21 Co 214/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 456 148,03 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 332 028,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od datum do zaplacení, žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu ust. Anonymizováno (dále jen „ZoSÚ“). Následkem tohoto porušení je neplatnost úvěrové smlouvy a žalobkyni náleží pouze vrácení dosud nesplacené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Proti výrokům II. a III. rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítala, že soud I. stupně nesprávně posoudil zákonný standard přezkumu úvěruschopnosti a zaměnil jej za požadavek absolutní jistoty. Zdůrazňovala, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala totožnost žalovaného, insolvenční rejstřík, registry BRKI a NRKI, výpisy z účtu, interní a externí závazky žalovaného, příjmy a výdaje, a aplikovala matematický model úvěruschopnosti. Podle odvolatelky z výsledků tohoto posouzení nevyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Navrhla proto změnu zamítavého výroku a přiznání celé žalované částky včetně příslušenství, případně zrušení napadených výroků.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání podle ust. § 214 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolání žalobkyně je podle svého obsahu založeno na nesouhlasu s právním posouzením věci, konkrétně se závěrem soudu I. stupně o porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost žalovaného podle ust. Anonymizováno. Skutečnost, že žalobkyně v odvolání poukazuje na obsah některých listinných důkazů a polemizuje s jejich hodnocením, nevedla odvolací soud k potřebě dokazování opakovat nebo doplňovat, neboť odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Žalovaný byl k vyjádření vyzván a byl poučen o procesních následcích své nečinnosti; na výzvu nereagoval. Odvolací soud dokazování neopakoval ani nedoplňoval, a proto považoval podmínky ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. za splněné.

6. Anonymizováno 7. Anonymizováno 8. Následkem poskytnutí úvěru v rozporu s ust. Anonymizováno je podle ust. Anonymizováno neplatnost smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní potud, že zákon po poskytovateli nepožaduje absolutní jistotu o budoucí schopnosti spotřebitele splácet a neukládá mu povinnost forenzně dohledat každou jednotlivou položku spotřebitelových výdajů. Současně však zákon neumožňuje nahradit věcné posouzení úvěruschopnosti pouhým formálním použitím interního modelu, jestliže vstupní údaje tohoto modelu nejsou spolehlivé, úplné nebo jsou zjevně v rozporu s listinami, které měl poskytovatel k dispozici. Odborná péče předpokládá nejen shromáždění informací, ale i jejich racionální vyhodnocení. Právě v této části postup právní předchůdkyně žalobkyně neobstál.

10. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 461 000 Kč. Úvěr měl být splácen ve 120 měsíčních splátkách po 5 889,77 Kč, přičemž současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet s pojistným 648 Kč měsíčně. Celková pravidelná měsíční platba žalovaného tak činila 6 537,77 Kč. Již tato skutečnost činí odvolací výpočet žalobkyně neúplným, a tedy nepoužitelným jako podklad pro závěr o absenci důvodných pochybností o úvěruschopnosti žalovaného.

11. Podle odvolatelkou uváděného výpočtu činil disponibilní přebytek žalovaného po započtení interních splátek, externích splátek a životních nákladů 5 894,60 Kč. Tato částka převyšuje splátku úvěru ve výši 5 889,77 Kč pouze o 4,83 Kč. I při převzetí metodiky žalobkyně by takto nepatrná rezerva sama o sobě vyvolávala důvodné pochybnosti o dlouhodobé schopnosti žalovaného splácet úvěr po dobu deseti let. Po zahrnutí sjednaného pojistného ve výši 648 Kč měsíčně je pak zřejmé, že pravidelná měsíční povinnost žalovaného činila 6 537,77 Kč a odvolatelkou tvrzený disponibilní přebytek ji nepokrýval. Nejde tedy o dodatečné ex post hodnocení založené na tom, že žalovaný později úvěr nesplácel, nýbrž o závěr vyplývající již z údajů, se kterými právní předchůdkyně žalobkyně měla pracovat ke dni uzavření smlouvy.

12. Soud I. stupně dále správně poukázal na to, že žalobkyní tvrzený čistý měsíční příjem 27 581 Kč neodpovídá výpisům z účtu, které byly v řízení předloženy. Z nich soud I. stupně zjistil příjem žalovaného za leden 2023 ve výši 25 055 Kč, za únor 2023 ve výši 22 255 Kč a za březen 2023 ve výši 27 180 Kč. Průměr těchto tří doložených příjmů činil pouze 24 830 Kč, tedy o 2 751 Kč méně, než činil příjem, s nímž pracovala žalobkyně. Žalobkyně přes poučení soudu I. stupně nevysvětlila, z jakých konkrétních podkladů a jakou metodou dospěla k částce 27 581 Kč. Za situace, kdy podle vlastního výpočtu žalobkyně měla žalovanému zbývat rezerva pouze 4,83 Kč, jde o rozdíl zcela zásadní.

13. Významná je rovněž skutečnost, že žalovaný při žádosti uvedl pracovní poměr na dobu určitou do datum. Pracovní poměr na dobu určitou sám o sobě nevylučuje poskytnutí spotřebitelského úvěru. V projednávané věci však šlo o úvěr sjednaný na dobu deseti let, zatímco deklarovaný pracovní poměr měl skončit již za necelé čtyři měsíce po uzavření smlouvy. Tato okolnost proto představovala zjevný rizikový faktor, který měl být poskytovatelem konkrétně vyhodnocen. Ani v tomto směru žalobkyně netvrdila a neprokázala, jak právní předchůdkyně žalobkyně uvedené riziko vyhodnotila.

14. Odvolací soud nepřehlédl argument žalobkyně, že část úvěru měla konsolidační povahu. Sama konsolidační povaha úvěru nepochybně neznamená, že úvěr nelze poskytnout, ani sama o sobě neprokazuje nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. V projednávané věci však byla konsolidace spíše důvodem ke zvýšené obezřetnosti. Z úvěrové smlouvy vyplývá, že částka 305 669,96 Kč měla sloužit k úhradě jiných dluhů žalovaného a částka 155 330,04 Kč měla být vyplacena žalovanému. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy věděla, že žalovaný již jiné závazky měl, a současně mu poskytovala další volné prostředky. Za této situace nebylo možné spokojit se s obecnou tezí, že registry nevykázaly další závazky ohrožující splácení. Rozhodující bylo, zda celková reálná měsíční zátěž žalovaného po poskytnutí úvěru odpovídala jeho prokazatelným a stabilním příjmům. Jak bylo uvedeno výše, ani podle výpočtu předestřeného žalobkyní tato podmínka přesvědčivě splněna nebyla.

15. Správný je i závěr soudu I. stupně, že pohyby na bankovním účtu žalovaného neumožňovaly učinit spolehlivý závěr o bezproblémové schopnosti žalovaného splácet další dlouhodobý úvěr. Žalobkyně namítá, že únorové a březnové odchozí platby byly mimořádné a souvisely s restrukturalizací závazků. Tato námitka však nemění podstatu věci. Výpisy z účtu nedokládaly stabilní finanční rezervu žalovaného, nýbrž naopak ukazovaly napjatý stav jeho osobních financí, záporné zůstatky a výrazné odchozí platby, jejichž povaha a dopad na disponibilní prostředky žalovaného nebyly přesvědčivě vysvětleny. Pokud poskytovatel takové skutečnosti zjistil z vlastních podkladů, nemohl je bez dalšího překlenout odkazem na interní model.

16. Nelze přijmout ani odvolací námitku, že soud I. stupně vyžadoval nepřiměřené dohledávání každé platby. Soud I. stupně nevytkl právní předchůdkyni žalobkyně, že nezjistila každou drobnou položku spotřebitelských výdajů, nýbrž že z dostupných podkladů ignorovala okolnosti, které objektivně zpochybňovaly schopnost žalovaného zvládnout další dlouhodobý závazek. Šlo zejména o nižší a ne zcela doložený příjem, pracovní poměr na dobu určitou, záporné zůstatky, vysoké odchozí platby, existenci předchozích závazků a minimální, případně po zahrnutí pojistného žádnou disponibilní rezervu.

17. Žalobkyně se dovolává usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Toto rozhodnutí ovšem na projednávanou věc nedopadá ve prospěch žalobkyně. Nejvyšší soud v něm vyšel ze skutkového závěru, že věřitel se nespokojil pouze s údaji spotřebitele, ověřil je z vlastních i externích databází, pracoval s údaji z běžného účtu, příjmy a výdaje posoudil v potřebném rozsahu a náklady spotřebitelky zvýšil podle ekonomického modelu. V nyní projednávané věci však soud I. stupně zjistil opak v rozhodných aspektech: vstupní údaje nebyly přesvědčivě vysvětleny, příjem neodpovídal předloženým výpisům, celková měsíční zátěž včetně pojistného nebyla kryta tvrzeným disponibilním přebytkem a nebylo prokázáno, že poskytovatel odpovídajícím způsobem vyhodnotil rizika zjevná z vlastních podkladů. Uvedené rozhodnutí proto neoslabuje závěr soudu I. stupně, nýbrž naopak potvrzuje, že rozhodující není samotná existence interního modelu či formální nahlédnutí do registrů, ale kvalita a úplnost vyhodnocení konkrétních údajů o spotřebiteli.

18. Závěr soudu I. stupně o porušení ust. Anonymizováno je proto správný. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla na základě dostupných údajů odborně podložený důvod uzavřít, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Naopak již ke dni uzavření smlouvy existoval souhrn okolností, který takové pochybnosti objektivně vyvolával: nedostatečně vysvětlená výše příjmu, pracovní poměr na dobu určitou, předchozí závazky žalovaného, napjatý stav jeho účtu, minimální disponibilní rezerva a po zahrnutí pojistného dokonce nedostatek prostředků ke krytí pravidelné měsíční povinnosti. Poskytnutí úvěru za těchto okolností bylo v rozporu s ust. Anonymizováno a následkem je neplatnost smlouvy podle ust. Anonymizováno.

19. Soud I. stupně proto správně přiznal žalobkyni pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nesplacené části poskytnuté jistiny. Žalovanému byla poskytnuta částka 461 000 Kč a podle zjištění soudu I. stupně uhradil celkem 128 971,08 Kč. Nesplacená část jistiny tak činí 332 028,92 Kč. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno. Ve zbývající části, představované zejména smluvními úroky, poplatky, pojistným a dalším plněním odvozovaným z neplatné smlouvy, byla žaloba správně zamítnuta.

20. Věcně správný je rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně. Soud I. stupně správně vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci a náhradu nákladů žalobkyni přiznal pouze v rozsahu odpovídajícím jejímu částečnému úspěchu. Odvolací námitka proti nákladovému výroku je odvozena výlučně od nesouhlasu žalobkyně se zamítavým výrokem ve věci samé. Protože odvolací soud neshledal odvolání proti výroku II. důvodným, není důvod měnit ani navazující výrok o nákladech řízení.

21. Odvolací soud proto podle ust. § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. a III. jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady odvolacího řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.