tím spíše nelze předpokládat naplnění účelu trestu trestem alternativním, tedy nespojený s výkonem trestu odnětí svobody. Za této situace uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, tedy v dolní polovině trestní sazby, když obžalovaný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 2 roky, nelze v žádném případě považovat trest za nepřiměřeně přísný. V souladu s ustanovením § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, neboť mu byl uložen trest za úmyslný trestný čin a zároveň nebyly splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou. Za shora uvedeného stavu věci pak Krajský soud v Plzni postupoval v souladu s ustanovením § 256 tr.ř. a odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítl. P o u č e n í : 1) Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. 2) Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr.ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i za jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni dne 6. března 2003