21 Co 401/2002

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. A. S. a soudců JUDr. O. B. a Mgr. J. Z.v právní věci žalobce ČKP , zastoupené ČP, a.s. proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. M. P., o zaplacení 232.952,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu P z 8. ledna 2002, č.j. 3C 283/2001-54, t a k t o : Rozsudek okresního soudu s e m ě n í tak, že žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 232.952,- Kč s 8% úrokem ročně od podání žaloby do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s e z a m í t á . Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 232.952,- Kč s 8% úrokem ročně od podání žaloby, to je od 21. 5. 2001, do zaplacení. OS odůvodnil rozsudek tím, že žalobce vyplatil poškozenému pojistné plnění ve výši 232.952,- Kč, a to v souvislosti se škodou, kterou způsobil žalovaný při dopravní nehodě 29. 4. 1996. Žalovaný tehdy řídil bez řidičského oprávnění motorové vozidlo a při dopravní nehodě posunul mostní konstrukci a poškodil železniční svršek ležící na této mostní konstrukci. Žalovaný namítal, že v době dopravní nehodu způsobil jako zaměstnanec, nikoli jako fyzická osoba. OS dospěl k závěru, že žalovaný byl sice v době vzniku škody zaměstnancem uvedené obchodní společnosti, ale současně byl jejím statutárním zástupcem a jednatelem a obchodní společnost již neexistuje. Žalobce jako pojišťovna má proto právo na náhradu částek, které vyplatil, přímo proti žalovanému podle § 813 odst. 1 občanského zákoníku a § 11 odst. 1 písm.c) vyhlášky č. 492/1991 Sb., když odst. 3 tohoto zákonného ustanovení nelze použít. Proti rozsudku OS podal v zákonné lhůtě odvolání žalovaný. Namítal, že OS věc nesprávně posoudil po právní stránce. Především obchodní společnost, která byla zaměstnavatelem žalovaného v době dopravní nehody, nikdy nezanikla, ale nadále existuje a pouze a došlo i ke změně jednatelů a společníků. Dle názoru žalovaného lze aplikovat ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb., z něhož vyplývá, že povinnost k náhradě vyplacené částky má zaměstnavatel, pokud nastala tam uvedená skutečnost při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním. Žalovaný nesporně prokázal, že k dopravní nehodě došlo při plnění úkolů z pracovněprávního vztahu, a proto povinnost k náhradě vůči žalobci jako pojišťovně má jeho zaměstnavatel. Citované ustanovení vyhlášky navíc uvádí zaměstnavatele jako jedinou povinnou osobu a nedává pojišťovně možnost volby mezi žalovaným a jeho zaměstnavatelem. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku OS. Podle trestního rozsudku spáchal žalovaný trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny tak, že používal část řidičského průkazu někoho jiného. Dle názoru žalobce konání žalovaného, kterým způsobil škodu, nelze považovat za činnost právnické osoby, k níž byla konající osoba použita. Jedná se o vybočení z této činnosti, a proto je dána přímá odpovědnost konající osoby. Žalovaný věděl, že používá padělané a pozměněné řidičské oprávnění, přesto řídil vozidlo, k němuž neměl oprávnění a způsobil dopravní nehodu. Žalobce má proto proti žalovanému oprávněný nárok dle § 11 odst. 1, písm. c) vyhlášky č. 492/1991 Sb., na zaplacení pojistného plnění poskytnutého poškozenému a vedle toho dle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení má pouze právo nikoli povinnost uplatnit náhradu vůči zaměstnavateli. Podle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 citované vyhlášky jsou pojištěnými řidič i provozovatel motorového vozidla a je na žalobci, aby zvolil, na kterém z nich bude škodu vymáhat. KS přezkoumal rozsudek OS včetně řízení mu předcházejícího podle § 212 věta první a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela důvodné. Žalovaný svým odvoláním uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm.g) o.s.ř., podle něhož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. OS učinil správná a dostatečná skutková zjištění, s nimiž se krajský soud ztotožnil a na která v podrobnostech odkazuje. V řízení bylo prokázáno, že 29. 4. 1996 došlo k dopravní nehodě, při níž žalovaný jako zaměstnanec společnosti řídil vozidlo jízdní soupravy, jejíž náklad zachytil o mostní konstrukci železniční trati. Tím byla poškozenému způsobena škoda, na kterou žalobce poskytl pojistné plnění ve výši 232.952,- Kč, a to za pojištěnou provozovatelku vozidla V. K. KS se však neztotožnil s právními závěry OS V souladu s ustanovením § 813 odst. 1 o.z.jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl. Jak již bylo výše uvedeno, žalobce poskytl poškozenému pojistné plnění ve výši 232.952,- Kč za pojištěnou provozovatelku vozidla, při jehož provozu byla škoda způsobena. Tato odpovídá za škodu podle ustanovení § 427 o.z. a má právo na náhradu škody proti škůdci podle § 420 o.z. . Toto její právo jako tzv. postih přechází dle citovaného ustanovení § 813 odst.1 o.z. na žalobce jako pojistitele. Žalobce je tudíž tzv. aktivně věcně legitimován k uplatnění pojistného plnění ve vyplacené výši 232.952,- Kč. Žalovaný škodu způsobil jako zaměstnanec, takže za tuto škodu odpovídá výlučně svému zaměstnavateli dle § 172 a násl. zákoníku práce. Zaměstnavatel odpovídá poškozenému podle § 420 odst. 2 o.z.. Toto zákonné ustanovení upravuje odpovědnost právnické nebo fyzické osoby za škodu způsobenou jinými osobami, je-li vůči nim škůdce v takovém právním vztahu (např. v pracovním poměru), že je na místě stanovení této odpovědnosti místo škůdce, který způsobil škodu při jejich činnosti, k níž byl použit. Jedná se totiž o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické či fyzické osoby, která takovou, např. podnikatelskou činnost vyvíjí, nikoli o činnost, kterou by jednající osoba (např. zaměstnanec) sledovala svůj osobní zájem. V řízení nebylo prokázáno, že by konání žalovaného, který způsobil škodu, nebylo možno považovat za činnost jeho zaměstnavatele, k níž byl použit, a že by se tudíž jednalo o vybočení, tzv. exces, z této činnosti. OS v této souvislosti správně zjistil, že žalovaný byl zaměstnán mimo jiné jako řidič a v den, kdy došlo ke škodné události, byl pověřen převézt čelní nakladač. Z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou zaměstnavateli ve smyslu ustanovení § 172 zákoníku práce není rozhodné, že žalovaný řídil motorové vozidlo, aniž by k tomu měl potřebné oprávnění. S tím koresponduje i úprava obsažená v § 11 odst. 1 písm.c) a 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pojišťovna má právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který řídil motorové vozidlo bez platného předepsaného řidičského oprávnění nebo v době zákazu činnosti řídit motorové vozidlo (§ 11 odst. 1, písm.c) citované vyhlášky). Nastala-li skutečnost uvedená v odstavci 1 pod písm. c) při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na náhradu vůči zaměstnavateli (§ 11 odst. 3 citované vyhlášky). Z dikce § 11 odst. 1 písm.c) a odst. 3 citované vyhlášky je zřejmé, že odst. 3 je v poměru speciality k odst. 1 písm.c), což znamená, že vzhledem ke skutkovým zjištěním lze použít pouze ustanovení § 11 odst. 3 citované vyhlášky, takže žalobce jako pojišťovna nemá právo volby uplatnit postih dle § 813 odst. 1 občanského zákoníku buď proti zaměstnavateli nebo žalovanému, nýbrž pouze proti zaměstnavateli žalovaného. Žalovaný tedy není tzv. pasivně věcně legitimován a žalobě není možno vyhovět. Ze všech shora uvedených důvodů KS pro odlišné právní hodnocení OS zjištěného skutkového stavu změnil napadený rozsudek o věci samé (§ 220 odst. 2 o.s.ř.). V Praze dne 15. 1. 2003 JUDr. A. S. předsedkyně senátu