17 Co 219/2026

Plný text

USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudkyň JUDr. Evy Kratzerové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci oprávněné: [Jméno oprávněné A] [Anonymizováno] , reg. číslo [hodnota] sídlem [Adresa oprávněné A] , [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti povinné: [Jméno povinné] ., IČO [IČO povinné] sídlem [Adresa povinné] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o exekuci o odvolání oprávněné proti usnesení soudního exekutora [Jméno oprávněné B] , Exekutorský úřad [adresa] (dále jen „soudní exekutor“), ze dne 24. 3. 2026, č. j. [číselný identifikátor exekutora] EX 259/26-18 takto:

I. Usnesení soudního exekutora se potvrzuje.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 923,60 Kč, k rukám zástupce povinného [tituly před jménem] [jméno FO] , advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

1. Soudní exekutor shora označeným usnesením zamítl exekuční návrh oprávněné ze dne 12. 3. 2026 (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soudní exekutor odůvodnil své rozhodnutí tím, že oprávněná se exekučním návrhem ze dne 12. 3. 2026 domáhala vymožení částky 40 500 EUR jako donucovací pokuty za období od 17. 1. 2026 do 12. 3. 2026 na základě vykonatelného rozsudku Odvolacího soudu v Bruselu ze dne 4. 11. 2025. Tento exekuční titul ukládá povinné povinnost zdržet se používání konkrétně vymezených porušujících výrobků, a to pod hrozbou donucovací pokuty ve výši 750 EUR za každý den porušení po stanovené lhůtě, s maximálním limitem 148 000 EUR. Exekutor vázán pokynem exekučního soudu v rozhodnutí uzavřel, že ve vztahu k donucovací pokutě není exekuční titul materiálně vykonatelný, neboť z jeho výroku nevyplývá povinnost povinné tuto pokutu skutečně uhradit. Z rozhodnutí je patrná pouze deklarace možnosti uložení donucovací pokuty jako sankce za neplnění povinnosti, nikoliv konkrétní platební povinnost, a není ani zřejmé, komu by případná pokuta měla být hrazena. Za této situace by musela být případně nařízená exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a proto byl exekuční návrh zamítnut. Současně soudní exekutor poukázal na to, že k vymožení samotné povinnosti zdržet se používání porušujících výrobků již byla nařízena samostatná exekuce, v níž je tato „jiná povinnost“ vymáhána postupem podle § 351 o. s. ř., tedy prostřednictvím ukládání donucovacích pokut exekučním soudem. Exekutor zdůraznil, že je nepřípustné, aby k zajištění splnění téže povinnosti byly paralelně ukládány donucovací pokuty v exekučním řízení a zároveň byly vymáhány pokuty údajně vyplývající přímo z exekučního titulu. Z tohoto důvodu lze ustanovení o donucovací pokutě v cizozemském rozsudku vykládat pouze jako orientační doporučení ohledně výše sankcí, nikoliv jako samostatnou a v České republice vykonatelnou platební povinnost povinné.

3. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání oprávněná a uvedla, že vykonávaným rozsudkem byla povinné uložena povinnost zdržet se používání konkrétně vymezených výrobků porušujících průmyslový vzor Společenství ve vlastnictví odvolatelky, a to pod hrozbou donucovací pokuty ve výši 750 EUR za každý den porušení, s celkovým maximem 148 000 EUR. Rozhodnutí bylo opatřeno osvědčením o vykonatelnosti podle čl. 53 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) a bylo povinné dne 9. 1. 2026 řádně doručeno. Podle tvrzení odvolatelky povinná ani po doručení rozhodnutí neupustila od zakázaného jednání, a proto jí vznikl nárok na zaplacení donucovací pokuty, která ke dni podání exekučního návrhu činila částku 40 500 EUR. Exekuční návrh na její vymožení byl však soudním exekutorem zamítnut na základě pokynu exekučního soudu, jenž dovodil, že exekuční titul není ve vztahu k donucovací pokutě materiálně vykonatelný, neboť z jeho výroku nevyplývá povinnost povinné pokutu uhradit ani není určeno, komu má být hrazena. S tímto závěrem odvolatelka nesouhlasila. Zdůraznila, že podle nařízení Brusel I bis je rozhodnutí vydané soudem členského státu, které je v tomto státě vykonatelné, vykonatelné i v ostatních členských státech bez dalšího, nejsou-li dány důvody pro odepření uznání či výkonu, které v projednávané věci nejsou splněny. Donucovací pokuta uložená belgickým soudem představuje podle odvolatelky standardní institut belgického práva („dwangsom“/„astreinte“), jenž je peněžitou povinností akcesorickou k hlavní nepeněžité povinnosti a je splatný ve prospěch věřitele v případě jejího porušení. Z této akcesorické povahy podle odvolatelky jednoznačně plyne, že osobou povinnou k úhradě je povinná a osobou oprávněnou je odvolatelka, aniž by to muselo být ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno. Odvolatelka rovněž namítla, že závěr exekučního soudu, podle něhož lze donucovací pokutu obsaženou v cizozemském rozhodnutí chápat pouze jako doporučení k ukládání pokut podle § 351 o. s. ř., je nesprávný. Adaptace donucovací pokuty uložené belgickým soudem na pokutu podle českého práva by podle ní byla v rozporu s čl. 54 nařízení Brusel I bis, neboť by neměla rovnocenné účinky; pokuta ukládaná podle § 351 o. s. ř. je totiž příjmem státu, zatímco donucovací pokuta podle belgického práva je hrazena přímo oprávněnému. Takový postup by podle odvolatelky vedl k nepřípustnému oslabení účinků cizozemského rozhodnutí. Odvolatelka proto navrhla, aby odvolací soud usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Povinná k odvolání uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním exekučního soudu i soudního exekutora. Má za to, že exekuční titul ukládá pouze povinnost zdržet se prodeje a užívání konkrétních výrobků, nikoli povinnost zaplatit určitou peněžitou částku. Donucovací pokuta 750 EUR denně je podle ní pouze hrozbou k vynucení této povinnosti, nikoli automaticky vzniklým nárokem oprávněného, přičemž oprávněná neprokázala, že by povinná povinnost porušovala. Částku 40 500 EUR si oprávněný pouze jednostranně vypočetl, aniž by pro ni existoval odpovídající exekuční titul. Povinná dále zdůrazňuje, že podle § 351 o.s.ř. donucovací pokuty ukládá soud a náleží státu, a nelze proto vycházet z odlišné belgické právní úpravy. Postup oprávněného považuje za účelový a směřující k neoprávněnému majetkovému prospěchu. Závěrem povinná navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou k jeho podání, je přípustné, a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 a § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

6. Ze spisu soudního exekutora sp. zn. [číselný identifikátor exekutora] EX 259/26 se podává, že oprávněná se exekučním návrhem podaným dne 12. 3. 2026 domáhá vedení exekuce pro pohledávku ve výši 40 500 EUR za období od 17. 1. 2026 do 12. 3. 2026 podle rozsudku ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 2021/AR/985 rejstříkové číslo 2025/7509 vydaného Odvolacím soudem v Bruselu – Cour d´ appel de Bruxelles. Výrok uvedeného rozsudku odsuzuje společnost [společnost], založenou podle českého práva, k tomu, aby upustila od jakéhokoli používání vzor porušujícího držáku [držák], bez ohledu na použité označení nebo barvu, a nařizuje jí, aby se takového používání zdržela, a to vše pod hrozbou uložení donucovací pokuty ve výši 750 EUR za každý den, po který nebude porušování ukončeno, počínaje osmým dnem po doručení tohoto rozsudku, s maximální celkovou výší donucovací pokuty 148 000 EUR.

7. K návrhu oprávněná připojila potvrzenou přílohu I. „Osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech podle čl. 53 Nařízení Brusel I bis“ ze dne 16. 12. 2025, v němž jsou vyplněné části 1, 2 a 3. V části 4 jsou vyplněny body 4.1, 4.2, 4.3, 4.4 a 4.

5. Část 4.6.1 vyplněna není, dále je vyplněn bod 4.6.2.2.1 a část 4.6.3 a 4.

7. V osvědčení jsou označeny osoby žalobce a žalovaného, které odpovídají účastníkům tohoto exekučního řízení, je označen vykonávaný rozsudek ve shodě s podaným návrhem a je uvedeno, že rozhodnutí je „celé“ vykonatelné vůči povinné v členském státě původu (body 4.4.1 a 4.4.2 a nevyplněný bod 4.4.3) a bylo doručeno povinné (bod 4.5.1).

8. Okresní soud v Příbrami dne 20. 3. 2026, č. j. 21 EXE 478/2026-57, udělil soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekučního návrhu z důvodů uvedených soudním exekutorem v napadeném usnesení.

9. Soudní exekutor postupoval podle uvedeného pokynu a exekuční návrh zamítl.

10. Při rozhodování o pověření exekutora vedením exekuce jsou rozhodná pouze hlediska uvedená v § 37 odst. 1, 2, § 38 a § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“) a za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu též hlediska uvedená v ustanoveních § 103, § 104, § 251, § 261 a § 261a o.s.ř.

11. Podle § 37 odst. 4 písm. b) bod 2. exekučního řádu oprávněný může podat exekuční návrh, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, které je podle přímo použitelného předpisu Evropské unie vykonatelné, aniž je požadováno prohlášení vykonatelnosti.

12. Podle § 43a odst. 6 exekučního řádu jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán.

13. Podle článku 39 Nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydané v některém členském státě, které je v tomto členském státě vykonatelné, je vykonatelné v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti.

14. Podle článku 53 Nařízení Brusel I bis soud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití formuláře uvedeného v příloze I.

15. Podle článku 54 odst. 1 Nařízení Brusel I bis pokud je v rozhodnutí obsaženo opatření či příkaz, jež nejsou známy v právu dožádaného členského státu, toto opatření nebo příkaz se v největší možné míře upraví na opatření nebo příkaz známé v právu tohoto členského státu, se kterými jsou spojeny rovnocenné účinky a které sledují obdobný účel a zájem. Tato úprava nesmí vyvolat účinky, které by přesahovaly účinky stanovené v právu členského státu původu.

16. Podle článku 55 Nařízení Brusel I bis rozhodnutí o zaplacení penále vydaná v některém členském státě jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudem původu.

17. Podle článku 55 Nařízení Brusel I bis ve francouzském jazyce les décisions rendues dans un État membre condamnant à une astreinte ne sont exécutoires dans l’État membre requis que si le montant en a été définitivement fixé par la juridiction d’origine.

18. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4732/2015: „Ustanovení čl. 49 Nařízení Brusel I. se týká rozhodnutí ukládajících povinnost k nepeněžitému plnění. Podle právních řádů některých členských států (Francie a státy Beneluxu) je v takovém rozhodnutí zároveň stanovena peněžní částka, kterou musí povinný v případě nesplnění rozhodnutí oprávněnému zaplatit. Penále lze v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu, nestačí proto, aby z rozhodnutí byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V členských státech znajících institut „astreinte“ musí po porušení nepeněžité povinnosti následovat samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále, přičemž ta může být podle okolností i nižší než penále, k němuž by bylo možno dospět výpočtem podle původního rozhodnutí, neboť v něm bývá výše penále nadsazena nebo se jí pouze hrozí.“ 19. Z rozsudku SDEU ve věci C-291/21 Starkinvest SRL: „Článek 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že soudní rozhodnutí, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit v případě budoucího porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání penále, a které tedy s konečnou platností nestanoví výši tohoto penále, nepředstavuje rozhodnutí, na jehož základě má uvedený dlužník uhradit pohledávku ve smyslu tohoto ustanovení, takže věřitel, který navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení účtů, není zproštěn povinnosti předložit důkazy dostatečné k tomu, aby soud, u kterého je podán návrh na vydání tohoto příkazu, přesvědčil, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.“ 20. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-4/14 Bohez: „V rámci nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 jsou cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu.“ 21. Z citované judikatury je zřejmé, že odůvodnění napadeného usnesení, vycházející z právního názoru exekučního soudu, není přiléhavé. Lze přisvědčit námitce oprávněné, že astreinte (dwangsom) nelze bez dalšího ztotožňovat s pokutou podle § 351 o.s.ř. Nicméně z této citované judikatury též plyne, že výrok napadeného usnesení, kterým byl exekuční návrh zamítnut, obstojí, byť ze zcela jiných důvodů.

22. Judikatura SDEU sice neobsahuje přímý výklad čl. 55 Nařízení Brusel I bis ani obsahově shodného dřívějšího čl. 49 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, avšak závěry rozsudku ve věci C-291/21 Starkinvest jsou pro posouzení povahy astreinte v přeshraniční exekuci zásadní; totéž platí pro závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4732/2015 vydané k výkladu čl. 49 Nařízení Brusel I.

23. Astreinte (dwangsom), tedy penále ukládané pro případ porušení nepeněžité povinnosti, nelze v jiném členském státě vykonat jen na základě rozhodnutí, které stanoví pouze sazbu penále za každý den prodlení nebo za každé jednotlivé porušení povinnosti. Pro přeshraniční výkon je rozhodující, aby soud státu původu pravomocně a konečně určil celkovou výši tohoto penále. Nestačí tedy, že by bylo možné výslednou částku dodatečně vypočítat, ani to, že oprávněný v exekučním návrhu uvede počet dnů prodlení nebo počet porušení povinnosti. Dokud není konečná výše astreinte stanovena samostatným nebo navazujícím rozhodnutím soudu státu původu, nejde o vykonatelnou peněžitou pohledávku způsobilou k exekuci v jiném státě. Exekuce astreinte tedy přichází v úvahu až poté, co je její celková výše v zemi původu definitivně určena závazným rozhodnutím. To ostatně vyplývá přímo z článku 55 Nařízení Brusel I bis. Přitom je třeba zdůraznit, že nejde o důvod odepření uznání nebo výkonu podle nařízení Brusel I bis, nýbrž o to, že ve vztahu k penále dosud není splněna zvláštní podmínka vykonatelnosti podle čl. 55 nařízení Brusel I bis.

24. Tomu ostatně nasvědčuje i obsah osvědčení vydaného podle čl. 53 na formuláři uvedeném v příloze I Nařízení Brusel I bis, neboť není vyplněna část 4.6.1, která se týká „soudního rozhodnutí o peněžitém nároku“, ale je vyplněna až část 4.6.3, která se týká „jiného druhu soudního rozhodnutí“, v níž je uveden celý výrok rozsudku.

25. I pokud by bylo možno přisvědčit odvolatelce v tom, že příjemcem astreinte je podle práva státu původu věřitel a nikoli stát, nemění to nic na tom, že v projednávané věci dosud nebyla soudem původu s konečnou platností stanovena celková výše penále, a nejsou proto splněny podmínky čl. 55 Nařízení Brusel I bis. Za situace, kdy konečná výše penále nebyla stanovena soudem původu, není v tomto řízení rozhodné ani to, zda a v jakém rozsahu oprávněná tvrdí porušování povinnosti a jakým způsobem vyčísluje jednotlivé dny prodlení; takové vyčíslení samo o sobě nenahrazuje rozhodnutí soudu původu o konečné výši penále.

26. Soudní exekutor, vycházeje z právního názoru obsaženého v pokynu exekučního soudu, odůvodnil zamítnutí exekučního návrhu nesprávně. Odůvodnění napadeného usnesení není přiléhavé, pokud institut astreinte (dwangsom) spojuje s pokutou podle § 351 o.s.ř. Jedná se o institut sledující odlišný účel a odlišný režim než pokuta podle § 351 o.s.ř. To však nic nemění na tom, že pro jeho přeshraniční výkon musí být splněna podmínka čl. 55 nařízení Brusel I bis.

27. Odvolací soud tedy postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšné povinné tak odvolací soud přiznal podle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) a § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu odměnu za dva úkony právní služby (přípravu a převzetí zastoupení včetně porady s klientem a vyjádření k odvolání) z tarifní hodnoty 985 568 Kč, stanovené podle kurzu eura k 11. 5. 2026, ve výši 12 260 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2 763,60 Kč, celkem 15 923,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudního exekutora, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 19. května 2026 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu