25 Co 72/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení promlčení věcného břemene jízdy, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 C 229/2024-124 I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 11 797 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 C 229/2024-124, Okresní soud v adresa (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. určil, že věcné břemeno jízdy zatěžující pozemek parc. č. hodnota o výměře 134 m2, ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, zapsané ve prospěch pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 2374 m2, trvalý travní porost, a pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 1467 m2, trvalý travní porost, to vše v katastrálním území adresa, je promlčeno. Výrokem II. rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 52 336 Kč do tří dnů k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je od 11. 6. 2008 vlastnicí služebného pozemku, který je zatížen služebností vozové cesty zřízenou zápisem do pozemkové knihy dne 12. 10. 1881 ve prospěch panujících pozemků, jejichž vlastníky se v průběhu řízení stali žalovaní. Z provedeného dokazování dovodil, že služebný pozemek je fakticky uzavřený a jeho užívání je podmíněno součinností žalobkyně či její rodiny, přičemž v rozhodném období od 11. 6. 2008 do 11. 6. 2018 nebylo prokázáno, že by žalovaní nebo jejich právní předchůdci vykonávali právo odpovídající této služebnosti. Za poslední výkon služebnosti ve formě jízdy považoval soud prvního stupně jednání z 90. let minulého století. V rozhodné době služebný pozemek užívala pouze žalobkyně a její rodina, zejména její otec, avšak toto užívání nelze považovat za výkon práva ze služebnosti, nýbrž za užívání odvozené od vlastnického práva žalobkyně. Současně bylo zjištěno, že přístup k panujícím pozemkům byl fakticky možný i jinou cestou, a to podél koryta potoka. Po právní stránce soud prvního stupně kvalifikoval dotčené právo jako věcné břemeno – služebnost vozové cesty vzniklou podle císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném v době jejího vzniku, jehož obsah vyložil evolutivním výkladem jako právo jízdy dopravními prostředky přes služebný pozemek za účelem hospodářského využití pozemku panujícího. Zdůraznil, že jde o věcné právo působící erga omnes, jehož výkon spočívá výlučně v oprávnění k jízdě, nikoli k obecnému vstupu či chůzi. Otázku promlčení posoudil podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni počátku běhu promlčecí doby, ve spojení s přechodnými ustanoveními § 3028 odst. 2 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, s tím, že běh a dokončení promlčecí doby se řídí dosavadní právní úpravou. Za výkon práva považoval pouze takové jednání, které odpovídá obsahu služebnosti, tedy jízdu za účelem hospodářského využití panujícího pozemku, zatímco jiné formy užívání, zejména pěší přístup či užívání osobami jednajícími se souhlasem vlastníka služebného pozemku, posoudil jako právně nerelevantní. Na tomto základě uzavřel, že v rozhodné desetileté době k výkonu práva spojeného s uvedeným věcným břemenem nedošlo, a proto došlo k jeho promlčení, s důsledkem možnosti jeho výmazu z veřejného seznamu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Žalovaní napadli shora uvedený rozsudek v celém rozsahu včasným odvoláním. Namítali vady řízení, neprovedení navržených důkazů, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Předně brojili proti závěru soudu prvního stupně, že právo odpovídající věcnému břemenu nebylo v rozhodném období vykonáváno, a tvrdili, že výkon služebnosti byl prokázán, a to zejména prostřednictvím třetí osoby (otce žalobkyně), který podle nich hospodařil i na pozemcích ve vlastnictví žalovaných, převážel jejich mechanizaci a pozemky pro ně kultivoval. Dovozovali, že výkon služebnosti může být realizován i prostřednictvím třetích osob jednajících v zájmu oprávněného, a že soud prvního stupně nesprávně takový výkon odmítl uznat. Dále namítali nesprávný právní závěr, že služebnost vozové cesty nezahrnuje právo chůze, přičemž zdůrazňovali, že chůze byla v daném případě funkčně spojena s hospodařením na panujících pozemcích a měla být považována za výkon služebnosti. Současně rozporovali skutkové závěry soudu prvního stupně o neexistenci výkonu práva, když poukazovali na provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi a listiny), z nichž podle nich vyplývá opak, a vytýkali soudu prvního stupně selektivní hodnocení důkazů. Žalovaní dále namítali procesní pochybení spočívající především v neprovedení navrženého místního šetření a dalších důkazů, které podle nich mohly objasnit skutečný stav věci, zejména existenci a reálnost jiných přístupových cest k panujícím pozemkům. V odvolacím řízení předložili rovněž nové důkazy k prokázání absence jiného přístupu k pozemkům. Konečně poukazovali na rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy a na zneužití práva, jakož i na nedostatek jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Z uvedených důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedla, že považuje odvolací námitky za nedůvodné, případně již vypořádané soudem prvního stupně. Předně trvala na tom, že měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť existoval stav právní nejistoty vyvolaný formálním trváním věcného břemene při jeho faktickém dlouhodobém nevykonávání a současném požadavku žalovaných na jeho výkon. K procesním námitkám uvedla, že soud prvního stupně nepochybil, když některé důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, a že účastníci byli řádně poučeni. Dále odmítla argumentaci žalovaných ohledně rozsahu služebnosti a zdůraznila, že služebnost vozové cesty představuje primárně právo jízdy, přičemž případné zahrnutí práva chůze je vždy nutno posuzovat s ohledem na účel konkrétní služebnosti, který byl v daném případě hospodářský. I kdyby bylo právo chůze součástí služebnosti, nebylo podle ní prokázáno, že by k výkonu práva v rozhodném období docházelo. Žalobkyně zásadně nesouhlasila s tvrzením, že služebnost byla vykonávána prostřednictvím jejího otce, neboť ten podle ní služebný pozemek užíval výlučně na základě souhlasu vlastníka a za účelem obhospodařování jiných než panujících pozemků, takže nešlo o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni. Rovněž uvedla, že žalovanými tvrzené jednotlivé vstupy či průchody osob nesměřovaly k výkonu práva ve prospěch panujících pozemků a nebyly způsobilé přerušit běh promlčecí doby. K námitkám ohledně neexistence jiné přístupové cesty žalobkyně uvedla, že přístup k panujícím pozemkům byl a je fakticky možný jinými způsoby, zejména od potoka Pšovky nebo přes sousední pozemky, a že nově předložené nesouhlasy vlastníků těchto pozemků jsou časově irelevantní. Neprovedení místního šetření nepovažovala za vadu řízení, neboť skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn jinými důkazy. Za nedůvodnou označila i námitku rozporu s dobrými mravy a zneužití práva s tím, že žalobou pouze uplatnila své vlastnické právo v situaci dlouhodobého nevykonávání služebnosti. Uzavřela, že v řízení bylo prokázáno, že k výkonu práva z věcného břemene v rozhodném desetiletém období nedocházelo, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud předně konstatuje, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2025, č. j. 17 C 229/2024-49, bylo rozhodnuto o vstupu žalovaných Jméno žalované A a Jméno žalované B do řízení podle § 107a odst. 1 o. s. ř., neboť po zahájení řízení (žaloba podána dne 15. 10. 2024) došlo k převodu vlastnického práva pozemku parc. č. Anonymizováno/1 v k. ú. adresa, tedy k pozemku, v jehož prospěch bylo zřízeno věcné břemeno, jehož promlčení se žalobkyně určovací žalobou domáhá (původní panující pozemek), a to z původního žalovaného jméno FO na žalované (směnná smlouva ze dne 20. 1. 2025). Žalobkyně pak při jednání soudu prvního stupně dne 30. 5. 2025 změnila žalobu s ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo v poměru k původnímu panujícímu pozemku (parc. č. Anonymizováno o výměře 3841 m2 – dále jen „původní panující pozemek“) ke změně, a sice k oddělení jeho části a vzniku dvou nových pozemků, a to pozemků označených nově jako parc. č. Anonymizováno (o výměře 1467 m2) a parc. č. Anonymizováno (o nové výměře 2374 m2). Výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. Anonymizováno se stala 2. žalovaná a výlučným vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno pak 1. žalovaný. Soud prvního stupně změnu žaloby dle § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil. Žalobkyně se tak nadále domáhala určení promlčení věcného břemene jízdy zatěžujícího pozemek parc. č. hodnota zřízeného ve prospěch pozemků parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, vše v k. ú. adresa (dále jen „panující pozemky“).

6. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že žalobkyně je na základě darovací smlouvy s účinky vkladu ke dni 11. 6. 2008 výlučnou vlastnicí služebného pozemku parc. č. hodnota v k. ú. adresa (dále jen „služebný pozemek“), který je zatížen služebností vozové cesty (v katastru nemovitostí evidováno jako věcné břemeno jízdy), zřízenou zápisem do pozemkové knihy dne 12. 10. 1881 ve prospěch panujících pozemků, jejichž vlastníky se v průběhu řízení stali žalovaní. Vlastníkem původního panujícího pozemku byl jméno FO (vyslechnutý v řízení jako svědek), a to na základě darovací smlouvy ze dne 21. 11. 2008, s právními účinky vkladu ke dni 10. 12. 2008, a to až do 23. 1. 2025, kdy se stali vlastníky původního panujícího pozemku žalovaní (každý s podílem o velikosti ideální ½ vzhledem k celku). Od původního panujícího pozemku parc. č. Anonymizováno (původně o výměře 3841 m2) byl oddělen pozemek parc. č. Anonymizováno (o výměře 1 467 m2), jejž nabyla do výlučného vlastnictví 2. žalovaná, výlučným vlastníkem zbytku původního pozemku parc. č. Anonymizováno (nově o výměře 2374 m2) je 1. žalovaný. Služebný pozemek (o výměře 134 m2) tvoří úzký pruh (má tvar obdélníku) mezi stavbami, který je z obou stran oplocen, přičemž přístup na něj z veřejné komunikace (adresa) je uzavřen vraty, jež nelze otevřít bez součinnosti žalobkyně či její rodiny, a současně ze zadní části (při pohledu od potoka Pšovka) je oddělen dalším oplocením a bránou; není tedy volně přístupný třetím osobám. V rozhodném období od 11. 6. 2008 do 11. 6. 2018 (dále jen „rozhodné období“ nebo „rozhodná doba“) nedošlo k výkonu práva odpovídajícího této služebnosti ze strany vlastníků panujících pozemků ani jiných oprávněných osob. Poslední výkon služebnosti spočívající v jízdě byl realizován naposledy v 90. letech minulého století rodinou právnická osoba to za účelem svozu sena a trávy z přilehlých pozemků traktorem. V rozhodné době služebný pozemek užívala k jízdě výlučně žalobkyně a její rodina, zejména její otec, jenž jej využíval při obhospodařování sousedních pozemků (pozemek parc. č. Anonymizováno – nyní parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, jehož další část, oddělenou plotem s bránou a zámkem, užívali zahrádkáři), avšak nikoli za účelem výkonu práva ve prospěch panujících pozemků, resp. původního panujícího pozemku. Toto užívání bylo založeno na souhlasu žalobkyně jako vlastnice, nikoli na existenci věcného práva. Soud prvního stupně dále zjistil, že pohyb dalších osob po služebném pozemku byl v rozhodném období ojedinělý a nesměřoval k výkonu práva odpovídajícího služebnosti. Jednalo se zejména o jednotlivé vstupy bez prokázané souvislosti s hospodařením na původním panujícím pozemku (panujících pozemcích), případně o činnost, která neměla charakter realizace práva jízdy. Nebylo prokázáno, že by žalovaní či jejich právní předchůdci služebný pozemek využívali k jízdě nebo jinému relevantnímu způsobu výkonu služebnosti v době běhu promlčecí lhůty (rozhodná doba). Původní panující pozemek byl v rozhodném období fakticky přístupný i jinak, zejména od koryta potoka Pšovky, kudy se na ně dostávali jejich uživatelé, zejména zahrádkáři, kteří pozemky obhospodařovali. Přístup přes služebný pozemek tak nebyl v rozhodné době fakticky využíván ani nezbytný. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v rozhodném (desetiletém) období k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni nedošlo.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Zjištěný skutkový stav věci pak nedoznal zásadních změn ani v rámci odvolacího řízení.

8. Podle § 80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jeli na tom naléhavý právní zájem.

9. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na žalovaném určení, když se na základě vyhovujícího rozsudku může domáhat výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí, potažmo tak jeho zániku (§ 618 a § 980 odst. 2 věta druhá o. z.). V ostatním odkazuje odvolací soud na správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 39. odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Podle § 472 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), právem služebnosti zavázán jest vlastník věci, aby k dobrému jiného na ní něco snášel aneb něčeho nedělal. Právo služebnosti jest právo věcné, které má moc proti každému držiteli věci služebné.

11. Podle § 474 o. z. o. služebnost gruntovní toho vyhledává, by tu byly dva držitelé pozemků, z nichž jednomu, co služebnosti zavázanému, patří pozemek služebný; druhému pak, co oprávněnému, pozemek panující. Pozemek panující určen jest buď k polnímu hospodářství nebo k jiné potřebě; pročež rozeznávají se také služebnosti polní a domovní.

12. Podle § 477 bod 1. o. z. o. obyčejné služebnosti polní jsou (mj. – pozn. odvolacího soudu) právo na cizím pozemku stezku, průhon aneb cestu vozovou míti.

13. Podle § 481 o z. o. věcného práva služebnosti k věcem nemovitým a vůbec k věcem, které zapsány jsou v knihách veřejných, jinak nabyti nelze, leč zapsáním práva do knih; k jiným však věcem nabývá se ho odevzdáním, jakož výše položeno (§§ 426 - 428).

14. Podle § 482 o. z. o. služebnosti vesměs v tom se srovnávají, že držitel věci služebné není vůbec vázán něco činiti, nébrž že jest jen povinen jinému dopustiti, by práva nějakého užíval, aneb něčeho nečiniti, co by jako vlastník věci jinak mohl činiti.

15. Podle § 492 o. z. o. právo ku stezce zavírá v sobě právo, po stezce choditi, lidmi se dáti po ní nositi, aneb jiným lidem dáti k sobě přicházeti. Kdo má právo k průhonu, může tam tudy také s trakařem jezditi; a kdo má právo k cestě vozové, může po ní s jedním nebo s několika potahy jezditi.

16. Podle § 493 o. z. o. avšak právo přes pozemek choditi, nemůže se bez zvláštního povolení vztahovati ku právu, na koni neb na jiném hovadu jezditi, nebo se dáti hovady nositi; aniž se může právo k průhonu vztahovati ku právu, břemena těžká po služebném pozemku smýkati; ani právo vozem jezditi, ku právu, dobytek puštěný po něm honiti.

17. Podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se právo odpovídající věcnému břemenu promlčí, neníli po dobu deseti let vykonáváno.

18. Podle § 618 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.

19. Podle § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

20. Podle § 3028 odst. 1 a 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2).

21. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.

23. Podle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

24. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

25. Podle § 1276 odst. 3 o. z. osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá.

26. Odvolací soud konstatuje, že považuje za zcela správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, uvedené zejména v odst. 36. až 41. odůvodnění napadeného rozsudku, nemá důvodu se od nich odklánět a pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na ně plně odkazuje. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o vznik a účel služebnosti „vozové cesty“ s tím, že takové vymezení se nejvíce blíží služebnosti jízdy a že se jedná o věcné právo (§ 472 a § 477, § 481, § 492 a § 493 o. z. o. ve spojení s § 3028 o. z.). Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s provedeným dokazováním, včetně výslechu svědků a účastníků a detailně i se všemi námitkami žalovaných.

27. Odvolací soud konstatuje, že i kdyby z hlediska účelu zřízeného věcného břemene (služebnosti) vozové cesty připustil, že tato služebnost v sobě zahrnuje i právo chůze, na závěru o promlčení věcného břemene by toto právní hodnocení ničeho nezměnilo. Pokud snad nějaká třetí osoba odlišná od žalobkyně a jejích rodinných příslušníků po služebném pozemku v rozhodném období procházela, nebylo prokázáno, že by to bylo za účelem obhospodařování původního panujícího pozemku (panujících pozemků), ale za účely jinými (pozvání na kávu – 1. žalovaný, prohlídka traktoru svědkem jméno FO apod.).

28. Jestliže pak bylo namítáno, že služebný pozemek měl využívat otec žalobkyně, nutno zdůraznit, že otec žalobkyně (a vůbec rodiče žalobkyně) využívali (mj. v rozhodném období) a využívají stále nemovitosti žalobkyně jako celek, tráví zde poměrně dost času (byť tam trvale nebydlí), mají tam tzv. vejminek a zahradu. Tyto nemovitosti navíc před žalobkyní vlastnila její matka, která je žalobkyni darovala. Jestliže tedy spolu s těmito nemovitostmi využívají i služebný pozemek, nelze to považovat za výkon práva věcného břemene, ale za užívání domu a pozemků ve vlastnictví žalobkyně jako jejich nejbližší příbuzné a s jejím souhlasem.

29. Odvolací soud považuje za správnou i právní kvalifikaci soudu prvního stupně (§ 3036 o. z. ve spojení s § 109 obč. zák.), pokud se týká promlčení práva věcného břemene v rozhodném období (11. 6. 2008 do 11. 6. 2018).

30. V řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období se výkonu práva věcného břemene (za účelem obhospodařování původního panujícího pozemku) nikdo nedomáhal (ani vlastník původního panujícího pozemku, ani „zahrádkáři“ jako jeho uživatelé). Ostatně nejen v rozhodném období ani nikdo z oprávněných z věcného břemene nepřispíval na údržbu cesty na služebném pozemku v intencích § 1276 odst. 3 o. z.

31. Lze tedy uzavřít, že věcné břemeno nebylo v rozhodném období vykonáváno a promlčelo se. Na postupu žalobkyně, která se v souladu s tímto faktickým stavem domáhá vydání deklaratorního rozsudku za účelem výmazu, potažmo zániku uvedeného nevykonávaného věcného břemene (§ 618 a § 980 odst. 2 o. z.), nespatřuje odvolací soud nic nemorálního (§ 6 a § 8 o. z.), když žalobkyně pouze vykonává své právo tak, jak jí to zákon umožňuje.

32. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl a určil, že je dané věcné břemeno jízdy promlčeno.

33. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako celek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí tak vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení, jakož i právní odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení (odst. 42. a 43. odůvodnění napadeného rozsudku) pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje.

34. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět procesně plně úspěšná žalobkyně. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalovaným. Tyto náklady pak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaných, účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 5. 2026) po 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), tj. celkem 7 400 Kč, 2x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 900 Kč, náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny á 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT na cestě z adresa a zpět, tj. 600 Kč, cestovné ve výši 849,56 Kč, a 21 % DPH z částky 9 749,56 Kč ve výši 2 047,40 Kč, celkem tedy 11 797 Kč po zaokrouhlení. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění této náhrady nákladů řízení dle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem. Při určení výše cestovného vycházel z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého osobního automobilu (druh a spotřeba pohonných hmot) a z vyhlášky č. 573/2025 Sb. (cena pohonných hmot a výše základní náhrady). Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.