36 Az 13/2025

Plný text

č. j. 36 Az 13/2025 – 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Johanou Jandusovou ve věci žalobce: V. D. T., narozený X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. OAM-374/ZA-ZA11- HA06-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 36 Az 13/2025 Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud v této věci posuzuje, zda žalobce v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti, které by byly azylově relevantní. Ve shodě s žalovaným ale dospívá k závěru, že žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné posouzení, zda žalobce splňuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany. V zemi původu žalobce (Vietnamu) v mezidobí nenastaly ani žádné změny, které by přípustnost opakované žádosti zakládaly. Zároveň soud nepřistoupil na námitku žalobce, že v posuzovaném případě bylo namístě, aby mu byl udělen humanitární azyl. Soud proto žalobě nevyhověl. Řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany 2. Žalobce podal dne 8. 5. 2023 první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Při poskytnutí údajů k žádosti sdělil, že nemá žádné náboženské ani politické přesvědčení, nebyl ani politicky aktivní. V České republice (dále „ČR“) má manželku, paní T. T. T., která zde má trvalý pobyt. Dále sdělil, že má dva syny, jeden z nich má české občanství a žije v Německu, druhý žije v ČR. Z vlasti vycestoval naposledy asi v roce 1994, přesně si to nepamatuje. Od té doby byl ve Vietnamu pouze na návštěvě v roce 2010. V ČR pobýval již předtím od roku 1976 do roku 1984 na základě pracovního pobytu a od roku 1994 je zde z titulu trvalého pobytu. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je zdráv, pouze užívá léky na tlak a cukrovku. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v ČR měl povolen trvalý pobyt, ale přišel o něj z důvodu výkonu trestu a bylo mu uloženo správní vyhoštění. Ve Vietnamu nebyl již řadu let. V ČR má rodinu a zázemí. Ve Vietnamu nikoho nemá, neměl by kde bydlet a z čeho žít. Také by se dále chtěl starat o manželku, která se léči s X.

3. Při pohovoru k žádosti žalobce uvedl, že v ČR pobýval od roku 1976, vyučil se zde a poté pracoval. Vrátil se do Vietnamu a v roce 1994 se vrátil zpět do ČR. Podnikal zde v maloobchodu. Výjezdní příkaz mu byl uložen z důvodu, že v roce 2013 se jeho syn T. zapletl do pěstování marihuany a žalobce byl spolu s ním trestně stíhán. V letech 2015–2018 byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Proti vyhoštění se odvolal, v dubnu 2023 bylo řízení skončeno. V trestním řízení mu byl uložen trest odnětí svobody 6 let a ve vězení strávil 4 roky, z toho rok ve vazbě. Jeho syn žije s manželkou v X. K léčbě jeho manželky sdělil, že jí před 12 lety diagnostikovali X, byla na operaci a nyní chodí jednou za dva roky na kontrolu. Jeho žena jiná vážná onemocnění nemá, ale vzhledem k jejímu věku již nějaké drobné zdravotní potíže má. Někdy se cítí unavená, a tak zůstane doma. Jeho žena má malou prodejnu potravin. Žalobce se stará o prodejnu a o domácnost, pokud se žena necítí dobře. Jeho synovi byl uložen trest odnětí svobody v délce 8 let a ve vězení byl 6 let. Občas jsou spolu v kontaktu. K otázce, zda něco brání celé jeho rodině v návratu do Vietnamu, žalobce uvedl, že tam nebyli od roku 1994, nic a nikoho tam nemají, návrat si nedovedou představit, syn T. zde má navíc českou manželku, takže by se také nerad vracel do Vietnamu. Dále uvedl, že ve vlasti neměli žádné konkrétní problémy.

4. Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2023 (dále „první rozhodnutí o žádosti“) žalovaný rozhodl, že mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“) žalobci neudělil. V odůvodnění uvedl, že žalobce nesplňuje Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 36 Az 13/2025 podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, jelikož neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že by byl ve vlasti pronásledován. Dle žalovaného žalobce o mezinárodní ochranu požádal s cílem setrvat dále na území ČR, protože o trvalý pobyt přišel z důvodu výkonu trestu odnětí svobody. Podle žalovaného měl žalobce svoji pobytovou situaci řešit jinou zákonnou cestou, nikoli prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pro účely legalizace pobytu na území není možné zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany. Případné ekonomické potíže po návratu do země původu a rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

5. Stejně tak žalovaný dospěl k závěru, že není důvod žalobci udělit humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. V řízení totiž nezjistil důvody zvláštního zřetele hodné. Žalovaný konstatoval, že žalobce má pouze potíže s tlakem a cukrovkou, což jsou běžná civilizační onemocnění, která při dodržování stanovené medikace nijak závažným či omezujícím způsobem nezasahují do běžného života postižené osoby. Žalovaný dále podotkl, že žalobce ani nedoložil žádnou lékařskou zprávu, tedy nijak neprokázal jím uváděné zdravotní potíže. V případě žalobce tak nelze hovořit o onemocnění, které by bylo možno podřadit nemocem vyžadujícím posouzení stran důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť se nejedná o onemocnění bezprostředně ohrožující jeho život. K nemoci manželky žalovaný uvedl, že ta je plně zaléčena a již pouze jednou za 2 roky dochází na kontroly, což je zcela běžný stav po závažném onemocnění. Žalobce nepředložil žádnou lékařskou zprávu k jejímu aktuálnímu stavu, z které by vyplýval opak. Doprovod k lékaři jednou za dva roky tak dle žalovaného zcela jistě nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný. Žalovaný dále uvedl, že žalobce o manželku navíc nepečuje celodenně, z jeho výpovědi zcela jasně vyplynulo, že manželka pracuje sama a on jí jen občasně vypomáhá, když není v kondici. Žalovaný dále konstatoval, že ani existenci příbuzenských vazeb žalobce na území ČR nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. K tomu žalovaný odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38 a ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011-36. Žalovaný dále zdůraznil, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a je udělován za zcela výjimečných okolností. Žalovaný shrnuje, že situace žalobce není nikterak výjimečná a pozbytí pobytového povolení nelze z hlediska § 14 zákona o azylu hodnotit jinak než jako irelevantní.

6. Žalovaný konečně posuzoval, zda existují důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu do Vietnamu nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. a), b) a c) zákona o azylu. K neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu žalovaný odkázal na čtyři rozhodnutí NSS z let 2009–2011, z nichž dovozoval, že rodinné vazby cizince v ČR nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. Je pouze na žalobci, jakým způsobem si upraví další pobyt na území ČR.

7. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 57 Az 8/2023-66, Krajský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí o první žádosti zamítl. Rozhodl tak poté, co jeho první rozsudek ve věci ke kasační stížnosti žalobce korigoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 Azs 20/2024-17. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 36 Az 13/2025 Řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany 8. Dne 30. 3. 2025 podal žalobce druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany.

9. Při poskytnutí údajů k žádosti dne 2. 4. 2025 uvedl, že je národností Kinh. Nemá a nikdy neměl žádné politické ani náboženské přesvědčení. Rodinné poměry žalobce popsal obdobně jako při pohovoru ke své první žádosti. Žalobce je ženatý. Manželka je Vietnamka, ale žij v ČR. Má zde povolení k trvalému pobytu. Žalobce má dva syny, kteří mají také vietnamskou státní příslušnost. Jeden ze synů má nicméně i české občanství a žije v Německu. Druhému synovi bylo v mezidobí uděleno správní vyhoštění. Aktuálně je proto ve Vietnamu. Žalobce z vlasti vycestoval pravděpodobně v roce 1994. Do ČR přicestoval letecky. Žádná povolení k pobytu či víza mu v ostatních členských států Evropské unie ani v ČR udělena nebyla. Od svého příchodu byl ve Vietnamu pouze na návštěvě v roce 2010. Žalobce dále uvedl, že je zdraví. V ČR byl odsouzen k trestu odnětí svobody za prodej marihuany. Ve vězení byl od roku 2015 do roku 2018. Ve Vietnamu trestně stíhán nebyl. Druhou žádost žalobce podal, protože má ve Vietnamu dluhy a má obavy z návratu do vlasti. V roce 2019 po propuštění z vězení si půjčil ve Vietnamu peníze od soukromé osoby. Dluhy nebyl schopen splácet, neboť přišlo covidové období a žalobci zkrachovalo podnikání. K dotazu, zda uváděl stejné skutečnosti již v řízení o své první žádosti, žalobce uvedl, že nikoliv. Tyto skutečnosti nezmiňoval, neboť se domníval, že v ČR bude schopen pracovat a dluhy splácet. Jiné důvody neuvedl.

10. Žalovaný opatřil do spisu (vedle samotného rozhodnutí o první žádosti a příslušných informací o zemi původu, na podkladě kterých bylo toto rozhodnutí vydáno) i aktuální zprávy k zemi původu žalobce, konkrétně zprávu Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky: OAMP: Vietnam, Bezpečnostní a politická situace v zemi Vietnam, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 23. 5. 2025, a zprávu MZV ČR ze dne 21. 1. 2025, č. j. 100348-6/2025-MZV/LPTP: Vietnam, Půjčky úvěry a lichva.

11. Žalobce se s podklady pro rozhodnutí, seznámil prostřednictvím svého zástupce dne 20. 6. 2025, přičemž mu k jeho žádosti byla poskytnuta dodatečná lhůta pro písemné vyjádření a případné návrhy na doplnění podkladů. Žalobce nicméně této lhůty nevyužil a dále se k podkladům nevyjádřil ani nenavrhl doplnění podkladů pro rozhodnutí.

12. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný prohlásil žádost žalobce za nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Žalovaný srovnal důvody, pro které žalobce požádal o mezinárodní ochranu opakovaně, s důvody, které sdělil v řízení o své první žádosti o mezinárodní ochranu. V prvním případě žalobce za důvod žádosti uvedl ekonomické a rodinné důvody. V řízení o opakované žádosti jako novou skutečnost uvedl, že má ve Vietnamu dluhy, které není schopen splácet, a že se proto obává návratu do vlasti. Dle žalovaného tyto skutečnosti nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, resp. ani pro meritorní posouzení opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobce o svých dluzích věděl ještě před zahájením řízení o jeho první žádosti, a bylo tedy jeho povinností je zmínit již tehdy. Zároveň žalovaný konstatoval, že s ohledem na obsah aktuálních informací o zemi původu má za zjištěné, že ve Vietnamu nedošlo od projednání jeho první žádosti o mezinárodní ochranu k žádné změně, která by mohla odůvodňovat meritorní projednání opakované žádosti. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 36 Az 13/2025 Shrnutí obsahu žaloby 13. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když žalovaný nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu. Zcela nedostatečné je pak dle žalobce posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu. Žalovaný své závěry ani náležitě neodůvodnil, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dle žalobce tak žalovaný porušil § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále „správní řád“). Napadené rozhodnutí je dle žalobce rovněž v rozporu s mezinárodními závazky ČR, konkrétně s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a porušuje jeho ústavně zaručené právo na život.

14. Dále žalobce namítá, že skutečnosti tvrzené žalobcem stran obav z návratu do Vietnamu z důvodu výhružek od soukromých věřitelů mohou obstát jako nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu.

15. Dále žalovaný dle žalobce pochybil, když mu neudělil národní humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. Žalobce připouští, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) nemá žadatel o mezinárodní ochranu subjektivní právo a že jeho případné udělení odvisí od úvahy správního orgánu. Takové úvahy nicméně musí být v souladu se zásadami logického usuzování a musí být ve správním rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřeny. Žalobce v této souvislosti namítá, že správní orgán nereflektoval zmiňované judikatorní závěry, když z napadeného rozhodnutí nelze dobře vysledovat úvahy správních orgánů a jejich hodnocení právě ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení národního humanitárního azylu. V této souvislosti dále uvádí, že chce v ČR zůstat, protože v případě návratu do vlasti má obavu o svůj život. Nadto má žalobce v ČR dceru. Dle jeho názoru jsou tudíž v jeho případě důvody pro udělení národního humanitárního azylu jednoznačně dány. Konečně žalobce uvádí – byť v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, že ve Vietnamu nemá žádné zázemí. V ČR žije již 35 let. Stará se zde o svého syna T. T. V., nar. X, který má české občanství, a hlavně o svoji manželku T. T. T., nar. X, která zde má povolen trvalý pobyt a jejíž zdravotní stav je po léčbě rakoviny velmi špatný. Bez pomoci žalobce by jeho manželka nebyla schopna sama uživit celou rodinu, neboť je naprosto závislá na pomoci žalobce. Vyjádření žalovaného 16. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve krátce shrnul obsah žaloby. Popřel její oprávněnost a nesouhlasil s ní, neboť žalobní námitky neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některá ustanovení správního řádu či zákona o azylu a následně vydal nezákonné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí.

17. Setrvává na tom, že žalobce ve své druhé žádosti neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a kterými by se měl správní orgán znovu meritorně zabývat. Žalobce rovněž jakkoli nedoložil a ani z aktuálních informací o zemi původu nevyplývá, že by ve Vietnamu došlo k takové změně poměrů, jež by svědčila o tom, že by žalobce mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že by mu zde hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 36 Az 13/2025 18. K obavě žalobce z kriminálního jednání věřitelů, žalovaný uvedl, že se jedná o hrozbu ze strany soukromých osob. Za této situace má žalobce možnost obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné vietnamské instituce. Ohledně tvrzení, že se žalobce v ČR stará o manželku, která má zdravotní problémy, žalovaný konstatoval, že žalobce tuto skutečnost uvedl až v žalobě, tudíž lze pochybovat o jejich věrohodnosti. Žalovaný připomíná, že žalobce měl možnost a povinnost během poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvést všechny důvody, o které o mezinárodní ochranu žádá.

19. Konečně k námitce jmenovaného, že mu měl být udělen národní humanitární azyl, žalovaný uvedl, že národní humanitární azyl je výjimečným institutem, který lze udělit v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje podmínky pro udělení azylu, avšak by bylo nehumánní mu azyl neudělit. Jedná se například o osoby s těžkým zdravotním postižením či omezením či které pocházejí ze země, která byla zasažena přírodní nebo člověkem způsobenou katastrofou. Žalovaný neshledal, že by se žalobce k takové situaci nacházel. Posouzení věci soudem 20. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. O žalobě soud rozhodl bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

21. Podle § 32 odst. 9 věty první zákona o azylu při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Žalobce v soudním řízení netvrdil existenci nových důležitých skutečností, které by nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí, a ani soudu není existence takových nových skutečností známa. Proto žalobu posoudil v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích uplatněných žalobních bodů.

22. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

23. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

24. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

25. V projednávané věci není sporu o tom, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla již druhá v pořadí, tj. jednalo se o opakovanou žádost ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 36 Az 13/2025 26. V rozsudku ze dne 11. 06. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, NSS vyslovil závěr, že hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotně- právní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.

27. Odůvodnění správního rozhodnutí v případě zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak musí obsahovat zdůvodněný závěr o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS).

28. Žalobce primárně namítal, že žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které zároveň mohl uplatnit již v předchozí žádosti.

29. Z napadeného rozhodnutí, jak je rekapitulováno výše, je zřejmé, že žalovaný provedl komparaci důvodů první a druhé žádosti žalobce a svůj závěr o naplnění podmínek pro zastavení řízení podle § 10a odst. 1 písm. e), § 11a odst. 1 a § 25 písm. i) zákona o azylu sice stručně, ale srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil, když konstatoval, že nově tvrzené skutečnosti byly dle jeho vlastních tvrzení žalobci známy již v době před podáním první žádosti, a proto měl žalobce povinnost tyto skutečnosti uvést již v předcházejícím řízení. Žalobce mohl v žalobě tento závěr žalovaného zpochybnit konkrétní argumentací. To však neučinil. Se závěry žalovaného v žalobě nikterak nepolemizuje a setrvává na zcela obecných a nekonkrétních námitkách.

30. Soud se přitom se závěry žalovaného plně ztotožňuje, přičemž zároveň poukazuje na to, že nová tvrzení žalobce se soudu nejeví jako věrohodná. A to jednak právě z důvodu, že o svých dluzích v zemi původu se žalobce vůbec v řízení o své první žádosti nezmínil. Zejména pak ale tyto nově tvrzené skutečnosti nezapadají do azylového příběhu žalobce, který od samého počátku tvrdí, že v ČR pobývá již od roku 1994 a má zde rodinu i veškeré zázemí. Soudu proto není zřejmé (a žalobce ani sám nevysvětlil), proč a jakým způsobem si vzal půjčku právě od soukromé osoby ve Vietnamu, kde byl „na návštěvě“ naposledy v roce 2010. Tyto pochybnosti o věrohodnosti nově uplatněných tvrzení pak jen soud utvrzují o tom, že závěr žalovaného o nepřípustnosti opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byl správný.

31. Zároveň soud poukazuje na to, že žalovaný plně respektoval i závěry rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, a zabýval se též tím, zda nedošlo v zemi původu k takové zásadní změně situace, která by mohla založit přípustnost druhé žádosti žalobce. Za tímto účelem žalovaný opatřil do spisu aktuální zprávy k situaci ve Vietnamu, Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 36 Az 13/2025 na jejichž základě konstatoval, že k takové zásadní změně nedošlo. Žalobce přitom v žalobě ani tento závěr nezpochybnil žádnou konkrétní argumentací. Poukazoval toliko na dluhy u soukromých osob, které má údajně mít v zemi původu. Z aktuálních zpráv o zemi původu založených ve správním spisu přitom vyplývá, že ve Vietnamu existuje funkční systém trestní justice pro odhalování, stíhání a trestání činů, které se rovnají perzekuci či způsobení vážné újmy, přičemž tento systém justice je obecně přístupný. Je proto pravděpodobné, že osoba, která se bojí zločinného státního či nestátního aktéra, získá touto cestou od státu ochranu.

32. Soud tak činí dílčí závěr, že žalobce v opakované žádosti netvrdil žádné nové skutečnosti, které by byly relevantní z hlediska mezinárodní ochrany [podmínka 1), resp. 2) zastavení řízení o opakované žádosti]. Tento závěr pak žalovaný v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu 33. Nedůvodná je rovněž námitka směřující proti neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalobce namítal, že žalovaný se možným udělením humanitárního azylu žalobci v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, a proto je třeba napadené rozhodnutí posoudit jako nepřezkoumatelné.

34. Soud na prvním místě konstatuje, že s účinností od 1. 10. 2025 již není možné žalobci humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu udělit, neboť tento postup vyloučila novela k zákonu o azylu provedená zákonem č. 314/2025 Sb.

35. Konkrétně ustanovením čl. I bodu 36 zákona č. 314/2025 Sb., byl s účinností od 1. 10. 2025 zrušen § 14 upravující humanitární azyl. Institut tzv. národního humanitárního azylu tak byl ze zákonné úpravy bez náhrady vypuštěn. Zákon č. 314/2025 Sb. pak v čl. II obsahuje následující přechodná ustanovení s účinností k 1. 10. 2025, tedy shodnou jako zrušení ustanovení o humanitárním azylu: v řízeních podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provádí Ministerstvo vnitra jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení uvedených v zákoně č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni provádění příslušného úkonu (bod 1), po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra (bod 2), v řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl (bod 9).

36. Z citovaných přechodných ustanovení je zřejmé, že i pokud by tedy hypoteticky soud k této námitce žalobce napadené rozhodnutí zrušil, žalovaný by nemohl v dalším řízení humanitární azyl žalobci udělit.

37. I pokud by snad právní úprava aktuálně umožňovala žalobci udělit humanitární azyl, je třeba mít na zřeteli, že v rámci posouzení opakované žádosti by žalovaný maximálně mohl s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele (důvody pro případné udělení humanitárního azylu) druhou žádost žalobce posoudit jako přípustnou podle § 11a odst. 4 zákona o azylu (usnesení NSS ze dne 14. 8. 2025, č. j. 10 Azs 102/2025-51, či ze dne 24. 1. 2024, č. j. 7 Azs 273/2023-25). K aplikaci § 11a odst. 4 zákona o azylu se ovšem správní orgán ani nemusí výslovně vyjadřovat, nejsou-li dány žádné významné okolnosti, k nimž při své úvaze Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 36 Az 13/2025 odůvodňující zastavení řízení nepřihlédl (rozsudky NSS ze dne 19. 7. 2024, č. j. 5 Azs 80/2024-28, a ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019-74).

38. Nadto dle soudu nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že žalovaný jeho osobní situaci a obavy v rámci své úvahy o možném udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu pominul. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný přihlížel k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobce, k jeho věku i zdravotnímu stavu. Veškeré žalobcem uvedené skutečnosti jsou v napadeném rozhodnutí téměř doslovně rekapitulovány. Žádná podstatná skutečnost nebyla pominuta. Přesto žalovaný uzavřel, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by opodstatňovala udělení mezinárodní ochrany žalobci v jakékoliv její formě. Tato úvaha je stručná, avšak srozumitelná a přezkoumatelná a v kontextu skutkových okolností věci nevykazuje libovůli ani vybočení z mezí správního uvážení.

39. K tomu soud poukazuje, že žalovaný i soud již v předcházejícím řízení uzavřeli, že v žalobcově případě nejsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele. Zabývaly se přitom mimo jiné i zdravotním stavem manželky žalobce (na který ostatně žalobce v řízení před správním orgánem stran jeho druhé žádosti ani nepoukazoval). Na situaci pak nic nemění ani nová tvrzení žalobce stran jeho dluhů a obav z hrozby blíže nespecifikované újmy v případě návratu do země původu. Ostatně i NSS např. v usnesení ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 144/2017-36, výslovně dovodil, že cizincem tvrzená obava z věřitelů není okolností, na základě které by mu měla být udělena mezinárodní ochrana dle § 12 zákona o azylu, ani okolností zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 14 zákona o azylu.

40. Konečně žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když žalovaný nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, a není náležitě odůvodněno, v důsledku čehož měl žalovaný porušit § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50, § 52 a § 68 odst. 3 správního řád. Napadené rozhodnutí je dle žalobce rovněž v rozporu s mezinárodními závazky ČR, konkrétně s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a porušuje jeho ústavně zaručené právo na život.

41. Tato obecná tvrzení však nelze považovat za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých‘ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Těmto požadavkům ovšem tyto námitky nedostály. Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí opírá. Soud se proto těmito námitkami nezabýval a napadené rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu řádných žalobních bodů. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 36 Az 13/2025 Závěr a náklady řízení 42. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu pro její nedůvodnost zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

43. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické Praha 30. června 2026 Johana Jandusová v. r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.