23 Co 75/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované , bytem Adresa žalované o 82 985,05 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 11. 2025, č. j. 14 C 213/2025 – 56,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 401,44 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 19. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 1 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni se vrací prostřednictvím soudu prvního stupně soudní poplatek 3 150 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2025, č. j. 14 C 213/2025 – 56, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 18 134,65 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 19. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 62 985,05 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky vyplývající ze dvou smluvních vztahů, a to smlouvy o neúčelovém úvěru, který byl žalované poskytnut ve výši 123 000 Kč (nesplacená jistina ve výši 62 985 Kč) a nesplaceného kontokorentu ve výši 20 000 Kč sjednaného dodatkem č. 4 k Rámcové smlouvě ze dne 7. 6. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaná své závazky ze smluv neplnila řádně a včas, žalobkyně úvěr a rovněž závazky z kontokorentu zesplatnila ke dni 26. 5. 2025. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neprověřila schopnost žalované pravidelně splácet sjednaný úvěr, když vycházela z příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně (peněžitá pomoc v mateřství), příjmu ostatních členů v domácnosti ve výši 25 000 Kč, a výdajů na bydlení ve výši 13 000 Kč, výdajů na léky, jídlo, dopravu ve výši 3 000 Kč. Další výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, určila je částkou 6 750 Kč na domácnost a 3 550 Kč jako výdaje žalované, což je nepochybně nereálné za stavu, kdy z údajů poskytnutých žalovanou bylo zřejmé, že žalovaná bydlí v pronájmu a vyživuje nezaopatřené dítě. Za tohoto stavu shledal soud prvního stupně smlouvu absolutně neplatnou a vzájemně poskytnuté plnění posoudil jako bezdůvodné obohacení, které jsou si strany navzájem povinny vydat. Vyšel ze stavu, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 143 000 Kč (jistina úvěru 123 000 Kč a kontokorent ve výši 20 000 Kč) a na závazky žalovaná zaplatila částku 127 143,03 Kč (na smlouvu o úvěru 125 598,56 Kč a na smlouvu o kontokorentu 1 544,47 Kč). Rozdíl mezi vzájemně poskytnutým plněním tedy činí 15 856,97 Kč, a proto soud prvního stupně vyhověl žalobě do částky 18 134,65 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení.

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti části výroku II., podala včas odvolání žalobkyně, která poukazovala na nesprávný závěr soudu prvního stupně, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení na straně žalované, kdy soud prvního stupně (pravděpodobně z důvodu početní chyby) posoudil uvedený rozdíl vzájemně poskytnutých plnění částkou 18 134,65 Kč, avšak správně by i při soudem prvního stupně uvedených částkách měl být rozdíl ve výši 15 856,97 Kč. Žalobkyně však nesouhlasila s výší žalovanou uhrazené částky, ke které dospěl soud prvního stupně. Poukazovala na to, že z žalobkyní předložených listinných přehledů plateb je nepochybné, že žalovaná uhradila na úvěrovou smlouvu celkem částku 115 598,56 Kč a na smlouvy o kontokorentu částku 1 865,35 Kč, tedy celkem poskytla plnění ve výši 117 463,91 Kč. Za stavu, kdy žalobkyně jí poskytla finanční prostředky v celkové výši 143 000 Kč, činí bezdůvodné obohacení na straně žalované, které představuje rozdíl mezi vzájemně poskytnutým plněním, částku 25 536,09 Kč, a v tomto rozsahu tedy mělo být žalobě vyhověno. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že celková výše žalobkyni přiznané částky bude činit 25 536,09 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 11. 2025 do zaplacení.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalovaná uzavřela s žalobkyní rámcovou smlouvu o platebních službách a smlouvy o úvěru. Žalované byl zřízen a veden běžný účet a povolen kontokorent na dobu neurčitou do výše 20 000 Kč. Žalovaná čerpala na základě úvěrové smlouvy jistinu ve výši 123 000 Kč a kontokorent ve výši 20 000 Kč. Na závazky ze smlouvy o úvěru uhradila žalovaná celkem částku 125 598,56 Kč, na závazky ze smlouvy o kontokorentu částku 1 544,47 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, když vyšla z jí uvedených údajů: příjem ve výši 20 000 Kč měsíčně jako peněžitá pomoc v mateřství, bydlení v nájemním bytě, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, výdaje na bydlení 13 000 Kč měsíčně a výdaje na léky, jídlo, dopravu 3 000 Kč.

5. Takto zjištěný skutkový stav neodpovídá důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně, když z tvrzení žalobkyně v žalobě a listinných důkazů je nepochybné, že žalovaná uhradila na pohledávku žalobkyně ze smlouvy o úvěru částku 115 598,56 Kč a na smlouvu o kontokorentu částku 1 865,35 Kč, tedy celkem na oba závazky 117 463,91 Kč.

6. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který posuzoval platnost předmětných smluv za stavu, kdy se jedná o spotřebitelský vztah, neboť žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí žalobkyně jako poskytovatel úvěru spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V tomto směru tedy soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že žalobkyně shora uvedenou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované porušila, když žádným způsobem neověřila faktické výdaje žalované. Za tohoto stavu je závěr soudu prvního stupně, že ze strany žalobkyně byl porušen § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, správný. Tímto porušením došlo k narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují také jako slabší smluvní strana. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Soud prvního stupně za tohoto stavu zcela správně posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Každá ze stran má tedy právo na vrácení toho, co plnila. Při vzájemném plnění je výsledkem vypořádání, a tedy bezdůvodným obohacením, které jsou smluvní strany povinny si podle § 2993 o. z vydat, rozdíl mezi vzájemně poskytnutými plněními.

7. Odvolací soud se však neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení tak, jak bylo uzavřeno soudem prvního stupně. Žalované bylo poskytnuto plnění na základě uvedených smluv v celkové výši 143 000 Kč, žalovaná však žalobkyni zaplatila na celkovou částku 117 463,91 Kč. Za tohoto stavu má žalobkyně nárok na vrácení plnění ve výši 25 536,09 Kč. Závěr soudu prvního stupně, že se žalobkyni dostalo od žalované plnění ve výši 127 143,03 Kč, tedy jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, respektive ve výši 124 865,35 Kč, jak bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku, není proto správný.

8. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyni přiznal částku 7 401,44 Kč (spolu s již soudem prvního stupně přiznanou částku 18 134,65 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalované v celkové výši 25 536,09 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 19. 11. 2025 do zaplacení.

9. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla úspěšnější žalovaná, která by v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. měla právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalované však náklady řízení nevznikly.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalobkyně, které vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč.

11. Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byla částka 7 401,44 Kč, soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 4 150 Kč (což odpovídá předmětu odvolacího řízení 25 536,09 Kč). Odvolací soud proto za stavu, kdy správná výše poplatku z odvolání činí podle položky podle položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích 1 000 Kč, rozhodl v souladu se ustanovením § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích o vrácení části soudního poplatku (3 150 Kč), která byla žalobkyní zaplacena na základě nesprávné výzvy.