22 Co 174/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] , narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované] , narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] 2. [Jméno advokáta B] , narozený [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 1. 2025, č. j. 24 C 423/2023-338 takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 139 915 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně; ve výroku I. se potvrzuje ve správném znění: „Určuje se, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2.“

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 78 045 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze na náhradě nákladů řízení státu částku 3 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění:

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] , zahrada o výměře 1126 m², zapsaném v katastru nemovitostí, vedeném [adresa] na LV č. [hodnota] pro Obec [adresa] , k. ú. [adresa] , je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného [Jméno advokáta B] , r. č. [RČ] (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 42 691,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] (dále jen „spoluvlastnický podíl na pozemku“) je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2. Tvrdila, že dne 27. 9. 2018 uzavřela s žalovaným 2. manželství, během kterého žalovaný 2. uzavřel dne 9. 10. 2019 kupní smlouvu na spoluvlastnický podíl k pozemku. Kupní cena spoluvlastnického podílu na pozemku byla zaplacena z prostředků společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2. Pozemek měl sloužit pro stavbu rodinného domu pro jejich společné bydlení. V době koupě byly vztahy účastníků bezproblémové, v katastru nemovitostí byl zapsán jako spoluvlastník pouze žalovaný 2. V roce 2023 došlo k rozpadu partnerského vztahu žalobkyně a žalovaného 2., žalobkyně se dne 31. 5. 2023 i s jejich nezletilým synem odstěhovala z rodinné domácnosti. Žalovaný se poté začal zbavovat společného majetku a kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 10. 2023 převedl spoluvlastnický podíl k pozemku bez souhlasu a vědomí žalobkyně na svého otce – žalovaného 1. Žalovaný 1. je v katastru nemovitostí evidován jako nový spoluvlastník pozemku namísto žalovaného 2. Žalobkyně s převodem nesouhlasila, z tohoto důvodu dopisem ze dne 21. 11. 2023 namítla vůči oběma žalovaným neplatnost tohoto právního jednání. Naléhavý právní zájem na určení spatřuje žalobkyně v tom, že bez rozhodnutí soudu nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí.

3. Žalovaný 1. s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné třetiny pozemku nabyl na základě platné kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2023 za kupní cenu ve výši 1 600 000 Kč. V době převodu mu nebylo známo, že by byl spoluvlastnický podíl součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2., v katastru nemovitostí byl zapsán jako vlastník pouze žalovaný 2., který také figuroval v kupní smlouvě. Žalovaný 1. spolu se svou manželkou [jméno FO] disponují vysokými finančními částkami pocházejícími z příjmů z Ruska a ze [jméno FO] , konkrétně z účasti na společnosti [Anonymizováno] , se sídlem [Anonymizováno] Rusko a společnosti [jméno FO] a z prodeje bytu na adrese [Anonymizováno] Rusko podle kupní smlouvy ze dne 11. 11. 2005 za kupní cenu 97 000 USD, z prodeje bytu na adrese [hodnota] [Anonymizováno] , Rusko podle kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2007 za kupní cenu 24 500 000 RUB, z prodeje bytu na adrese ul. [hodnota] , Rusko podle kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2016 za kupní cenu 10 200 000 RUB a z prodeje pozemku s obytnou budovou na adrese [Anonymizováno] podle kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2018 za kupní cenu 4 700 000 RUB. Za prodej těchto čtyř nemovitostí získali částku v přepočtu dle kurzu České národní banky (počítáno vždy ke dni převodu) v celkové výši cca 25 842 663 Kč v hotovosti. Následně hotovost v měně RUB a LKR převedli do stabilnější měny jako USD nebo EUR. S ohledem na přesun rodiny do České republiky vydělané peníze převáželi s manželkou ze zahraničí v hotovosti do České republiky. Peníze v hotovosti do hodnoty 10 000 USD není nutno předkládat k proclení, vyšší částky řádně proclily. Z naspořených finančních prostředků v roce 2008 darovali žalovanému 2. v hotovosti v několika platbách částku okolo 1 000 000 Kč, kterou použil ke koupi dvou bytů ve Vysočanech. Dále mu v roce 2017 u příležitosti úspěšného ukončení studia na [škola] a [věk]. narozenin darovali v hotovosti v několika platbách částku 100 000 USD za účelem koupě pozemku ke stavbě rodinného domu. V roce 2023 sdělil žalovaný 2. žalovanému 1., že je v tíživé finanční situaci, neboť jeho podnikání není úspěšné a žalobkyně má nesmyslné finanční požadavky mimo jiné i na úhradu nadstandardních nákladů na vnuka (syna žalobkyně a žalovaného 2., narozeného v roce 2019), který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vyžaduje péči logopeda, masáže a soukromou školku. S ohledem na to, že další dar vyšší hodnoty žalovanému 2. nepovažoval za fér vůči své dceři, žalovanému 2. nabídl, že od něj nějaký majetek odkoupí a po dohodě od něj odkoupil za cenu 1 600 000 Kč předmětný spoluvlastnický podíl k pozemku, který se žalovaný 2. v minulosti pokoušel neúspěšně prodat. Peníze předal žalovanému 2. v hotovosti v několika platbách.

4. Žalovaný 2. s žalobou také nesouhlasil. Uvedl, že před uzavřením manželství s žalobkyní žalovaný 2. ukončil dne 14. 2. 2017 studium na [škola] a při této příležitosti obdržel od žalovaného 1. a své matky dar ve výši 100 000 USD v několika platbách v hotovosti. Od svých rodičů žalovaný 2. obdržel ještě v roce 2008 finanční dar ve výši cca 1 000 000 Kč, který použil ke koupi dvou bytových jednotek v [adresa] . I jeho sestra [jméno FO] od rodičů obdržela finanční dar na koupi bytu v [adresa] . Darovanou částku 100 000 USD žalovaný 2. v letech 2017 až 2019 postupně směňoval na české koruny (celkem tím získal částku 2 050 600 Kč) a současně hledal investiční příležitost v hodnotě odpovídající výši daru. Část daru ve výši 1 182 300 Kč pak žalovaný 2. použil na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu na pozemku, a to tak, že první část kupní ceny zaplatil jako rezervační zálohu hotovostním vkladem na účet dne 20. 8. 2019 a druhou část kupní ceny uhradil v pěti vkladech hotovosti na účet advokátní úschovy ve dnech 21. 10. 2019, dne 22. 10. 2019, dne 23. 10. 2019, dne 24. 10. 2019 a dne 25. 10. 2019. Žalobkyně a žalovaný 2. neměli na úhradu spoluvlastnického podílu ve společném jmění manželů v roce 2019 dostatek finančních prostředků, žalovaný 2. měl příjem pouze z pronájmu jedné své bytové jednotky (ve druhé s žalobkyní bydleli) a dále příjem z činnosti společníka a jednatele společnosti [právnická osoba] ve výši cca 20 000 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně byla jednatelkou a společnicí (s obchodním podílem 20 %) společnosti [právnická osoba] , IČO [IČO] , jejímž majoritním vlastníkem byl její otec, její příjmy byly nižší než příjmy žalovaného 2. Žalovaný 2. se tak stal výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 pozemku. Žalobkyně o spoluvlastnický podíl na pozemku až do opuštění rodinné domácnosti v květnu 2023 nejevila žádný zájem. Dne 17. 10. 2023 uzavřeli žalovaní kupní smlouvu, na základě které žalovaný 2. převedl žalovanému 1. svůj spoluvlastnický podíl na pozemku. Již předtím se žalovaný 2. neúspěšně pokusil pozemek prodat prostřednictvím realitního makléře. Důvodem prodeje spoluvlastnického podílu byly vzrůstající finanční nároky žalobkyně vůči žalovanému 2., které odůvodňovala vysokými náklady na jejich nezletilého syna.

5. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 27. 9. 2018 žalobkyně a žalovaný 2. uzavřeli manželství, dne 9. 10. 2019 uzavřel žalovaný 2. spolu s [jméno FO] a [jméno FO] kupní smlouvu na pozemek p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] za celkovou kupní cenu 3 546 900 Kč, na jejímž základě byl žalovaný 2. zapsán ke dni 29. 10. 2019 do katastru nemovitostí jako spoluvlastník s podílem o velikosti 1/3 k pozemku. Kupní cenu uhradil žalovaný 2. vkladem finančních prostředků v hotovosti na bankovní účet č. [č. účtu] v několika částech, a to ve výši 177 345 Kč dne 20. 8. 2019, ve výši 240 000 Kč dne 24. 10. 2019, ve výši 240 000 Kč dne 21. 10. 2019, ve výši 163 500 Kč dne 25. 10. 2019, ve výši 240 000 Kč dne 23. 10. 2019 a ve výši 240 000 Kč dne 22. 10. 2019. Dne 17. 10. 2023 uzavřeli žalovaný 1. jako kupující a žalovaný 2. jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 k pozemku za kupní cenu ve výši 1 600 00 Kč. Žalovaný 1. byl zapsán s účinky ke dni 18. 10. 2023 jako spoluvlastník pozemku namísto 2. žalovaného. Dopisem ze dne 21. 11. 2023 namítla žalobkyně neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2023 vůči oběma žalovaným, neboť o uzavření kupní smlouvy nebyla informována a nedala k tomu souhlas, přestože se jednalo o převod majetku, který je součástí společného jmění manželů. Žalovaný 2. v roce 2017 absolvoval studium na [škola], podle čestného prohlášení jeho matky [jméno FO] mu spolu s žalovaným 1. darovala při této příležitosti částku 100 000 USD za účelem pořízení nemovitosti. Podle přiznání k dani z příjmu za rok 2018 měl žalovaný 2. roční příjem ze závislé činnosti 196 176 Kč a z nájmu 126 000 Kč a za rok 2019 měl žalovaný 2. roční příjem ze závislé činnosti 160 200 Kč a z nájmu 100 800 Kč. Žalovaný 2. je od 29. 11. 2011 jednatelem a společníkem společnosti [právnická osoba] , která byla v roce 2019 ve ztrátě a od 24. 6. 2021 jednatelem společnosti [právnická osoba] Žalobkyně byla v době od 20. 2. 2019 do 27. 9. 2024 jednatelkou a společnicí s 20 % podílem společnosti [právnická osoba] , která byla v roce 2019 ve ztrátě. Žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno] (nacházející se v budově čp. [Anonymizováno] , jenž je součástí pozemků p. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa] ) a bytové jednotky č. [Anonymizováno][Anonymizováno] (nacházející se v budově čp. [Anonymizováno] , jenž je součástí pozemků p. č. [Anonymizováno] , k. ú. [adresa] ), na nemovitostech vázne zástavní právo pro pohledávky [právnická osoba] . ve výši 2 550 000 Kč s příslušenstvím a 2 290 750 Kč s příslušenstvím. Žalovaný 2. prokázal vysoké náklady na nezletilého syna v letech 2023 a 2024 (za školkovné, zdravotní péči, terapie, individuální péči). Žalovaný 2. komunikoval přes WhatsApp o prodeji pozemku v září a říjnu 2022. Kupními smlouvami ze dne 28. 1. 2008, 24. 11. 2005, 11. 5. 2016 a 11. 12. 2018 žalovaný 1. doložil převody nemovitostí v Rusku, za které obdržel spolu s [jméno FO] částky 97 000 USD, 24 500 000 RUB, 10 200 000 RUB a 4 700 000 RUB. Současně doložil opakované převážení větších částek v amerických dolarech, eurech a šecích [právnická osoba] v eurech ze [jméno FO] do Ruska a z Ruska do České republiky (do roku 2017 asi 140 000 USD do České republiky). Dne 4. 11. 2008 pak [jméno FO] vybrala z účtu u [jméno FO] částku 32 000 euro.

6. Soud prvního stupně pak neprovedl důkazy výslechem [jméno FO] (matky žalovaného 2.) a [jméno FO] (sestry žalovaného 2.), spoluvlastníků pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] ( [jméno FO] a [jméno FO] ) a účastnické výslechy, neboť skutkový stav považoval za dostatečně prokázaný již listinnými důkazy. Z důvodu koncentrace řízení pak neprovedl důkazy navržené žalobkyní v podání ze dne 16. 1. 2025.

7. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti právně posoudil podle § 708 odst. 1, § 709 odst. 1, § 714 a § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že předmětný spoluvlastnický podíl je součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2., neboť byl nabyt v průběhu manželství jedním z manželů (2. žalovaným), přičemž žalovaný 2. neprokázal, že by se tak stalo za jeho výlučné finanční prostředky. Žalovaní sice prokázali, že žalovaný 1. spolu s manželkou přiváželi do České republiky finanční prostředky v hotovosti, z dokazování však není zřejmé, jak dále s těmito prostředky naložili, zda je v tvrzené výši darovali žalovanému 2., který je pak použil na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu na pozemku. Čestné prohlášení matky žalovaného 2. [jméno FO] nepovažoval s ohledem na její blízký vztah k žalovaným za dostatečně věrohodné. Žalovaný 2. sice prokazoval, že jeho příjmy a příjmy žalobkyně za dobu v letech 2018 a 2019 nebyly dostatečné k úhradě kupní ceny pozemku, tento nepřímý důkaz ale soud prvního stupně nepovažoval za dostatečný k prokázání původu finančních prostředků použitých na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu. Žalobkyně řádně a včas namítla neplatnost právního jednání žalovaných. Žalovaný 1. pak ve smyslu § 984 o. z. neprokázal svou dobrou víru opírající se o zápis žalovaného 2. jako spoluvlastníka pozemku v katastru nemovitostí. S ohledem na blízké rodinné vztahy účastníků soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný 1. věděl, že žalovaný 2. má manželku (žalobkyni), a že v okamžiku, kdy s žalovaným 2. uzavíral kupní smlouvu, manželství žalobkyně a žalovaného 2. stále trvalo. Pokud se bez dalšího spoléhal na stav zápisu v katastru nemovitostí, navíc za situace, kdy se partnerské soužití žalobkyně a žalovaného 2. rozpadlo a jejich manželství směřovalo k rozvodu, nemohl být žalovaný 1. v dobré víře o výlučném vlastnickém právu žalovaného 2. a jeho jednání spíš svědčí o snaze vyvést majetek ze společného jmění žalobkyně a žalovaného 2. Ve prospěch skutkové verze žalobkyně pak svědčí i skutečnost, že žalovaní nebyli schopni prokázat, že došlo k faktickému zaplacení kupní ceny spoluvlastnického podílu žalovaným 1. žalovanému 2., neboť i v tomto případě mělo dojít k zaplacení kupní ceny v hotovosti.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalobkyni soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení v částce 42 691,50 Kč. Uvedenou částku vypočetl jako součet částky zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně. Náklady právního zastoupení tvořila odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 50 000 Kč v sazbě 3 100 Kč za jeden úkon právní služby a náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinného do 31. 12. 2024, v případě šesti úkonů učiněných do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, žaloba a účast na jednání soudu konaná ve dnech 24. 9. 2024, 6. 11. 2024 a 11. 12. 2024), a dále vypočtená z tarifní hodnoty 500 000 Kč v sazbě odměny 10 300 Kč a náhrady hotových výdajů 450 Kč za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 (účast na jednání soudu konaného dne 27. 1. 2025), přičemž uvedené částky navýšil o náhradu za 21 % DPH, které je zástupce žalobkyně plátcem.

9. Proti tomuto rozsudku, pouze proti jeho výroku II., týkajícího se nákladů řízení, podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že při určení výše nákladů právního zastoupení žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vycházel v případě úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu. Konstantní judikaturou bylo přitom dovozeno, že při určení vlastnictví věci penězi ocenitelné, nelze bez dalšího vycházet z této tarifní hodnoty, určené pro věci nebo práva penězi neocenitelná (nebo ocenitelná pouze s nepoměrnými obtížemi), ale je třeba zkoumat, zda lze předmět řízení ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů řízení. V daném případě byl předmětem řízení spoluvlastnický podíl k nemovité věci, jehož kupní cena vyplývala z kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2023 v částce 1 600 000 Kč. Soud prvního stupně měl proto správně vycházet ze sazby 14 700 Kč za úkon. Soud prvního stupně také nesprávně v úkonech nezohlednil vyjádření ze dne 31. 10. 2024 a vyjádření ze dne 16. 1. 2025. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 153 065 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podal odvolání také žalovaný 1. V něm namítá procesní pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl navržené důkazy daňovým přiznáním žalobkyně za roky 2018 a 2019, prohlášením žalovaného 1. [Jméno žalované] , prohlášením realitní makléřky, WhatsAppovou komunikací mezi žalobkyní a žalovaným 2., výzvou Obvodního soudu pro Prahu 1, tabulkou míry inflace ČSÚ za období od 2018 do 2023, aniž by svůj postup řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní neunesli důkazní břemeno o zaplacení kupní ceny za předmětný spoluvlastnický podíl na pozemku z výlučných finančních prostředků žalovaného 2., získaných darem od žalovaného 1. a [jméno FO] , současně však pro nadbytečnost neprovedl za tímto účelem navržené výslechy svědků [jméno FO] , [jméno FO] [Anonymizováno] , [jméno FO] a žalovaných 1. a 2., neboť považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný 1. s manželkou žalovanému 2. poskytovali finanční dary v hotovosti, hotovostní transakce byly v jejich rodině zcela běžné i bez vyhotovení písemné smlouvy. Soud prvního stupně zcela pominul životní standard žalobkyně a žalovaného 2., který jim neumožnil financovat pořízení nemovitosti z prostředků jejich společného jmění. Soud prvního stupně předestřel účastníkům svůj postup ve věci, kdy měl být nejdřív prokazován původ finančních prostředků použitých na úhradu kupní ceny předmětného spoluvlastnického podílu a v závislosti na výsledcích dokazování případně dobrá víra žalovaného 1. při nabytí spoluvlastnického podílu. Tento postup ale nedodržel, jeho rozhodnutí tak bylo pro žalovaného 1. překvapivé. Soud prvního stupně také uzavřel, že žalovaný 1. neprokázal svou dobrou víru při nabytí spoluvlastnického podílu ohledně výlučného vlastnického práva žalovaného 2., přitom zcela pominul, že podle § 984 a 7 o. z. důkazní břemeno tíží žalobkyni, která dobrou víru sporuje. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020 a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010. Žalovaný 1. je státním příslušníkem [jméno FO] , neovládá české manželské majetkové právo, v roce 2023 před koupí pozemku nahlédl do katastru nemovitostí, kde byl uveden jako vlastník žalovaný 2., do kupní smlouvy ze dne 9. 10. 2019 a žalovaný 1. neměl pochybnost, že by pozemek nebyl v jeho výlučném vlastnictví. Žalobkyně také až do roku 2023 nečinila žádné kroky ke změně evidovaného stavu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Zaplacení kupní ceny za předmětný spoluvlastnický podíl v roce 2023 nebylo mezi účastníky sporné, žalovaní ani nebyli soudem prvního stupně poučeni o povinnosti tuto skutečnost prokazovat. Soud prvního stupně také chybně nerozhodl o návrhu žalovaného 1. na separaci nákladů řízení za zpoždění zástupce žalobkyně k jednání dne 6. 11. 2024 o více než 30 minut. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalovanému 1. náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Konečně proti rozsudku podal odvolání i žalovaný 2. V něm ve shodě s žalovaným 1. namítá soudem prvního stupně opomenuté důkazy i neprovedení důkazů výslechem [jméno FO] , [jméno FO] , [jméno FO] [Anonymizováno] , [jméno FO] a účastnickými výpověďmi žalovaného 1. a 2. pro nadbytečnost, ačkoliv následně rozhodl o neunesení důkazního břemene úhrady kupní ceny spoluvlastnického podílu na pozemku z výlučných prostředků žalovaného 2. V řízení bylo zjištěno, že rodiče žalovaného 2. disponují značnými finančními prostředky v hotovosti, běžně své děti podporují, žalobkyně o uzavření kupní smlouvy v roce 2019 věděla a nic proti zápisu žalovaného 2. jako vlastníka v katastru nemovitostí až do uzavření kupní smlouvy v roce 2023 nenamítala. Žalobkyně a žalovaný 2. neměli dostatek finančních prostředků v jejich společném jmění, z nichž by mohli kupní cenu zaplatit, v roce 2019 žalovaný 2. nepůsobil ve společnosti, která by vlastnila 15 automobilů, ani nezletilý syn nenavštěvoval soukromou školu a nebyla mu poskytována nadstandardní lékařská péče. Dovolené na [jméno FO] byly hrazeny rodiči žalovaného 2. Naopak pro případ nenadálých vyšších výdajů v rozhodném období měl žalovaný 2. k dispozici prostředky z daru. Soud prvního stupně převzal argumentaci žalobkyně, že žalovaný 1. nemohl být v dobré víře o výlučném vlastnictví spoluvlastnického podílu žalovaným 2. bez ohledu na zápis v katastru nemovitostí, když věděl o rozpadu partnerského soužití žalobkyně a žalovaného 2. necelých pět měsíců před uzavřením kupní smlouvy v roce 2023. Podle § 7 o. z. však byla žalobkyně povinna prokázat neexistenci dobré víry. Žalobkyně se omezila pouze na tvrzení, že žalovaný 1. jako osoba blízká musel o všem vědět. Žalovaný 1. se přitom seznámil s dokumentací, kde byl uveden pouze žalovaný 2., nespoléhal se pouze na zápis v katastru nemovitostí, jeho příbuzenský vztah k účastníkům nevylučuje jeho dobrou víru. Žalobkyně se před uzavřením kupní smlouvy mezi žalovaným 1. a 2., nedomáhala změny zápisu v katastru nemovitostí, aby byl spoluvlastnický podíl na pozemku zapsán do společného jmění manželů. Žalovanému 2. také není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1. musel vědět, že manželství žalobkyně a žalovaného 2. spěje k rozvodu, když to nevěděli ani oni. Soud prvního stupně učinil závěry stran dobré víry toliko na základě existence příbuzenského vztahu, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 409/2019 a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020 a legitimním očekáváním žalovaných. Ani závěr soudu prvního stupně o neprokázání úhrady kupní ceny žalovaným 1. žalovanému 2. není správný. Žalobkyně úhradu kupní ceny nerozporovala, pouze poukazovala na její krátkou splatnost. Žalovaní nebyli poučeni podle § 118a o. s. ř. o své povinnosti úhradu kupní ceny prokázat. Soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti, neboť nepostupoval v souladu se svým předběžným názorem, aniž by účastníkům tuto změnu avizoval. Žalovaný 2. se domníval, že v řízení bude nejprve zkoumáno, zda je pozemek součástí společného jmění žalovaného 2. a žalobkyně, a až následně bude zkoumána dobrá víra žalovaného 1. Soud, aniž by zkoumal dobrou víru žalovaného 1. nebo k ní prováděl dokazování, překvapivě vyhlásil rozsudek. Soud prvního stupně též nerozhodl o separaci nákladů, kterou žalovaný 2. navrhoval z důvodu zpoždění zástupce žalobkyně k jednání dne 6. 11. 2024. Žalovaný 2. navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalovanému 2. nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

12. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalovaných ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalovaný 2. neunesl důkazní břemeno o použití svých výlučných finančních prostředků na úhradu kupní ceny předmětného spoluvlastnického podílu na pozemku, a tedy neprokázal existenci výjimky podle § 709 odst. 1 písm. d) o. z. Tvrzení o daru ve výši 100 000 USD nebylo podloženo žádným objektivním a věrohodným důkazem, důkaz čestným prohlášením matky žalovaného 2. soud prvního stupně správně vyhodnotil jako málo přesvědčivý. I kdyby k předání daru došlo, žalovaní neprokázali vazbu mezi darovanými prostředky a úhradou kupní ceny spoluvlastnického podílu na pozemku, uhrazenou téměř o dva a půl roku později. Dne 30. 6. 2016 matka žalovaného 2. dovezla do České republiky hotovost ve výši 108 400 USD s deklarovaným účelem – nákup nemovitosti, v roce 2017 pak zakoupila s žalovaným 1. nemovitost v [adresa] , je pravděpodobné, že tyto finanční prostředky byly použity na tento účel. Žalobkyně navrhovala důkaz výpisem z katastru nemovitostí, který soud prvního stupně neprovedl s odkazem na koncentraci řízení, ačkoliv se jednalo o bezprostřední reakci na celní prohlášení předložené žalovaným v poslední den lhůty stanovené soudem. Zavádějící je též argumentace žalovaných, že žalobkyně a žalovaný 2. nemohli naspořit částku potřebnou k úhradě kupní ceny. Životní standard manželů zahrnoval provoz společnosti s 15 automobily, pravidelné dovolené, nadstandardní lékařskou péči o syna, soukromou školku a zjevně tak neodpovídal deklarovaným minimálním příjmům, vykazovaným žalovaným 2. v jeho daňových přiznáních. Soud prvního stupně správně konstatoval, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán provedenými listinnými důkazy. Navrhované svědecké výpovědi osob blízkých žalovaným nemohly nahradit chybějící objektivní důkazy o netransparentních finančních transakcích a nebyly způsobilé prokázat relevantní skutečnosti. K námitce opomenutých důkazů pak žalobkyně uvedla, že soud není povinen provést každý důkaz, který účastník navrhne. Soud prvního stupně od počátku řízení postupoval logicky a transparentně, na jednání dne 4. 9. 2024 správně identifikoval dvě stěžejní otázky, ke kterým bylo vedeno dokazování, jeho rozhodnutí nemůže být překvapivé. Žalovaný 1. při nabytí podílu na pozemku nemohl být v dobré víře. Ochrana nabyvatele dle § 984 o. z. není bezbřehá, nevztahuje se na toho, kdo s ohledem na okolnosti měl a mohl vědět, že zapsaný stav neodpovídá skutečnosti, kdy dobrou víru žalovaného 1. spolehlivě vyvracejí úzký příbuzenský vztah, znalost manželství, znalost manželského rozvratu, doba nabytí předmětného spoluvlastnického podílu, účelovost a načasování transakce a netransparentní financování, když úhrada kupní ceny mezi žalovaným 1. a 2. nebyla prokázána. Navíc mezi účastníky probíhá další spor vedený u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 7 C 233/2025 týkající se obdobné transakce, a to převodu obchodního podílu žalovaného 2. na společnosti [právnická osoba] na žalovaného 1., který také žalobkyně napadla námitkou neplatnosti. Žalovaný 1. si neověřil u žalobkyně její znalost a souhlas s chystaným převodem. Judikatura, které se žalovaní dovolávají, se týkala skutkově odlišných situací, žalovaný 1. měl několik závažných důvodů k pochybnostem a žalobkyně se svých práv začala domáhat bez zbytečného odkladu poté, co se o převodu dozvěděla. Nesouhlasila také s návrhem na separaci nákladů řízení za jednání konané dne 6. 11. 2024, důvodem odročení nebylo zpoždění zástupce žalobkyně k jednání, ale značný rozsah listinných důkazů.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné, odvolání žalobkyně je důvodné.

14. Soud prvního stupně správně uzavřel mezinárodní příslušnost ve prospěch českých soudů, neboť ta vyplývá z článku 25 odst. 1 a 5 a článku 37 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, uveřejněné pod č. 95/1983 Sb., jenž má podle článku 73 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) přednost před úpravou v nařízení; rozhodné právo pak vyplývá z článku 25 odst. 1 a článku 37 věta první smlouvy (viz § 12 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém); nařízení Rady (EU) č. 2016/1103, provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství se vztahuje pouze na státy účastnící se posílené spolupráce a nejsou jím dotčeny dvoustranné mezinárodní smlouvy uvedené v článku 62 odst. 1 tohoto nařízení (tedy i výše uvedená smlouva).

15. K výtce žalovaných ohledně opomenutých důkazů (daňového přiznání žalobkyně za roky 2018 a 2019, prohlášení otce [Jméno žalované] , prohlášení realitní makléřky, WhatsAppové komunikace mezi žalobkyní a žalovaným 2., výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 , tabulky míry inflace ČSÚ za období od 2018 do 2023) odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně pochybil, pokud se důkazními návrhy žalovaných nezabýval a alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi nevypořádal (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II.ÚS 1318/23). Na tom nic nemění, že podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy - důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, anebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Výše uvedené důkazy ani odvolací soud neshledal podstatnými pro rozhodnutí věci, neboť neprokazovaly žádné relevantní skutečnosti, měla být jimi prokazována pouze komunikace ohledně nabídky prodeje pozemku před převodem spoluvlastnického podílu žalovanému 1. (která nebyla žalovaným 2. ani předložena), finanční požadavky žalobkyně vůči žalovanému 2. nebo finanční poměry žalobkyně, které však byly doloženy a provedeny v odvolacím řízení jinými důkazy. Prohlášení žalovaného 1. pak bylo k důkazu provedeno odvolacím soudem.

16. Soud prvního stupně také pochybil, pokud uzavřel, že žalovaní neprokázali, že žalovaný 2. nabyl spoluvlastnický podíl na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] v roce 2019 za své výlučné prostředky pocházející z daru od svých rodičů (žalovaného 2 a svědkyně [jméno FO] ), aniž by k prokázání této pro věc naopak relevantní skutečnosti provedl k tomu žalovanými navržené důkazy. Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen tento důkaz provést; nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085). Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017). Nadbytečným je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo žalovaným 1. uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018).

17. Odvolací soud doplnil proto dokazování výslechem svědkyně [jméno FO] (matky žalovaného 2. a manželky žalovaného 1.), která potvrdila, že spolu s žalovaným 1. do České republiky dováželi finanční prostředky celkem asi 1 500 000 USD, část peněz byla uložena v bytě a část v bankovní schránce. Spolu s žalovaným 1. darovali žalovanému 2. nejdřív částku cca 1 000 000 Kč na koupi bytů ve Vysočanech, poté v roce 2017 částku 100 000 USD při příležitosti ukončení vysokoškolského studia. Takto darovali i dceři v roce 2022 částku 50 000 USD. Částka 100 000 USD byla žalovanému 2. předána v hotovosti, část se nacházela v bytě v Praze a část přivezli. Předání se uskutečnilo tak, že žalovaný 2. zavolal, že skončil studium a ona mu sdělila, kde jsou peníze uloženy, bylo tam cca 60 000 USD a poté 4-5 x dovezli hotovost do České republiky. Peníze pak předávala žalovanému 2. v bytě nebo autě. O předání peněz věděli jen ona a oba žalovaní. Věděli o záměru žalovaného 2. koupit pozemek spolu s jeho kamarády za účelem výstavby dvojdomku a jeho dalšího prodeje, všechny větší finanční záležitosti diskutují v rodině s žalovaným 2., s nímž jsou v denním telefonickém kontaktu. Žalovaný 2. si pořizoval spoluvlastnický podíl na pozemku za darované peníze, jinak nedisponoval tak velkými částkami na pořízení nemovitosti. Nekontrolovali, jak žalovaný 2. darovanou částku utrácel, ani nevěděla, z čeho měla být financována na pozemku výstavba nebo kde žalovaný 2. v té době pracoval. Žalovaný 1. si koupil spoluvlastnický podíl na pozemku od žalovaného 2. v době, kdy vztahy v rodině nebyly v pořádku a žalovaný 2. potřeboval v této finanční situaci peníze. V té době se nejednalo o rozvodu manželství, žalobkyně jí sdělila, že potřebují být nějakou dobu od sebe, ale že se nechce rozvádět. Kupní cena činila 1 700 000 Kč a byla placena v hotovosti, nic bližšího o finanční transakci nevěděla, byla to věc žalovaného 1., který ji informoval, že peníze zaplatil v hotovosti. Svědkyně [jméno FO] (sestra žalovaného 2. a dcera žalovaného 1.) vypověděla, že je rodiče finančně podporovali během studií, i příležitostně je obdarovávali při narozeninách nebo jiných událostech. Významnou částku od nich obdržela v roce 2022 ve výši 50 000 USD na koupi bytu a žalovaný 2. od nich zas obdržel finanční částku na koupi jím vlastněných bytů. O jiné finanční částce nevěděla. Věděla o rozpadu vztahu žalovaného 2. a žalobkyně a žalobkyně u ní asi měsíc v období května a června v roce 2023 bydlela. Od rodičů věděla o koupi pozemku žalovaným 2., pak jí žalobkyně informovala, že byl přepsán na žalovaného 1. Potvrdila převážení finančních částek v hotovosti z Ruska, ty pak uchovávali v bance ve schránce. Z výslechu svědka [jméno FO] (dalšího spoluvlastníka pozemku p. č. [podezřelý výraz] , k. ú. [adresa] ) bylo zjištěno, že žalovaný 2. mu sděloval, že dostal od svých rodičů vyšší finanční obnos k ukončení vysoké školy. Společně zakoupili pozemek za účelem výstavby dvojdomku a jeho dalšího prodeje. Svědek bydlel v jednom z bytů žalovaného 2. po dobu 8 let, kdy po celou dobu hradil nájemné kolem 20 000 Kč, někdy v hotovosti někdy převodem na účet. Výslech svědka [jméno FO] [Anonymizováno] odvolací soud neprovedl z důvodu jeho zdravotní indispozice, která mu bránila dostavit se k výslechu, přičemž z výpovědi svědkyně [jméno FO] i výslechu svědka [jméno FO] je zřejmé, že informaci o finančním prostředcích žalovaného 2. získaných od svědkyně [jméno FO] a žalovaného 1. mohl mít svědek obdobně jako svědek [jméno FO] pouze zprostředkovaně od žalovaného 2., neboť o něm věděli pouze žalovaní a svědkyně.

18. Žalovaný 2. pak k výzvě odvolacího soudu uvedl, že až do ukončení vysoké školy do roku 2017 nevykonával výdělečnou činnost, pouze občasné brigády. V letech 2018 až 2019 vykonával činnost ve společnosti [právnická osoba] , hradil poplatky za byt, kde bydlel se žalobkyní, cca 3 000 Kč měsíčně, dále splátky hypotečního úvěru na dva byty ve Vysočanech cca 20 000 Kč měsíčně, které byly až do roku 2016 nebo 2017 hrazeny z pronájmu těchto bytů. Poté, co se s žalobkyní do jednoho z těchto bytů nastěhovali, byly splátky obou hypoték hrazeny z nájemného z druhého bytu a k tomu něco doplácel i za využití peněz z daru. Rodiče mu přispívali na dovolenou nebo na koupi dražších věcí, jinak na to použil peníze z daru. Nájemné i mzda mu byly vypláceny v hotovosti. Finanční prostředky chtěl v hotovosti z důvodu problémů s bankami. Odvolací soud neshledal důvod k provedení účastnické výpovědi žalovaného 2., neboť veškeré relevantní skutečnosti žalovaný 2. mohl sdělit v rámci svých vyjádření. Účastnická výpověď představuje podpůrný důkaz, který není určen k doplnění chybějících tvrzení účastníka, ale má tato tvrzení prokazovat, pokud je nelze prokázat jinak, přičemž jeho tvrzení byla prokazována zejména svědeckou výpovědí [jméno FO] (včetně sdělení, že spolu s žalovaným 2. probírali, že měl finanční prostředky z daru použít na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu k pozemku).

19. Doklady o výši ročního příjmu ze dne 2. 10. 2025 a mzdovými listy za roky 2018 a 2019 bylo prokázáno, že příjem žalobkyně za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 činil částku 77 851 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částku 78 591 Kč. Podle žádosti o peněžitou pomoc v mateřství a přílohy k žádosti žalobkyně dne 23. 7. 2019 nastoupila na mateřskou dovolenou a započitatelný příjem žalobkyně pro účely výpočtu peněžité pomoci v mateřství za období od července 2018 do června 2019 činil celkem 153 300 Kč.

20. Odvolací soud pak vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedených v bodě 5. tohoto rozsudku, zejména pokud jde o vznik manželství žalobkyně a žalovaného 2, dobu uzavření obou kupních smluv, evidenci vlastnického práva k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, příjmů žalovaného 2. i finanční poměry žalovaného 1. a svědkyně [jméno FO] , které považuje za správné a na tyto závěry odkazuje.

21. Žaloba podaná žalobkyní je žalobou předpokládanou ustanovením § 985 o. z., jejím účelem je odstranit nesoulad mezi zapsaným stavem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. na požadovaném určení pak plyne přímo ze zákona (z nároku na toto určení, srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018).

22. Podle § 709 odst. 1 písm. d) o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví.

23. Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

24. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. [adresa] víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

25. Odvolací soud po doplnění dokazování neshledává na právním závěru soudu prvního stupně, že spoluvlastnický podíl náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2., žádné pochybení. K uzavření kupní smlouvy, na základě které došlo k nabytí spoluvlastnického podílu na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] , došlo za trvání manželství jedním z manželů (žalovaným 2.), který tvrdil, že ho nabyl za své výlučné finanční prostředky získané darem od svých rodičů v roce 2017 ve výši 100 000 USD při příležitosti ukončení vysokoškolského studia a třicátých narozenin. I pro dokazování v poměrech o. z. účinného od 1. 1. 2014 platí obdobně, že prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Z tvrzení žalovaných a výpovědí svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] bylo zjištěno, že rodiče žalovaného 2. disponovali většími finančními částkami v hotovosti, které převáželi do České republiky, již v minulosti (v roce 2007) byl žalovanému 2. finanční dar ve výši cca 1 000 000 Kč poskytnut, který použil na financování části kupní ceny dvou bytů ve Vysočanech a i sestra žalovaného [jméno FO] obdržela od rodičů darem 50 000 USD za účelem koupě bytu, nelze tudíž vyloučit, že žalovaný 2. opětovně od rodičů nad rámec již poskytnuté finanční podpory k pořízení bydlení opětovně vyšší finanční částku obdržel. Skutečnost, že výlučně darovanou částku měl žalovaný 2. použít na financování celé kupní ceny předmětného spoluvlastnického podílu, pak vyplývala pouze z jeho tvrzení, neboť svědkyně [jméno FO] i žalovaný 1. měli tuto informaci dostat pouze zprostředkovaně od žalovaného 2., přičemž současně z doložených příjmů žalobkyně a žalovaného 2. v řízení bylo zřejmé, že by samy o sobě nepostačovaly na úhradu kupní ceny. Jednalo se tak vesměs o důkazy nepřímé, tedy důkazy, které přímo nepotvrzovaly dokazovanou skutečnost (zaplacení kupní ceny výlučně z finančních prostředků získaných darem od rodičů) ale jiné, související skutečnosti (že žalovaný mohl finanční dar od svých rodičů skutečně v roce 2017 obdržet ve výši, která by dosahovala kupní ceny předmětného spoluvlastnického podílu, rodiče finančně žalovaného 2. a jeho sestru v minulosti vyšší částkou určenou k pořízení nemovitosti podpořili a účastníci nevykazovali v roce 2018 a 2019 žádné nadstandardní příjmy, z nichž by bylo možné zcela kupní cenu zaplatit). Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledku hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti, tedy na její pravděpodobnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. Zn. 21 Cdo 2682/2013). V dané věci je však nutno přihlédnout k tvrzení žalovaného 2., který uváděl, že vedle finančního daru od rodičů uchovával v hotovosti i další své příjmy (z výdělečné činnosti, nájmu). Darovanou finanční částku pak v průběhu let spotřebovával i za účelem dotování běžných potřeb rodiny nebo hypotečního úvěru s ohledem na její nízké příjmy. Současně nedokládal, kdy, jak a v jaké výši darovanou částku v amerických dolarech směňoval za české koruny, v jakém rozsahu byly darované prostředky spotřebovány na jiné výdaje žalovaného 2. Kromě žalovaných a svědkyně [jméno FO] nevěděla o tomto dalším daru nad rámec finanční pomoci na bydlení žalovaného 2. v roce 2008 v částce 1 000 000 Kč ani jeho sestra [jméno FO] , která žádnou obdobnou finanční dotaci na bydlení nad rámec částky 50 000 USD v roce 2022 nedostala (a netvrdili ji ani žalovaní nebo svědkyně [jméno FO] ). Za těchto okolností nelze bez pochybností uzavřít, že kupní cena předmětného spoluvlastnického podílu na pozemku byla hrazena výlučně z finančních prostředků získaných darem od rodičů a že nedošlo i v případě jejího poskytnutí ke smísení prostředků ve výlučném vlastnictví žalovaného 2 a prostředků, které byly již součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2. a byly taktéž uchovávány v hotovosti. S ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu platí, že pokud je věc, ať už movitá či nemovitá pořízena za trvání manželství, byť jen z části, za prostředky, které náleží do společného jmění manželů, tak se tato věc také stává součástí společného jmění manželů, pouze při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byla tato věc pořízena, oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004). Žalovaný 2. byl o své důkazní povinnosti poučen již soudem prvního stupně na jednání konaném dne 4. 9. 2024, této své povinnosti ale nedostál, je proto nezbytné i po doplnění dokazovaní uzavřít, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] , katastrální území [adresa] je součástí společného jmění manželů.

26. Následkem jednání jednoho manžela bez souhlasu druhého v neběžné záležitosti je jeho relativní neplatnost, které se musí oprávněná osoba dovolat vůči všem stranám právního jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 97/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2018, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018). Žalobkyně se dovolala vůči oběma žalovaným neplatnosti dopisy ze dne 21. 11. 2023. V případě střetu § 714 odst. 2 a § 984 judikatura favorizuje za splnění zákonných předpokladů ochranu tzv. dobrověrného nabyvatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019). Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání. Bylo proto nutné dále se zabývat úplatností převodu v roce 2023 a existencí dobré víry žalovaného 1. při nabytí spoluvlastnického podílu na pozemku.

27. Za této situace odvolací soud poučil žalované o jejich povinnosti prokázat, že převod vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] z žalovaného 2. na žalovaného 1. byl úplatný, a tedy že žalovaný 2. skutečně finanční prostředky za tento převod od žalovaného 1. v tvrzené výši obdržel, přičemž byli poučeni i o následcích nesplnění této povinnosti. Postoj žalobkyně, která se v zásadě k úhradě kupní ceny žalovaným 2. v řízení před soudem prvního stupně přímo nevyjadřovala, neznamená, že by šlo o nespornou skutečnost, kterou žalovaní nemusí prokazovat. O situaci, kdy soud vychází ze shodných tvrzení, totiž nejde tehdy, pokud se k tvrzení jedné strany druhá staví pasivně (viz. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024). Současně poučil žalobkyni podle § 118a o. s. ř. o její povinnosti v případě úplatného převodu prokázat neexistenci dobré víry žalovaného 1. při nabytí spoluvlastnického podílu, která se presumuje.

28. Žalovaní poté shodně uvedli, že kupní cena mezi žalovaným 1. a 2. byla uhrazena v 8 platbách po 200 000 Kč v období od 17. 10. 2023 do 25. 10. 2023, převzetí peněz bylo potvrzeno na příjmových pokladních blocích. Žalovaný 2. také kupní cenu uvedl v daňovém přiznání za rok 2023. Současně předložili příjmové pokladní doklady vystavené žalovaným 2. ze dne 17. 10. 2023, 18. 10. 2023, 19. 10. 2023, 20. 10. 2023, 21. 10. 2023, 23. 10. 2023, 24. 10. 2023 a 25. 10. 2023, podle kterých měla být žalovaným 1. žalovanému 2. předána částka vždy po 200 000 Kč, celkem ve výši 1 600 000 Kč. Z daňového přiznání žalovaného 2. za rok 2023 bylo prokázáno, že žalovaný měl mít příjem ve výši 1 600 000 Kč z prodeje pozemku.

29. Žalobkyně poté doplnila, že samotný zápis ve veřejném seznamu nemůže založit dobrou víru nabyvatele, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Žalovanému 1. bylo známo, že žalovaný 2. je ženatý, spoluvlastnický podíl nabyl za trvání manželství, naopak mu nebylo známo, jak žalovaný 2. naložil s údajným darem, musel tak mít přinejmenším pochybnosti o tom, zda je zápis v katastru nemovitostí správný. Žalobkyně současně zpochybnila úplatnost převodu, neboť žalovaní tvrdili, že úhrada kupní ceny byla provedena v hotovosti, příjmové pokladní doklady žalovaní předložili až v odvolacím řízení, navíc se jedná o doklady jimi vytvořené, žalobkyně má tak pochybnost o jejich pravdivosti. Pokud žalovaný 2. přiznal kupní cenu v daňovém přiznání za rok 2023, jednalo se o přiznání podané až v průběhu soudního řízení poté, co žalobkyně namítla neplatnost jednání. Navíc stejným způsobem postupovali žalovaní i při převodu obchodního podílu žalovaného 2. na společnosti [právnická osoba] (ke dni 3. 8. 2023), ohledně kterého žalobkyně také namítla neplatnost úkonu. V rámci následně vedeného soudního řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 byl uzavřen smír, kterým bylo určeno, že obchodní podíl o velikosti 50 % spadá do společného jmění manželů a který byl schválen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2026, č. j. 7 C 223/2025-59.

30. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2026, č. j. 7 C 223/2025-59, z vyjádření žalovaného 2., z vyjádření žalovaného 1. ze dne 21. 3. 2025, a z žaloby ze dne 5. 11. 2024 bylo prokázáno, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo vedeno řízení o určení, že obchodní podíl žalovaného ve výši 50 % na společnosti [právnická osoba] je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2. Ve věci byl usnesením ze dne 9. 1. 2026, č. j. 7 C 223/2025-59 schválen smír, ve kterém bylo určeno, že obchodní podíl žalovaného 2. ve výši 50 % na základním kapitálu společnosti [právnická osoba] je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2. Z úplného výpisu obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] bylo prokázáno, že dne 3. 8. 2023 žalovaný 2. převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na žalovaného 1. Z čestného prohlášení žalovaného 1. vyplynulo, že z důvodu jazykové bariéry (ruština není jeho mateřský jazyk) zvolil tuto formu vyjádření. Uvedl, že v roce 2023 věděl, že žalovaný 2. je vlastníkem spoluvlastnického podílu na pozemku, vyplývalo to z katastru nemovitostí i kupní smlouvy, žalobkyně se o podíl nikdy nezajímala a nikde nebyla jako vlastník uvedena ani se jako vlastník nechovala. Žalovaný 2. zakoupil podíl z prostředků získaných od žalovaného 1. a své matky darem v roce 2017, o čemž žalovaného 1. informoval. Odvolací soud proto neprovedl důkaz účastnickou výpovědí žalovaného 1., neboť i žalovaný 1. veškeré skutečnosti uvedl ve svých vyjádřeních a čestném prohlášení.

31. Odvolací soud neprovedl dokazování čestným prohlášením svědka [jméno FO] , kupní smlouvou svědka [jméno FO] a s tím souvisejícím výpisem z katastru nemovitostí, a to pro nadbytečnost, když byl odvolacím soudem slyšen jako svědek a uvedené důkazy neprokazovaly žádnou pro řízení významnou skutečnost. Dále též sdělením Hypoteční banky ze dne 22. 7. 2016, 29. 9. 2016, 14. 8. 2019, 13. 9. 2019, potvrzením o zaplacení daně, fakturami za elektřinu a vyúčtováním za rok 2019, neboť tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné a pro rozhodnutí věci ani podstatné.

32. Žalobkyně zpochybnila pravdivost příjmových pokladních dokladů (že skutečně byla podle nich finanční částka poskytnuta), neboť žalovaný 2. je mohl vystavit kdykoliv bez nutnosti faktického předání částky, a i daňové přiznání pak žalovaný 2. podával až po vznesení námitky neplatnosti ze strany žalobkyně. Ani svědkyně [jméno FO] , která tvrdila, že s žalovanými společně probírají veškeré záležitosti a podstatné transakce, neměla žádné relevantní informace o úhradě kupní ceny spoluvlastnického podílu žalovaným 1. žalovanému 2., ani neznala její skutečnou výši a disponovala pouze obecnou informací předanou žalovaným 1., že kupní cena byla zaplacena. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu by však ani závěr o úplatnosti převodu spoluvlastnického podílu k pozemku neovlivnil, neboť i odvolací soud uzavírá, že žalovaný 1. nebyl v dobré víře ohledně výlučného vlastnického práva žalovaného 2. při převodu spoluvlastnického podílu.

33. Ustanovení § 984 o. z. představuje promítnutí zásady materiální publicity veřejných seznamů do právního řádu. Tato zásada připouští, aby za splnění stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněné osoby, tj. od takové osoby, která je sice ve veřejném seznamu vedena jako oprávněná, avšak podle skutečného právního stavu jí dané právo nenáleží. Právní úprava sleduje ochranu osob, jež v dobré víře a za úplatu nabydou věcné právo od osoby, která je podle zápisu ve veřejném seznamu oprávněna takové právo převést nebo zřídit. Podmínkami takového nabytí jsou tedy úplatnost právního jednání a existence dobré víry nabyvatele v to, že zápis ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu, tedy že osoba v něm zapsaná jako oprávněná je oprávněnou k převodu práva i ve skutečnosti jako vlastník věci, přičemž tato dobrá víra se presumuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021). Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis (§ 984 odst. 1 o. z., viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017).

34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je při posuzování dobré víry nabyvatele věcného práva ve správnost zápisu ve veřejném seznamu ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. nezbytné hodnotit, zda smluvní strana při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, neměla, případně nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje ve veřejném seznamu odpovídají skutečnému právnímu stavu, a tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník je skutečným vlastníkem věci. Obvyklá opatrnost při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje povinnost smluvní strany činit další aktivní kroky (šetření) k ověřování, zda stav zápisu, zjištěný nahlédnutím do veřejného seznamu, odpovídá skutečnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 304/2024). Jsou-li však nabyvateli známy okolnosti, které objektivně zpochybňují správnost knihovního stavu, lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda takové okolnosti nastaly a zda nabyvatel vyvinul dostatečnou míru této aktivity, náleží úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 817/2024, předpokládá taková „investigativní“ aktivita existenci skutečnosti, která je objektivně způsobilá vyvolat pochybnosti o správnosti zápisu v katastru nemovitostí.

35. V dané věci je zřejmé, že mezi žalovanými je blízký příbuzenský vztah (otec a syn), byli spolu v každodenním kontaktu, a to jak v době nabytí spoluvlastnického podílu na pozemku žalovaným 2. v roce 2019, tak i v době jeho převodu na žalovaného 1. roce 2023, lze proto předpokládat, že žalovaný 1. měl přehled o rodinné situaci žalovaného 2., manželství se žalobkyní, i významném zhoršení jejich vztahů v roce 2023 a s tím souvisejících finančních nárocích žalobkyně. Právě ty přitom měly být podle tvrzení žalovaných důvodem prodeje spoluvlastnického podílu na pozemku. Žalobkyně se v květnu 2023 odstěhovala z rodinné domácnosti, vznesla vůči žalovanému 2. své finanční požadavky, v srpnu 2023 žalovaný 2. převedl na žalovaného 1. svůj obchodní podíl ve výši 50 % na společnosti [právnická osoba] a následně v říjnu 2023 i svůj spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku za cenu, která měla být hrazena v hotovosti. V obou případech se jednalo o jediné hodnotné věci (majetkové hodnoty) nabyté za trvání manželství (jiný majetek žádný z účastníků netvrdil), aniž by žalobkyně jako manželka žalovaného 2. byla o těchto transakcích majících vliv minimálně na příjem a životní úroveň rodiny, informována. O převodu spoluvlastnického podílu na žalovaného 1. v roce 2023 přitom nebyla informována ani sestra žalovaného 2. [jméno FO] , která o zakoupení pozemku žalovaným v roce 2019 od rodičů věděla (zhoršení vztahů se svědkyní [jméno FO] tvrdila svědkyně [jméno FO] až v poslední době). Načasování převodu spoluvlastnického podílu na pozemku, jeho nejasné financování, převod dalšího majetku žalovaným 2. na žalovaného 1. v době rozpadu vztahu žalobkyně a žalovaného 2., i zmíněné okolnosti převodu (veškeré relevantní skutečnosti o převodu spoluvlastnického podílu k pozemku byly známy a proběhly pouze mezi žalovanými a svědkyní [jméno FO] v utajení před dalšími rodinnými příslušníky) tak svědčí o účelovosti tohoto převodu, a nikoliv o dobré víře žalovaného 1. V případě obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] účastníci nakonec uzavřeli smír, ve kterém deklarovali, že obchodní podíl je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2., již v tomto případě se tak jednalo o neplatný převod majetku spadajícího do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2. V kontextu těchto skutečností tak zůstává bez relevance, jestli žalovaný 1. ověřoval vlastnické právo žalovaného 2. z katastru nemovitostí nebo kupní smlouvy, nebo že se žalobkyně až do roku 2023 nedomáhala změny zápisu v katastru nemovitostí, když zjevným účelem uvedené transakce bylo znemožnění vznesení nároků žalobkyně na majetek nabytý v průběhu manželství. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020 není v dané věci případný, neboť se jednalo o skutkově odlišnou situaci, kdy nabyvatelka nemovitosti nebyla v úzkém kontaktu s manžely v době nabytí nemovitosti manželem, nedošlo k utajenému převodu v době manželské krize společně s jiným majetkem mezi informovanými blízkými osobami. Za těchto okolností má odvolací soud za to, že se žalobkyni podařilo zákonem presumovanou dobrou víru žalovaného 1. při převodu spoluvlastnického podílu zpochybnit a v důsledku vznesené námitky relativní neplatnosti se žalovaný 1. nestal vlastníkem spoluvlastnického podílu k pozemku. Pokud za těchto okolností soud prvního stupně určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemku p. č. [podezřelý výraz] v katastrálním území [adresa] je součástí společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2., je jeho rozhodnutí správné.

36. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak bylo přistoupeno pouze ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými. Soud prvního stupně správně co do základu rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, náleží jí tak plná náhrada účelně vynaložených nákladů, nesprávně však určil výši odměny advokáta za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 50 000 Kč pro penězi neocenitelné věci a sazby 3 100 Kč. Cena spoluvlastnického podílu byla přitom zjistitelná z kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ze dne 17. 10. 2023 v částce 1 600 000 Kč, tarifní hodnota tak měla být určena podle § 8 advokátního tarifu v sazbě odměny 14 700 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně do 31. 12. 2024 učinil celkem 6 úkonů právní služby, převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání konaných ve dnech 4. 9. 2024, 6. 11. 2024 a 11. 12. 2024 a vyjádření ze dne 31. 10. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu) a po 1. 1. 2025 učinil dva úkony právní služby vyjádření ze dne 16. 1. 2025 a účast u ústního jednání konaného dne 27. 1. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), přičemž tarifní hodnota činila podle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu účinného po 1. 1. 2025 částku 500 000 Kč a sazba za úkon částku 10 300 Kč. Dopis obsahující námitku relativní neplatnosti převodu odvolací soud nepovažoval za předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ale jednalo se pouze o uplatnění námitky relativní neplatnosti podle § 714 o. z. jako předpokladu zneplatnění právního jednání. Předžalobní výzva představuje poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení a jejím účelem je zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení. Takový účel dopis žalobkyně žalovaným ze dne 21. 11. 2023 neplnil, výzva žádné upozornění na navazující soudní řízení neobsahovala a nejedná se tak o úkon ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za který náleží odměna a náhrada hotových výdajů. Za tento úkon proto žalobkyni odměna přiznána nebyla. Žalobkyni dále náleží podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, 6 paušálních náhrad po 300 Kč a v případě úkonů provedených po 1. 1. 2025 podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, 2 paušální náhrady po 450 Kč, to vše zvýšeno o náhradu za 21 % DPH, které je zástupce žalobkyně plátcem. Součástí nákladů řízení byl i zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně tedy činily celkem částku 139 915 Kč.

37. Odvolací soud z výše uvedených důvodů změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 139 915 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, ve výroku I. ho podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil pouze ve správném znění, pokud jde o katastrální území pozemku v [adresa] . O návrhu žalovaných na separaci nákladů za zpoždění zástupce žalobkyně k jednání konaném dne 6. 11. 2024 před soudem prvního stupně odvolací soud nerozhodoval, neboť uvedené rozhodnutí spadá do kompetence soudu prvního stupně, který o něm rozhoduje kdykoliv během řízení (nikoliv pouze v konečném rozhodnutí).

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. když žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná, náleží jí tak plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny za 6 úkonů právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání žalovaných, účast při odvolacím jednání dne 11. 11. 2025 přesahujícím dvě hodiny, vyjádření na výzvu odvolacího soudu a účast na odvolacím jednání konaném dne 21. 4. 2026) po 10 300 Kč (tarifní hodnota byla určena podle § 7, § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a z 6 paušálních náhrad po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrady za 21 % DPH, celkem ve výši 78 045 Kč.

39. Ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil procesně neúspěšným žalovaným hradit náklady vzniklé státu v souvislosti s vyplacením tlumočného tlumočnici [tituly před jménem] [jméno FO] na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025 za tlumočení svědkyni [jméno FO] na jednání odvolacího soudu konaném dne 11. 11. 2025.

40. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody a místo k plnění náhrady nákladů řízení žalobkyně bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 21. dubna 2026 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu