23 Co 60/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 23Co 60/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 23Co 60/2003 Právní věta: Napomenutí za porušení pracovní kázně nemá povahu právního úkonu ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce, neboť tento samotný projev vůle nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Soud: Krajský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:KSPH:2003:

23. CO.60.2003.1 Datum rozhodnutí: 11.03.2003 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Pracovněprávní vztahy Právní úkony Kategorie rozhodnutí: B ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. D. K. ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. M. V., proti žalovanému K. s.r.o., zastoupenému Mgr. D. Š., „o zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně“, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v M ze dne 27.11.2002, čj. 7 C 233/2002-30, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud „zrušil napomenutí za porušení pracovní kázně ze dne 20.1.2002 a ze dne 21.1.2002 dané žalovaným žalobci“. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. V odvolání namítá, že lze souhlasit s rozsudkem soudu I. stupně v tom, že jeho žalobní petit byl nesprávně formulován, avšak měl být podle jeho názoru poučen, že správně měl žalobní návrh znít na určení neplatnosti napomenutí z porušení pracovní kázně. Namítá, že napomenutí zaměstnavatele z důvodu porušení pracovní kázně je právním úkonem zaměstnavatele, který vede k tomu, že při dalším porušení pracovní kázně může dát zaměstnanci výpověď. Při opačném výkladu by měl pak zaměstnanec možnost bránit se žalobou u soudu pouze až tehdy, pokud by mu zaměstnavatel dal výpověď z pracovního poměru. Zákon nestanoví povinnost zaměstnavatele „strpět napomenutí za porušení pracovní kázně“ a zaměstnanec má proto podle názoru žalobce právo bránit se žalobou a dovolávat se neplatnosti takového úkonu. Domáhal se zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení předcházející jeho vydání a neshledal odvolání žalobce důvodným. Žalobce se žalobou domáhá „zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně dané mu žalovaným dopisem z 20.1.2002 a 21.1.2002 s odůvodněním, že se porušení pracovní kázně nedopustil. Napomenutím z 20.1.2002 mu bylo vytýkáno, že opakovaně a v rozporu s pokyny prokuristy čerpal sám plyn do autobusu, přestože tímto úkonem byl výlučně pověřen pan B. N. V druhém případě byl napomenut za to, že „minimálně ve třetím čtvrtletí 2001 opakovaně slovně osočoval prokuristu, z toho důvodu, aby se to k němu doneslo a aby se vzpamatoval“. Byl upozorněn, že v případě dalšího kázeňského přestupku by mu mohla být dána výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že zákoník práce neupravuje možnost domáhat se „zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně“ a dále dospěl k závěru, že upozornění zaměstnavatele na porušení pracovní kázně nemá povahu právního úkonu ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce a posouzení důvodnosti výtky má pak význam pouze z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že ani v případě změny formulace žalobního petitu tak, že by byla podána žaloba určovací, by nemohlo vést k věcnému rozhodnutí o důvodnosti výtky, když pro určovací žalobu by nebyl dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci. Jak bylo zjištěno již soudem I. stupně ze spisu Okresního soudu v M sp. zn. 10 C 356/2002, domáhá se žalobce určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovaným dne 10.2.2002. Výpověď z pracovního poměru byla dána žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Řízení o tomto návrhu žalobce dosud není skončeno. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že „zrušení napomenutí“ za porušení pracovní kázně nemá oporu v hmotném právu, tedy v zákoníku práce a soud proto nemůže takovému žalobnímu návrhu vyhovět. Pokud žalobce namítá, že měl být poučen o možnosti změnit petit „na určení neplatnosti napomenutí z porušení pracovní kázně“, souhlasí odvolací soud i s tím názorem soudu I. stupně, že napomenutí doručené žalobci není právním úkonem ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce, neboť sám o sobě tento projev vůle nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. I kdyby soud připustil, že se o právní úkon jedná, ustanovení § 242 zákoníku práce stanoví, kdy je právní úkon neplatný. Žádného z těchto důvodů se však žalobce nedovolává, pouze nesouhlasí s tvrzeními v napomenutí uvedenými. Navíc je třeba souhlasit i s tím, že určovací žaloba by v tomto případě nemohla obstát pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě určovací, když důvodnost napomenutí a to, zda byla porušena pracovní kázeň v předchozí době, bude jako předběžná otázka řešeno v řízení o neplatnost výpovědi, které je již zahájeno a vedeno u Okresního soudu v M pod sp. zn. 10 C 356/2002. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil. V Praze dne 11. 3. 2003 Předsedkyně senátu JUDr. G. B.