22 Co 91/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a Mgr. Pavly Jansové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozená Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2025, č. j. 3 C 51/2024-304

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 140 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobců.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně určil, že žalobci jsou v rámci společného jmění vlastníky pozemku parc. č. Anonymizováno zapsaného na listu vlastnictví č. hodnota vedeném pro katastrální území Anonymizováno, obec adresa, Katastrálním úřadem Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 88 010 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců (výrok II.).

2. Dále uvedené nemovité věci se nachází v katastrálním území Anonymizováno, obec adresa.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se žalobou domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění vlastníky pozemku parc. č. Anonymizováno zapsaného na listu vlastnictví č. hodnota vedeném pro katastrální území Anonymizováno, obec adresa, Katastrálním úřadem Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa (dále jen: „pozemek parc. č. Anonymizováno“). Žalobu odůvodnili tak, že mají ve společném jmění jednak pozemek parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba adresa, a dále pozemek parc. č. Anonymizováno, vše zapsáno na LV Anonymizováno pro katastrální území Anonymizováno (dále též jen: „pozemek parc. č. hodnota“ a „pozemek parc. č. Anonymizováno“). Žalovaný je pak zapsán jako vlastník pozemku parc. č. Anonymizováno. Žalobci počátkem roku 2023 zjistili, že pozemek parc. č. st. Anonymizováno nemá svou původní výměru 206 m2, ale výměru 142 m2. Dále zjistili, že pozemek parc. č. Anonymizováno se nachází tam, kde se původně nacházela část obou pozemků ve vlastnictví žalobců. Žalobcům není známo, jak k takové situaci došlo, nicméně pozemek parc. č. Anonymizováno byl zanesen do katastrální mapy s uvedením vlastnického práva žalovaného bez vědomí žalobců. Část nemovitostí žalobců se nachází na pozemku parc. č. Anonymizováno, který je dle katastru nemovitostí ve vlastnictví žalovaného. Stav zapsaný v katastru nemovitostí tak není v souladu se skutečným stavem věci. Žalobci tvrdili, že pozemky parc. č. st. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno nabyli kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1994, na nichž byl umístěn rozestavěný rodinný dům a garáž. Hranice nabývaných pozemků byly podle nich vymezeny garáží, opěrnou zdí, plotem a terénem. Při jednání dne 16. 2. 1995 o povolení nástavby nad garáží sice otec žalovaného jako vlastník sousedního pozemku vznesl námitky proti zamýšlené stavbě, samotný průběh hranice zpochybněn nebyl. Žalovaný je na existenci pozemku parc. č. Anonymizováno a umístění garáže na něm upozornil až dne 30. 7. 2007. Žalobci po celou dobu užívali plochu odpovídající původně nabytým pozemkům včetně dnešního pozemku parc. č. Anonymizováno, a proto k pozemku parc. č. Anonymizováno vydrželi vlastnické právo, neboť jej v dobré víře drželi nejméně od 2. 2. 1994 do 30. 7. 2007. Dne 26. 10. 2017 došlo ke změně výměry pozemku parc. č. Anonymizováno z 206 m2 na 142 m2, a to po změně výměr obnovy operátu; o té však žalobci nebyli informováni.

4. Žalovaný nárok neuznával s tím, že podmínky vydržení splněny nebyly. Namítal, že pozemek parc. č. Anonymizováno (dříve součást parc. č. Anonymizováno) byl dlouhodobě ve vlastnictví jeho právních předchůdců, o čemž žalobci věděli. Poukazoval na to, že žalobci opakovaně usilovali o odkoupení části jeho pozemku, což podle něj vylučuje jejich dobrou víru. Dále tvrdil, že garáž byla umístěna v rozporu s projektovou dokumentací, že hranice pozemků byly dlouhodobě vyznačeny v terénu a zachyceny v řadě geometrických plánů a že žalobci byli v roce 2007 výslovně upozorněni na umístění garáže na jeho pozemku. Změnu výměr pozemků vysvětloval digitalizací katastru a namítal rovněž, že žalobci neprokázali právo k celému pozemku parc. č. Anonymizováno. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování a učinil následující skutková zjištění.

6. Žalobci kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1994 nabyli od manželů jméno FO rozestavěný řadový rodinný dům se všemi součástmi a příslušenstvím, pozemek parc. č. st. Anonymizováno o výměře 76 m² a pozemek parc. č. Anonymizováno o výměře 203 m² (celkem hodnota m2), vše popsáno ve znaleckém posudku tituly před jménem jméno FO ze dne 21. 10. 1993. Součástí převodu byla i zděná dosud nezkolaudovaná garáž o zastavěné ploše 39,44 m2 s rovnou střechou tvořenou pochozí dlažbou. Původní vlastníci Jiří a jméno FO nabyli nemovitosti od stavebního bytového družstva na základě kupní smlouvy ze dne 14. 5. 1992 (družstvo stavělo hrubé stavby a byla vystavěna i opěrná zeď pro zpevnění svahu na konci ulice) a dům dokončovali svépomocí. Z geometrického plánu ze dne 20. 4. 1992, č. hodnota vyhotoveného tituly před jménem jméno FO za účelem zaměření řadových domků byly patrné rozměry a průběh hranic řadové zástavby, včetně sporem dotčených pozemků, kdy byla již zakreslena stavba domu na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, která navazovala na ostatní řadové domy a ze zbývajících tří stran byla obklopena zahradou parc. č. Anonymizováno, hranice zahrady Anonymizováno měla navazovat na opěrnou zeď, jíž byla zakončena příjezdová komunikace, nové hranice byly tehdy v terénu označeny zdmi a železnými trubkami. právnická osoba probíhala v letech 1990–1994. V roce 1992 bylo vedeno řízení o dodatečném povolení změny stavby zahrnující mj. garáž. Dne 27. 6. 1994 stavební úřad povolil změnu v podobě zabezpečení obvodové zdi garáže. Geometrický plán z 1. 7. 1994, č. hodnota vyhotovený tituly před jménem jméno FO za účelem zaměření přístaveb k rodinným domům (pozemek parc. č. st. Anonymizováno změnil výměru z 76 m2 na 206 m2 a pozemek parc. č. Anonymizováno změnil výměru z 203 m2 na 73 m2) zachycoval průběh hranice mezi pozemky parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, přičemž hranice v terénu byly označeny zdmi garáže, jejichž umístění bylo zakresleno na pozemku parc. č. Anonymizováno. Dne 11. 7. 1994 stavební úřad povolil užívání rodinného domu žalobců s tím, že předmětem kolaudačního rozhodnutí nebyla přístavba garáže. Dne 24. 7. 1994 požádali žalobci otce žalovaného o odkoupení části sousedního pozemku za účelem rozšíření zahrady, ten však sdělil, že z důvodu probíhajícího dědického řízení není možné s pozemkem nakládat. Dne 21. 11. 1994 se konalo místní šetření za účelem kolaudace garáže na pozemku žalobců, jemuž byli přítomni žalobci a tituly před jménem jméno FO ze stavebního úřadu adresa. Dne 14. 12. 1994 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí pro přístavbu garáže (pro kterou bylo vydáno stavební povolení dne 11. 9. 1990 a povolení změny stavby dne 19. 8. 1992 a 27. 6. 1994). Účastníky stavebního řízení byli žalobci jako stavebníci, s vlastníky sousedních pozemků stavební úřad jako s účastníky nejednal. Dne 16. 2. 1995 proběhlo jednání o povolení nástavby nad garáží, při němž otec žalovaného namítal kolizi se svým záměrem výstavby rodinného domu. Dne 19. 4. 1995 stavební úřad povolil stavbu nástavby nad garáží na pozemku parc. č. st. Anonymizováno podle projektu tituly před jménem Arch. Talacka ověřeného ve stavebním řízení. Námitka otce žalovaného byla zamítnuta s tím, že vzájemné vzdálenosti rodinných domů nelze uplatňovat u teprve předpokládané stavby. Rozhodnutí bylo doručováno mj. žalobcům a otci žalovaného. Dne 6. 9. 1996 žalobci opět projevili zájem o odkoupení sousedního pozemku.

7. Pozemek parc. č. Anonymizováno vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. Anonymizováno (geometrický plán č. hodnota ze dne 20. 7. 1998) a na základě dohody spoluvlastníků z roku 1998 připadl do výlučného vlastnictví žalovaného. Jeho výměra činila 150 m2 a prostorově parcela zasahovala až za opěrnou zeď komunikace směrem do této komunikace (ta později oddělena a označena jako parc. č. Anonymizováno) a ve vztahu k žalobcům za zeď garáže.

8. V letech 2001–2014 bylo v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví žalobců k pozemku parc. č. st. Anonymizováno o výměře 206 m2, jehož součástí je stavba adresa, č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 73 m2 (279 m2). V roce 2002 prováděl tituly před jménem jméno FO geodetické zaměření pro osobu, která měla zájem stavět na pozemku žalovaného, při kterém vyšetřoval i hranici pozemku parc. č. právnická osoba zděného plotu na hranici pozemků parc. č. Anonymizováno a Anonymizováno nalezl vybledlý plastový mezník, který tam musel být umístěn v souvislosti s oddělením parcely č. 518/4. Dále měl pocit, že viděl ještě dřevěný kolík s červenou barvou více směrem do zahrady žalobců, ale tím se nebyl jist. Žalobci tomuto šetření přítomni nebyli. Dopisem ze dne 30. 7. 2007 žalovaný žalobce upozornil, že část jejich garáže a zahrady zasahuje na jeho pozemek parc. č. Anonymizováno. Žalobci reagovali dopisem ze dne 3. 9. 2007 tak, že nemovitosti nabyli a po řadu let užívali v dobré víře. Žalovaný proti užívání pozemku žalobci neučinil žádné právní kroky. Při dalším geodetickém zaměření v roce 2012, realizovaného tituly před jménem jméno FO za účelem rozdělení pozemku a kdy změnou měly být dotčeny pozemky parc. č. Anonymizováno, byly nové hranice označeny plastovými mezníky; s průběhem a trvalým označením nových navrhovaných nebo změněných hranic byl v terénu seznámen žalovaný. Při obnově katastrálního operátu byla k 26. 10. 2017 změněna výměra pozemku parc. č. st. Anonymizováno z 206 m² na 142 m², zatímco výměra pozemku parc. č. Anonymizováno (73m2) zůstala zachována. Celková výměra pozemků evidovaných ve vlastnictví žalobců se snížila o 64 m² (z 279 m2 na 215 m2). Žalovaný je v katastru zapsán jako vlastník pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 116 m², přičemž garáž žalobců se na tomto pozemku fakticky zčásti nachází. Dne 30. 1. 2024 žalobci zaslali žalovanému předžalobní upomínku s výzvou, aby žalovaný zajistil soulad katastrální mapy se skutečným stavem. Předžalobní upomínka byla žalovanému doručena.

9. Žalobci a jejich rodina užívají pozemek parc. č. Anonymizováno od nabytí nemovitostí v roce 1994, stavba garáže a podezdívka plotu se sloupky zde již byly v době koupě, žalobci dobudovaly betonový žlab k odvodu vody stékající ze svahu sousedního pozemku. Žalobci na pozemku vysázeli stromy a ovocné keře, na střechu garáže umístili trampolínu a hráli na ní mj. basketbal. V zadní části pozemku pak umístili mj. nadzemní kruhový bazén. V současnosti se na pozemku parc. č. st. Anonymizováno nachází dům žalobců, k jehož levé části je přistavěna jednopodlažní garáž. Levá strana garáže je postavena do svahu, který je před garáží zpevněn opěrnou stěnou porostlou vegetací. Čelní stěna garáže je z pohledu z ulice v horní části taktéž porostlá zelenou vegetací. Nájezd ke garáži se nachází mimo vyasfaltovanou přístupovou komunikaci a je tvořen zatravňovacími dlaždicemi. Z garáže lze vstoupit do další místnosti, kterou se prochází do uličky; na protější straně místnosti se nachází sklep. Místnost nacházející se za garáží a sklep se nachází vně stavby rodinného domu a fakticky se nachází pod terasou přiléhající k domu. Na úroveň terénu je možné se dostat pomocí schodiště, které je na úrovni terénu ohraničeno dřevěným zábradlím. Na části pozemku parc. č. st. Anonymizováno nacházejícího se za domem se nachází terasa pokrytá betonovými dlaždicemi. V zadní části za domem se na terase nachází stůl se židlemi a další věci sloužící k užívání zahrady. Pozemek parc. č. Anonymizováno slouží jako zahrada, v jejíž zadní části za domem se nachází částečně omítnutá cihlová zeď, která odděluje žalobci užívanou zahradu od sousedních pozemků. Cihlová zeď se nachází i na boční části zahrady mezi pozemky parc. č. Anonymizováno a na části pozemku st. Anonymizováno a st. Anonymizováno. V části nacházející se na terase je zeď zvýšená a dále pokračuje v nižší přibližně 1 – 1,2 m vysoké úrovni. Pozemek parc. č. Anonymizováno svým tvarem v terénu kopíruje lomený tvar hranice vyznačené v katastrální mapě, hranice je však obtížně znatelná z důvodu bujně rostlé vegetace. V přední části pozemku parc. č. Anonymizováno směrem k ulici se nachází stavba garáže, na jejíž střeše je pochozí dlažba. Na střeše se nachází také trampolína a na boční stěně domu přiléhajícího k předmětné terase je připevněn basketbalový koš. Na terasu na střeše garáže plynule navazuje terasa za domem žalobců na pozemku parc. č. st. Anonymizováno. V zadní části pozemku je travnatá plocha a kruhový nadzemní bazén. Pozemek z levé strany není oplocen, je zde částečná cihlová lomená zídka a podél pozemku vede odvodňovací rigol. Rigol nacházející se podél garáže je mladšího data než rigol nacházející se v zadní části pozemku. V zadní části pozemku se nachází betonová zeď. V zadní části pozemku parc. č. Anonymizováno je na předpokládané hranici tohoto pozemku s pozemkem parc. č. Anonymizováno pozůstatek plastového hraničního mezníku. Jiné hraniční mezníky nebyly v terénu nalezeny. Poloha opěrné zdi garáže, betonového odtokového žlabu, cihlové zídky a podezdívky plotu je zakreslena v zaměření tituly před jménem jméno FO (č. l. 79). Stejný problém s přístavbou garáže vznikl i u řadového domu naproti (fotodokumentace, místní šetření).

10. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy nejprve posuzoval, zda žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. 518/14 řádným vydržením podle obč. zák., neboť žalobci tvrdili, že jejich desetiletá vydržecí doba měla uplynout již před 1. 1. 2014. Dospěl přitom k závěru, že žalobci sice prokázali existenci držby pozemku parc. č. Anonymizováno, neboť jej od nabytí nemovitostí v roce 1994 užívali jako vlastní a vykonávali k němu faktickou moc odpovídající vlastnickému právu, neprokázali však trvání oprávněné držby po celou zákonem požadovanou desetiletou dobu. Soud prvního stupně připustil, že při nabytí nemovitostí mohli být žalobci v omluvitelném omylu o tom, že i plocha dnešního pozemku parc. č. Anonymizováno tvoří součást jimi nabývaných nemovitostí, neboť rozestavěná garáž byla fakticky součástí předmětných nemovitostí. Její stavba byla stavebním úřadem dodatečně povolena, a následně též zkolaudována. Pokud byl v omylu stavební úřad, pokud jde o skutečnost, že stavba garáže je umístěna na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, těžko lze po žalobcích požadovat, aby tento omyl sami rozpoznali. Současně však soud prvního stupně dovodil, že dobrá víra žalobců nemohla přetrvat po celou vydržecí dobu, neboť již v době, kdy docházelo ke kolaudaci předmětné garáže, měl být totiž vyhotoven geometrický plán, na základě kterého měla být zapsána změna údajů o stavbě rodinného domu žalobců zapsaného v katastru nemovitostí, ze kterého by nutně vyplynulo, že stavba garáže se nachází částečně na cizím pozemku. Žalobci však změnu své stavby katastrálnímu úřadu nenahlásili. Tvrzením žalobce b), že o této povinnosti nevěděl, pak soud prvního stupně neuvěřil. Následně žalobci získali stavební povolení pro nástavbu nad garáží, kdy stavební úřad byl i nadále přesvědčen, že stavba bude realizována na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, žalobci již tuto nástavbu nerealizovali. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci si museli následně uvědomit, že zde je problém s faktickým umístěním garáže. To, že se stavba garáže fakticky nemohla na pozemek parc. č. st. Anonymizováno vejít, vyplynulo i z geometrického plánu ze dne 20. 4. 1992, když mezi rodinným domem a hranicí (tehdejšího) pozemku parc. č. Anonymizováno (z něhož následně mj. vznikl současný pozemek parc. č. Anonymizováno) je pouze 2,7 m a stavba garáže je širší (je široká 3,40 m. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře, že jim část pozemku patří, po dobu 10 let, kterou zákon vyžadoval pro řádné vydržení. Podmínky řádného vydržení proto podle soudu prvního stupně splněny nebyly. Následně se však soud prvního stupně zabýval mimořádným vydržením a uzavřel, že jeho podmínky splněny byly. Zdůraznil, že pro mimořádné vydržení není rozhodující prokázání právního důvodu držby ani poctivé či oprávněné držby po celou vydržecí dobu, nýbrž absence prokázaného nepoctivého úmyslu při uchopení držby, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by žalobci již v okamžiku nabytí nemovitostí v roce 1994 věděli, že se ujímají držby cizího pozemku, nebo že by se držby chopili úmyslně nepoctivě, naopak spornou plochu převzali jako faktickou součást kupovaných nemovitostí, včetně již existující garáže, jejíž vadné prostorové umístění jim nelze bez dalšího přičítat k tíži. Skutečnost, že žalobci později mohli zjistit, popřípadě nejpozději v roce 2007 byli žalovaným upozorněni, že pozemek je evidován v jeho vlastnictví, podle soudu prvního stupně sama o sobě mimořádné vydržení nevylučovala, neboť rozhodující je nepoctivý úmysl při uchopení držby, který žalovaný neprokázal. Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Žalovaný nezahájil žádné právní kroky, kterými by držbě předmětného pozemku ze strany žalobců zabránil. Jelikož žalobci drželi sporný pozemek nepřetržitě od roku 1994, tedy po dobu přesahující dvojnásobek obecné vydržecí doby, a s ohledem na přechodné ustanovení § 3066 o. z. mohla mimořádná vydržecí doba u nemovité věci doběhnout nejdříve dne 1. 1. 2019, soud prvního stupně uzavřel, že právě tímto dnem žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. Anonymizováno mimořádným vydržením. Z tohoto důvodu žalobě na určení vlastnického práva vyhověl a žalobcům jako plně úspěšným účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem jím tvrzeným skutečnostem, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. V odvolání především nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům nebyl při uchopení držby pozemku parc. č. Anonymizováno prokázán nepoctivý úmysl. Žalovaný tvrdí, že soud nedostatečně zohlednil okolnosti vzniku a povolování garáže, zejména to, že již v roce 1992 bylo zahájeno řízení o odstranění nepovolené stavby, že z geometrického plánu z roku 1992 vyplývala nedostatečná šíře prostoru mezi domem žalobců a hranicí sousedního pozemku pro umístění garáže, a že hranice pozemků měly být v terénu vyznačeny mezníky či geodetickými kolíky. Za významné považuje rovněž to, že kolaudační rozhodnutí ze dne 11. 7. 1994 výslovně nezahrnovalo přístavbu garáže, že žalobci krátce poté oslovili právního předchůdce žalovaného se zájmem o odkup části sousedního pozemku parc. č. Anonymizováno a že obdobná korespondence pokračovala i v roce 1996. Podle žalovaného tato skutková zjištění nevypovídají o omluvitelném omylu žalobců, nýbrž naopak o jejich vědomosti, že garáž a navazující užívaná část pozemku zasahují do cizího vlastnictví. Žalovaný dále poukazuje na to, že právní předchůdce žalovaného byl v řízeních týkajících se povolení a kolaudace garáže opomenut jako účastník a mohl námitky uplatnit až v řízení o povolení nástavby nad garáží, v němž podle žalovaného problematika umístění garáže zazněla. Soud prvního stupně podle žalovaného pochybil i tím, že nedostatečně hodnotil skutečnost, že žalobci nikdy nezajistili zápis garáže do katastru nemovitostí, z čehož dovozuje, že si žalobci byli vědomi vlastnického problému k pozemku pod garáží. Za další okolnost svědčící proti poctivosti žalobců označil jejich veřejnou činnost v obci adresa v rozhodném období, z níž dovozuje jejich zvýšený přehled o místních majetkových a územních poměrech. Žalovaný rovněž odmítl závěr soudu prvního stupně o své pasivitě, neboť tvrdil, že on nebo jeho právní předchůdce proti stavebním záměrům žalobců vystupovali, zejména připomínkami ze dne 3. 1. 1995 a účastí na jednání dne 16. 2. 1995. Žalovaný dále namítá, že žalobci neprokázali držbu celého pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 116 m². Podle jeho názoru soud prvního stupně bez dostatečných skutkových podkladů převzal tvrzení žalobců o vydržení celé parcely, ačkoli garáž se nachází pouze na části tohoto pozemku a ze žádného důkazu podle žalovaného nevyplývá, že by žalobci souvisle a jako vlastníci užívali i zbývající část pozemku. Zdůraznil též, že v době tvrzeného počátku držby pozemek parc. č. Anonymizováno jako samostatná parcela ještě neexistoval, neboť šlo o část tehdejšího pozemku parc. č. 518/1, a proto podle žalovaného nebylo možné bez dalšího dovodit držbu nynější parcely v jejích současných hranicích a výměře. Soud prvního stupně se podle žalovaného nevypořádal ani s disproporcí mezi výměrou pozemku, jehož vydržení se žalobci domáhají, a výměrou jejich vlastních pozemků, když sporný pozemek o výměře 116 m² představuje významnou část vůči pozemkům žalobců o výměře 215 m², případně vůči jejich dřívější evidované výměře. Takový rozsah užívání podle žalovaného nemohl být pro žalobce nepostřehnutelný, zvláště s ohledem na jejich vzdělání a osobní poměry. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 807/2024 a 23 Cdo 2051/2022, a dovozoval, že při takové výměrové disproporci, při existenci mezníků, předchozí korespondenci o odkupu pozemku a při nezapsání garáže do katastru nemovitostí nelze uzavřít, že by žalobci jednali poctivě. Mimořádné vydržení má být podle žalovaného vyhrazeno skutkově jednoznačným případům, nikoli situaci, kdy držitel vědomě užívá cizí pozemek a následně se snaží tento stav dodatečně legalizovat žalobou na určení vlastnického práva. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, a aby žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

12. Žalobci navrhují potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání žalovaného označují za nedůvodné, převážně polemické a založené na účelové interpretaci již dříve uplatněných tvrzení, s nimiž se podle nich soud prvního stupně řádně vypořádal. Zdůrazňují, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotil v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a své skutkové i právní závěry podrobně odůvodnil. Podle žalobců odvolání nepřináší žádné nové skutečnosti způsobilé zpochybnit závěr, že žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. Anonymizováno mimořádným vydržením ke dni 1. 1. 2019. Žalobci trvají na tom, že předmětný pozemek drželi nepřetržitě od roku 1994, držba byla faktická, trvalá, navenek zjevná a nerušená a žalovaný neprokázal jejich nepoctivý úmysl. Nad rámec toho uvádí, že podle jejich názoru byly splněny i podmínky řádného vydržení, neboť jejich držba vycházela z kupní smlouvy a z objektivního stavu při nabytí nemovitostí, který u nich nevzbuzoval pochybnosti. K námitce nepoctivosti žalobci poukazují na domněnku poctivosti a dobré víry podle § 7 o. z. s tím, že stavba garáže byla v době nabytí nemovitostí žalobci již povolena a následně zkolaudována, takže případná předchozí fáze její nepovolené realizace je podle nich nerozhodná. Geometrický plán z roku 1992 podle žalobců neprokazuje nesprávné umístění garáže, naopak vycházeli z toho, že nemovitosti byly vymezeny a předány v souladu se stavem, v němž je nabyli. Tvrdili rovněž, že korespondence z let 1994 a 1996 se týkala odkupu sousedního pozemku, nikoli pozemku pod garáží, a z jednání o nástavbě garáže v roce 1995 podle nich plyne, že i právní předchůdce žalovaného vnímal garáž jako stavbu při hranici pozemku, nikoli jako stavbu na svém pozemku. K otázce mezníků žalobci uvádí, že při místním ohledání byl nalezen pouze plastový patník na základu plotu či opěrné zdi vymezující podle nich vnější hranici jejich nemovitosti, přičemž není rozhodné, kdy byl osazen, pokud by tam byl již od počátku, svědčil by podle žalobců spíše o vymezení hranice tehdejšího pozemku parc. č. Anonymizováno. Jiná kolíková vymezení podle nich nalezena nebyla a výpověď svědka tituly před jménem jméno FO označují za nevěrohodnou. Námitku nezapsání garáže do katastru nemovitostí považují za bezpředmětnou s tím, že v 90. letech nebyla praxe evidence staveb jednotná a že žalobci jednali v právní neznalosti, nikoli se skrytým úmyslem. Důrazně odmítají tvrzení žalovaného o jejich veřejném či politickém působení v Hostivicích jako nepravdivá a pro věc irelevantní, v letech 1990 až 1994 žili v SRN, následně do poloviny srpna 1994 bydleli v adresa a v orgánech města ani v politických či společenských aktivitách nepůsobili. K námitce, že pozemek parc. č. Anonymizováno v době počátku držby ještě neexistoval, uvádí, že předmětem vydržení je fakticky držená část pozemku, nikoli její pozdější evidenční označení. Ve vztahu k rozsahu držby tvrdí, že po více než 30 let užívali pozemek v plném rozsahu tak, jak jej převzali, tedy jako zahradu se stromy, keři, bazénem a dalšími prvky, přičemž rozsah faktického užívání se podle nich kryje s pozemkem parc. č. Anonymizováno. Nesouhlasí ani s námitkou nepoměru výměr, vycházeli z toho, že zakoupili pozemky o výměře 279 m², jejich současná evidovaná výměra činí 215 m² a při započtení parcely č. Anonymizováno činí fakticky držená výměra 331 m², takže rozdíl oproti smluvní výměře představuje podle nich pouze 18,6 %, což bylo vzhledem ke stavu území při převzetí nerozpoznatelné. Žalobci uzavírají, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně jejich nepoctivého úmyslu při nabytí držby a že ani on, ani jeho právní předchůdce se po více než 30 let nedomáhali soudní ochrany svých tvrzených práv. Proto navrhují, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

14. Předně odvolací soud uvádí, že žaloba podaná žalobci je žalobou předpokládanou ustanovením § 985 o. z., tedy tato žaloba má za účel odstranit nesoulad mezi zapsaným a skutečným právním stavem. Podání takové žaloby proto není podmíněno podmínkou existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. Ze skutečnosti, že žaloba má sloužit k odstranění nesouladu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a skutečně existujícím právním stavem, vyplývá, že musí na straně žalované vystupovat osoba, které svědčí zapsaný právní stav, tedy osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, případně spoluvlastník, sporné nemovité věci. Tomu pak odpovídá ustálená judikatura, podle níž platí, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, která se zapisuje do katastru nemovitostí, je pasivně legitimována osoba, která je jako vlastník nemovité věci zapsána v katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).

15. Při svých závěrech o skutkovém stavu věci vyšel odvolací soud z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku tento správně popsal, a pro stručnost na jeho odůvodnění zcela odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odvolací soud přezkoumal hodnotící postup soudu prvního stupně, který se promítl do jeho zjištění ohledně skutečností, za nichž se žalobci chopili držby pozemku nyní označeného parc. č. Anonymizováno a dospěl k závěru, že k němu nemá výhrady.

16. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není z hlediska přechodných ustanovení občanského zákoníku (srov. § 3028 o. z.) pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření převodní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až po 1. 1. 2014, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1. 1. 2014, pokud před datem 1. 1. 2014, pak na ni dopadá právní úprava obč. zák.

17. Žalobci se chopili držby sporného pozemku spolu s nemovitostmi, které byly předmětem kupní smlouvy, v roce 1994 a k vydržení vlastnického práva podle obč. zák. tak mohlo dojít v roce 2004. Odvolací soud však souhlasí se soudem prvního stupně, že podmínky pro vydržení podle obč. zák. nebyly splněny vzhledem k tomu, že držbu žalobců nelze charakterizovat jako oprávněnou po celou desetiletou vydržecí dobu podle § 134 odst. 1 obč. zák. Dle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006) držitel přestává být držitelem oprávněným, pokud se v průběhu vydržecí doby dozví o okolnostech, které v něm objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří a v takovém případě pak vydržecí doba nadále neběží.

18. Soud prvního stupně se pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024 (dle které je soud povinen zkoumat otázku mimořádného vydržení z úřední povinnosti) správně zabýval naplněním podmínek mimořádného vydržení, které mělo nastat po 1. 1. 2014 a pro něž ztráta dobré víry o oprávněnosti držby nemá význam.

19. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

20. Podle § 3066 o z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

21. Nová právní úprava o. z. je od původní úpravy obč. zák. odlišná, když nově byl do právního řádu zaveden institut mimořádného vydržení (s vydržecí dobou 20 let) a současně změněny podmínky pro řádné vydržení (s vydržecí dobou 10 let), které již neumožňují získat vlastnické právo k nemovité věci na základě domnělého (putativního) titulu jako podle dřívější právní úpravy. Řádné vydržení podle o. z. tak pro danou věc nepřicházelo do úvahy.

22. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) držba, tedy zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se držby ujal. Důkazní břemeno ohledně existence držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení domáhá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024). Předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, jenž je částí parcely. Není rozhodné, zda v době vzniku (uchopení) držby parcela č. 518/4 evidenčně existovala, ale zda se žalobci na počátku chopili držby pozemku v hranicích této parcely bez ohledu na to, jak byla tehdy evidována.

23. Ve vztahu k otázce vzniku (nabytí) držby (§ 987 a § 989 o. z.) stále platí závěry přijaté k předchozí právní úpravě, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu držby se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace moci nad věcí; držba trvá, i když držitel na pozemek léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1310/2025).

24. K tomu odvolací soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci se držby pozemku parc. č. Anonymizováno chopili již při nabytí nemovitostí v roce 1994 jakožto pozemku zastavěného garáží a zčásti jakožto zahrady na zastavěný pozemek navazující a od té doby jej užívali jako součást svých pozemků parc. č. Anonymizováno a st. Anonymizováno a nakládali s ním jako s pozemkem vlastním. Držba se přitom nevztahovala pouze ke stavbě garáže, která se na předmětném pozemku zčásti nachází, nýbrž k celé ploše pozemku parc. č. Anonymizováno v jeho faktickém vymezení v terénu zdí garáže, zídkou a plotovou podezdívkou. Žalobci od počátku užívali garáž, terasu na její střeše i navazující travnatou plochu za domem jako funkčně a prostorově jednotný celek se svými nemovitostmi. Na pozemku prováděli běžnou údržbu, realizovali stavební úpravy související s garáží a terasou, vysadili zde stromy a ovocné keře, umístili zde i bazén. Takové užívání odpovídá výkonu vlastnického práva a svědčí o tom, že žalobci s předmětným pozemkem nakládali jako s vlastním.

25. K námitce žalovaného, že žalobci nedrželi celý pozemek parc. č. Anonymizováno, nýbrž pouze jeho část nacházející se pod garáží, odvolací soud uvádí, že provedené dokazování takový závěr nepodporuje. Z výpovědí účastníků a svědků, z fotografií i z poznatků získaných při místním šetření vyplynulo, že žalobci neužívali pouze zastavěnou část pozemku, ale rovněž navazující nezastavěnou plochu, kterou dlouhodobě obhospodařovali jako zahradu. Tato plocha byla od koupě v roce 1994 vymezena zdí garáže, zídkou a plotovou podezdívkou a tvořila jeden souvislý uživatelský celek. Rozsah faktického užívání žalobců se tak kryl s pozemkem parc. č. Anonymizováno, a jejich držba se proto vztahovala k celému tomuto pozemku, nikoliv pouze k jeho zastavěné části.

26. Že by došlo k přerušení držby nebylo v řízení prokázáno, navíc tato otázka nebyla pro rozhodnutí věci ani významná, když soudní praxe dovodila, že ustanovení § 1093 o. z. o přerušení držby se pro mimořádné vydržení nepoužije (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobci vykonávají držbu předmětného pozemku dodnes, nebylo zjištěno, že by se držby chopil někdo jiný.

27. Teprve po zjištění existence držby se zkoumá její potřebná kvalita, přičemž rozhodujícím okamžikem pro posouzení kvality držby je okamžik, kdy k uchopení držby dojde. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Podmínkou mimořádného vydržení tedy je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. To že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. se jí vzdát, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1140 o. z.), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li takové žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

29. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023).

30. Odvolací soud proto přezkoumal okamžik, kdy mělo dojít k uchopení držby, tedy v souzeném případě v roce 1994, kdy žalobci zakoupili nezkolaudovaný dům s garáží a zahradou a dospěl k závěru, že ze zjištěných okolností, za nichž se žalobci držby stavby domu, garáže a zahrady chopili, nelze dovodit jejich nepoctivý úmysl. Jinak řečeno, že by na počátku držby měli vědomost o tom, že držbou koupeného celku rodinného domu, garáže a zahrady působí jinému újmu a zasahují do vlastnictví jiného. Stavba řadového domu byla zahájena na počátku devadesátých let stavebním bytovým družstvem, poté v ní pokračovali právní předchůdci žalobců, kteří ke stavbě domu i garáže měli stavební povolení. Žalobci nebyli stavebníky od počátku a v době koupě neměli důvod předpokládat, že by mohl být problém spočívající v umístění stavby mimo kupované pozemky. V době koupě byla stavba domu i garáže povolena, místní zástavba řadových domů byla v terénu již založena a komunikace k nim vedoucí byla zakončena opěrnou zdí zabezpečující svah přilehajícího pozemku před sesuvem, na kterou navazovala opěrná zeď u garáže (i u protějšího domu) a ani geometrický plán z července 1994 vyhotovený právě za účelem zaměření přístaveb, včetně přístavby rodinného domu žalobců, nenaznačoval, že by stavba domu a garáže zasahovala na pozemek parc. č. Anonymizováno (dnes Anonymizováno). Stavba domu i garáže pak byla zkolaudována stavebním úřadem, což svědčí o nepřehlednosti celé situace, když v omylu jednal i stavební úřad. To vše naopak svědčí o poctivém úmyslu žalobců v době, kdy se držby koupených nemovitých věcí včetně sporného pozemku chopili a že rozhodně neměli v úmyslu držbou způsobit někomu jinému újmu. Pokud žalobci žádali právního předchůdce žalovaného o odkup pozemku, svůj úmysl odůvodňovali rozšířením zahrady, nikoli potřebou vyřešit stavbu garáže stojící na cizím pozemku. Bylo na žalovaném, aby prokázal nepoctivý úmysl žalobců v době, kdy se chopili držby pozemku dnes označeného parc. č. Anonymizováno, a to se mu nepodařilo.

31. Co se pak týká poměru mezi vlastními pozemky žalobců a vydržených pozemků, nelze přisvědčit námitce žalovaného, že o nepoctivém úmyslu žalobců svědčí disproporce mezi výměrou pozemku, jehož vydržení se žalobci domáhají, a výměrou jejich vlastních pozemků, když sporný pozemek o výměře 116 m² představuje významnou část vůči pozemkům žalobců o výměře 215 m². Aktuálně sice výměra pozemků žalobců činí 215 m², avšak až po obnově katastrálního operátu, do té doby a v době koupě celková výměra činila 279 m². Výměra drženého pozemku parc. č. Anonymizováno pak činí 116 m2. Není možné však porovnávat aktuální výměru skutečně vlastněných nemovitostí s pozemkem parc. č. Anonymizováno. Je nutné porovnávat celou drženou plochu oproti nabývané ploše, tedy výměru 331 m² (215 m2 + 116 m2) a 279 m2, rozdíl oproti nabývané výměře představuje pouze 18,6 %. Tento rozdíl sám o sobě nevylučuje dobrou víru žalobců při nabytí pozemků. Judikatura se dlouhodobě přiklání k hranici 50 % výměry nabývaného pozemku, ale ani tato sama osobě není schopna založit domněnku o nepoctivém úmyslu držitele, vždy k tomu musí přistoupit další okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 739/2011, i žalovaným vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

32. Pokud žalovaný nově tvrdí, že žalobci se angažovali v obci adresa, jedná se o nepřípustnou novotu, ke které již není možné v odvolacím řízení přihlédnout, neboť ji žalovaný měl a mohl uplatnit před soudem prvního stupně před koncentrací řízení. Žalovaný ani k tomu tvrzení nenavrhuje žádné důkazy. Nadto je vůbec otázkou, zda by takové působení vůbec bylo schopno založit nepoctivý úmysl žalobců.

33. V případě otázky zániku držby „v nikoliv nepoctivém úmyslu“ se soudní praxe odklonila od dosavadní praxe týkající se vydržení, že dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří. Proto skutečnost, že se žalobci za běhu vydržecí doby dozvěděli, že pozemek, který užívají je vlastnictví žalovaného je nerozhodná. Bylo na žalovaném, aby vůči žalobcům začal činit právní kroky, aby se domohl přerušení držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ u pozemku parc. č. 518/14 žalobci.

34. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se stali na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. vlastníky pozemku parc. č. 518/14, a proto podle § 219 o. s. ř. věcně správný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

35. Věcně správným shledal odvolací soud i výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když žalobci byli ve věci procesně úspěšní, a proto jim náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Co do struktury a výše přiznané náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci byli ve věci úspěšní. V této fázi řízení jim vznikly náklady za zastoupení advokátkou ve výši 12 140 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) po 5 620 Kč (tarifní hodnota určena podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu) a z náhrady hotových výdajů ke každému úkonu právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 900 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody a místo k plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem.