22 CO 10/2023

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 121 592,39 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 228 C 100/2022 - 67

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 774 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 49 774 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 121 592,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 966,29 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 14 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 1 216 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání do výroku I. a závislého výroku II. s odůvodněním, že čerpání o úvěru bylo soudu prvního stupně dostatečně prokázáno. Žalobkyně soudu prvního stupně doložila dne 26. 10. 2022 doklad o čerpání úvěru, ze kterého je zřejmá skutečnost, že žalovanému byla v souladu se smlouvou [číslo] ze dne 27. 8. 2019 poskytnuta částka 60 000 Kč, a to bezhotovostně na účet č. [bankovní účet], [variabilní symbol]. Skutečnost, že úvěr byl žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnut, potvrzuje i to, že žalovaný na pohledávku uhradil částku 10 226 Kč prostřednictvím 3 plateb, a to platbou ve výši 4 226 Kč ze dne 16. 10. 2019, platbou ve výši 2 000 Kč ze dne 23. 12. 2019 a platbou ve výši 4 000 Kč ze dne 11. 2. 2020. V případě, že by úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytnut nebyl, je nepravděpodobné, že by žalovaný na pohledávku něčeho plnil. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví.

3. Žalovaný k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadeném výroku I. a závislém výroku II. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. Výrok III. nabyl samostatně právní moci.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou dne 7. 6. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 121 592,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 27. 8. 2019 smlouvu [číslo] na základě které žalovanému poskytla bezhotovostní zápůjčku 60 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 41 403 Kč v 24 měsíčních splátkách. Ve smlouvě byl sjednán úrok v sazbě 14 % ročně. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila jeho platební morálku z úvěrových registrů BRKI, NRKI a SOLUS, kde žalovaný neměl žádný negativní záznam. Dále jej prověřila ve své interní databázi, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázi neplatných dokladů. Zkoumala též příjmy žalovaného, u nichž vyšla z informací poskytnutých žalovaným, které její vázaná zástupkyně ověřila oproti žalovaným předloženým dokumentům. Konkrétně šlo o pracovní smlouvu žalovaného. Výdaje vyhodnotila právní předchůdkyně na základě statistických dat. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 10 226 Kč. Splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto požadovala dlužnou jistinu 55 614,44 Kč, poplatek za poskytnutí a správu úvěru 34 077,95 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu (v sazbě 0,1 % z dlužné částky denně, ke dni 1. 2. 2022) ve výši 30 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení s jednotlivými splátkami (ke dni 1. 2. 2022) 2 966,29 Kč a sankční poplatky za vymáhání dluhu 1 900 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla dne 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalovanému oznámila spolu s výzvou k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. Žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 14 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] podepsali dne 27. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 60 000 Kč do tří dnů od uzavření smlouvy na účet žalovaného uvedený v záhlaví smlouvy. Smlouva byla sjednána podle § 2390 a násl. o. z. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit a zaplatit poplatek za zápůjčku 38 307 Kč (tvořený úrokem 9 139 Kč, poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 20 384 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu 8 784 Kč). Ve smlouvě byl sjednán pevný úrok platný po celou dobu trvání smlouvy ve výši 14 % ročně a volitelné doplňkové pojištění s celkovou částkou pojistného 3 096 Kč. Žalovaný před uzavřením této smlouvy vyplnil a podepsal zákaznickou kartu, ve které uvedl, že žádá o zápůjčku 130 000 Kč, bydlí ve vlastním bydlení (na adrese ve [obec]), je ženatý, má tři vyživovací povinnosti a pracuje na plný úvazek. Má čistý měsíční příjem 30 080 Kč a odhadované měsíční výdaje 7 000 Kč„ Další“ čisté příjmy domácnosti činí 29 400 Kč. Žalovaný předložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu, na základě nichž byly údaje o žalovaném ověřeny zástupkyní právní předchůdkyně [jméno] [příjmení]. Ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný byl prověřen v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, interních registrech právní předchůdkyně či insolvenčním rejstříku. Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 26. 8. 2019, které je podepsáno zástupcem zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], s.r.o., byl žalovaný zaměstnán u této společnosti jako technik s čistou průměrnou výší měsíčního příjmu za poslední dva měsíce 30 080 Kč. Pracoviště žalovaného bylo v [obec]. Listina označená jako„ centrální evidence exekucí“ uvádí, že proti žalovanému dosud nebylo vedeno exekuční řízení. Informace poskytla žalobkyni [právnická osoba] – [právnická osoba] Dotaz na tuto společnost byl vložen a zpracován dne 10. 8. 2022. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy do 17. 3. 2022. Oba dopisy byly žalovanému odeslány v jedné zásilce dne 11. 2. 2022.

8. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení podle § 2390 o. z. a dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dovodil, že žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce bezhotovostně částku 60 000 Kč na jeho účet. Smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní a žalovaným proto vůbec nevznikla. Právní předchůdkyně, jakož i žalobkyně jako její právní nástupkyně, proto nemají proti žalovanému žádné právo plynoucí z této smlouvy. I kdyby smlouva o zápůjčce vznikla, byla by neplatná. Jednalo by se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný by vystupoval jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Právní předchůdkyně žalobkyně by byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť by jako podnikatelka (§ 420 o. z.) poskytla spotřebitelský úvěr. Bylo by tedy nutné aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Proti tomu, jak právní předchůdkyně zkoumala příjmy samotného žalovaného v zásadě nelze mít námitky, neboť se nespokojila jen s jeho prohlášením, ale pravdivost si ověřila i z potvrzení o příjmu žalovaného, které mu vystavil jeho zaměstnavatel. U výdajů a„ dalších“ příjmů domácnosti však právní předchůdkyně nekriticky vyšla pouze z údajů, které jí žalovaný tvrdil v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). Sdělení žalovaného jsou navíc již na první pohled nevěrohodná. Žalovaný tvrdil, že má výdaje pouze ve výši 7 000 Kč, aniž by jakkoliv konkretizoval, na co jsou, a umožnil tak alespoň rámcově posoudit jejich věrohodnost (tedy zda jsou uváděné výdaje vůbec uvěřitelné). Totéž platí pro údajné„ další“ příjmy domácnosti, u nichž vůbec není zřejmé, z čeho měly plynout (natož aby byla jejich výše jakkoliv doložena, ač se jedná o poměrně podstatnou položku ve skoro stejné výši jako příjmy žalovaného). Dále se jeví jako těžko uvěřitelné, že by na veškeré náklady spojené s bydlením (tj. na energie – teplo, plyn, elektřina, voda; odpady a různé další poplatky), výživu tří osob (žalovaný deklaroval tři vyživovací povinnosti), cestování do práce (žalovaný bydlel ve [obec], ale pracoval až v [obec], která je vzdálena skoro 60 km) a ostatní běžné náklady (jídlo, oblečení atp.) žalovaný vydával měsíčně pouze částku 7 000 Kč. Ta je očividně podhodnocená. Informace poskytnuté žalovaným ohledně jeho výdajů tak nelze považovat za dostatečné a ani spolehlivé a bylo na místě, aby si je právní předchůdkyně dále prověřila (vyžádala od žalovaného jejich konkretizaci a dále např. doklady o„ dalších“ příjmech, platbách inkasa, prokázání vlastnictví bydlení, doklady o cestovném do práce, rozhodnutí nebo dohody stanovící výši výživného či výpisy z účtů, které zachycují výdaje i příjmy), což neučinila. Samotné využití statistických dat pro stanovení výdajů nepostačuje. Vyhodnocení příjmů a výdajů žalovaného přitom představuje spojené nádoby, neboť i relativně vysoké příjmy mohou být„ dorovnány“ vysokými výdaji. Jinými slovy, i kdyby bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru) – učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Soud prvního stupně dále nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně prověřila žalovaného před uzavřením smlouvy v centrální evidenci exekucí. Předložený výpis byl totiž pořízen až dodatečně dne 10. 8. 2022, a navíc se nejedná o oficiální výpis vydaný Exekutorskou komorou, a proto jej nelze pokládat za věrohodný. Žalobkyně taktéž neprokázala, že by právní předchůdkyně žalovaného prověřila v registrech BRKI, NRKI a [příjmení], svých interních registrech či insolvenčním rejstříku, neboť to z provedených důkazů (zejména zákaznické karty) nevyplývá a jiné důkazy k tomu žalobkyně neoznačila (důkaz výpovědí vázaného zástupce se týkal toliko prověření příjmů žalovaného). Pokud by tak právní předchůdkyně žalobkyně spotřebitelský úvěr žalovanému i přesto poskytla, byla by smlouva o zápůjčce absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, nákladech spojených s prodlením žalovaného a splatnosti. Smlouva o zápůjčce by pro neplatnost vůbec nevznikla, nevznikla by proto ani smlouva o pojištění, neboť se jedná o smlouvy na nich závislé (§ 1727 věta druhá o. z. To je zřejmé zejména z výslovného ujednání, že pojištění je doplňkové. Žalobkyni by tak nenáležel ani nárok na pojistné. Žalobkyně by neměla ani právo na vrácení jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nebylo prokázáno, že žalovanému byly nějaké peněžní prostředky právní předchůdkyní poskytnuty. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu výrokem I. zamítl jako nedůvodnou. Výrokem II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výrokem III. uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 1 216 Kč.

9. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, i odvolací soud má tak za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 27. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 60 000 Kč do tří dnů od uzavření smlouvy na účet žalovaného uvedený v záhlaví smlouvy. Smlouva byla výslovně sjednána podle § 2390 a násl. o. z. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit a zaplatit poplatek za zápůjčku 38 307 Kč (tvořený úrokem 9 139 Kč, poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 20 384 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu 8 784 Kč). Ve smlouvě byl sjednán pevný úrok platný po celou dobu trvání smlouvy ve výši 14 % ročně a volitelné doplňkové pojištění s celkovou částkou pojistného 3 096 Kč. Žalovaný před uzavřením této smlouvy vyplnil a podepsal zákaznickou kartu, ve které uvedl, že žádá o zápůjčku 130 000 Kč, bydlí ve vlastním bydlení (na adrese ve [obec]), je ženatý, má tři vyživovací povinnosti a pracuje na plný úvazek. Má čistý měsíční příjem 30 080 Kč a odhadované měsíční výdaje 7 000 Kč„ Další“ čisté příjmy domácnosti činí 29 400 Kč. Žalovaný předložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu, na základě nichž byly údaje o žalovaném ověřeny zástupkyní právní předchůdkyně [jméno] [příjmení]. Ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný byl prověřen v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, interních registrech právní předchůdkyně či insolvenčním rejstříku. Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 26. 8. 2019, které je podepsáno zástupcem zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], s.r.o., byl žalovaný zaměstnán u této společnosti jako technik s čistou průměrnou výší měsíčního příjmu za poslední dva měsíce 30 080 Kč. Pracoviště žalovaného bylo v [obec]. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy do 17. 3. 2022. Oba dopisy byly žalovanému odeslány v jedné zásilce dne 11. 2. 2022.

10. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Právně je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle ustanovení § 2390 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o zápůjčce byla uzavřena dne 27. 8. 2019.

18. Na rozdíl od závěru soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyně jednoznačně prokázala, že na základě této smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 8. 2019 byla žalovanému částka 60 000 Kč poskytnuta. O tom nepochybně svědčí především to, že žalovaný na tuto zápůjčku právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem částku 10 226 Kč prostřednictvím 3 plateb, a to platbou ve výši 4 226 Kč dne 16. 10. 2019, platbou ve výši 2 000 Kč dne 23. 12. 2019 a platbou ve výši 4 000 Kč dne 11. 2. 2020. Žalobkyně správně v odvolání namítá, že pokud by žádná smlouva o zápůjčce uzavřena nebyla, nebyl by dán žádný důvod proto, aby žalovaný právní předchůdkyni žalobkyni tuto částku platil.

19. Odvolací soud má ovšem s ohledem na popsaný skutkový stav věci shodně se soudem prvního stupně za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právní předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli úvěru, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila.

20. Odvolací soud má za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

21. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se spolehla na nerealistický údaj uvedený žalovaným v zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr, kde žalovaný odhadl své měsíční výdaje na částku 7 000 Kč. Přitom v době uzavření smlouvy měl tři vyživovací povinnosti a další příjem domácnosti žalovaného nebyl prokázán.

22. Na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem České národní banky. Odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 není přiléhavý, neboť v dané věci byl řešen spor mezi dlužníkem a poskytovatel úvěru na vrácení částky zaplacené nad rámec bezdůvodného obohacení vzniklého z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

23. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o zápůjčce byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o zápůjčce jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni jako postupníkovi (§ 1879 o. z.) vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a za použití ustanovení o. z. o bezdůvodném obohacení. Na další nároky vyplývající z neplatné smlouvy o zápůjčce již žalobkyně nárok nemá.

24. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 8. 2019 částku 60 000 Kč, a žalovaný z této částky vrátil pouze 10 226 Kč, vznikla žalobkyni jako právní nástupkyni podle § 2991 odst. 1 o. z. pohledávka vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 49 774 Kč. Dovodil - li soud prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok vůči žalovanému na zaplacení ničeho z této absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, není jeho úvaha správná. Nejpozději ke dni 18. 3. 2022 se žalovaný dostal podle § 1968 o. z. do prodlení a je proto povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) vycházející jednak z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a jednak z výše reposazby ke dni prodlení.

25. Protože soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni výrokem I. ničeho, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 774 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 49 774 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a v dalším v tomto výroku odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když úspěšnější žalovaný by měl právo na náhradu nákladů řízení. Za situace, kdy mu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo výrokem III. tohoto rozsudku rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšnějšímu žalovanému náklady této fáze řízení nevznikly.