21 Co 165/2026

Plný text

Soudní rozhodnutí - 21Co 165/2026 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 21Co 165/2026 Soud: Krajský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:KSPH:2026:

21. CO.165.2026.1 Datum rozhodnutí: 16.06.2026 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Evropská unie Dotčené předpisy: čl. 4 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí: EU USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] ., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A] , narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 201 366,55 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. dubna 2026, č.j. 34 C 144/2025-54, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění:

1. Ve shora označené věci soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2025, č. j. 34 C 144/2025-43.

2. Podle odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2025, č. j. 34 C 144/2025-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 170 919,43 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 11. 12. 2024 do 24. 2. 2025 ve výši 4 537,55 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 170 919,43 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu v rozsahu částky 30 447,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 31 707,39 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 198 633,75 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 215,77 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 447,12 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 21 788 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.). Uvedený rozsudek byl žalované doručován prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 27. 10. 2025, avšak neúspěšně. Jelikož si žalovaná poštovní zásilku nevyzvedla, byla jí dne 10. 11. 2025 vhozena do poštovní schránky na v záhlaví uvedené adrese. Při aplikaci ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) soud vyznačil na uvedený rozsudek doložku právní moci na den 22. 11. 2025 a doložku vykonatelnosti na den 26. 11. 2025.

3. Podáním doručeným soudu dne 27. 3. 2026 se žalovaná domáhala mimo jiné prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání s odůvodněním, že výše uvedený rozsudek dosud nenabyl materiální právní moci ani vykonatelnosti, neboť jí nebyl řádně doručen. V době doručování předmětného rozsudku, tedy v říjnu a listopadu 2025, měla tehdejší právní zástupkyně žalované pozastaven výkon advokacie, a proto mělo být doručení jí neúčinné. V té době měl žalovanou zastupovat její nynější zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] . Žalovaná proto tvrdila, že byla zbavena možnosti podat odvolání, neboť se o rozsudku dozvěděla až v rámci exekučního řízení.

4. Soud I. stupně po prostudování spisového materiálu zjistil, že ve spise není založena plná moc tehdejší právní zástupkyně žalované. Jednal proto se žalovanou jako s nezastoupenou účastnicí. Z toho důvodu jí od počátku řízení doručoval veškeré písemnosti na adresu [Jméno žalované B] [adresa] , neboť žalovaná soudu neuvedla jinou adresu pro doručování. Tatáž adresa je ostatně uvedena i v plné moci ze dne 30. 1. 2026 přiložené k posuzovanému návrhu.

5. Při doručování uvedeného rozsudku soud I. stupně postupoval podle ust. § 45 odst. 3, § 46b písm. a), § 48 odst. 1 písm. d), § 49 odst. 1 až 4 a § 50g odst. 1 a 5 o.s.ř. Rozsudek je písemností, kterou je nutné doručit do vlastních rukou adresáta na adresu trvalého pobytu, nepožádal-li adresát o doručování na jinou adresu, popřípadě nesdělil-li jinou adresu pro doručování. Doručujícím orgánem může být mimo jiné provozovatel poštovních služeb, který se o doručení předmětného rozsudku neúspěšně pokusil dne 27. 10. 2025 v 10:50 hodin, a proto poštovní doručovatelka vhodila do poštovní schránky žalované výzvu k vyzvednutí zásilky na poště, jak vyplývá z doručenky založené na č. l. 46 spisu. Z téže doručenky dále vyplývá, že poté, co si žalovaná poštovní zásilku nepřevzala na základě výzvy na poště, byla jí dne 10. 11. 2025 vhozena do poštovní schránky na uvedené adrese. V postupu při doručování rozsudku žalované neshledal soud I. stupně pochybení; rozsudek tak mohl v souladu s ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. nabýt právní moci i vykonatelnosti. Z uvedených důvodů soud na straně žalované neshledal omluvitelné důvody, pro které by bylo možno žádosti o prominutí zmeškání lhůty vyhovět, a proto ji zamítl.

6. Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání a především namítla existenci omluvitelného důvodu podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. Tvrdila, že jí předmětný rozsudek nebyl nikdy řádně doručen. V době doručování, tedy v říjnu a listopadu 2025, měla její tehdejší právní zástupkyně pozastaven výkon advokacie. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu je doručování advokátovi, který není oprávněn právní služby vykonávat, neúčinné. Žalovaná jako právní laik nemohla tuto vnější překážku ovlivnit a důvodně spoléhala na odbornou pomoc. Nově žalovaná namítla zneužití procesního práva žalobkyní a procesní lest. Žalobkyně totiž podle jejího názoru v návrhu na zahájení řízení vědomě zamlčela informaci o právním zastoupení žalované, ačkoli jí tato skutečnost byla prokazatelně známa, neboť ve stejné době žalovala žalovanou u téhož soudu v jiných věcech (např. sp. zn. 36 C 36/2025 a sp. zn. 42 C 319/2024), kde bylo zastoupení žalované řádně vykázáno, a právní zástupkyně žalované se žalobkyní před zahájením sporu opakovaně komunikovala a namítala neplatnost úvěrových smluv. Z uvedeného žalovaná dovozovala, že žalobkyně jako profesionální věřitel jednala ve zlém úmyslu s cílem ztížit žalované obranu a dosáhnout vydání překvapivého rozhodnutí prostřednictvím fikce doručení. Takové jednání je podle žalované v přímém rozporu s ust. § 2 o.s.ř. a požadavkem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Soud I. stupně podle žalované svým formalistickým postupem tuto procesní lest žalobkyně de facto aproboval. V posuzované věci jde navíc o spotřebitelský úvěr. Soud I. stupně v rozsudku sám konstatoval absolutní neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), např. ve věci C-415/11 Aziz, nesmí procesní pravidla znemožnit spotřebiteli efektivní ochranu proti zneužívajícím klauzulím. Pokud by žalované nebylo umožněno podat odvolání, došlo by podle jejího názoru k porušení unijního práva, neboť spotřebitel by byl sankcionován za procesní situaci vyvolanou nepoctivým jednáním věřitele.

7. Žalovaná současně spojila s návrhem podle ust. § 58 o.s.ř. i zmeškaný úkon, a to odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku č. j. 34 C 144/2025-43. Ve vztahu k nákladům řízení namítla, že soud uložil žalované povinnost hradit 40 % nákladů, ačkoli neplatnost smlouvy zavinila výhradně žalobkyně a podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3038/20 nese plné zavinění na sporu věřitel, který poskytne nezákonný úvěr. Ve vztahu ke lhůtě k plnění namítla, že uložení povinnosti zaplatit částku 170 919 Kč do tří dnů je v rozporu s ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

8. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se zmeškání lhůty k podání odvolání promíjí.

9. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že žalovaná ani v odvolání neuvádí relevantní důvody pro vyhovění svému návrhu. Odvolání je proto podle žalobkyně nedůvodné a napadené usnesení má být potvrzeno. Právě absence plné moci měla za následek, že se žalovanou bylo jednáno jako s nezastoupenou účastnicí řízení. Žalované přitom nic nebránilo, aby plnou moc doložila, resp. aby tak učinil její právní zástupce. Procesní pasivita spočívající v tom, že žalovaná po dobu předcházející podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu i v průběhu řízení nedoložila skutečnost, že je právně zastoupena, nemůže jít k tíži žalobkyně a nezakládá vadu řízení. Sama žalovaná navíc ani nyní netvrdí a nijak nedokládá, že by plná moc předchozího právního zástupce byla soudu doložena. Tvrzení o tom, že exekuční titul nebyl žalované řádně doručen, žalobkyně odmítla s tím, že doručování probíhalo v souladu s občanským soudním řádem. Skutečnost, že žalovaná byla zastoupena [tituly před jménem] [jméno FO] v jiném řízení, ještě automaticky nezakládá oprávnění k zastupování žalované v nynější věci. Tuto skutečnost osvědčuje pouze řádně předložená plná moc. Z uvedeného postupu proto nelze dovodit zneužití procesního práva ani procesní lest. Skutečnost, že žalovaná nepodala odvolání a že rozsudek nabyl právní moci a stal se vykonatelným, nelze přičítat k tíži žalobkyně; záleželo pouze na procesní aktivitě žalované.

10. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

11. Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná tím, že žalobkyně staví svou argumentaci na čistě formalistickém závěru soudu I. stupně, že v době doručování rozsudku absentovala v soudním spise plná moc předchozí zástupkyně, a proto bylo doručováno žalované přímo jako nezastoupené účastnici, a že tato procesní pasivita nemůže jít k její tíži. Tento závěr žalovaná odmítla. Tvrdila, že žalobkyně jako profesionální poskytovatel úvěrů prokazatelně věděla, že žalovaná je právně zastoupena. Před zahájením sporu s ní právní zástupkyně žalované aktivně komunikovala a rozporovala platnost smluv. Žalobkyně v téže době žalovala žalovanou u stejného soudu v jiných věcech (např. sp. zn. 36 C 36/2025 a sp. zn. 42 C 319/2024), kde bylo zastoupení řádně vykázáno a žalobkyni známo. Zamlčením této skutečnosti v žalobním návrhu v této věci žalobkyně podle žalované vědomě vyvolala situaci, kdy bylo doručováno na adresu trvalého pobytu žalované, ačkoli jí bylo známo, že věc fakticky řeší odborný zástupce. Cílem mělo být dosáhnout vydání překvapivého rozhodnutí prostřednictvím fikce doručení a zamezit žalované v efektivní obraně. Takový postup je podle žalované v přímém rozporu se zásadou procesní poctivosti podle ust. § 2 o.s.ř. a zakládá omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná dále poukázala na ustálenou judikaturu SDEU, podle níž nesmí vnitrostátní procesní pravidla vyústit v situaci, kdy je spotřebiteli zcela znemožněno nebo extrémně ztíženo uplatnit efektivní ochranu proti zneužívajícím klauzulím ze strany profesionálního věřitele. Jestliže soud I. stupně v rozsudku sám konstatoval absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu selhání žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti dlužníka podle ust. § 86 ZSÚ, pak by podle žalované neumožnění odvolání proti výrokům o nákladech a lhůtě k plnění znamenalo, že spotřebitel je sankcionován za nezákonné jednání věřitele, což je z hlediska unijního práva nepřípustné.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podaného odvolání podle ust. § 212 a § 212a odst. 6 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

13. Ačkoli se odvolací soud neztotožňuje beze zbytku s odůvodněním napadeného usnesení, považuje jeho výrok za věcně správný.

14. Podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší; návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. U odvolání běží lhůta od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (§ 204 odst. 1 o.s.ř.).

15. Z uvedeného plyne, že institut prominutí zmeškání lhůty předpokládá, že procesní lhůta účastníkovi začala běžet a marně uplynula, avšak účastník ji z omluvitelného důvodu nedodržel. Naproti tomu argumentace žalované je vystavěna především na tvrzení, že jí rozsudek soudu I. stupně nebyl řádně, popřípadě účinně doručen, a že se proto o něm dozvěděla až z exekučního řízení. Taková obrana však nesměřuje k existenci omluvitelného důvodu zmeškání již běžící lhůty, nýbrž ke zpochybnění samotného předpokladu, že lhůta k podání odvolání vůbec počala běžet.

16. Jinými slovy, jsou-li tvrzení žalované o vadném či neúčinném doručení správná, pak lhůta k podání odvolání nezačala běžet a nebylo tedy co prominout; nejsou-li správná, pak teprve přichází v úvahu posouzení, zda tu byl omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. Námitka vadného nebo neúčinného doručení a návrh na prominutí zmeškání lhůty jsou tedy dva odlišné procesní instituty, které nelze zaměňovat.

17. Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu ČR, zejména usnesení sp. zn. 21 Cdo 30/2015, podle něhož je třeba odlišovat otázku neúčinnosti doručení od otázky prominutí zmeškání lhůty, a dále usnesení sp. zn. 24 Cdo 640/2021, které vychází z toho, že prominutí zmeškání lhůty slouží k nápravě situace, kdy lhůta platně počala běžet a marně uplynula, nikoli k řešení sporu o to, zda lhůta vůbec začala běžet. Obdobně usnesení sp. zn. 23 Cdo 2653/2024 potvrzuje, že jde o procesně odlišné instituty s odlišným účelem.

18. Za této situace nelze návrhu žalované podle ust. § 58 o.s.ř. vyhovět již proto, že skutkový základ její obrany neleží v tvrzení o omluvitelném důvodu zmeškání lhůty, nýbrž v tvrzení, že odvolací lhůta dosud nezačala běžet. Tím je dán dostatečný důvod pro zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty, aniž by bylo třeba v tomto řízení konečně řešit, zda doručení rozsudku bylo či nebylo účinné.

19. Na tomto závěru nic nemění ani námitka žalované, že žalobkyně jednala nepoctivě, zamlčela soudu informaci o jejím zastoupení v jiných věcech a tím vyvolala stav vedoucí k fikci doručení. Tato argumentace není důvodná.

20. Především platí, že zástupce účastníka musí své oprávnění vůči soudu doložit. Podle ust. § 32 odst. 1 o.s.ř. každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil, a podle ust. § 28 odst. 1 o.s.ř. je k tomu určena procesní plná moc. Je tedy věcí účastníka a jeho zvoleného zástupce, aby soudu existenci zastoupení v konkrétním řízení řádně osvědčili. Odpovědnost za nesplnění této procesní povinnosti nelze přenášet na protistranu.

21. Žalobkyně není a nemůže být nositelem povinnosti předkládat soudu za žalovanou plnou moc její údajné zástupkyně. Taková povinnost z občanského soudního řádu neplyne. Procesní odpovědnost za prokázání zastoupení nese ten, kdo tvrdí, že je zastoupen, popřípadě ten, kdo za účastníka jako zástupce vystupuje, nikoli jeho procesní protivník. Požadavek žalované, aby žalobkyně suplovala její vlastní procesní aktivitu a sama soudu dokládala existenci cizího zastoupení, je proto nepřípadný.

22. Stejně tak nelze přisvědčit názoru žalované, že skutečnost, že byla zastoupena v jiných soudních řízeních, automaticky znamená, že byla zastoupena i v tomto řízení. Takový závěr je právně neudržitelný. Každé řízení je samostatné a existence plné moci v jiné věci bez dalšího neprokazuje zastoupení v této věci. Ostatně i z ust. § 28 odst. 6 o.s.ř. plyne, že nevyplývá-li z plné moci něco jiného, zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena. Tím spíše nelze bez dalšího předpokládat její automatické přenášení do jiných sporů. Skutečnost, že žalobkyně mohla vědět o zastoupení žalované v jiných věcech, proto sama o sobě neprokazuje, že totéž zastoupení existovalo i zde, v jakém rozsahu existovalo, zda trvalo i v době doručování, ani že bylo vůči soudu v tomto řízení řádně uplatněno.

23. Jinými slovy, ani případná mimoprocesní komunikace mezi žalobkyní a osobou vystupující za žalovanou nemohla nahradit procesní úkon, jímž by bylo soudu doloženo zastoupení v této konkrétní věci. Soud rozhoduje podle procesního stavu založeného ve spise, nikoli podle domněnek odvozovaných z jiných řízení nebo z toho, co jedna strana předpokládá o interních poměrech druhé strany. Jestliže ve spise plná moc založena nebyla a nikdo za žalovanou vůči soudu v této věci procesně účinně nevystoupil, nelze soudu ani žalobkyni vytýkat, že bylo se žalovanou jednáno jako s nezastoupenou účastnicí.

24. Tím méně lze v postupu žalobkyně spatřovat procesní lest nebo zneužití práva ve smyslu ust. § 2 o.s.ř. Za zneužití procesního práva nelze vydávat to, že žalobkyně nečinila za žalovanou úkony, které měla učinit sama žalovaná nebo její tvrzená zástupkyně. Procesní pasivita účastníka nebo jeho zástupce nemůže být zpětně reinterpretována jako nepoctivé jednání protistrany jen proto, že se její důsledky ukázaly být pro pasivního účastníka nepříznivé.

25. Stejně tak spotřebitelská povaha projednávané věci na uvedeném procesním závěru nic nemění. Ani v řízení, v němž je jedna ze stran spotřebitelem, nelze institut prominutí zmeškání lhůty užít k řešení otázky, zda odvolací lhůta vůbec počala běžet. Procesní ochrana spotřebitele se může prosadit jen v mezích procesních institutů, které zákon pro danou situaci stanoví; nelze z ní dovodit, že by byly stírány rozdíly mezi námitkou vadného doručení a návrhem podle ust. § 58 o.s.ř. ani že by na žalobkyni přešla povinnost dbát za žalovanou na řádné doložení jejího zastoupení.

26. Za této procesní situace se odvolací soud již nezabýval věcnou správností zmeškaného odvolání proti rozsudku ze dne 29. 9. 2025, č. j. 34 C 144/2025-43, neboť předpokladem takového přezkumu by bylo vyhovění návrhu podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř.

27. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně sice částečně směšoval posouzení správnosti doručení s posouzením podmínek prominutí zmeškání lhůty, avšak jeho konečný závěr, že návrhu žalované nelze vyhovět, je správný.

28. Napadené usnesení proto odvolací soud jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 16. června 2026 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu