22 Co 26/2026

Plný text

USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a Mgr. Pavly Jansové ve věci žalobce: [Jméno žalobce] , narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] , narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 566 381 Kč s příslušenstvím, o žalobě žalovaného pro zmatečnost o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 9. 2025, č. j. 19 C 34/2024-77 takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 693 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění:

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu pro zmatečnost s návrhem, aby soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 19 C 34/2024 ze dne 11. 2. 2025 a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 41 589,31 Kč.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný podal k soudu prvního stupně dne 16. 6. 2025 žalobu pro zmatečnost, jíž se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 2. 2025, č. j. 19 C 34/2024-40. Zmatečnost spatřoval v tom, že rozhodoval mezinárodně nepříslušný soud, když bylo nesprávně vyhodnoceno bydliště žalovaného na území České republiky (ČR) ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), ačkoliv se již delší dobu zdržoval ve Spolkové republice Německo (Německo). Mezinárodní příslušnost nebyla založena ani dle čl. 7 odst. 1 písm. a) daného nařízení, když žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o zápůjčce. Brojil proti skutkovým závěrům soudu s tím, že důkazy obsažené ve spise podle něj nepodporovaly závěr o tom, že účastníkem zápůjčního vztahu byl on jako fyzická osoba a tvrdil, že ve skutečnosti byly finanční prostředky určeny společnosti, jejímž byl jednatelem. Další zmatečnost spatřoval v tom, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání ani další soudní písemnosti, čímž mu byla odňata možnost účastnit se řízení.

3. Žalobce navrhl zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Okresní soud v Berouně byl k projednání věci příslušný na základě trvalého bydliště žalovaného v [obec], případně podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Otázka správnosti hodnocení důkazů není v řízení o žalobě pro zmatečnost relevantní. Žalovaný se účelově snaží „převést“ závazek ze smlouvy o zápůjčce na společnost [právnická osoba] , kterou přivedl do úpadku, ačkoliv se jedná o jeho osobní závazek jakožto fyzické osoby, kdy žalobce jakožto dlouholetého kamaráda (znali se zhruba 20 let od dob žalobcova mládí) žádal o zapůjčení finančních prostředků a tyto osobně a svým jménem přislíbil žalobci vrátit.

4. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že dne 9. 4. 2024 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění, na kterou nijak nereagoval. Dne 24. 4. 2024 podal žalobce prostřednictvím právního zástupce žalobu, jíž se domáhal zaplacení uvedené částky z titulu nesplacené zápůjčky, kterou měl žalovaný jako fyzická osoba přijmout v období od 17. 10. 2022 do dubna 2023, přičemž prostředky měly být určeny k dofinancování provozu společnosti [právnická osoba] , jejímž byl žalovaný jediným společníkem a jednatelem. Dne 13. 6. 2024 byla žalovanému na adresu trvalého pobytu doručována žaloba s platebním rozkazem, přičemž zásilka byla uložena a žalovaný si ji v úložní době nevyzvedl. Dne 9. 1. 2025 bylo žalovanému na stejnou adresu doručováno předvolání k ústnímu jednání na den 11. 2. 2025, které si rovněž nevyzvedl. Dne 11. 2. 2025 byl vydán rozsudek, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 566 381 Kč s úrokem z prodlení od 21. 4. 2023 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 82 710,71 Kč; žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. Dne 18. 3. 2025 byl žalovanému na adresu trvalého pobytu doručován rozsudek, který si opět v úložní době nevyzvedl. Dne 25. 5. 2023 byla mezi účastníky vedena komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp, v níž žalovaný oznámil žalobci, že společnost [právnická osoba] [Anonymizováno] bude uzavřena z důvodu finančního úpadku, a žalobce na tuto zprávu reagoval sdělením: „So i will cancel all of project. Also low cost kebab. So now how you will pay money wh[i] borrow to company. Cuz it is going to 400 000 czk“, což v doslovném překladu znamená: „Takže zruším všechny projekty. Také levný kebab. Tak jak teď zaplatíš peníze, které jsem půjčil firmě? Protože to jde k částce 400 000 Kč.“ Navzdory jazykové nepřesnosti lze z kontextu zprávy dovodit, že autor měl na mysli, že on sám půjčil společnosti peníze.

5. Žalovaný měl v registru obyvatel evidován trvalý pobyt na adrese [adresa] , tedy na území ČR, a to ke dni 11. 2. 2025, 15. 7. 2025 i ke dni rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (výpis z ISZR) a byť žalovaný tvrdí, že fakticky pobývá na adrese v Německu, doposud nepožádal o provedení změny v registru obyvatel.

6. Soud prvního stupně usnesením včas podanou žalobu pro zmatečnost zamítl, když neshledal, že by vytýkané důvody zmatečnosti byly dány. Dospěl k závěru, že žalovanému bylo v řízení doručováno řádně v souladu s občanským soudním řádem na adresu jeho trvalého pobytu a že mezinárodní příslušnost soudu byla dána minimálně čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

7. Proti tomuto usnesením podal žalovaný včasné odvolání. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil aplikaci čl. 4 a čl. 7 nařízení Brusel I bis. Kritériem pro aplikaci čl. 4 nařízení je skutečné bydliště žalovaného, nikoli jeho evidovaný pobyt, což soud prvního stupně nerozlišoval. Žalobce, vědom si probíhajícího insolvenčního řízení a zhoršení dobytnosti své pohledávky, se rozhodl jí uplatnit vůči žalovanému, přičemž záměrně zamlčel, že žalovaný se nezdržuje na území ČR. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku C-25/18 uvedl, že pravidla zvláštní příslušnosti dle čl. 7 se musí aplikovat restriktivně, přičemž z důkazů nebylo možné dovodit, že by žalovaný projevil vůli, aby jako fyzická osoba byl vázán žalobci a že by vztah mezi nimi bylo možno označit jako smluvní. Zvláštní příslušnost nelze použít tam, kde dosud nebylo řádně zjištěno, kdo je účastníkem závazku. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce navrhl potvrzení odvoláním napadeného usnesení s tím, že žalovaný v podstatě opakuje argumentaci, s níž se soud prvního stupně řádně vypořádal.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích § 212 věty prvé o. s. ř. podle § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.

11. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2.

12. Podle § 234 odst. 1 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

13. Soud prvního stupně vyhodnotil, že žaloba pro zmatečnost byla podána v tříměsíční lhůtě stanovené v § 234 odst. 1 o. s. ř., pokud rozsudek byl podle § 49 odst. 4 o. s. ř. doručen náhradním způsobem dne 28. 3. 2025 (10. den po uložení na adresu trvalého pobytu) a žaloba byla podána dne 16. 6. 2025. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

14. Stran důvodu, že mu byla v důsledku nesprávného postupu soudu při doručování odňata možnost jednat před soudem (znemožněna realizace procesních práv), odvolací soud primárně upozorňuje, že z tohoto důvodu je možné žalobou pro zmatečnost napadnout pouze meritorní rozhodnutí (rozsudek či usnesení) odvolacího soudu. Pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně lze žalobou z tohoto důvodu napadnout jen v případě, že proti němu není odvolání přípustné, neboť byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, což ale není posuzovaný případ. Přesto odvolací soud přezkoumal způsob doručování v řízení a souhlasí se soudem prvního stupně, že při doručování žalovanému bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem. Žalovaný, ač cizí státní příslušník, měl od 1. 5. 2013 dosud evidováno místo pobytu na adrese [adresa] . Rovněž v obchodním rejstříku u společnosti [právnická osoba] , IČO [IČO] , má kromě adresy v Německu, evidováno bydliště v ČR na adrese [adresa] . Pokud žalovaný soudu nesdělil adresu pro doručování na konkrétním místě mimo území ČR a ani z evidence obyvatel se adresa pro doručování nepodávala, bylo povinností soudu podle § 46b písm. a) o. s. ř. v případě cizince doručovat na adresu místa pobytu cizince evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, bez ohledu na to, zda jde o skutečné bydliště žalovaného. Skutečnost, že se žalovaný na evidované adrese nezdržuje, nemá vliv na řádnost doručení. Pokud si žalovaný nesplnil povinnost oznámit změnu místa pobytu na území ČR nebo nepožádal o zrušení pobytu na území ČR tak, aby se to promítlo do evidence, soud prvního stupně správně uvedl, že si žalovaný nese důsledky spojené s doručováním na takto evidovanou adresu místa pobytu cizince, včetně fikce doručení.

15. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

16. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis, osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

17. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno (článek 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis.) v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; (článek 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis.) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

18. Odvolací soud nemá výhrady ani k posouzení soudu prvního stupně ohledně mezinárodní příslušnosti. Mezinárodní příslušnost patří mezi podmínky řízení, které jsou zkoumány podle § 103 o. s. ř. na začátku řízení, přičemž platí zásada perpetuatio fori, tj. trvání příslušnosti po celou dobu řízení na základě okolností, které tu byly v okamžiku zahájení řízení. Při určování, zda k projednání a rozhodnutí věci mají pravomoc vnitrostátní soudy se vychází z přímo aplikovatelných předpisů EU, kterým je nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně v řízení dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost českého soudu je založena jednak čl. 4 daného nařízení podle bydliště žalovaného (v době zahájení řízení) a jednak i na základě čl. 7 upravující příslušnost na výběr danou, která je alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného a je odůvodněna úzkou vazbou mezi právním sporem (smlouvou) a soudem, který má o sporu rozhodnout. Existence této úzké vazby má za cíl posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat (viz rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. C-393/22 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4612/2019).

19. Pro aplikaci čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis musí být splněn požadavek, aby se předmět sporu týkal smlouvy nebo nároku ze smlouvy. V judikatuře SDEU se vyvinul přístup autonomního výkladu tohoto pojmu za účelem zajištění jednotného uplatňování ve všech členských státech (nezávisle na národním právu) tak, že pod něj spadá každá situace, ve které lze identifikovat dobrovolně přijatý závazek jedné strany vůči straně druhé. Nevyžaduje se tedy uzavření smlouvy, postačuje identifikace dobrovolně přijatého závazku jedné strany vůči straně druhé. Daný článek se uplatní i tehdy, je-li existence smlouvy sporná, tedy že příslušnost národního soudu se týká rovněž posouzení otázek se smlouvou souvisejících, tj. včetně oprávnění posoudit existenci nezbytných součástí smlouvy, neboť takové posouzení je nutné k tomu, aby mohl národní soud procesní zhodnotit, zda je příslušný (rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 1982, ve věci, Effer SpA proti H.-J.K.). Případná neplatnost smlouvy je věcí meritorního posouzení a pro úvahu o splnění pravidel mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 5 odst. 1 (nyní čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nařízení Brusel I nemá význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2048, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016). V souzeném případě bylo prokázáno whatsappovou komunikací, že účastníci spolu komunikovali ohledně podniku žalovaného provozovaného v ČR a že žalobce žalovaného informoval o skutečnostech z pozice zaměstnance podniku, ale současně nad rámec této pozice poskytoval žalovanému finanční prostředky na provoz podniku s příslibem jejich vrácení ze strany žalovaného, což bylo vyvoláno osobní vazbou žalobce k žalovanému, nešlo o obchodní vztah. Nepochybně tak z důkazu vyplynulo, že účastníci dobrovolně vstoupili do závazkového vztahu, a proto pro určení mezinárodní příslušnosti rozhodnout spor z tohoto vztahu bylo možno aplikovat i čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž dle shora uvedené judikatury závěr o existenci smlouvy, její platnosti či o tom, zda žalovaný v něm vystupoval sám za sebe či jako zástupce právnické osoby nemá pro úvahu o splnění pravidel mezinárodní příslušnosti význam, jde o věc meritorního posouzení. Rozsudek SDEU ze dne 8. 5. 2019, C-25/18 se týká skutkově odlišné věci (spor z platební povinnosti vyplývající z rozhodnutí shromáždění vlastníků bytů, který však má být rovněž považován za spor spadající pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis).

20. Pojem služby je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu (rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, C-249/16 ve věci Saale Kareda proti Stefanu Benkömu). Pokud šlo v souzeném případě o zápůjčku bezúplatnou (bez sjednaných úroků) pak předmětem sporu nebyla smlouva o poskytnutí služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, a proto soud prvního stupně správně mezinárodní příslušnost posoudil podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, tedy podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro určení mezinárodní příslušnosti podle tohoto článku má významný vliv posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění, jak jej zná článek 7 odst. 1 písm. b) na řízení Brusel I bis, ale každý závazek ze smlouvy (zde vrácení zapůjčených peněz) má v zásadě své vlastní místo plnění. „Závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby, tento pojem nepředstavuje závazkový vztah jako celek (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer).

21. Odpověď na otázku, kde se nachází místo k plnění konkrétního závazku, dává právo, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, C-419/11 ve věci Česká spořitelna, a.s. proti Geraldu Feichterovi nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021-II., publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2024 civ.), tedy pravidla obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.). V posuzované věci „závazkem, o nějž se jedná“ je platební povinnost z bezúplatné smlouvy o zápůjčce. Jelikož tato smlouva nespadá pod smlouvy uvedené v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím I., určí se kolizní norma podle čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I., tedy smlouva se řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. Jelikož zmíněným charakteristickým plněním bylo poskytnutí finančních prostředků od žalobce, který měl v době uzavření smlouvy bydliště v ČR, použije se na určení místa splnění závazku vrátit zapůjčené finanční prostředky právo české. Podle § 1955 odst. 1 věty druhé o. z. peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele. Místem plnění peněžitého závazku bylo bydliště žalobce v ČR, a proto mezinárodně příslušným soudem podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis byl český soud. I kdyby tedy nebyla mezinárodní příslušnost založena dle čl. 4 odst. 1, byla nepochybně založena čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

22. Na základě shora vyložených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které mu v této fázi řízení vzniky. Tyto náklady představují náklady jeho právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 10 580 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů ke každému úkonu právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrady za 21 % DPH 4 633 Kč, celkem 26 693 Kč. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem, když ke stanovení jiné lhůty nebyl žádný důvod, místo k plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto usnesením stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. Praha 5. května 2026 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu