22 Co 12/2026

Plný text

USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] , narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [jméno FO] [Anonymizováno] , narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 54 000 euro a 114 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 11. 2025, č. j. 7 C 296/2024-134 takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 027 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění:

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Podle obsahu spisu se žalobkyně žalobou podanou soudu prvního stupně dne 10. 10. 2024 ve znění její změny ze dne 30. 1. 2025 (připuštěné usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 3. 2025, č. j. 7 C 296/2024-43) domáhá zaplacení částky 54 000 euro s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 19. 8. 2024 do zaplacení a částky 114 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z této částky od 19. 8. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným udržovala v letech 2019 - 2024 partnerský vztah, z kterého se dne 11. 1. 2022 narodil syn [jméno FO] . Účastníci spolu bydleli v Praze, ve Španělsku, poté v Polsku a nakonec v roce 2024 v České republice. Ve Španělsku také účastníci uzavřeli registrovaný partnerský svazek „Pareja de hecho“. Partnerský vztah ukončili k 18. 8. 2024, kdy se žalovaný ze společné domácnosti účastníků odstěhoval. V době partnerského soužití účastníků žalobkyně žalovanému poskytla částku 30 000 euro na koupi společného bytu ve Španělsku, a to tak, že dne 30. 12. 2021 žalovanému převedla na jeho účet částku 7 980,01 euro a dne 17. 3. 2022 částku 22 020 euro. Žalovaný uvedené finanční prostředky použil na koupi bytu v [adresa] , který v rozporu s původní dohodou účastníků nabyl pouze do svého výlučného vlastnictví a s žalobkyní podepsal na poskytnutou finanční částku smlouvu o bezúročné půjčce. Žalovaný poskytnutou částku ani po rozchodu účastníků žalobkyni nevrátil. Nárok na zaplacení částky 24 000 euro s příslušenstvím (úrokem z prodlení), pak představuje procentuální zhodnocení výše uvedené investice žalobkyně v částce 30 000 euro do bytu žalovaného v [adresa] v důsledku zvýšení hodnoty bytu a z něho plynoucího příjmu (nájemného). Žalobkyně dále po přestěhování účastníků do [Anonymizováno] kvůli práci žalovaného zapůjčila žalovanému částku 114 800 Kč z důvodu jejich společného života a příslibu manželství na zakoupení vozidla Peugeot 407, a to tak, že dne 25. 11. 2019 mu převedla částku 59 820 Kč a dne 16. 12. 2019 částku 55 000 Kč. Označené vozidlo žalovaný na konci roku 2020 přenechal protiúčtem prodejci nového auta (Hyundai Tucson). I na toto nové vozidlo žalobkyně žalovanému zapůjčila další částku 6 000 euro, tu jí však žalovaný v březnu 2024 vrátil. Mezinárodní příslušnost českých soudů žalobkyně dovozuje z dohody účastníků, aby vyrovnání závazku žalovaného proběhlo podle českého občanského zákoníku a před českým soudem i s ohledem na paralelně probíhající řízení o úpravě výchovy a výživy k jejich nezletilému synovi a jeho nejlepší zájem. Přijetím dohody o úpravě poměrů k nezletilému synovi žalovaný také podmiňoval v opatrovnickém řízení vyrovnání investice žalobkyně v částce 30 000 euro. Soud prvního stupně rozhodl ve věci usnesením ze dne 5. 3. 2025, č. j. 7 C 296/2024-43, kterým připustil změnu žaloby a současně řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti zastavil. K odvolání žalobkyně usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 22 Co 64/2025-80, Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu předčasně učiněného závěru o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. Zároveň uložil soudu prvního stupně před posouzením své mezinárodní příslušnost žalovanému doručit žalobu a změněný návrh do vlastních rukou, a umožnit mu založit mezinárodní a místní příslušnost soudu podle článku 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), dále zabývat se tvrzením žalobkyně o existenci dohody o volbě českých soudů podle článku 25 nařízení Brusel I bis a případně mezinárodní příslušností podle místa splnění závazku podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

3. Žalobkyně poté doplnila, že své bydliště měla vždy pouze na území České republiky, kde měla evidovaný trvalý pobyt, český pas a občanský průkaz. Neměla nikdy v úmyslu žít trvale ve Španělsku, Českou republiku často navštěvovala a původně zde chtěla také rodit. V České republice také žalobkyně od listopadu 2021 podnikala a v roce 2022 se do České republiky vrátila. I žalovaný má od dubna 2025 své bydliště v České republice a také zde pracuje. Úzká spojitost poskytnutí finančních prostředků s Českou republikou je dána také souvislostí tohoto řízení s opatrovnickým řízením vedeným v České republice a zájmem nezletilého syna účastníků. Částky 30 000 euro a 114 820 Kč byly poskytnuty z úspor žalobkyně, žalovanému byly převedeny z jejího českého účtu. Žalovaný e-mailem ze dne 16. 8. 2025 vyzýval žalobkyni k označení účtu, na který jí má vrátit 30 000 euro. Místem plnění (vrácení zápůjčky) bylo bydliště žalobkyně jako věřitele v době splatnosti závazku, přičemž dlužné částky měly být žalobkyni vráceny na její bankovní účet v České republice (jiný účet žalobkyně nemá). Splatnost nárokovaných pohledávek nastala v okamžiku opuštění společné domácnosti žalovaným v [adresa] dne 18. 8. 2024. Smlouvu o bezúročné půjčce 30 000 Kč považuje za neplatnou, má vliv toliko na moment vzniku bezdůvodného obohacení. Ke dni ukončení partnerského soužití účastníků (ke dni 18. 8. 2024) odpadl důvod pro to, aby se žalobkyně podílela na koupi movitých a nemovitých věcí, které nabyl žalovaný do svého výlučného vlastnictví. Je zřejmé, že české soudy jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci.

4. Žalovaný ve svém dalším podání namítl mezinárodní nepříslušnost českých soudů. Uvedl, že do České republiky se přestěhoval až v dubnu 2025 z důvodu rozšíření styku se synem, tím však není zhojen počáteční nedostatek pravomoci českých soudů. V době podání žaloby neměl na území České republiky své obvyklé bydliště. Žádná prorogační dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla, jediná dohoda byla dohoda o písemné bezúročné půjčce uzavřená mezi účastníky ve Španělsku, ta však neobsahuje ujednání o příslušnosti českých soudů ani místo plnění a řídí se španělským právem. K uplatněným nárokům žalobkyně na zaplacení 24 000 euro a 114 800 Kč nebyla uzavřena žádná dohoda. K finančním prostředkům na pořízení vozidla uvedl, že vozidlo Peugeot 407 si pořídili po přestěhování do Španělska ke společnému užívání, kdy žalovaný hradil řadu jiných výdajů, z nichž měli oba účastníci prospěch, zejména zajišťoval ekonomický chod rodiny. Skutečnosti, od nichž žalobkyně odvozuje své nároky, nastaly v době, kdy spolu účastníci žili ve Španělsku (ve Španělsku žili od listopadu 2019 z důvodu práce žalovaného), plánovali tam žít a v roce 2021 si tam společně pronajali byt. Žalobkyně byla od 21. 4. 2021 hlášena jako občan jiného členského státu EU usazený ve Španělsku. Od října 2022 pak účastníci bydleli společně v Polsku, kam se přesunuli kvůli pracovním povinnostem žalovaného, od konce srpna 2023 pak bydleli v pronajatém bytě v [adresa] , kde také syn účastníků začal chodit od 1. 9. 2023 do školky, v září 2023 se však opět z důvodu pracovních povinností žalovaného museli přestěhovat do Polska. Veškeré rozhodné skutečnosti tak nastaly ve Španělsku a španělské soudy jsou také mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci.

5. Podle smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 15. 3. 2022 podepsané účastníky zapůjčila žalobkyně žalovanému 30 000 euro v souladu s jejími tvrzeními v bodě 2. usnesení. K vrácení finančních prostředků mělo dojít v případě, že dojde k rozvázání jejich vztahu. Podle potvrzení o odchozích úhradách byla z účtu žalobkyně č. [č. účtu] na účet [č. účtu] (účet odpovídající portálu TransferWise, vedený u [právnická osoba] ., jedná se o portál určený k levnějším převodům do zahraničí) odeslány dne 11. 3. 2022 částka 165 000 Kč, dne 7. 3. 2022 částka 250 000 Kč a dne 29. 12. 2021 částka 200 000 Kč. Dále pak podle potvrzení došlo k převodu 30. 12. 2021 částky 7 980,01 euro, 17. 3. 2022 částky 22 020 euro na bankovní účet žalovaného u [Anonymizováno] [Anonymizováno] , IBAN [IBAN] . Podle potvrzení [právnická osoba] . byla z účtu č. [č. účtu] odepsána dne 25. 11. 2019 ve prospěch účtu č. [č. účtu] částka 59 820 Kč a dne 16. 12. 2019 částka 55 000 Kč se zprávou Car Peugeot 407.

6. E-mailem ze dne 16. 8. 2025 žalovaný požádal žalobkyni o označení španělského účtu v eurech, na který bude vyrovnán doplatek podle smlouvy o bezúročném úvěru ze dne 15. 3. 2022 a účtu v CZK, na který bude převedena zbývající část platby. Dne 17. 8. 2025 žalobkyně žalovanému zaslala číslo účtu v CZK i EUR. Dne 18. 8. 2025 žalovaný vyzval žalobkyni ke sdělení IBAN účtu v eurech, žalobkyně žalovanému 19. 8. 2025 zaslala potvrzení [jméno FO] [Anonymizováno] o vlastnictví označených účtů, v němž byl IBAN uveden. Žalovaný doložil listinu o tzv. domicilu žalobkyně v [adresa] , u jména žalobkyně je vyznačeno období 14. 9. 2021 – 8. 8. 2023, nájemní smlouvu na byt ze dne 1. 9. 2021 (contrato de arrendamiento de vivienda) ve španělském jazyce, kterou si účastníci pronajali byt v [adresa] a nájemní smlouvy v polském jazyce z 26. 10. 2022 a 13. 10. 2023, v nichž účastníci s nezletilým synem vystupovali jako uživatelé bytu.

7. Soud prvního stupně poté vydal napadené usnesení, kterým řízení zastavil. Poukázal na to, že mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný sám nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů namítl. Existenci prorogační dohody podle článku 25 nařízení Brusel I bis žalobkyně nedoložila a žalovaný takovou dohodu vyloučil. Navíc by byla taková dohoda neplatná pro rozpor s § 89a o. s. ř., který neumožňuje sjednání tzv. prorogační dohody mezi nepodnikateli. Nároky na částky 30 000 euro a 24 000 euro vycházejí ze smlouvy o bezúročné soukromé půjčce ze dne 15. 3. 2022, podle které měly být finanční prostředky v částce 30 000 euro žalovanému poskytnuty za účelem koupě bytu ve Španělsku. Částka 114 800 Kč na zakoupení vozidla Peugeot 407 pak měla být podle dohody o půjčce žalovanému poskytnuta ve dnech 25. 11. 2019 a 16. 12. 2019 na nákup vozidla Peugeot 407. Z obsahu spisu nevyplývá, že by si účastníci pro své vztahy sjednali rozhodné právo, uplatní se proto článek 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště, případně článkem 10 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) v případě bezesmluvního nároku. V případě nároku na částku 30 000 euro byl žalovaný osobou povinnou ze smlouvy, předmětem smlouvy byl jeho závazek poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit. Obvyklým bydlištěm žalovaného bylo v době uzavření smlouvy Španělsko, smlouva je také s ohledem na účel zakoupení nemovitostí v [adresa] se Španělskem úzce spjata, rozhodným právem je proto španělské právo. I v případě neplatnosti smlouvy by bylo podle článku 10 odst. 4 nařízení Řím II rozhodným španělské právo z důvodu věcné souvislosti půjčky se Španělskem. Nárok na zaplacení částky 24 000 euro pak představuje bezdůvodné obohacení za zhodnocení nemovitosti v [adresa] a je odvozený od smluvního vztahu řídícího se španělským právem, podle článku 10 odst. 1, 4 nařízení Řím II je proto i pro něj (i v případě neplatnosti smlouvy o bezúročné půjčce) rozhodné španělské právo. Půjčka 114 800 Kč představovala prostředky poskytnuté žalovanému v souvislosti se stěhováním do Španělska na zakoupení vozidla Peugeot 407 alespoň zčásti v době, kdy spolu účastníci žili ve Španělsku. Přes pochybnosti o bydlišti žalobkyně v tomto období je zřejmé, že závazek je úzce spjat se Španělskem, rozhodné je proto podle článku 4 odst. 3 nařízení Řím I opět španělské právo. Podle článku 1171 španělského občanského zákoníku se místo plnění určí podle dohody stran, jinak podle umístění konkrétně určené věci v době vzniku závazku a v ostatních případech podle místa bydliště dlužníka. Mezi účastníky nebylo sjednáno místo plnění, poskytnuté peníze nepředstavují konkrétní věc, místem plnění je tak bydliště dlužníka. Závazek z dohody o bezúročné půjčce 30 000 euro měl být splatný do jednoho roku od rozvázání partnerství mezi účastníky, u půjčky 114 800 Kč není zřejmé žádné ujednání o splatnosti, nárok na vyrovnání zhodnocení nemovitosti v [adresa] v částce 24 000 euro mohl žalobkyni vzniknout až v návaznosti na rozchod účastníků v srpnu 2024. V době podání žaloby žalovaný neměl bydliště v České republice, ale ve Španělsku. Žalobkyní tvrzená dohoda o místě plnění v České republice nebyla prokázána a jednorázové vrácení finančních prostředků na účet matky žalobkyně v ČR v jiné věci neprokazuje praxi účastníků při vrácení finančních prostředků. S ohledem na to soud prvního stupně dovodil, že není ve věci mezinárodně příslušný a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

8. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že v roce 2019 účastníci bydleli v Praze a žalobkyni není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil spojitost koupě vozidla se stěhováním do Španělska. Žalovaný vylákal od žalobkyně pod slibem manželství částku 114 800 Kč na vozidlo Peugeot a částku 30 000 euro na společný byt. Jeho snaha přesunout řízení do Španělska je pouze pokračováním jeho psychického a finančního tlaku na žalobkyni. Žalovaný má bydliště v České republice a žalobkyně měla po celou dobu trvalé bydliště také v České republice, nikdy neměla v úmyslu žít trvale ve Španělsku, návrh žalovaného na zastavení řízení považuje proto za rozporný s dobrými mravy. Povinnost vrátit zápůjčku 114 800 Kč a 30 000 euro vznikla žalovanému ke dni ukončení partnerského vztahu účastníků dne 18. 8. 2024. Místem plnění dluhu bylo její bydliště v Nymburce. Poukázala na to, že žalovaný v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 17 Nc 25/2024 podmínil vrácení půjčky 30 000 euro schválením dohody o péči o nezletilého syna. V tomto řízení také žalovaný uvedl, že nechce řešit pravomoc soudů a před vznesením námitky ve vyjádření ze dne 15. 9. 2025 provedl několik meritorních úkonů, kterými založil mezinárodní příslušnost českého soudu. Dluh ve výši 30 000 euro uznal a snažil se proti němu započíst svou údajnou pohledávku vůči žalobkyni. Žalobkyni také žádal o sdělení čísla účtu k úhradě tohoto dluhu. Tím založil příslušnost českého soudu podle článku 26 nařízení Brusel I bis a námitka vznesená až po několika procesních úkonech je neúčinná. Mezinárodní příslušnost českého soudu vyplývá i z článku 7 nařízení Brusel I bis. V případě částky 30 000 euro je smlouva o půjčce ze dne 15. 3. 2022 fakticky uznáním dluhu, jehož splatnost byla vázána na ukončení partnerského vztahu účastníků, což z podstaty věci zakládá neplatnost takového ujednání, nemůže se tedy jednat o nárok ze smlouvy ale z bezdůvodného obohacení. Mezinárodní příslušnost je proto potřeba posoudit podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle soudu místa, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. V daném případě byla místem škodné události Česká republika, neboť žalobkyně zaslala své finanční prostředky z bankovního účtu banky se sídlem v České republice. V případě bezdůvodného obohacení spočívajícího v poukázání peněžních prostředků z účtu na účet jiné osoby se sídlem na území některého z členských států EU je podle rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (SDEU) ze dne 11. 4. 2013, ve věci C-645/11 i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 240/2021 na výběr daná mezinárodní i místní příslušnost soudu, v jehož obvodu došlo k odepsání finančních prostředků. Rozhodné právo pak vyplývá z článku 4 odst. 2 nařízení Řím I a určuje se podle práva země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu své obvyklé bydliště. V dané věci měla žalobkyně obvyklé bydliště na území České republiky. Závěr soudu prvního stupně o rozhodném španělském právu tak není správný. Žalovaný měl navíc v době podání žaloby své bydliště v České republice, kde také realizoval styk se synem. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s usnesením soudu prvního stupě. Odmítl, že by v době zahájení řízení bydlel v České republice. Žalovaný za synem do [adresa] pravidelně dojížděl, až do dubna 2025 neměl v České republice své bydliště. Mezinárodní příslušnost českých soudů tak nemůže být založena podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Odmítl tvrzení žalobkyně, že po celou dobu bydlela v České republice a nikdy neměla v úmyslu žít trvale ve Španělsku. Účastníci spolu žili ve Španělsku od listopadu 2019, oba zde měli hlášený pobyt, což dokládají také předložená hlášení o pobytu, zápis do školky jejich syna i nájemní smlouva. Nárok žalobkyně ve výši 30 000 euro se opírá o listinu nazvanou „Contrato de prestacion sin intereses“ ze dne 15. 3. 2022 (smlouvu o bezúročné půjčce), nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení. Žalovanému není zřejmé, na základě jaké úvahy žalobkyně činí závěr o neplatnosti ujednání o splatnosti půjčky ve vazbě na zánik registrovaného soužití partnerů, když tento institut je regulován španělským právem a strany si můžou libovolně splatnost sjednat. Uzavření písemné smlouvy o půjčce není na překážku, pokud byly převody finančních prostředků uskutečněny ještě před uzavřením písemné smlouvy a nelze mluvit pouze o uznání dluhu. V případě částky 114 800 Kč se podle tvrzení žalobkyně pak mělo jednat o zápůjčku na koupi vozidla Peugeot 407. V případě nároku na zhodnocení 24 000 euro má tento nárok představovat zhodnocení jejího podílu 30 000 euro na koupi bytu. Představuje tak nárok svou podstatou spjatý s nemovitostí ve Španělsku. Titul, o který žalobkyně toto plnění opírá, však není žalovanému zřejmý. Oba účastníci měli v době poskytnutí půjčky své bydliště ve Španělsku. Podle článku 19 odst. 3 nařízení Řím I je pro účely určení obvyklého bydliště relevantním časovým okamžikem doba uzavření smlouvy. Použije se proto španělské právo a místem plnění závazku tak bylo bydliště žalovaného – dlužníka ve Španělsku. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

12. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis, osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

13. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno (článek 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis.) v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; (článek 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis.) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

14. Podle článku 4 odst. 2 nařízení Řím I, pokud se na smlouvu nevztahuje odstavec 1 nebo pokud by se na prvky smlouvy vztahovalo více než jedno z písmen a) až h) odstavce 1, řídí se smlouva právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. Podle odst. 4 není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena.

15. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis, pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.

16. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

17. Podle § 104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (odstavec 1 věta první). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odstavec 2 věta první a třetí).

18. Odvolací soud nemá důvod odchýlit se od svých závěrů vyjádřených ve svém předchozím rozhodnutí (usnesení ze dne 24. 6. 2025, č. j. 22 Co 64/2025–80), že mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena podle článku 4 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný neměl ke dni zahájení řízení (10. 10. 2024) na území České republiky své obvyklé bydliště ve smyslu § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). V té době žalovaný pobýval v České republice pouze omezeně za účelem realizace styku se synem, přičemž své zázemí včetně pracovních aktivit měl i nadále ve Španělsku. Toho si byla vědoma i žalobkyně, když v původním návrhu sama uváděla pouze adresu žalovaného ve Španělsku (případně v Polsku). Skutečnost, že se žalovaný po zahájení řízení (v dubnu 2025) přestěhoval do České republiky a od té doby zde pobývá a pracuje, není pro posouzení mezinárodní příslušnosti podstatná, neboť s výjimkou postupu podle článku 26 nařízení Brusel I bis soud zkoumá splnění předpokladů mezinárodní příslušnosti ke dni zahájení řízení. Prorogační dohoda mezi účastníky ve prospěch českých soudů ve smyslu článku 25 nařízení Brusel I bis také nebyla prokázána, podmínění splnění závazku z půjčky uzavřením dohody o výchově a výživě syna účastníků nebo tvrzený zápočet na tuto pohledávku v jiném řízení takovou dohodu nedokládá.

19. V článku 7 nařízení Brusel I bis je upravena příslušnost soudu na výběr daná (zvláštní příslušnost), která představuje pro žalobce alternativu k příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Toto zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, které je stanoveno v čl. 7 bodě 1 nařízení Brusel I bis, je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout. Existence této úzké vazby má za cíl posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat (viz rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. C-393/22 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4162/2019). Výklad pojmu „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, je nutno vykládat autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech. Nemůže být proto chápán jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem, naopak je nutno ho chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž existuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně (viz např. rozsudky SDEU ze dne 17. 6. 1992, Handte, C-26/91, a ze dne 5. 2. 2004, Frahuil, C-265/02 a ze dne 17. 9 2002, Tacconi, C-334/00). I žaloba na vrácení bezdůvodného obohacení v důsledku plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy nebo na základě smlouvy, jež nebyla protistranou splněna nebo jež byla stranou „přeplněna“, spadá pod okruh věcí, jež úzce souvisejí se smluvním vztahem účastníků sporu, a jedná se tak o věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis (srov. například rozsudky SDEU ze dne 20. 4. 2016, ve věci Profit Investment SIM SpA, en liquidation proti Stefano Ossi a dalším, C-366/13, a ze dne ze dne 9. 12. 2021, ve věci HRVATSKE ŠUME d. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, C-242/20 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 723/2024).

20. Nároky žalobkyně vycházejí z tvrzených dohod účastníků o poskytnutí nárokovaných částek jako půjček za účelem zakoupení movitých a nemovitých věcí pro společný život účastníků, které nabyl žalovaný do svého výlučného vlastnictví a v důsledku rozpadu partnerského vztahu účastníků žalobkyně požaduje v souladu s dohodou jejich vrácení, její nároky tak vycházejí ze závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 11. 2020, Ellmes Property Services, C-433/19, bod 37, a v něm citovanou judikaturu). Finanční prostředky žalobkyně žalovanému poskytla z důvodu jejich partnerského vztahu, nikoliv z důvodu získání ekonomické výhody, nejedná se tak o službu (činnost za úplatu) ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b druhé odrážky nařízení Brusel I bis (viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 29, a ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16, Kareda, rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 39, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA, bod 40). Žaloba tedy spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis a mezinárodní i místní příslušnost soudu k rozhodnutí sporu o splnění povinností z dané smlouvy se určí podle tohoto ustanovení.

21. Pro určení mezinárodně příslušného soudu podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis má významný vliv posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění, jak jej zná článek 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, ale každý závazek ze smlouvy má v zásadě své vlastní místo plnění. „Závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer). Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021-II., publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 83/2024 civ).

22. V dané věci „závazkem, o nějž se jedná“, jsou platební povinnosti žalovaného ze smluv o půjčce (v částce 30 000 euro a 114 800 Kč) a zhodnocení žalobkyní zapůjčené částky 30 000 euro (24 000 euro), jejíž důvod nebyl v řízení vyjasněn (žalobkyně netvrdí dohodu účastníků ani zákonný důvod tohoto nároku). Účastníci neuzavřeli žádnou dohodu o volbě práva ve smyslu článku 3 nařízení Řím I., přičemž smlouva nespadá pod smlouvy uvedené v článku 4 odst. 1 nařízení Řím I. Kolizní norma se proto určí podle článku 4 odst. 2 nařízení Řím I, tedy smlouva se řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. Článek 19 odst. 3 nařízení Řím I výslovně stanoví, že pro určení obvyklého bydliště je relevantní doba uzavření smlouvy. Žalobkyně přitom sama uváděla v podáních ze dne 30. 1. 2025, že žalovanému poskytla půjčku na vozidlo Peugeot 407 poté, co se účastníci přestěhovali do Španělska, sama pak v těchto podáních uváděla bydliště účastníků ve Španělsku a svá tvrzení změnila až ve vazbě na právní názor soudu ohledně vlivu bydliště na mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Její původní tvrzení se přitom shodovalo i s tvrzením žalovaného, který potvrdil, že se účastníci v listopadu 2019 odstěhovali do Španělska z důvodu jeho práce. Úmysl bydlet ve Španělsku pak vyplýval i z dalších skutečností uváděných a dokládaných účastníky, zejména uzavření registrovaného partnerství podle španělského práva, rodinnou domácností účastníků ve Španělsku, kde žalovaný současně vykonával výdělečnou činnost, porodem i registrací pobytu účastníků ve Španělsku i uvedením žalobkyně jako uživatele nájemního bytu ve Španělsku. Je zřejmě, že splnila předpoklady obvyklého bydliště ve Španělsku v době uzavření všech smluv a na určení místa splnění závazku se použije proto španělské právo.

23. Podle článku 1171 španělského občanského zákoníku (Código Civil español) plnění musí být provedeno v místě, které bylo určeno závazkem. Není-li místo určeno a jde-li o odevzdání určité (individuálně určené) věci, musí být plnění provedeno tam, kde se tato věc nacházela v okamžiku vzniku závazku. Ve všech ostatních případech je místem plnění bydliště dlužníka (El pago deberá ejecutarse en el lugar que hubiese designado la obligación. No habiéndose expresado y tratándose de entregar una cosa determinada, deberá hacerse el pago donde ésta existía en el momento de constituirse la obligación. En cualquier otro caso, el lugar del pago será el del domicilio del deudor viz www. boe.es ).

24. Místem plnění závazku bylo bydliště žalovaného, které bylo v době rozpadu vztahu účastníků (od kterého žalobkyně odvozuje vznik a splatnost své pohledávky) ve Španělsku, mezinárodně příslušnými jsou tak i podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis španělské soudy. Žalobkyní odkazována judikatura se na danou věc nevztahuje, neboť se týká mimosmluvních závazků podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. V dané věci se však jedná o smluvní (svobodně převzatý) závazek (bez ohledu na žalobkyní tvrzenou neplatnost smlouvy o bezúročné půjčce, neboť ta bude posouzena až v rámci meritorního projednání věci).

25. Mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný následně sám tuto nepříslušnost namítl. Jeho věcné vyjádření k části nároku žalobkyně v jiném (opatrovnickém řízení) nemůže založit účinky podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť uvedený článek vyžaduje účast žalovaného právě v řízení, v němž se mezinárodní příslušnost věc projednávajícího soudu zkoumá. Kritériem určení mezinárodní příslušnosti soudu v řízení vedeném mezi účastníky ve smyslu nařízení Brusel I bis pak nejsou ani zájmy nezletilého syna účastníků, jak se mylně domnívá žalobkyně.

26. Odvolací soud pro úplnost připomíná, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na zaplacení žalobkyní požadovaných částek bude předmětem až meritorního zkoumání předmětu sporu.

27. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, když z důvodu své mezinárodní nepříslušnosti řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil, pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku II. usnesení soudu prvního stupně.

28. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

29. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že si je vědom skutečnosti, že žalovaný má aktuálně bydliště v České republice a v případě opětovného podání žaloby (zahájení řízení) tak budou i české soudy příslušné podle článku 4 nařízení Brusel I bis. Žalobkyně tak bude nově mít volbu, před kterým soudem (příslušným podle článku 4 nebo 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis) svůj nárok uplatní.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná (jejímu odvolání nebylo vyhověno), žalovaný má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobní nárok byl požadován částečně v cizí měně (euro), proto odvolací soud podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015 a dále např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze den 15. 1. 2016, sp. zn. 5 Cmo 241/2015), pro stanovení výše tarifní hodnoty použil přepočet devizového kurzu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni započetí každého úkonu právní služby učiněného zástupcem žalovaného v řízení. Náklady právního zastoupení spočívají v odměně za 1 úkon právní služby podle dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a to za úkon vyjádření k odvolání do procesního rozhodnutí včetně jeho doplnění (§ 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu) ke dni 5. 2. 2026 (započetí úkonu). Tarifní hodnota činila částku 1 427 810 Kč (přepočet 54 000 euro na Kč při kurzu 24,315 Kč/1 euro ke dni 5. 2. 2026 (1 313 010 Kč) a 114 800 Kč) a sazba za 1 úkon právní pomoci činila částku 14 020 Kč (odměna ve výši jedné poloviny sazby pak 7 010 Kč). Náklady řízení dále tvoří náhrada hotových výdajů advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalovaného plátce. Celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení částku 9 027 Kč. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, platební místo pro náhradu nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto usnesením stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 29. dubna 2026 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu